úterý 26. března 2013

Kočičí máma - 3. díl


Exmanželovo rozhodnutí vypustit půlroční domestikovanou kočku do přírody jsem mohla předvídat. Ještě když jsme byli studenti, ve snaze udělat mi radost domluvil s mou kamarádkou, že adoptuje jedno z koťat, která se narodila v chalupě kamarádčiny tchyně. Mourovato-bílý kocour Benedikt byl zárukou, že budu po přednáškách raději jezdit za dvěma kocoury, než si doma užívat pohodlí mamaservisu. 
Ben bylo milé přítulné domácí stvoření, dokud jasně čitelný zápach šířící se bytem nerozhodl, že musí být vypuštěn za holkama. Jakmile se oteplilo, přítel ho nechával, ať si chodí, kam chce. V horkých letních měsících, když jsme spali na matracích v zahradě, mě uprostřed noci budilo něžné šťouchnutí studeného mokrého čumáku do dlaně. Po pohlazení a podrbání mi pak můj rytíř seděl do rána u hlavy a hlídal, aby se mi ve spánku nic zlého nepřihodilo. 
Když byl Benovi asi rok, vyrazil na dlouhou šňůru za dobrodružstvím. Vrátil se unavený, vyhublý a bez oka. Prázdný důlek se přes zimu, kterou dobrovolně strávil na polštářku na radiátoru, zahojil, ale jeho estetický vzhled přestal být přijatelný, a tak přítel usoudil, že geny venkovských kocourů mu pomohou přežít v  přírodě kolem chalupy na samotě. Benedikt se přestěhoval. Jezdila jsem za ním každý víkend. Vždy si odpočítal pět dní a v pátek přiběhl na zavolání. Dostal plnou misku a vděčně nám do rána vyrovnal na rohožku pěknou řádku zakousnutých myší. Pár let žil na chalupě jako polodivoký kocour, naučil se uživit a jeho návštěvy byly stále vzácnější. Pak jsme ho dlouho neviděli, až se jednou připlížil ve zbědovaném stavu. Přišel vlastně po čuchu, protože jediné dosud zdravé oko měl zanícené a neviděl na ně. Verdikt veterináře byl nemilosrdný.
Dalším kocourem, jehož osud mě s mým exmanželem spojoval, byl Hassan. Chlupaté černé poloorientální kotě s jantarovýma očima jsem dostala svatebním darem od ženichova svědka, jenž znal mou felinofilní úchylku. Hassan s námi žil přesně měsíc. Manžel jej, rozespalého po příjemné chrupce na židli, snášel spolu s nějakým nádobím z bytu svých rodičů v patře. Zařinčel kastroly, polospící Hassan se vyděsil a zatnul mu drápky do košile. Muži, jak známo, špatně snášejí bolest. Manžel kocoura upustil na schody v dobré víře, že kočka dopadá na všechny čtyři. Hassan s roztříštěnou pánví byl podle veterináře neschopen dalšího života. Temná předzvěst, jak naše manželství skončí, se splnila po čtyřech letech. S tříletou dcerkou jsem z pohodlné vily se stísněnou atmosférou emigrovala do stísněného panelákového bytu s přátelským ovzduším, k rodičům a kočce Štěpánce, o níž jsem už psala.

