Exmanželovo rozhodnutí vypustit půlroční domestikovanou kočku do přírody jsem mohla předvídat. Ještě když jsme byli studenti, ve snaze udělat mi radost domluvil s mou kamarádkou, že adoptuje jedno z koťat, která se narodila v chalupě kamarádčiny tchyně. Mourovato-bílý kocour Benedikt byl zárukou, že budu po přednáškách raději jezdit za dvěma kocoury, než si doma užívat pohodlí mamaservisu.
Ben bylo milé přítulné domácí stvoření, dokud jasně čitelný zápach šířící se bytem nerozhodl, že musí být vypuštěn za holkama. Jakmile se oteplilo, přítel ho nechával, ať si chodí, kam chce. V horkých letních měsících, když jsme spali na matracích v zahradě, mě uprostřed noci budilo něžné šťouchnutí studeného mokrého čumáku do dlaně. Po pohlazení a podrbání mi pak můj rytíř seděl do rána u hlavy a hlídal, aby se mi ve spánku nic zlého nepřihodilo.
Když byl Benovi asi rok, vyrazil na dlouhou šňůru za dobrodružstvím. Vrátil se unavený, vyhublý a bez oka. Prázdný důlek se přes zimu, kterou dobrovolně strávil na polštářku na radiátoru, zahojil, ale jeho estetický vzhled přestal být přijatelný, a tak přítel usoudil, že geny venkovských kocourů mu pomohou přežít v přírodě kolem chalupy na samotě. Benedikt se přestěhoval. Jezdila jsem za ním každý víkend. Vždy si odpočítal pět dní a v pátek přiběhl na zavolání. Dostal plnou misku a vděčně nám do rána vyrovnal na rohožku pěknou řádku zakousnutých myší. Pár let žil na chalupě jako polodivoký kocour, naučil se uživit a jeho návštěvy byly stále vzácnější. Pak jsme ho dlouho neviděli, až se jednou připlížil ve zbědovaném stavu. Přišel vlastně po čuchu, protože jediné dosud zdravé oko měl zanícené a neviděl na ně. Verdikt veterináře byl nemilosrdný.
Dalším kocourem, jehož osud mě s mým exmanželem spojoval, byl Hassan. Chlupaté černé poloorientální kotě s jantarovýma očima jsem dostala svatebním darem od ženichova svědka, jenž znal mou felinofilní úchylku. Hassan s námi žil přesně měsíc. Manžel jej, rozespalého po příjemné chrupce na židli, snášel spolu s nějakým nádobím z bytu svých rodičů v patře. Zařinčel kastroly, polospící Hassan se vyděsil a zatnul mu drápky do košile. Muži, jak známo, špatně snášejí bolest. Manžel kocoura upustil na schody v dobré víře, že kočka dopadá na všechny čtyři. Hassan s roztříštěnou pánví byl podle veterináře neschopen dalšího života. Temná předzvěst, jak naše manželství skončí, se splnila po čtyřech letech. S tříletou dcerkou jsem z pohodlné vily se stísněnou atmosférou emigrovala do stísněného panelákového bytu s přátelským ovzduším, k rodičům a kočce Štěpánce, o níž jsem už psala.
Žádné komentáře:
Okomentovat