Minulé životy

Známá se mi svěřila, že od puberty trpěla vleklými zdravotními obtížemi bez zjevných patologických příčin. Lékaři si nevěděli rady, a tak se v nouzi nejvyšší uchýlila k regresní terapii. Jsem v tomhle ohledu nevěřící Tomáš a k přečteným barvitě líčeným zážitkům z minulých životů jsem nikdy neměla důvěru. Ale tohle bylo jiné – vyprávěl mi o tom někdo, kdo to skutečně zažil, navíc osoba známá a veskrze důvěryhodná.

Bůhví, kolik měla ta žena životů, protože terapeutka ji vedla pouze k těm zážitkům, které měly co do činění s částí těla, s níž měla pacientka potíže. Vyprávěla mi, že zažila tři příběhy, vlastně tři konce svých předchozích životů – jednou byla ženou kdesi na konci sedmnáctého století, jež zemřela při porodu, potom kapitánem lodi, který se dostal do otroctví a stal se galejníkem, a nakonec zažila jako opočlověk animistický rituál v hlubokém pravěku.

Díky terapii zdravotní problémy mé známé zmizely. Zato já teď přemítám, jak to s těmi minulými životy vlastně je. Má maličkost určitě byla na světě nejméně dvakrát. Jednou jsem musela žít v Provence, protože jinak si neumím vysvětlit svou posedlost tímto krajem. Kromě toho teď čtu knížku Stephena Clarka Tak pravil hlemýžď, v níž autor popisuje specifika Francouzů, jež (včetně těch bizarních) na mě perfektně sedí. Ale o tom možná příště.

Svůj druhý život jsem nepochybně musela strávit jako medvěd, nikoli lední. Každý rok po Vánocích mě totiž přepadá neutuchající ospalost a nejraději bych jako brtník zalezla před zimou do brlohu a až do začátku března tvrdě spala. Mělo by to dvě výhody. Zaprvé bych ušetřila za topení, zadruhé bych bez příjmu potravy příjemně zhubla do plavek. Jenže dvouměsíční volno – raději placené, protože příjmy za dva měsíce by v ročním rozpočtu citelně chyběly (i za brloh se musí platit nájem a pojištění) – mi zaměstnavatel i přes pravidelné supliky bohužel nemíní udělit.

Bylo by krásné žít s vědomím, že chvíli poté, co zemřeme, máme šanci vrátit se na svět v jiném těle, jako ve Šteindlerově komedii O život, kterou dávali v sobotu v televizi. Mimochodem právě poměrně vtipně zpracovaná myšlenka způsobu reinkarnace byla jediným světlým bodem celého road-movie, které jinak stálo za… však víte.

Kdepak, na minulé životy nevěřím. Spíš bych pochopila, že se kdesi hluboko v mozku ukládají silné vzpomínky‚ jež se pak v genech přenesou do podvědomí dalších generací. Přece je nesmysl, aby má vzdělaná a kultivovaná lidská duše dlela v huňatém kožichu, v těle nemotorně se pohybujícím na čtyřech a vykrádajícím úly lesních včel!

Ale takový teplý, zadýchaný a zaprděný brloh by teď vážně bodl.