neděle 24. března 2013

Kočičí máma - 2. díl


Naši si po vzoru předchozích generací neuměli představit, že by měli v paneláku kočky, tak jsme koťata s dostatečnou zásobou jídla na pět dní, krabicí s pískem a velkým chumlem sena uložili do velké uteplené truhly a odjeli do Prahy, že jim zkusíme najít pěstouny. Kocourek, jak už to u chlapečků bývá, neprojevil dostatečnou životaschopnost. Ale mourovatá kočička vydržela, dostala podle data průniku do světa ochočených tvorů jméno Štěpánka, a dočkala se stěhování k mému tehdejšímu příteli a pozdějšímu manželovi, zapřísáhlému pejskaři, jenž sice nepříliš ochotně, ale vypočítavě uznal, že se kotě do jeho bytu ve vile rodičů vejde. Samozřejmě jsme se k němu nastěhovaly obě.
Byla jsem učitelka s ještě čerstvým a voňavým diplomem. Sedávala jsem ve špatně vytopeném obýváku u starého jídelního stolu a opravovala diktáty a domácí úkoly. Po lýtku mi šplhalo malé hebké stvoření, které nejdříve přes kolena proniklo do útrob rozkládacího jídelního stolu, v nichž vytřelo prach a pavučiny, jež mi pak oddaně naneslo na kolena, záda a ramena. Touto trasou se přesunulo na stolní desku a začalo mi pomáhat opravovat chyby. Mí žáci podivné klikyháky ve svých sešitech tolerovali pod podmínkou, že jim při každé suplované hodině podám podrobné reference, jak toto abstraktní umění vzniká.
Na jaře vyrostlo ze Štěpánky vymazlené přítulné heprle a můj nastávající usoudil, že zimu přežilo, už se uživí samo a kočky v domě bylo dost. Před odjezdem na zahraniční jarní prázdniny rozhodl, že ji mám vypustit tam, kde se narodila. Se slzami v očích jsem o krutou službu požádala rodiče, jež měli na přežití půlročního domácího mazlíka v přírodě naštěstí stejný názor jako já, zapomněli na své zásady a kočičku nechali u teplého panelákového radiátoru. Štěpánka se stala maminčinou kamarádkou a ochotnou pomocnicí při zahradnických pracích. Opustila ji po čtrnácti letech a maminka ji pak po pár měsících následovala.

Kočičí máma - 1. díl seriálu


Prolog: Sepsání seriálu vyvolaly události dvou posledních týdnů - mí sledi na twitteru vědí....

Odjakživa miluju kočky. Velkou část dětství jsem strávila na chalupě u babičky, kde se vždy nějaké chlupaté tulivé stvoření vyskytovalo, ačkoli režim soužití byl omezen na to, jak domácí mazlíčky chápali venkovani – pes patří do boudy a kočka na půdu. Takže kočky se směly do domu přijít najíst, na noc však musely ven i v těch nejtužších mrazech. Ale byly otužilé a na půdě ve voňavém čerstvém seně jim asi bylo dobře. 
Jediná výjimka, které babička dovolila trávit v zimě dny v kuchyni u kamen – přesněji v takové té nice na dřevo pod troubou – byl Mourek, jenž se na půdě zapletl do želez, která tam nastražil prastrýc na kuny, a přišel o jednu přední tlapku. Schovával se buď v nice pod troubou, nebo když se babička přezula do svých károvaných filcových bačkor, trůnil jí na nártech a nechával se houpat. 
Dlouhá léta měla babička kočku Zuzku – černo-bílou s černým flíčkem na jinak bílém čumáčku. Byla to vzorná matka a povila spoustu generací koťat, která však většinou brzy po narození kamsi záhadně zmizela. Na chalupě žila dlouho a za unikátní považuji, že na rozdíl ode mě milovala babiččinu dušenou mrkev. Opustila nás, když mi bylo asi dvanáct, a nějakou dobu nám ji připomínali její dva synové, černo-bílý a bílo-černý, kteří jednoho dne odešli okresní silnicí neznámo kam.
I po tom, co se chalupa z trvale obývaného stavení změnila v rekreační objekt, nepřetržitě si ji nějaké toulavé kočky volily za trvalé bydliště. Nejdéle u nás hospodařila Černá – hubená malá kočka s velkým sexuálním apetitem, jenž se projevoval tím, že nám v seně na půdě třikrát ročně nechala sadu koťat s přesvědčením, že jí pomůžeme s výchovou. Sama se k nám nepřiblížila více než na dva metry, ale v naše pedagogické schopnosti měla neskonalou důvěru. Poslední dáreček nám věnovala jednou na přelomu října a listopadu, kdy už panovaly tuhé mrazy. Než definitivně odešla za kocoury, nechala nám ve stodole dvě malá koťátka, která ještě sama neuměla jíst.

