pondělí 1. července 2013

Domaaa!

S dcerou máme takové heslo. Když jedna z nás jede někam daleko, chce ta druhá vědět, že je všechno v pořádku a dědit se zatím nebude. Cestovatelka dorazí v celku do cíle a odešle té druhé esemesku s jediným slovem - domaaa!. Na víc řečí v té chvíli nebývá čas. To jen vysvětlení titulku. :)
Z Orange nám zbývalo do cíle asi sedmdesát kilometrů, ale v šest hodin chybělo pořád ještě asi dvacet kilometrů po státovce a okreskách. Ve voucheru se psalo, že budeme-li mít zpoždění, máme ubytovateli dát vědět na jedno ze čtyř telefonních čísel, dvě pro cizinu, dvě domácí. Po zkušenosti s jazykovým vybavením naší předchozí paní domácí Chantal jsem nepředpokládala, že letošní by na tom byla lépe. Poslala jsem proto své frankofilní dceři esemesku s prosbou o překlad jednoduché větičky oznamující, že se omlouváme, ale budeme mít půl hodiny zpoždění. KlaPi zafungovala velmi rychle, a tak jsem zprávu poslala na první z čísel pro zahraničí. Nebudu zdržovat, zprávu jsem po oznámení, že nebyla doručena, poslala i na ostatní tři čísla, vždy bez úspěchu, než jsem zjistila, že formát telefonních čísel ve voucheru nebyl právě nejkorektnější. 
Poslední zpráva, která konečně doručena byla, odešla téměř ve chvíli, kdy jsme zastavili před bílou dřevěnou bránou, kterou jsme měli v příštích šesti dnech dvakrát denně otevírat a zase pečlivě zamykat.

Ten den však byla vrata pohostinně otevřená. Projeli jsme podél zanedbaně vyhlížející stráně porostlé břízkami, vzrostlou rozmarýnou a kvetoucími máky a ocitli se v olivovníkovém sadu, přímo před „naším“ domkem a k němu přilepenou dvougaráží.

Od domu majitelky v centru parcely k nám svižným krokem přikráčela teta zhruba v mém věku, paní Claudine. Nebyla jen přibližně stejně stará jako já, ale i asi stejně jazykově vybavená angličtinou, takže při jejím výkladu týkajícím se domku, který budeme týden obývat, jsme snadno pochopili, že nemáme zapínat troubu, protože vyhazuje proud v celé čtvrti, a že nemáme šplhat na pavlač. Ostatní informace byly pozitivní.
Naše cabane byla velmi podobná té předloňské. Sádrokartonový domek s pultovou střechou působící dojmem přestavěné staré kůlny (už jsem psala o přísných pravidlech stavebních úřadů v Provence?) byl tentokrát prostornější. Do postele nebylo nutné šplhat na pavlač, dvoulůžko bylo v přízemí, takže hlavní vstupní prostor obsahoval kromě části spací i sekci jídelní. 

Za ní byla kuchyňka s inkriminovanou zlobivou troubou, ale o dost prostornější než naše paneláková a s překrásným výhledem směrem k domu paní Claudine, a na kašnu se zlatými rybkami u zahradní zdi, z níž každý večer bez ohledu na zimu hlasitě vyzpěvovaly své jarní roztoužené serenády žáby.

Vedle kuchyně směrem do nitra domku byla koupelna/toaleta s naštěstí neprobíjející sprchou.
K domu zcela evidentně patřilo i věcné břemeno. Kocour Furby přišel zkontrolovat, jak se zabydlujeme a zda nám něco nechybí, pravidelně nám udílel rady při našich ranních odjezdech a přicházel se dotázat na denní zážitky okamžitě, jak jsme odpoledne dorazili na základnu. Vzhledem k opravdu nepříjemně studeným večerům a k tomu, že jsme se zimu snažili vypudit z domu celonočním vyhříváním cabane jediným topidlem v domě, sušákem ručníků v koupelně, Furby s námi uveleben na polštářku položeném na spodním schodu na pavlač vděčně trávil celé večery. 

