Prolog: Sepsání seriálu vyvolaly události dvou posledních týdnů - mí sledi na twitteru vědí....
Odjakživa miluju kočky. Velkou část dětství jsem strávila na chalupě u babičky, kde se vždy nějaké chlupaté tulivé stvoření vyskytovalo, ačkoli režim soužití byl omezen na to, jak domácí mazlíčky chápali venkovani – pes patří do boudy a kočka na půdu. Takže kočky se směly do domu přijít najíst, na noc však musely ven i v těch nejtužších mrazech. Ale byly otužilé a na půdě ve voňavém čerstvém seně jim asi bylo dobře.
Jediná výjimka, které babička dovolila trávit v zimě dny v kuchyni u kamen – přesněji v takové té nice na dřevo pod troubou – byl Mourek, jenž se na půdě zapletl do želez, která tam nastražil prastrýc na kuny, a přišel o jednu přední tlapku. Schovával se buď v nice pod troubou, nebo když se babička přezula do svých károvaných filcových bačkor, trůnil jí na nártech a nechával se houpat.
Dlouhá léta měla babička kočku Zuzku – černo-bílou s černým flíčkem na jinak bílém čumáčku. Byla to vzorná matka a povila spoustu generací koťat, která však většinou brzy po narození kamsi záhadně zmizela. Na chalupě žila dlouho a za unikátní považuji, že na rozdíl ode mě milovala babiččinu dušenou mrkev. Opustila nás, když mi bylo asi dvanáct, a nějakou dobu nám ji připomínali její dva synové, černo-bílý a bílo-černý, kteří jednoho dne odešli okresní silnicí neznámo kam.
Žádné komentáře:
Okomentovat