pondělí 11. února 2013

Prémie


Pracovní dobu a výkon flexibilně podřizuji okamžitým potřebám firmy, vzhledem ke své pozici zaměstnance nedráždím hady bosou nohou a díky dlouholetému studiu života svišťů vím, že když nebesa metají blesky do všech stran, je třeba schovat se do bezpečné nory, a vylézt na světlo boží až když je bouřka spolehlivě zažehnána. Možná díky tomu mé vedení uznalo, že si zasloužím třináctý a čtrnáctý plat.
Kdybychom žili v Monaku, nebylo by o čem psát. Ale jsme Češi, musíme platit vedle daní i sociální a zdravotní pojištění (kteréžto námi odváděné částky se kamsi záhadně vypařují), a svorně, bez ohledu na profesionální statut, nemáme rádi vykořisťovatele Kalouska. Logickým důsledkem je, že zaměstnavatel mi místo zaslání peněz na účet raději poskytuje jisté prebendy. 
Třináctý plat za loňský rok jsem si vybrala v podobě foťáku pro KlaPi k jejímu bakalářství, místo čtrnáctého platu mi můj patron hodlá zaplatit zahraniční dovolenou, kterou bych si jinak těžko špendýrovala.
Mí pravidelní čtenáři dobře vědí, kam mě srdce táhne. Jenomže za dva roky, co jsme v Provence nebyli, vybagrovala paní Chantal se svým přítelem Bobem u domku pod červenou skálou bazén, aniž by navýšila cenu za pronájem (sprcha pravděpodobně stále probíjí). Čímž zájem o její apartmá stoupl tak, že už od loňského prosince má obsazené všechny termíny počínaje druhou polovinou dubna. 
Takže, milí čtenářové a zároveň příznivci Provence, pokud nám naše plány nic nezhatí, sluneční paprsky, materiál pro další reportáž a fotky ze slunné jižní Francie budu sbírat poslední týden v květnu. Nebudou to lány rozkvétající levandule, ale doufejme, že pole rudého máku a trsy kosatců, které miluji. Základní tábor nerozbijeme pod červenou skálou, ale v podobně kašírované cabane asi patnáct kilometrů vzdušnou čarou západněji, v olivovém sadu. A tentokrát bohužel nebudeme tři, ale jen dva. 
Třetí mi bude chybět nejen do mariáše nebo pro jazykovou vybavenost, ale i pro eliminaci a harmonizaci pubertálních erupcí mužské složky výpravy :)
Začínáme se těšit, šetřit na uspokojení hladového oka na palubní desce fábinky a já pochopitelně skládám noty na jednotlivé dny. Ale v podstatě asi projedeme velmi podobné trasy jako minule, protože spoustu toho, co jsem chtěla vidět, jsme nestihli.
Tak držte palce, ať nám do toho nic nevleze.

neděle 20. ledna 2013

Jedenáct. Vlastně čtyřicet jedna.


Ačkoli nejsem velkou příznivkyní řetězovek, KlaPi mě decentně vybídla k zapojení se právě do této a zároveň projevila silné pochybnosti, že by její apel padl na úrodnou půdu. Což je samozřejmě výzva (přece neztratím tvář před vlastní dcerou!) Takže…