Jestli ještě někdy pojedu do Provence, připomeňte mi prosím, že mám s sebou vzít granule pro kočky, protože kupovat každý den pařížskou šunku se kapku prodraží.

neděle 30. června 2013

Cesta – 2. etapa

Probudili jsme se do deštivého rána. Díky znalosti záběrů z meteorologického radaru nás to nepřekvapilo – nad Atlantikem se zformovala hutná dešťová mračna a pomalu se začala přesouvat nad střed Evropy s jasným záměrem vyplavit jej. Až do Lyonu pršelo, ale když jsme najeli na dálnici A7 směřující na jih, jíž Francouzi říkají Route du Soleil – Cesta slunce, mraky se protrhaly a patron sedmičky nás začal hýčkat svými paprsky.
Nejzazší termín převzetí klíčů od pronajatého domečku byl stanoven na šestou večer, takže jsme teoreticky měli spoustu času. Rozhodli jsme se proto navštívit hrad, který se tyčí na útesu nad dálnicí a jenž po staletí hlídal cestu ze severu do srdce Provence, dnešního departementu Vaucluse.

Zaparkovali jsme kousek od brány do starého města, na jehož prozkoumání bohužel nebyl čas, a vyrazili do prudkého kopce.

Skála, na níž stojí hrad Mornas, byla osídlena nepřetržitě nejméně od starověku. Z kamene vystavěná pevnost však vznikla až ve středověku a byla pro svou strategickou polohu neustálým objektem sporů mezi arelatskými biskupy a provensálskými hrabaty. Proč, to člověk pochopí, když vyšplhá na hradní věž. Otevírá se odtud nádherný výhled na jih do údolí Rhôny přes Orange až k padesát kilometrů vzdálenému západnímu sklonu Malého Luberonu.

Nejnezapomenutelnější panorama ovšem nabízí pohled k východu na Mont Ventoux a ostré skalní výběžky Dentelles de Montmirail.

Pálící slunce opírající se do vyhřátých kamenů, kvetoucí máky a skalničky na zborcených zdech, nadšení, že jsme konečně v Provence, necelou stovku kilometrů od pronajatého domku, únava z cesty, to vše nás přikovalo k hradním zříceninám na více než hodinu. 

Ze skály nás vyhnal od severu se blížící černý mrak. Dohonil nás v půli kopce u románského kostela, který jsme předtím funíce do kopce bez hlubšího prozkoumání minuli. Tentokrát nás liják přinutil seznámit se s ním blíž, zejména s jeho mělkým portálem.

Když kapky prořídly, vydali jsme se půvabným a v dešti opuštěným městečkem zpátky k autu. 

Z časových důvodů jsme si už nemohli dovolit zdržovat se, přesto jsem velitele vozidla přemluvila, aby mi na kratičkou chvilku zastavil v Orange na kruhovém objezdu, v jehož středu mezi stromy stojí římský triumfální oblouk, který jsme navštívili před čtyřmi lety se zájezdem Čedoku, ale v té době byl zakryt lešením a sítí se svým natištěným portrétem v životní velikosti.

