Předloni jsem se empiricky přesvědčila, že po hektickém předdovolenkovém pracovním týdnu, kdy člověk chce nahnat práci na půl týdne dopředu, není dobrý nápad sednout v pátek o půlnoci do auta a vyrazit na cestu dlouhou čtrnáct set kilometrů na jeden zátah. Po poradě s velitelem vozu jsem odpočítala zhruba dvě třetiny trasy a poblíž Dijonu objednala v hotelu nedaleko dálnice nocleh na páteční noc.
Vyrazit z Prahy se nám oproti předpokladům (mák obsahuje morfin a Makovice si tudíž ráda pospí) podařilo až kolem poledne. Cesta přes Německo byla polojasná ale otravná, jako vždy, když přejíždíte napříč velkou zemí jen proto, abyste se přesunuli jinam. Podařilo se nám minout Norimberk bez obvyklého pátečního popojíždění, do stau jsme se dostali až u francouzských hranic, kde spravovali zimou zrasovanou dálnici. Zpocenou, ale přesto jako hodinky šlapající tříválcovou fábinku vysvobodila od poskakování odbočka na soumostí přes Rýn a Velký alsaský kanál. Autorádio zachrchlalo, tvrdá němčina se změnila v libozvučnou, melodickou a expresivní franštinu a já měla chuť bouchnout šampáňo. Francouzsky rozumím sotva základním zdvořilostním obratům, podle intonace moderátora jsem soudila, že jeho IQ se pohybuje v první třetině Gaussovy křivky, ale jeho bezbřehé nadšení, ať už jásal pro cokoli, souznělo s mými pocity. Byli jsme teprve v půli cesty mezi trvalým a dočasným prázdninovým domovem, ale konečně ve Francii. Co na tom, že se mezi námi a zarezervovanými postelemi vinou ještě dvě stovky kilometrů dálnice?
Kolem desáté jsme dorazili do hotelu, francouzsko-anglicko-německo-ručně-přátelsky poklábosili s majitelem hotýku trůnícím v recepci, domluvili čas snídaně a odebrali se do svého pokoje s koupelnou obsahující báječně rozlehlou vanu.
Žádné komentáře:
Okomentovat