pátek 9. března 2012

Děti, víte co? Kašlete na školu!

Jednou jsem se zmiňovala o své popromoční pedagogické praxi. Dětem, jež jsem učila, je dnes skoro čtyřicet a většinou jsou to úspěšní a perspektivní lidé, kteří se snaží zabezpečit své rodiny a poctivě odvádět státu daně, aniž by jim hrozilo, že se za to dožijí slušného důchodu. Těch, kteří se nějak proslavili, není mnoho. Jeden chytrý svěřenec z mé třídy svou inteligenci napřel poněkud nelegálním směrem a už patnáct let ho hledá interpol. On si zatím nejspíš užívá velké prachy někde za vodou, ovšem vyloučena není ani možnost, že asketicky dlí jako Diogenes v sudu na dně Orlické přehrady.
O rok mladší třída třeťáků, které jsem vyfasovala hned první rok a dovedla je až do sedmé třídy, obsahovala dva dnes mediálně poměrně známé muže. Jedním z nich byl rozkošný blonďatý hošík, jehož jsem připomínala před více než rokem, když jako lehce pelichající, dobře zabezpečený a modelkami obklopený muž v nejlepších letech obhajoval svou pozici radního na magistrátu.
Tenhle žáček byl nezapomenutelný především tím, že nás ve škole svou přítomností moc často neoblažoval. Jako dějepisářka se špatnou pamětí na čísla jsem si nemohla dovolit buzerovat své žáky z letopočtů, a tak jsem se často uchylovala ke svému oblíbenému tématu – dějinám umění a hmotné kultury. Tušíte správně, že výše zmíněný roztomilý absentér nemohl získat předpoklady k tomu, aby se po letech stal magistrátním radním pro kulturu a péči o památky, na mých hodinách. Nejspíš místo do školy chodil na nějaké speciální doučování.
V minulých magistrátních volbách neuspěl, a tak nám teď starostuje na obvodě. Doufala jsem, že místo dějepisu mu ve škole možná šly vědy exaktní, ale začínám mít značné pochybnosti. Obrovskou ubytovnu uprostřed panelákového sídliště s více než osmi sty téměř identickými byty, z nichž odhadem skoro tři čtvrtiny mají plochu jen málo přes padesát metrů čtverečních, chce zrekonstruovat na malometrážní byty, které budou využity k ústupovému a startovacímu bydlení. To sídliště je už tak celé ústupové! Dvě třetiny lidí tu žijí půl století – od té doby, kdy tady jako dvaceti- až třicetiletí dostali svůj první byt. Pokud tu bydlí mladé páry, tak jen do té doby, než si pořídí děti. Zajímalo by mě i vysvětlení pana starosty, proč chce ve finančně náročné rekonstrukci přilehlého parku z dotací EU budovat četná dětská hřiště. Vlastně nezajímalo. Vágních výmluv jsem od něj slyšela dost, už když byl malý. Nejspíš umí kalkulovat jinak, než my běžní občané, kteří jsme si svými výpočty zatím nepomohli ani k Bentley, ani k Rolls Royce.
Tento náš starosta měl spolužáka, takové ošklivé káčátko. Ani on se ve škole moc často nevyskytoval. Prý hrál dětské role v divadle. Nedávno dávali v televizi poměrně nový film o konci šedesátých let, kde hrál hlavní roli. Souhlasím s uživateli ČSFD v hodnocení jeho výkonu – vážně nic moc – a mám obavy, aby to, co předvedl, nebylo to jediné, co umí a zná. Ale to je jedno, je to hérec.
Připomnělo mi to mé školní začátky v dávné minulosti a honem jsem se řítila zaštrachat ve svém vzpomínkovém šuplíku, vylovit z něj historickou školní fotografii a pochlubit se rodině, že jsem opravdu učila dvě celebrity.
Na klasické školní fotce je hejno rozesmátých třeťáků a mladá hubená úča s tehdy aktuálním květákem na hlavě, jež při focení nahradila jejich asi nemocnou třídní. Dětí je tam habaděj, ale světe div se, rozkošný blonďáček a ošklivé káčátko chybí.
Jaké z toho plyne poučení? Dětičky, jestli se chcete proslavit, vykašlete se na chození do školy!

pátek 2. března 2012

O Giselle ve Státní opeře Praha a o klasickém baletu vůbec (chlapi, moderní choreografové a vedení Národního divadla nepochopí)

Vypravily jsme se s KlaPi a Martinou do Státní opery na pořádný klasický balet, než nám ho Národní zNárodní.
Giselle (hudba A. C. Adam, premiéra 1841) jsem si vždy pletla s La Sylphide (hudba A. Bournonville, premiéra 1832), protože velkou část obou představení tančí dívky v tradičních bílých baletních kostýmech, jen v Sylfidách mají na zádech vílí křidélka. Oba balety mají nekonfliktní a nezapamatovatelnou hudbu bez výrazných melodií, jež příjemně plyne a tvoří pozadí a vodítko k baletním výkonům tanečníků. Ovšem Giselle má kromě jiného skladatele i poněkud odlišný děj, než La Sylphide. A aby to nebylo tak jednoduché, může se snadno splést s baletem Les Sylphides (hudba F. Chopina upravená A. Glazunovem, premiéra 1907), jenž nemá děj vůbec žádný a jde v něm čistě o tanec :).
Záměrně píši tanec, neboť obě díla z devatenáctého století byla mnohokrát zpracována slovutnými choreografy počínaje Mariem1)* Petipou pro klasický balet, zatímco novější koláž na Chopinovu hudbu možná naposledy tradičně ztvárnil její první choreograf Michail Fokin. Od té doby je pole působnosti otevřeno choreografům dvou typů. Zaprvé těm, kteří v baletní škole neuspěli, a tudíž do svého pojetí mohou těžko zařadit prvky, jež sami nezvládají2). Zadruhé těm, kteří jsou skvělými mistry svého oboru, takže je klasický styl už omrzel, a proto vymýšlejí netradiční a krkolomné pozice.
V obou případech jsou výsledkem jejich originálního snažení choreografie podle receptu: hoď si levou nohu švihem vzad za pravé ucho, vzniklou smyčku prošpikuj pravou paží, jež na levém rameni zafixuj levou rukou, přičemž vyskoč a tělem proveď břišní vlnu a nezapomeň do toho vrazit grimasu maximálního štěstí. I kdyby autor choreografie tento fyzicky obdivuhodný výkon sám bravurně zvládl, divákovo estetické vnímání nedojde uspokojení, takže klouby tanečníků úpí nadarmo.
Většinu moderních choreografií u nás zaštiťuje šéf baletu Národního divadla pan Zuska, Giselle ve Státní opeře jsme si tudíž náležitě užily. Křehká Miho Ogimoto jako Giselle byla úchvatná, pánští hrdinové ztvárnění Viktorem Kocianem a Jurijem Slypyčem též předvedli, že umějí. Nevím, co ale budou dělat, až vyprší předplatné na letošní sezonu a program Státní opery bude podřízen Národnímu.
Státní opera má zatím v repertoáru šest baletů – pět klasických a Fantoma Opery Petra Maláska. Podle fotek na webovkách SO jde i v posledním případě o tradiční choreografii.
Národní divadlo uvádí baletů patnáct, z nichž klasické jsou jen Čajkovského Louskáček, Labutí jezero, na jeho hudbu zkomponovaný Oněgin a snad i Šípková Růženka, jež bude mít premiéru koncem měsíce. Ostatních jedenáct představení je moderna a za zajímavost určitě stojí to, že choreografii k více než třetině dělal sám baletní šéf, jenž je sice mistrem moderního baletu, ale milovníka klasiky nepotěší.
Nemám odvahu zhlédnout zbylá mnou dosud nenavštívená klasická představení v Národním, abych se zase nedočkala nějakého nepříjemného překvapení v úpravě libreta. A obávám se, že až Národní divadlo absorbuje Státní operu docela, nezbude nám, než chodit na balet do kina.

* Poznámka označená hvězdičkou je určena "vzdělaným" autorům textů na webu Národního divadla.
1) Jméno Marius v instrumentálu (tedy sedmém pádu*) zní v češtině Mariem nikoli Mariusem. To jméno nemá s autobusem opravdu nic společného.
2) Podle anekdoty: Kdo umí – umí, kdo neumí – učí. Kdo neumí vůbec nic, pracuje na ministerstvu, a čím míň toho umí, tím na vyšší pozici – dodávám já.

úterý 14. února 2012

Telefonické průzkumy trhu

Dnes prý náš děda DOBROVOLNĚ (!) absolvoval půlhodinový, nepochybně monitorovaný průzkum trhu s pracovnicí jakéhosi call centra. Každý normální pracující člověk typické zazpívání ve sluchátku: „Brýdeeen jsem nezaměstnanáabsolventkastředníškoly pracovnicezákaznickélinkyxxx mohlbystemiprosímvěnovatněkolikminůůůt?“ rychle odpálkuje, že je v práci, právě nastoupil do metra, za pár vteřin se zanoří mezi kopce nebo raději rovnou do nejhlubšího dolu v republice, ti nejstatečnější prostě jen nemají čas. Důchodci si ale rádi popovídají. V té souvislosti by mě zajímalo, jaká je asi validita výsledků takových průzkumů, když respondenty jsou dvě skupiny – důchodci a ženy v domácnosti.
Mně nedávno zavolala přímo ideální pracovnice call centra, dívčina tolik drmolící a s tak strašlivou vadou řeči, že jsem sotva rozuměla úvodnímu představení! Chudinku jsem poslala do háje, ale asi před půl rokem se mi poté, co jsem byla neprávem frustrována, zdeptána a pošlapána nadřízeným, dovolal nevinný jinoch, jenž určitě nikdy neublížil ani kuřeti. Pomstychtivě jsem si ho vychutnávala tím, že jsem na každou jeho prosbu „vyberte možnost A, nebo B, nebo C“ odpovídala květnatým souvětím, z něhož nic nevyplývalo. On byl na pokraji zhroucení, ale mně dělalo velkou radost, že mrhám drahocenným časem, jenž mi bude zaměstnavatelem řádně proplacen.

Došla jsem k názoru, že zaměstnávání lidí v call centrech za účelem průzkumu trhu je vlastně jakousi úlitbou velkých a bohatých firem státu a jeho sociální síti. Zaměstnají čerstvé absolventy středních škol a jiné zpravidla nezaměstnatelné jedince, čímž uleví pracovním úřadům. To je skutečný cíl maskovaný jakýmsi průzkumem, jenž nemůže přinést objektivní výsledky nejen proto, že dotazovaní zdaleka nepředstavují ideální vzorek společnosti, ale i pro pochybnou kvalitu tazatelů. Posuďte sami z následující citace závěru dědova dnešního telefonátu.

„A poslední otázka se týká vašeho nejvyššího dosaženého vzdělááánííí. Jakého nejvyššího vzdělání jste tedy dosáhllll?“
„Jsem kandidát věd.“
„Tak to jste techniiik?“
„Ptala jste se na nejvyšší dosažené vzdělání.“
„Takže máte střední školuuu?“

Proč my ty holky tak trápíme?

čtvrtek 9. února 2012

Proč jsem feministka

KlaPi mi poslala odkaz na článek slečny Velikovské Feminismus je přežitek. Ptala se mě, jako jí nejbližší proslulé feministky, na názor.
Ano, mí milí, jsem feministkou nikoli militantní, spíše feministkou z donucení, již k jejímu světonázoru dovedla životní zkušenost.
Slečna Velikovská hned v úvodu vybízí dámy, aby nechaly muže, ať si běhají s kuší po lese. Proti tomu podle mě žádný muž nic nenamítá a proběhne se docela rád. Bohužel znám spoustu svých mužských vrstevníků (plus minus deset let), kteří radostně vběhnou do lesa, kuši, aby jim nebránila v rozletu, schovají do roští a radostně křepčí po zelených mýtinách. Na ulovení a zneužití sběračky bobulí ze sousedního kmene jim totiž stačí rozumně velký kámen, jichž se v lese povaluje všude dost. Můj již kdysi zmiňovaný bývalý kolega byl typ muže, jenž vběhne do lesa, kuši zapíchne do nejbližšího mechového chomáče, hýžděmi se o ni opře a zbytek dne stráví s tváří vyvrácenou ke slunci.
Klidně bych zalezla do jeskyně, přidávala polena na oheň a muži vrazila do ruky kuši (v tomto historickém období spíš luk). Jenomže on by pravděpodobně nevěděl, co s ním, maximálně by si tak vypíchl oko. Můj bývalý muž by s tím lukem nejspíš běžel za maminkou postěžovat si, že jsem mu dala do ruky zbraň, protože chci, aby si ublížil.
Tak proto jsem feministka.

úterý 7. února 2012

Minulé životy

Známá se mi svěřila, že od puberty trpěla vleklými zdravotními obtížemi bez zjevných patologických příčin. Lékaři si nevěděli rady, a tak se v nouzi nejvyšší uchýlila k regresní terapii. Jsem v tomhle ohledu nevěřící Tomáš a k přečteným barvitě líčeným zážitkům z minulých životů jsem nikdy neměla důvěru. Ale tohle bylo jiné – vyprávěl mi o tom někdo, kdo to skutečně zažil, navíc osoba známá a veskrze důvěryhodná.
Bůhví, kolik měla ta žena životů, protože terapeutka ji vedla pouze k těm zážitkům, které měly co do činění s částí těla, s níž měla pacientka potíže. Vyprávěla mi, že zažila tři příběhy, vlastně tři konce svých předchozích životů – jednou byla ženou kdesi na konci sedmnáctého století, jež zemřela při porodu, potom kapitánem lodi, který se dostal do otroctví a stal se galejníkem, a nakonec zažila jako opočlověk animistický rituál v hlubokém pravěku.
Díky terapii zdravotní problémy mé známé zmizely. Zato já teď přemítám, jak to s těmi minulými životy vlastně je. Má maličkost určitě byla na světě nejméně dvakrát. Jednou jsem musela žít v Provence, protože jinak si neumím vysvětlit svou posedlost tímto krajem. Kromě toho teď čtu knížku Stephena Clarka Tak pravil hlemýžď, v níž autor popisuje specifika Francouzů, jež (včetně těch bizarních) na mě perfektně sedí. Ale o tom možná příště.
Svůj druhý život jsem nepochybně musela strávit jako medvěd, nikoli lední. Každý rok po Vánocích mě totiž přepadá neutuchající ospalost a nejraději bych jako brtník zalezla před zimou do brlohu a až do začátku března tvrdě spala. Mělo by to dvě výhody. Zaprvé bych ušetřila za topení, zadruhé bych bez příjmu potravy příjemně zhubla do plavek. Jenže dvouměsíční volno – raději placené, protože příjmy za dva měsíce by v ročním rozpočtu citelně chyběly (i za brloh se musí platit nájem a pojištění) – mi zaměstnavatel i přes pravidelné supliky bohužel nemíní udělit.
Bylo by krásné žít s vědomím, že chvíli poté, co zemřeme, máme šanci vrátit se na svět v jiném těle, jako ve Šteindlerově komedii O život, kterou dávali v sobotu v televizi. Mimochodem právě poměrně vtipně zpracovaná myšlenka způsobu reinkarnace byla jediným světlým bodem celého road-movie, které jinak stálo za… však víte.
Kdepak, na minulé životy nevěřím. Spíš bych pochopila, že se kdesi hluboko v mozku ukládají silné vzpomínky‚ jež se pak v genech přenesou do podvědomí dalších generací. Přece je nesmysl, aby má vzdělaná a kultivovaná lidská duše dlela v huňatém kožichu, v těle nemotorně se pohybujícím na čtyřech a vykrádajícím úly lesních včel!
Ale takový teplý, zadýchaný a zaprděný brloh by teď vážně bodl.

sobota 28. ledna 2012

Mé módní peklo III

Soudím, že těhotenství a mateřství je z hlediska odívání nejhorší období. Nejen, že se poslední trimestr necítíte nejlépe, ale stejně blbě i vypadáte. Současné maminy nosí bokovky a balón odhalují krátkými přiléhavými tílky, my jsme buben zakrývaly splývavými pytli. Ať skrývaný, či hrdě vystavovaný na odiv, pořád je to (naštěstí dočasná) fyzická anomálie, jež mi nepřipadá ani trochu chic. Tak jakápak móda?
Jenže když už konečně pomine období oteklých prstů a kotníků, doba, kdy vám vaše vlastní tělesná schránka činí problémy vestoje, vsedě, ale nejvíc vleže, když se zbavíte zátěže, kvůli které chodíte zeširoka a váhavě jako krmná husa, takže je vám jedno v čem, hlavně že se vůbec valíte, nastane období přes prsa těsných, potřísněných a poblinkaných živůtků. Když i to je pryč, zdaleka není vyhráno. Věčně upatlané dětské ručičky vám umolousají každý světlejší kousek oblečení. Při shýbání ke kočárku je vám v krátké sukni vidět bůhví kam, dlouhou sukni si při přičapávání ke smrkajícímu robátku ucouráte o chodník. Totéž platí o kabátech. Vysoké podpatky vás znevýhodňují při úprku za potomkem řítícím se do vozovky. Takže přesedláte na kalhoty, bundy a placaté boty.
Pekelnice jednou jako zářný příklad chválily maminku, která si na výlet vlakem se svou holčičkou a kočárkem vyrazila v běloskvoucích kalhotách. No já nevím, ale i kdyby dotyčná mladá paní přikurtovala dítku ručičky ke kočárku, aby po ní netlapkalo, jen ten přesun vlakem se na bílých nohavicích nepochybně podepsal tak, že se kvečeru holky musely vracet domů kanály. Jako by praní na dítě nebylo dost, ještě nosit bílou! Je evidentní, že dámy Pekelnice ještě neprošly obdobím mateřství.

Jsou jistě hrdinky, které se z éry tmavých barev, kalhot, bund a placatých bot po mateřské vymaní při nástupu do zaměstnání. Mně se to nepodařilo. Ke světlým kouskům oblečení nejsou nemilosrdné jen vlaky, ale i MHD. Zpitomělá zářivým jarním sluníčkem si koupíte bílé kalhoty a hned druhý den v nich optimisticky vyrazíte do práce. Sotva vystoupíte na místě určení z autobusu, zjistíte, že se na nohavici skví obrovská tmavošedá šmouha.
Dlouhá sukně bohužel naprosto nevzbuzuje úctu spoluobčanů. Spěchající dav cestujících vám ji na schodech při vystupování pravidelně přišlapuje. Pokud ani jednou neskončíte jako populární čert, co vyletěl z elektriky, a jenom každý den přišíváte podolek, můžete si gratulovat. Totéž se týká delšího kabátu, za jehož profesionální vyčištění dvakrát za sezonu utratíte tolik, co byste investovali do dalšího a luxusnějšího svrchníku.
Apartní pokrývku hlavy vám neustále shazují z hlavy lokty cestujících svědomitě se podle pokynů přepravce za jízdy přidržujících bezpečnostních madel umístěných pod stropem.
Jehlové podpatky zapadávají do rohoží před vstupem do metra a rády se v nich lámou. Podpatky bezpečně široké, avšak dost vysoké na to, aby v nich vaše postava vznosně plula metropolí, vám brání v udržování rovnováhy, když po práci zaskočíte na předměstí pro běžný každodenní desetikilový nákup potravin pro početnou rodinku.

Zkrátka vrátit se k elegantnímu a sladěnému oblečení je prakticky možné až poté, co potomci vylétnou z hnízda a počet věčně hladových a nákladných členů rodiny se ztenčí. Pak konečně nastane čas na blbosti, jako je móda a uvědomování si vlastního těla.
Člověk najednou zjistí, že má kosti, klouby a páteř, ale i vnitřní orgány, o nichž dosud neměl tušení. A začne skuhrat. Ve vysokých podpatcích bolí od mládí ploché nohy a trápí se zborcená klenba. Pod sukně od podzimu do jara studeně táhne a pak z toho zlobí ledviny a okolí. V našich zeměpisných šířkách tři čtvrtiny roku trpí organismus chladem, jemuž je třeba čelit co nejnepropustnějším zachumláním, protože je velmi důležité neonemocnět. Churavý zaměstnanec v předpenzijním věku může totiž snadno přijít o práci a jinou bude těžko hledat. I kdyby ho soucitný zaměstnavatel nevyhodil, pracující přijde o peníze, které se počítají do důchodu. A ačkoli je do důchodu tak strašně daleko, nějak se to přežít musí – hlavní je nějak dopajdat do práce. V čem, to už je vážně docela fuk.

O problematice odívání důchodkyň psát nemohu, nemajíc zkušeností. Ale už se pomalu chystám prozkoumat sortiment věhlasných módních značek a zakoupit pár nadčasových kousků, neboť jsem si vědoma, že z naspořené hřivny a státního příspěvku moc parády nepořídím. Ačkoli praxe bude v pensi jiná, moc ráda si na módním pekle, pokud děvčata vydrží, budu pročítat teorii a kriticky rozebírat svůj současný i minulý šatník. A mým milým Pekelnicím svatosvatě slibuji, že džíny pak budu nosit výhradně ve svém volném čase.

čtvrtek 26. ledna 2012

Mé módní peklo II

Jakmile babička přestala šít, nejdříve jsem si oddechla. Jak já nenáviděla to nekonečné zkoušení a zašpendlování! Ale brzy mi originální kousky oblečení v šatníku začaly chybět (československá socialistická konfekce měla velmi omezený sortiment), takže jsem se chopila staré šlapací singrovky. Chudák babička byla ve svých požehnaných sedmdesáti letech odsunuta do pozice seniora, jenž je totálně mimo a tudíž bez jakéhokoli práva vyjadřování, a zpovzdálí jen tiše slzela při pohledu na mé sešívání nepředstehovaných, jen špendlíky pospojovaných dílů. Budiž jí ke cti, že mi nekazila nefalšovanou radost z rychle vykonaného díla, když jsem do školy vyrazila v haleně ušité ze starého roztrhaného prostěradla a džínách, jimiž hluboce opovrhovala a celkem oprávněně je nazývala „modráky“.
Když už jsem u těch montérek, napadá mě, že za socialismu se pravděpodobně zrodila dosud trvající posedlost Čechů džínami. Většina obyvatel ČSSR nevlastnila devizová konta, jediný legální zdroj bonů, za něž bylo možné texasky, rifle neboli džínsy získat. Když člověk nakráčel mezi vrstevníky v modrých nohavicích nabytých díky podloudné a riskantní směně s vexlákem před Tuzexem, byl za hrdinu a předváděl světu těžko dostupný, tudíž jedinečný a luxusní artefakt západního oděvního průmyslu. Zkušenost je sice verbálně nesdělitelná, ale vědecké výzkumy naznačují, že se dlouhodobě ukládá a přenáší v genech.

V následující pětileté životní etapě jsem na kreativní oděvní tvorbu neměla čas, i když můj dennodenní pohyb v centru města po předvádění jedinečných šatních skvostů přímo volal. Nebudu čtenáře unavovat podrobnostmi o svém tehdejším šatníku, zmíním se snad jen o tom, že komplex ze své malé výšky jsem vyrovnávala vysokánskými podpatky. Dnes nedokážu pochopit, že jsem na těch šteklích dokázala bez újmy na zdraví během deseti minut přehopsat staroměstské kočičí hlavy z přednášky na nábřeží na seminář v paláci Kinských nebo na konci Dlouhé či v Celetné. Teď bych si na ten sprint nejspíš obula tolik zatracované kecky. Nebo bych nedoběhla a stejně, jako se to stávalo nám, bych skončila v kavárně na Staromáku u dvojky červeného.

Další pětiletku jsem působila jako pedagog. Jistě víte, že teenagerky nenechají na kantorčině oblečení a účesu nit suchou. Kadeřnicí jsem si sice nechávala na hlavě vykouzlit tehdy módní květák univerzální pro všechny věkové kategorie, ale oblečení snad ušlo. Každopádně v prostředí dospělých žen nepostrádalo originalitu. Vážila jsem tehdy i s postelí 47 kg, a při výšce 160 cm jsem byla nucena nakupovat v dětské konfekci. Jelikož svatební šaty v dětských oděvech nevedou, sehnat civilní bílý kostýmek k vlastnímu okroužkování byl úkol nadlidský.

No a rok po svatbě vypuklo mé módní inferno. Nejen Pekelnice, ale každá mladá žena by měla vědět, že těhotenství a mateřství se naprosto vylučují s jakýmikoli pokusy o eleganci, sladěnost doplňků, originalitu a krásu. Pořídíte-li si potomka, minimálně na pět let můžete na módu zapomenout. Ale o tom až příště.