sobota 29. června 2013

Cesta – 1. etapa

Předloni jsem se empiricky přesvědčila, že po hektickém předdovolenkovém pracovním týdnu, kdy člověk chce nahnat práci na půl týdne dopředu, není dobrý nápad sednout v pátek o půlnoci do auta a vyrazit na cestu dlouhou čtrnáct set kilometrů na jeden zátah. Po poradě s velitelem vozu jsem odpočítala zhruba dvě třetiny trasy a poblíž Dijonu objednala v hotelu nedaleko dálnice nocleh na páteční noc. 
Vyrazit z Prahy se nám oproti předpokladům (mák obsahuje morfin a Makovice si tudíž ráda pospí) podařilo až kolem poledne. Cesta přes Německo byla polojasná ale otravná, jako vždy, když přejíždíte napříč velkou zemí jen proto, abyste se přesunuli jinam. Podařilo se nám minout Norimberk bez obvyklého pátečního popojíždění, do stau jsme se dostali až u francouzských hranic, kde spravovali zimou zrasovanou dálnici. Zpocenou, ale přesto jako hodinky šlapající tříválcovou fábinku vysvobodila od poskakování odbočka na soumostí přes Rýn a Velký alsaský kanál. Autorádio zachrchlalo, tvrdá němčina se změnila v libozvučnou, melodickou a expresivní franštinu a já měla chuť bouchnout šampáňo. Francouzsky rozumím sotva základním zdvořilostním obratům, podle intonace moderátora jsem soudila, že jeho IQ se pohybuje v první třetině Gaussovy křivky, ale jeho bezbřehé nadšení, ať už jásal pro cokoli, souznělo s mými pocity. Byli jsme teprve v půli cesty mezi trvalým a dočasným prázdninovým domovem, ale konečně ve Francii. Co na tom, že se mezi námi a zarezervovanými postelemi vinou ještě dvě stovky kilometrů dálnice?
Kolem desáté jsme dorazili do hotelu, francouzsko-anglicko-německo-ručně-přátelsky poklábosili s majitelem hotýku trůnícím v recepci, domluvili čas snídaně a odebrali se do svého pokoje s koupelnou obsahující báječně rozlehlou vanu.

pátek 28. června 2013

Návrat do Provence

Vrátit se pro to, co jsem nechala pod Mont Ventoux, se mi podařilo až po dvou letech. Na sluncem prozářený kraj, městečka malebně rozesetá na úbočích kopců, lány vlčích máků a záhony rozkvetlých kosatců jsem se těšila jak malá už od února, kdy jsem objednala pronájem domku na jižním úpatí Malého Luberonu, kousek od řeky Durance. Srpnovou a červnovou Provence jsme už zažili, v červenci je všude spousta turistů a v září z pracovních důvodů jet nemůžu. Vybrala jsem tedy květen, a jako zajištění krásného a teplého počasí konec měsíce.
Kdo tehdy mohl tušit, že zima bude v Evropě tak dlouhá? Pod vlivem dlouhodobé předpovědi jsem ve čtvrtek před odjezdem přikoupila pár triček s dlouhým rukávem. Nové šortky jsem sice přibalila také, ale, jak se ukázalo, zbytečně. Nicméně jsme si polepšili. Zatímco z domova chodily zprávy o nepřetržitém dešti, nám propršel jen jeden den. Zato nás potkalo nečekané štěstí setkat se s klimatickým jevem zvaným mistral. 
Mistral je prudký, suchý a studený vítr vanoucí od severu a sílící v údolích řek Rhôna a Durance. V Provence fouká zhruba 130 dní v roce a jeho rychlost se pohybuje v rozmezí mezi třiceti a sto dvaceti kilometry v hodině. Je to vítr převážně denní, v noci většinou utichá (pro život k nezaplacení) a trvá od několika dní po více než týden, což jsme měli možnost poznat na vlastní kůži. Provensálci rozeznávají černý mistral, který přináší mraky a déšť, a bílý mistral, jenž naopak mraky rozhání a může za nezvykle čisté provensálské nebe, průzračný vzduch a jasné světlo tolik obdivované malíři. Měli jsme tu čest poznat zblízka oba. 
www.santons-escoffier.com
Kvůli mistralu nemají tradiční provensálské domy žádná okna na severní straně, provensálské zvonice mají místo střech jen tepané ozdobné konstrukce a každý provensálský betlém musí obsahovat figurku pastýře v rozevláté peleríně, který si přidržuje širák a s holí v ruce si namáhavě razí cestu proti prudkému větru. Kvůli mistralu zůstaly šortky, letní šaty a trička s krátkým rukávem na dně kufru a doma jsem je vyložila ve stejné podobě, v jaké jsem je sbalila.