Napiš o sobě 11 zajímavostí

  1. Narodila jsem se za devatero horami a devatero lesy. Počtem těch hor bych si nebyla tak jistá, pokud mezi ně nezařadíme i kopce, ale je to zhruba 1 500 kilometrů daleko.
  2. Bojím se lékařů lidských i zvířecích, proto jim sebe a tvory mně blízké svěřuji, až když je opravdu nejhůř. Zatím jsme to všichni přežili.
  3. Nesnáším akvária, zejména v ložnici. Může za to zatuchlý vlhký vzduch, zvědavé pohledy rybiček do postele a šplouchání pod lůžkem, když se zapomene při připouštění vody včas zavřít kohout.
  4. Jsem milovnice koček. Byla bych líná venčit psa, když je hnusně a jemu se na rozdíl ode mě chce. Kočka vedle dalších výhod respektuje mé soukromí.
  5. Vadí mi děti rodičů, kteří nechtějí zákazy omezovat rozvoj osobnosti svého potomka. 
  6. Nerada řídím za šera nebo za tmy, protože by mí pasažéři mohli přijít na to, že špatně vidím.
  7. Nerada řídím na sněhu a náledí, protože by mí převážení blízcí mohli přijít o život.
  8. Bez pomoci přítelkyň Vitany a Maggi se obejdu jen o Vánocích a dovolených, při státních svátcích, vzácných návštěvách, kulatých narozeninách, zásnubách a pohřbech. Ale když mám dost času, síly a vůle, tak umím chutně uvařit i bez éček, zato se spoustou tymiánu.
  9. Hodně ponocuju a ráno špatně vstávám. Ať vstanu, kdy vstanu, budím se o deváté.
  10. Na tu čarodějnici, co se na mě ráno chmuří ze zrcadla, jsem si zvykla, takže mě už neděsí. Ač je to neuvěřitelné, když se trochu nakašíruje, smí mezi lidi, aniž by působila hromadnou paniku.
  11. Někdy strašně kecám.

Odpověz na 11 otázek bloggera, který tě do toho zatáhl.

1. Kdyby měl svět opravdu skončit, jak byste strávili poslední den před jeho koncem?
Asi bych se do něj prospala, nejlépe v objetí s mými nebližšími. Nesnáším loučení.
2. Pokud byste měli možnost se přesunout v čase bez možnosti návratu, udělali byste to? Kam byste se posunuli?
Kdyby to mělo být do dávné historie, asi bych zvolila 16. století, kdy byl relativní klid a jehož výtvarné a užitné umění mám ráda. Ale jen bych tam jukla, bez možnosti návratu bych to nebrala.
3. Ebook nebo papír?
Jednoznačně ta placatá plastová krabička obsahující celou knihovnu obhospodařovanou malými čipernými elektronickými trpaslíčky. Papíru jsem zdědila po mamince, vášnivé čtenářce, a přenáším si z vlastní minulosti tolik, že zabírá polovinu úložných prostor v našem panelákovém minibytě. Někdy mám obavu, aby se naše knihovna nepropadla k sousedům. Bohužel výchova, jíž se mi dostalo, se neshoduje s výchovou pátera Koniáše. 
4. Kontrola internetu – ano, nebo ne?
Ano, pokud obsahuje „nevhodný obsah“, jako je například dětská pornografie, propagace nacismu, rasismu a xenofobie.
5. Eutanázie – ano nebo ne?
Řekla bych, že spíš ano, pokud si ji přeje dotyčný sám a opakovaně.
6. Jaké jsou vaše představy o ideálním domově?
Joj, to by bylo na dlouho. Minimálně na celý příspěvek, a mí čtenáři vědí, že umím být nechutně obšírná. Můj ideální domov by měl být situován do nevelkého domečku na samotě, ovšem se všemi moderními výdobytky. Nejlépe do naší chalupy po velmi nákladné rekonstrukci. V průběhu žití jsem ale zjistila, že ideální domov nespočívá v tom, kde bydlíte, ale s kým bydlíte. Takže ideální domov je komunita lidí, kteří jsou tolerantní, mají se rádi a dokážou si tudíž vyjít vstříc.
7. Jaký je váš nejoblíbenější blog?
To se mění, ale jestli můžu dva, tak stabilně je to zcela neobjektivně a mateřsky blog KlaPi, jež mě do této taškařice zatáhla, a v poslední době se těším na každý příspěvek stárnoucí blogeríny (http://ustarnouciblogeriny.wordpress.com). Skoro vždycky mě rozesměje, někdy jen pobaví, ale nuda to není nikdy.
8. Věříte v astrologii a zodiak? Sedí na vás charakteristiky vašeho znamení?
Na měsíční znamení tak, jak jsou většinou prezentována, nevěřím. Stejné vlastnosti a osud přece nemohou mít všichni lidé, kteří se narodili v rozmezí třiceti dnů a ještě s různými letopočty. Na horoskopech „na míru“ by ale něco mohlo být. Když nic jiného, tak vás přinutí zamyslet se sami nad sebou.
9. Když potřebujete nějaký dobrý nápad, kde a jak čerpáte inspiraci?
Ve vlastním životě a v pozorování cvrkotu kolem. Horší je to se zpracováním.
10. Který jazyk byste chtěli umět a proč?
Moc ráda bych zdokonalila svou angličtinu natolik, abych nezpanikařila a nepostavila se do pozoru pokaždé, když ze sluchátka uslyším: „Hello, I´m…“ Pak bych se hned vrhla na francouzštinu, abych se mohla na stará kolena odstěhovat do nějaké kamenné ruiny v Provence.
11. Jaký je váš oblíbený způsob odreagování se?
Záleží na okolnostech. Na chalupě, když je hezky, nemajíc psa beru na procházku fotoaparát. Doma se většinou uchyluji k internetu. Když nad mou hlavu zabloudí múza, píšu na blog. Pokud má Kalliopé důležitější práci, stavím a zařizuji domečky pro Simíky. A samozřejmě ráda usínám s hlavou vrnící kočky v dlani, ale tyto okamžiky bývají velmi prchavé, neb na spaní v mém životě není moc času, takže usínám okamžitě a spím jak špalek.

