Kočičí máma - 2. díl

Naši si po vzoru předchozích generací neuměli představit, že by měli v paneláku kočky, tak jsme koťata s dostatečnou zásobou jídla na pět dní, krabicí s pískem a velkým chumlem sena uložili do velké uteplené truhly a odjeli do Prahy, že jim zkusíme najít pěstouny. Kocourek, jak už to u chlapečků bývá, neprojevil dostatečnou životaschopnost. Ale mourovatá kočička vydržela, dostala podle data průniku do světa ochočených tvorů jméno Štěpánka, a dočkala se stěhování k mému tehdejšímu příteli a pozdějšímu manželovi, zapřísáhlému pejskaři, jenž sice nepříliš ochotně, ale vypočítavě uznal, že se kotě do jeho bytu ve vile rodičů vejde. Samozřejmě jsme se k němu nastěhovaly obě.

Byla jsem učitelka s ještě čerstvým a voňavým diplomem. Sedávala jsem ve špatně vytopeném obýváku u starého jídelního stolu a opravovala diktáty a domácí úkoly. Po lýtku mi šplhalo malé hebké stvoření, které nejdříve přes kolena proniklo do útrob rozkládacího jídelního stolu, v nichž vytřelo prach a pavučiny, jež mi pak oddaně naneslo na kolena, záda a ramena. Touto trasou se přesunulo na stolní desku a začalo mi pomáhat opravovat chyby. Mí žáci podivné klikyháky ve svých sešitech tolerovali pod podmínkou, že jim při každé suplované hodině podám podrobné reference, jak toto abstraktní umění vzniká.

Na jaře vyrostlo ze Štěpánky vymazlené přítulné heprle a můj nastávající usoudil, že zimu přežilo, už se uživí samo a kočky v domě bylo dost. Před odjezdem na zahraniční jarní prázdniny rozhodl, že ji mám vypustit tam, kde se narodila. Se slzami v očích jsem o krutou službu požádala rodiče, jež měli na přežití půlročního domácího mazlíka v přírodě naštěstí stejný názor jako já, zapomněli na své zásady a kočičku nechali u teplého panelákového radiátoru. Štěpánka se stala maminčinou kamarádkou a ochotnou pomocnicí při zahradnických pracích. Opustila ji po čtrnácti letech a maminka ji pak po pár měsících následovala.