Domaaa!

S dcerou máme takové heslo. Když jedna z nás jede někam daleko, chce ta druhá vědět, že je všechno v pořádku a dědit se zatím nebude. Cestovatelka dorazí v celku do cíle a odešle té druhé esemesku s jediným slovem - domaaa!. Na víc řečí v té chvíli nebývá čas. To jen vysvětlení titulku. :)

Z Orange nám zbývalo do cíle asi sedmdesát kilometrů, ale v šest hodin chybělo pořád ještě asi dvacet kilometrů po státovce a okreskách. Ve voucheru se psalo, že budeme-li mít zpoždění, máme ubytovateli dát vědět na jedno ze čtyř telefonních čísel, dvě pro cizinu, dvě domácí. Po zkušenosti s jazykovým vybavením naší předchozí paní domácí Chantal jsem nepředpokládala, že letošní by na tom byla lépe. Poslala jsem proto své frankofilní dceři esemesku s prosbou o překlad jednoduché větičky oznamující, že se omlouváme, ale budeme mít půl hodiny zpoždění. KlaPi zafungovala velmi rychle, a tak jsem zprávu poslala na první z čísel pro zahraničí. Nebudu zdržovat, zprávu jsem po oznámení, že nebyla doručena, poslala i na ostatní tři čísla, vždy bez úspěchu, než jsem zjistila, že formát telefonních čísel ve voucheru nebyl právě nejkorektnější. 

Poslední zpráva, která konečně doručena byla, odešla téměř ve chvíli, kdy jsme zastavili před bílou dřevěnou bránou, kterou jsme měli v příštích šesti dnech dvakrát denně otevírat a zase pečlivě zamykat.

Ten den však byla vrata pohostinně otevřená. Projeli jsme podél zanedbaně vyhlížející stráně porostlé břízkami, vzrostlou rozmarýnou a kvetoucími máky a ocitli se v olivovníkovém sadu, přímo před „naším“ domkem a k němu přilepenou dvougaráží.

Od domu majitelky v centru parcely k nám svižným krokem přikráčela teta zhruba v mém věku, paní Claudine. Nebyla jen přibližně stejně stará jako já, ale i asi stejně jazykově vybavená angličtinou, takže při jejím výkladu týkajícím se domku, který budeme týden obývat, jsme snadno pochopili, že nemáme zapínat troubu, protože vyhazuje proud v celé čtvrti, a že nemáme šplhat na pavlač. Ostatní informace byly pozitivní.

Naše cabane byla velmi podobná té předloňské. Sádrokartonový domek s pultovou střechou působící dojmem přestavěné staré kůlny (už jsem psala o přísných pravidlech stavebních úřadů v Provence?) byl tentokrát prostornější. Do postele nebylo nutné šplhat na pavlač, dvoulůžko bylo v přízemí, takže hlavní vstupní prostor obsahoval kromě části spací i sekci jídelní. 

Za ní byla kuchyňka s inkriminovanou zlobivou troubou, ale o dost prostornější než naše paneláková a s překrásným výhledem směrem k domu paní Claudine, a na kašnu se zlatými rybkami u zahradní zdi, z níž každý večer bez ohledu na zimu hlasitě vyzpěvovaly své jarní roztoužené serenády žáby.

Vedle kuchyně směrem do nitra domku byla koupelna/toaleta s naštěstí neprobíjející sprchou.

K domu zcela evidentně patřilo i věcné břemeno. Kocour Furby přišel zkontrolovat, jak se zabydlujeme a zda nám něco nechybí, pravidelně nám udílel rady při našich ranních odjezdech a přicházel se dotázat na denní zážitky okamžitě, jak jsme odpoledne dorazili na základnu. Vzhledem k opravdu nepříjemně studeným večerům a k tomu, že jsme se zimu snažili vypudit z domu celonočním vyhříváním cabane jediným topidlem v domě, sušákem ručníků v koupelně, Furby s námi uveleben na polštářku položeném na spodním schodu na pavlač vděčně trávil celé večery. 

Jestli ještě někdy pojedu do Provence, připomeňte mi prosím, že mám s sebou vzít granule pro kočky, protože kupovat každý den pařížskou šunku se kapku prodraží.