Polož 11 otázek dalším 11 bloggerům

Vymyslet paušálně 11 otázek pro dalších 11 bloggerů je těžké. Každého mého oblíbence bych se chtěla zeptat na něco jiného, ale budiž – mých 11 univerzálních otázek
  1. Příbuzní, nebo přátelé?
  2. Město, nebo venkov?
  3. Dům, nebo byt?
  4. Zima, nebo léto?
  5. Hory, nebo moře?
  6. Den, nebo noc?
  7. Hudba, nebo výtvarné umění?
  8. Červené, nebo bílé?
  9. Studium, nebo práce?
  10. Práce hlavou, nebo rukama?
  11. Propiska a papír, nebo klávesnice?
V závěru bych měla požádat jedenáct bloggerů, aby se zapojili. Já ale nechci nikoho do ničeho nutit. I proto jsem se snažila formulovat otázky tak, aby se s nimi dalo v odpovědích pracovat po libosti. Takže jen navrhuji několika mým pravidelným čtenářům, aby se po libosti zapojili, do čeho chtějí. Mohou odpovědět jen na otázky mně položené, nebo na otázky mnou položené, nebo pouze napsat 11 zajímavostí o sobě, případně položit 11 otázek někomu dalšímu, nebo splnit úplně všechno. Berte to tak, že dobrovolnosti se meze nekladou, a když se vám do ničeho nebude chtít, tak mě klidně ignorujte.
Chtěla bych vyzvat svou tuším tak nějak zhruba vrstevnici blogerínu, jestli by nám na sebe něco nenapráskala. Tajemnou motýlici bych ráda požádala nejen o to, aby mě pustila na svůj blog, ale i o to, aby se mi představila zapojením se do odpovědí na otázky, které ji zaujmou. Chtěla bych pozvat i Amélii , jež má můj obdiv, a Birgit, aby dívky přišly na veselejší myšlenky. A optimistku Báru, jež sice nedostatkem inspirace netrpí, ale třeba ji některá část jedenáctky zaujme. A Věru.
Ráda bych se zasmála nad jedenácti odpověďmi na mé dotazy desperáda Martina, nebo druhého mého čtenáře, dlouhovlasého Matěje.
Ale vyzývám i ostatní mé pravidelné, případně i nepravidelné čtenáře. Jestli zrovna nemáte inspiraci, o čem psát, pište o sobě. A v komentech mi prosím nechte zprávu, ať vím, na co se mohu těšit.

