Soudím, že těhotenství a mateřství je z hlediska odívání nejhorší období. Nejen, že se poslední trimestr necítíte nejlépe, ale stejně blbě i vypadáte. Současné maminy nosí bokovky a balón odhalují krátkými přiléhavými tílky, my jsme buben zakrývaly splývavými pytli. Ať skrývaný, či hrdě vystavovaný na odiv, pořád je to (naštěstí dočasná) fyzická anomálie, jež mi nepřipadá ani trochu chic. Tak jakápak móda?
Jenže když už konečně pomine období oteklých prstů a kotníků, doba, kdy vám vaše vlastní tělesná schránka činí problémy vestoje, vsedě, ale nejvíc vleže, když se zbavíte zátěže, kvůli které chodíte zeširoka a váhavě jako krmná husa, takže je vám jedno v čem, hlavně že se vůbec valíte, nastane období přes prsa těsných, potřísněných a poblinkaných živůtků. Když i to je pryč, zdaleka není vyhráno. Věčně upatlané dětské ručičky vám umolousají každý světlejší kousek oblečení. Při shýbání ke kočárku je vám v krátké sukni vidět bůhví kam, dlouhou sukni si při přičapávání ke smrkajícímu robátku ucouráte o chodník. Totéž platí o kabátech. Vysoké podpatky vás znevýhodňují při úprku za potomkem řítícím se do vozovky. Takže přesedláte na kalhoty, bundy a placaté boty.
Pekelnice jednou jako zářný příklad chválily maminku, která si na výlet vlakem se svou holčičkou a kočárkem vyrazila v běloskvoucích kalhotách. No já nevím, ale i kdyby dotyčná mladá paní přikurtovala dítku ručičky ke kočárku, aby po ní netlapkalo, jen ten přesun vlakem se na bílých nohavicích nepochybně podepsal tak, že se kvečeru holky musely vracet domů kanály. Jako by praní na dítě nebylo dost, ještě nosit bílou! Je evidentní, že dámy Pekelnice ještě neprošly obdobím mateřství.
Jsou jistě hrdinky, které se z éry tmavých barev, kalhot, bund a placatých bot po mateřské vymaní při nástupu do zaměstnání. Mně se to nepodařilo. Ke světlým kouskům oblečení nejsou nemilosrdné jen vlaky, ale i MHD. Zpitomělá zářivým jarním sluníčkem si koupíte bílé kalhoty a hned druhý den v nich optimisticky vyrazíte do práce. Sotva vystoupíte na místě určení z autobusu, zjistíte, že se na nohavici skví obrovská tmavošedá šmouha.
Dlouhá sukně bohužel naprosto nevzbuzuje úctu spoluobčanů. Spěchající dav cestujících vám ji na schodech při vystupování pravidelně přišlapuje. Pokud ani jednou neskončíte jako populární čert, co vyletěl z elektriky, a jenom každý den přišíváte podolek, můžete si gratulovat. Totéž se týká delšího kabátu, za jehož profesionální vyčištění dvakrát za sezonu utratíte tolik, co byste investovali do dalšího a luxusnějšího svrchníku.
Apartní pokrývku hlavy vám neustále shazují z hlavy lokty cestujících svědomitě se podle pokynů přepravce za jízdy přidržujících bezpečnostních madel umístěných pod stropem.
Jehlové podpatky zapadávají do rohoží před vstupem do metra a rády se v nich lámou. Podpatky bezpečně široké, avšak dost vysoké na to, aby v nich vaše postava vznosně plula metropolí, vám brání v udržování rovnováhy, když po práci zaskočíte na předměstí pro běžný každodenní desetikilový nákup potravin pro početnou rodinku.
Zkrátka vrátit se k elegantnímu a sladěnému oblečení je prakticky možné až poté, co potomci vylétnou z hnízda a počet věčně hladových a nákladných členů rodiny se ztenčí. Pak konečně nastane čas na blbosti, jako je móda a uvědomování si vlastního těla.
Člověk najednou zjistí, že má kosti, klouby a páteř, ale i vnitřní orgány, o nichž dosud neměl tušení. A začne skuhrat. Ve vysokých podpatcích bolí od mládí ploché nohy a trápí se zborcená klenba. Pod sukně od podzimu do jara studeně táhne a pak z toho zlobí ledviny a okolí. V našich zeměpisných šířkách tři čtvrtiny roku trpí organismus chladem, jemuž je třeba čelit co nejnepropustnějším zachumláním, protože je velmi důležité neonemocnět. Churavý zaměstnanec v předpenzijním věku může totiž snadno přijít o práci a jinou bude těžko hledat. I kdyby ho soucitný zaměstnavatel nevyhodil, pracující přijde o peníze, které se počítají do důchodu. A ačkoli je do důchodu tak strašně daleko, nějak se to přežít musí – hlavní je nějak dopajdat do práce. V čem, to už je vážně docela fuk.
O problematice odívání důchodkyň psát nemohu, nemajíc zkušeností. Ale už se pomalu chystám prozkoumat sortiment věhlasných módních značek a zakoupit pár nadčasových kousků, neboť jsem si vědoma, že z naspořené hřivny a státního příspěvku moc parády nepořídím. Ačkoli praxe bude v pensi jiná, moc ráda si na módním pekle, pokud děvčata vydrží, budu pročítat teorii a kriticky rozebírat svůj současný i minulý šatník. A mým milým Pekelnicím svatosvatě slibuji, že džíny pak budu nosit výhradně ve svém volném čase.
Žádné komentáře:
Okomentovat