čtvrtek 27. června 2013

Můj alternativní domov

Věříte na minulé životy? Já teda ne. I když…
Nikdy jsem si neuměla představit, že bych žila jinde než v důlku, jenž uprostřed kontinentu vykroužil nějaký obr, aby si zahrál kuličky. Hrudky země vynesené jeho patou na okraj jamky hrdě nazýváme Krkonoše, Krušné hory, Šumava… Téměř uprostřed ďolíku se pod kopečkem mezi sady a poli choulí chalupa, kterou tak miluji, mám tu přátele, rodinu, své zázemí. I když jsem se narodila daleko odtud, patřím právě sem.
Tohle dlouholeté skálopevné přesvědčení nahlodala má první návštěva Provence. A druhá ještě víc. Když jsem před dvěma lety Provence opouštěla, někde u Orange se mi zastavil tep, srdce se mi rozpadlo vedví a polovina odletěla kamsi na jihovýchod k Luberonu, tam, kam nejspíš patří, domů.
Tehdy nebyl čas, ale bylo jasné že se pro ni musím vrátit. 

čtvrtek 23. května 2013

Už se zase těšíme na dovolenou


Dlouho jsem neblogovala, protože mi chyběl čas, chuť i síla – v práci se odehrála palácová revoluce, což byla poměrně stresující záležitost. Ze dne na den nás opustila šéfová, s níž jsme si hodně rozuměly, s tím, že přípravu na dvě velké akce v tomto a příštím měsíci měla domluvenou jen ústně, takže obvolávám dodavatele a ptám se, co že jsme si to u nich vlastně objednali, a vařím z čisté vody. Volného času a síly na blbosti prostě nezbývá a jediné, co mě drží při životě, je blížící se dovolená. 
Poslední dny doma trávím rozmýšlením, co sbalit a na co nezapomenout a vařením zásob pro dědu na týden. V hlavě uložený seznam nezbytného cestovatelského vybavení průběžně upravuji a vzhledem k předpovědi počasí na příští týden ve zvolené destinaci odkládám na stranu nové šortky a letní šatičky a dokupuji trička s dlouhým rukávem :(. 
Jediné, co mám po asi dvouměsíční pečlivé přípravě hotové, jsou noty, tedy vlastní a na míru šitý bedekr. Nejsem příznivkyní hurá-akcí a proto, zatížena po mamince zděděnou deviací, potřebuju mít při individuálním cestování přesně rozmyšlené, kam jedu a co tam chci vidět, což se zpravidla naprosto neshoduje s míněním autorů tiskem vydávaných průvodců, ať jsou jakéhokoli pohlaví, národnosti a vyznání.
Přes mou touhu mít všechno přesně naplánované je každé individuální cestování trošku improvizací, zvlášť když jedete do země, jejíž jazyk neovládáte, jejíž obyvatelé se vyznačují nechutí komunikovat v jiné než rodné řeči, a do kraje, jehož obyvatelé mají po středozemsku všechno na háku. Mí věrní čtenáři si už na konci února přečetli, že jedeme zase do Provence. 
Po předloňské zkušenosti jsme usoudili, že 1400 km na jeden zátah je moc, zvlášť když má Petr tento týden noční a na dovolenou vyrazí rovnou po šichtě. Dohodli jsme se, že vyjedeme den před sobotním převzetím klíčů od našeho domku a cestou někde přespíme. Petr jako velitel vozidla určil přibližnou lokalitu a já jsem přes jakýsi francouzský hotelový systém objednala nocleh. Na mail mi přišlo potvrzení rezervace s tím, že pokud se nám nepodaří zaregistrovat se do šesti večer, máme jim zavolat, aby nám sdělili přístupový kód k interkomu a nočnímu hlídači. Hm – telefonovat v cizím jazyce a získávat v něm informace k čemusi, co nevím, jak vypadá a k čemu slouží, to bude bašta, řekla jsem si a raději si našla mail do hotelu a napsala jim, že do šesti určitě nedorazíme a jak máme postupovat.
Odpověď zněla, že mají celonoční recepční službu a s naším pozdějším příjezdem nemají problém. Tak mi držte palce, aby se všechny komplikace během naší týdenní dovolené vyřešily takhle snadno.

sobota 13. dubna 2013

Kočičí máma – poslední 8., původně neplánovaný díl


O kočkách už jsem psát nechtěla, ale nějak to vyplynulo.
Šmudlu máme už měsíc, z plaché a lekavé kočičky se chvílemi ve známém prostředí panelákového bytu stává pěkný ďábel a divoch. Největší řádění si nechává na ráno, takže funguje jako spolehlivý budík, ale ještě jsem nepřišla na to, jak ji přeřídit z páté hodiny na sedmou. 
Zpočátku jsem ji považovala za kočičí anorektičku, ale za ten měsíc se nám velmi pěkně rozežrala. Do ideální váhy se mi ji podařilo vykrmit už po dvou týdnech, kdy veterinář doporučil při její velikosti maximálně dvacet deka navíc. Vzhledem k tomu, že z naší minulé kočky Číči se nám ve spolupráci s dědou nějakým nedopatřením podařilo vyrobit obrovskou chlupatou kouli, Šmudle ráno odvažuji denní krmnou dávku granulí, která je ovšem z kočičího pohledu výrazně podhodnocená. Jediná možnost, jak utlumit její žravost, je vystresovat ji převozem do neznámého prostředí na chalupě.
Dietní opatření jsme nasadili tento víkend. Po příjezdu na chalupu zalezla do nejzazšího kouta světnice a vylezla jen na povědomě lákavé chrastění granulí sypajících se do misky. 
V sobotu kolem poledne na mostě přes potok kousek od chalupy zaparkovala dvě auta, vylodilo se z nich asi šest dospělých a dvě děti, zřejmě výletníci. Ve chvíli, kdy jsme servírovali polévku, se dva dospělí pověsili na naše vrata a dožadovali se pozornosti. Jako styčného důstojníka pro veřejnost jsem vyslala dědu. Vrátil se, že to byli nejspíš jehovisti. Ukázali mu bibli a zeptali se, zda má tuto knihu. Děd odvětil, že ano, což je uspokojilo, pochválili ho a šli dál.
Odpoledne jsem jako správný venkovan vyrazila na zahrádku páchat první jarní práce. Posádky automobilů právě vracely ke svým vozům, nastoupily a odjely. Po chvíli jsem z místa, kde auta parkovala, zaslechla nešťastné mňoukání. Narovnala jsem se a zavolala čičičí. Na mostě se objevila bílo-černá kočička, dokonalý negativ naší Šmudly, a hned se k mně rozběhla. Dřepla jsem si a nadzdvihla drátěný plot, aby se pod ním mohla protáhnout do zahrádky. Asi půlroční dobře živená a opečovaná kočička se o mě přátelsky otřela, vylezla mi na klín a začala nadšeně vrnět. Ti dobří lidé na mostě zřejmě parkovali ne proto, aby si vyrazili na procházku, ale proto, aby našli správné křesťany, u nichž mohou bez obav a bez souhlasu adoptivní rodiny odložit již nežádoucí zvíře.
Protože u nás na samotě často nacházíme kočičí odložence a poskytujeme jim první pomoc, KlaPi mi už před měsícem radila, abych nejezdila pro kočku do útulku, že na jaře se nějaký sirotek na chalupě určitě najde. Nevěřila jsem, neposlechla jsem, nechtělo se mi čekat v nejistotě, ale zase měla pravdu. 
Nemyslím, že by se nám do panelákového bytu vešly dvě kočky. Možná budou muset, pokud KlaPi vyrazí na semestrální studijní pobyt do zahraničí a odloží k nám svou britku. Tři kočky by už ale vážně byly moc. Volala jsem tedy chalupářskému sousedovi, který má prý podobně zbarvenou kočku, že se k nám asi ta jeho zaběhla. Ale jeho čičina je prý už dospělá. Nicméně naštěstí prohlásil, že když se k němu na chalupu vešla jedna kočka a pes, vejdou se i dvě kočky. Zítra odpoledne přijede a uvidíme.
Přítulného přistěhovalce, jenž zřejmě není zvyklý na pobyt v domě, jsme zatím ubytovali na zápraží v kukani po Čičolíně a před chvílí, když jsem ho šla nakrmit, vrčel ze svého dočasného bydliště na jakéhosi dospělého mourovatého kocoura, který by prý měl také zájem o večeři.
Držte mi palce, ať to zítra se sousedem dobře dopadne. Vlastně – nechtěli byste adoptovat přítulné a milé opuštěné půlroční kotě?