pátek 11. ledna 2013

Jak to vidím já


Připouštím, že v říjnu jsem to se svou snahou o vtipnost přepískla. Žádoucí vlastnosti prezidenta jsem zbagatelizovala na prohlášení, že je důležité, aby dobře vypadal a nekradl propisky. Poté, co se nám stávající hlava státu tak krásně odkopala, uznávám, jak hluboce jsem se mýlila. Není jedno, jaké jsou prezidentovy názory. Mezi názory totiž patří i vlastnosti a morální profil. Sebestřednost, namyšlenost a arogance mi tehdy připadaly podružné, ale nejsou. 
Přála bych si prezidenta, jenž je inteligentní, dodržuje morální zásady, neodpuzuje svým zjevem, ba dokonce oplývá šarmem a kouzlem osobnosti. Umí se chovat a anglicky by měl umět pokud možno líp, než Havel s Klausem dohromady. 
Dívám se na devět papírků se jmény, z nichž jeden bych měla zítra vhodit do urny, přičemž ani jeden nesplňuje všechny mé požadavky. Románové a filmové postavy mezi nimi bohužel nejsou. 
Mezi kandidáty převažují hlavy ověnčené tituly, vysokoškolský profesor je mezi nimi ovšem jen jeden. Vzhledem k tomu, že většina světa nemá nejmenší tušení, kde leží Česká republika, kdyby nás reprezentoval právě tento pán, nejspíš bychom byli zařazeni na opačnou stranu glóbu. Vzdělanější a zvídavější posluchači projevu našeho prezidenta na mezinárodním fóru by klíčové informace propásli při listování zeměpisným atlasem za účelem ověření, zda byl Švejk skutečně čistokrevný Maor a Rakousko-Uhersko se rozprostíralo mezi Havají a Bora-Bora. Nevšední prezentace naší republiky by možná ohromila svět, nicméně mé posilvestrovské kocovině by pohled na televizní obrazovku při novoročním projevu neudělal dobře. Děsí mě rudé bělmo kandidátových očí, jakýsi křivý pohled a zhulená dikce. Tudy má cesta nepovede.
Pak tu máme šlechtice. Je to pán v letech mého tatínka a díky dlouholetému soužití se seniorem tuším, jak je život v tomto věku únavný. Jediné, co mého odjakživa chudého otce s movitým knížetem spojuje, je schopnost usnout kdekoli, za libovolné situace a v jakékoli poloze. V tomto směru je chápu, ale soudím, že by nebylo dobré, kdyby si prezident malé středoevropské země zdříml v rámci státní návštěvy třeba britského království při protokolárním vítání s jejím veličenstvem. Možná by se o něco starší Alžběta diplomaticky a vděčně přidala, ale pozitivním obrazem této mezinárodně stmelující chrupky ve světových médiích si nejsem až tak jistá. V zájmu zachování zdraví pro následující desetiletí bych panu knížeti doporučovala vystříhat se nadměrných diplomatických stresů a při práci na ministerstvu dodržovat šetřící režim. V současné ekonomické situaci si totiž stát sotva může špendýrovat nákladný prezidentský pohřeb. Leda že by na něj pan Bakala přidal druhý půlmilión k tomu, co vložil do prezidentské kampaně pana knížete.
Další tři kandidáti jsou inženýři. Nejstaršího, prognostika, milovala má maminka, jež je po smrti už dvanáct let, stejně jako nejlepší léta dotyčného kandidáta. A jeho sponzor Sigma Group čerpadla poněkud zavání pumpováním. Tady bych se obávala o svůj mozek. Navíc se domnívám, že této zemi uškodil už dost. Leda že by s kamarády rozkradený majetek chtěl vrátit.
Druhým inženýrem, jenž se uchází o naši přízeň, je jakási podivná améba lavírující mezi svou komunistickou minulostí a úřednickou přítomností. Kandidát se vyznačuje dlouhým nosem, jenž mě vede k obavám, že jej na nás se svým sponzorem Moravia Steel v nestřeženém okamžiku vytasí. Jeho osobnost vnímám jako nenápadné rozplizlé nic, z něhož se nakonec za 14 Chrenkových milionů může vynořit konkrétní a veliký prů*er.
Třetí inženýr je prý žena. Mně spíš připomíná razicí štít nebo parní válec. Když ji namaskují profesionálové, vypadá před kamerami setsakra dobře. Sebevědomí má víc, než všichni chlapi ucházející se o post prezidenta dohromady. Ale málo platné, buldozer s pětkama na Hradě nechci.
Další dva kandidáti jsou pro mě také málo přijatelní. Pana doktora jako jediného trošku znám osobně a přiznávám, že je sympatický a nic ze sebe nedělá. Má ale jeden velký handicap – podporu jedné ze dvou stran, které v době opoziční smlouvy tomuto národu opravdu hodně uškodily a škodí dál. Ze stejného důvodu je málo pravděpodobné, že bych svůj hlas dala nejmladšímu z kandidátů.
Na konec mi tu zbyly dvě ženy. Což o to, prezidentka by se šikla. Jedna je umělkyně, éterická bytost, elfka a Lenka Láskorádová. Kdepak, tyhle typy se do tvrdého světa politiky vůbec nehodí. Druhá je lékařka, k těm mám důvěru. Jako europoslankyně má i zkušenosti s politikou. No jo, ale důvěru nemám ke klerikálům.
Jednou jsem už psala, že mám problémy s uctíváním autorit. Který lístek tam zítra hodím, to ví snad jen bůh.

