Probudili jsme se do deštivého rána. Díky znalosti záběrů z meteorologického radaru nás to nepřekvapilo – nad Atlantikem se zformovala hutná dešťová mračna a pomalu se začala přesouvat nad střed Evropy s jasným záměrem vyplavit jej. Až do Lyonu pršelo, ale když jsme najeli na dálnici A7 směřující na jih, jíž Francouzi říkají Route du Soleil – Cesta slunce, mraky se protrhaly a patron sedmičky nás začal hýčkat svými paprsky.
Nejzazší termín převzetí klíčů od pronajatého domečku byl stanoven na šestou večer, takže jsme teoreticky měli spoustu času. Rozhodli jsme se proto navštívit hrad, který se tyčí na útesu nad dálnicí a jenž po staletí hlídal cestu ze severu do srdce Provence, dnešního departementu Vaucluse.
Zaparkovali jsme kousek od brány do starého města, na jehož prozkoumání bohužel nebyl čas, a vyrazili do prudkého kopce.
Skála, na níž stojí hrad Mornas, byla osídlena nepřetržitě nejméně od starověku. Z kamene vystavěná pevnost však vznikla až ve středověku a byla pro svou strategickou polohu neustálým objektem sporů mezi arelatskými biskupy a provensálskými hrabaty. Proč, to člověk pochopí, když vyšplhá na hradní věž. Otevírá se odtud nádherný výhled na jih do údolí Rhôny přes Orange až k padesát kilometrů vzdálenému západnímu sklonu Malého Luberonu.
Nejnezapomenutelnější panorama ovšem nabízí pohled k východu na Mont Ventoux a ostré skalní výběžky Dentelles de Montmirail.
Pálící slunce opírající se do vyhřátých kamenů, kvetoucí máky a skalničky na zborcených zdech, nadšení, že jsme konečně v Provence, necelou stovku kilometrů od pronajatého domku, únava z cesty, to vše nás přikovalo k hradním zříceninám na více než hodinu.
Ze skály nás vyhnal od severu se blížící černý mrak. Dohonil nás v půli kopce u románského kostela, který jsme předtím funíce do kopce bez hlubšího prozkoumání minuli. Tentokrát nás liják přinutil seznámit se s ním blíž, zejména s jeho mělkým portálem.
Když kapky prořídly, vydali jsme se půvabným a v dešti opuštěným městečkem zpátky k autu.
Z časových důvodů jsme si už nemohli dovolit zdržovat se, přesto jsem velitele vozidla přemluvila, aby mi na kratičkou chvilku zastavil v Orange na kruhovém objezdu, v jehož středu mezi stromy stojí římský triumfální oblouk, který jsme navštívili před čtyřmi lety se zájezdem Čedoku, ale v té době byl zakryt lešením a sítí se svým natištěným portrétem v životní velikosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat