Mé módní peklo II

Jakmile babička přestala šít, nejdříve jsem si oddechla. Jak já nenáviděla to nekonečné zkoušení a zašpendlování! Ale brzy mi originální kousky oblečení v šatníku začaly chybět (československá socialistická konfekce měla velmi omezený sortiment), takže jsem se chopila staré šlapací singrovky. Chudák babička byla ve svých požehnaných sedmdesáti letech odsunuta do pozice seniora, jenž je totálně mimo a tudíž bez jakéhokoli práva vyjadřování, a zpovzdálí jen tiše slzela při pohledu na mé sešívání nepředstehovaných, jen špendlíky pospojovaných dílů. Budiž jí ke cti, že mi nekazila nefalšovanou radost z rychle vykonaného díla, když jsem do školy vyrazila v haleně ušité ze starého roztrhaného prostěradla a džínách, jimiž hluboce opovrhovala a celkem oprávněně je nazývala „modráky“.

Když už jsem u těch montérek, napadá mě, že za socialismu se pravděpodobně zrodila dosud trvající posedlost Čechů džínami. Většina obyvatel ČSSR nevlastnila devizová konta, jediný legální zdroj bonů, za něž bylo možné texasky, rifle neboli džínsy získat. Když člověk nakráčel mezi vrstevníky v modrých nohavicích nabytých díky podloudné a riskantní směně s vexlákem před Tuzexem, byl za hrdinu a předváděl světu těžko dostupný, tudíž jedinečný a luxusní artefakt západního oděvního průmyslu. Zkušenost je sice verbálně nesdělitelná, ale vědecké výzkumy naznačují, že se dlouhodobě ukládá a přenáší v genech.

V následující pětileté životní etapě jsem na kreativní oděvní tvorbu neměla čas, i když můj dennodenní pohyb v centru města po předvádění jedinečných šatních skvostů přímo volal. Nebudu čtenáře unavovat podrobnostmi o svém tehdejším šatníku, zmíním se snad jen o tom, že komplex ze své malé výšky jsem vyrovnávala vysokánskými podpatky. Dnes nedokážu pochopit, že jsem na těch šteklích dokázala bez újmy na zdraví během deseti minut přehopsat staroměstské kočičí hlavy z přednášky na nábřeží na seminář v paláci Kinských nebo na konci Dlouhé či v Celetné. Teď bych si na ten sprint nejspíš obula tolik zatracované kecky. Nebo bych nedoběhla a stejně, jako se to stávalo nám, bych skončila v kavárně na Staromáku u dvojky červeného.

Další pětiletku jsem působila jako pedagog. Jistě víte, že teenagerky nenechají na kantorčině oblečení a účesu nit suchou. Kadeřnicí jsem si sice nechávala na hlavě vykouzlit tehdy módní květák univerzální pro všechny věkové kategorie, ale oblečení snad ušlo. Každopádně v prostředí dospělých žen nepostrádalo originalitu. Vážila jsem tehdy i s postelí 47 kg, a při výšce 160 cm jsem byla nucena nakupovat v dětské konfekci. Jelikož svatební šaty v dětských oděvech nevedou, sehnat civilní bílý kostýmek k vlastnímu okroužkování byl úkol nadlidský.

No a rok po svatbě vypuklo mé módní inferno. Nejen Pekelnice, ale každá mladá žena by měla vědět, že těhotenství a mateřství se naprosto vylučují s jakýmikoli pokusy o eleganci, sladěnost doplňků, originalitu a krásu. Pořídíte-li si potomka, minimálně na pět let můžete na módu zapomenout. Ale o tom až příště.