středa 9. ledna 2013

Pořád nás někdo šidí


Nemohu se zbavit neodbytného pocitu, že v naší malé republice se každý, kdo má nějakou moc, sílu nebo kapitál, snaží s každým, kdo je nemá, stále více vyje… že se všichni navzájem šidí, což je bohužel přílišný eufemismus pro to, co se tu ve skutečnosti děje. 
Na to, že reklama je klamavá v podstatě veškerá, jsme si už zvykli. Ale co už – koupíte si v drogerii něco, co ani zdaleka nefunguje tak, jak vás přesvědčují v reklamě, a za to, že jste se nechali napálit, utratíte do dvou set korun. Je to nepříjemné, ale přežít se to ještě dá. Horší je, když se necháte napálit za několik milionů.
Tuhle jsem brouzdala po pražských developerských projektech. Trendem doby je ekologické bydlení. Na východním kraji Prahy mě zaujal projekt Ecocity Malešice, výjimečný soubor pěti energeticky pasivních  bytových domů. Na webu se dále dozvíme, že bydlení v Ecocity Malešice zatíží přírodu 5x méně oproti bydlení v běžné bytové výstavbě. Stavba Ecocity Malešice i její provoz minimálně zatěžuje životní prostředí a šetří fosilní paliva.
Ano, může být pravda, že stavba a její provoz minimálně zatěžují životní prostředí – nejsem odborník, tak to nedovedu posoudit. Ale život v tomto projektu už tak ekologicky šetrný nebude. Tedy mohl by být, ale za cenu velkých obětí nájemníků ve prospěch pohodlí běžného ve velkoměstě 21. století. Možná jde o klidné bydlení v blízkosti centra, ale to místo je z moderního hlediska tolik odtržené od civilizace, jak byste v hlavním městě sotva čekali. Pokud máte rodinu s dětmi, bez minimálně jednoho auta se prostě neobejdete. A pokud nejste sportovec – vášnivý chodec nebo cyklista – fosilní paliva, která ušetříte na vytápění, vyplýtváte při své cestě autem do zaměstnání, při dopravě dětí na zájmové kroužky nebo při prostém bleskovém nákupu zapomenutého mléka.
Pro každé bydlení je důležité dopravní spojení, nejlépe dostupnost MHD. V detailu projektu se dočtete, že je zde dobré dopravní spojení do centra města a do zaměstnání, což je na webu přehledně graficky znázorněno. Rozeberme si toto tvrzení.

1. Metro A – Želivského: 10 min. na Václavské náměstí
Ano, že se ze Želivského dostanete na Václavák za 10 minut, je pravda. Ovšem už se tam nepíše, že na výše zmíněnou stanici metra je to od Ecocity Malešice 2,2 km. Tedy pěšky nebo na kole, při zkratce přes park se možná dvě stovky metrů dají ušetřit. 
(Zdroj: mapy.cz)
Můžete se tam ovšem dopravit autobusem ze zastávky Malešická stráň (viz bod č. 3).

2. Tram 1, 9, 16 – Spojovací: 10 minut Flora, 18 minut Hlavní nádraží.
Ano, ze Spojovací skutečně jednou tramvaje. Ovšem po zářijových změnách jen dvě – jednička na Palmovku a devítka na Hlavní nádraží. Na Želivského nebo na Floru se dostanete jen s přestupem. Takže řekněme, že je to 18 minut na Hlavní nádraží, k nimž si ovšem přidejte pěší cestu dlouhou přes kilometr (jinudy není možná) na Spojovací, tedy zhruba dalších 15 minut. Mimochodem tady u konečné tramvaje je druhý nejbližší supermarket.
(Zdroj: mapy.cz)

3. Bus 297 – Malešická stráň
V bezprostřední blízkosti projektu skutečně je zastávka autobusu, který ovšem jezdí (stejně, jako v obci vzdálené 10 km od okraje Prahy, kde jsou byty o několik milionů levnější) dvakrát za hodinu.
(Zdroj: dpp.cz)

Linka 297 je totiž určena především seniorům, takže se s ní přepravíte buď západním směrem okružní jízdou přes vybydlené a skladové prostory a kolejiště na metro Želivského (10 min.) a do nemocnice, nebo na východ přes domov důchodců a nejbližší supermarket (pěšky 700 m) k poliklinice Malešice (plánovaných 7 minut se zpravidla protáhne u domova důchodců), odkud je to na autobusovou zastávku Plaňanská (viz. bod 4) jen nějakých 300 metrů.
(Zdroj: mapy.cz)

4. Bus Plaňanská – tradiční autobusy 133 na Florenc a 188 na Želivského (oba ve špičkách interval 6 minut, jinak 4 spoje za hodinu) doplnila od září náhradou za historickou 155 linka 163 odkudsi z Kotěhůlek na Želivského (ve špičkách interval 10 minut, jinak 2 spoje za hodinu). Jízda na Želivského trvá asi 5 minut. Pokud obyvatelé ze svého Ecocentra ten třičtvrtěkilometr z kopce ekologicky seběhnou po svých a všechny spoje jim budou ideálně navazovat, na Václaváku pod koněm budou bratru za půl hodiny. Nebo si půlhodinu počkají na seniorbus a mohou to zvládnout za 20 minut.

Ekologie něco stojí, takže nejmenší byt o rozloze 56 m2 pořídíte v Ecocity za cenu od 2,9 do 3,8 milionu korun, zatímco stejně velký byt v komplexu, který se staví bezprostředně vedle posledně zmíněné autobusové zastávky, stojí od 2,8 do 3 milionů. 
Ty druhé byty sice nemají moderní ekologii přímo v názvu, ale zato jsou propagovány prostřednictvím reklamního sloganu Moderní bydlení v Praze uprostřed zeleně. Jakou zeleň má investor na mysli, když právě jím budovaný komplex zlikvidoval poslední kousek vegetace uprostřed sídliště ze 60. let, mi není jasné. Ale zato architekt vyprojektoval rostlinstvem porostlé střechy (což, vzhledem k tomu že okolní bytové domy mají nejvýše 14 pater, obyvatelstvo okolní zástavby ocení zejména v případě střech nových sedmnáctipatrových věžáků), ve výškových budovách nechal ohavné červeně lemované kaverny přes tři patra, v nichž mají růst stromy (jsem zvědavá, kdo bude pečovat o to, aby přežily), a celý komplex včetně věžáků hodlá nechat porůst zřejmě mimořádně odolnou a dravě do dvaceti pater rostoucí popínavou zelení.
(Zdroj: bytymalesice.cz)
To, že se s námi snaží vyběhnout kdekdo od našeho pana prezidenta až po hokynáře v ulici, je fakt. Spoustu věcí zase až tak neovlivníme – i když při nejlepším vědomí a svědomí vybereme ve volbách toho, o kom jsme přesvědčeni, že krást nebude, ruku do ohně za něj většinou položit nemůžeme. To, kdo bude v sousedním domě prodávat rohlíky a za kolik, také neovlivníme. Ale můžeme si dát pozor aspoň na to, co kupujeme. Staré rčení bych poopravila – nikomu nevěř a prověřuj, prověřuj, prověřuj!