KlaPi mi poslala odkaz na článek slečny Velikovské Feminismus je přežitek. Ptala se mě, jako jí nejbližší proslulé feministky, na názor.
Ano, mí milí, jsem feministkou nikoli militantní, spíše feministkou z donucení, již k jejímu světonázoru dovedla životní zkušenost.
Slečna Velikovská hned v úvodu vybízí dámy, aby nechaly muže, ať si běhají s kuší po lese. Proti tomu podle mě žádný muž nic nenamítá a proběhne se docela rád. Bohužel znám spoustu svých mužských vrstevníků (plus minus deset let), kteří radostně vběhnou do lesa, kuši, aby jim nebránila v rozletu, schovají do roští a radostně křepčí po zelených mýtinách. Na ulovení a zneužití sběračky bobulí ze sousedního kmene jim totiž stačí rozumně velký kámen, jichž se v lese povaluje všude dost. Můj již kdysi zmiňovaný bývalý kolega byl typ muže, jenž vběhne do lesa, kuši zapíchne do nejbližšího mechového chomáče, hýžděmi se o ni opře a zbytek dne stráví s tváří vyvrácenou ke slunci.
Klidně bych zalezla do jeskyně, přidávala polena na oheň a muži vrazila do ruky kuši (v tomto historickém období spíš luk). Jenomže on by pravděpodobně nevěděl, co s ním, maximálně by si tak vypíchl oko. Můj bývalý muž by s tím lukem nejspíš běžel za maminkou postěžovat si, že jsem mu dala do ruky zbraň, protože chci, aby si ublížil.
Známá se mi svěřila, že od puberty trpěla vleklými zdravotními obtížemi bez zjevných patologických příčin. Lékaři si nevěděli rady, a tak se v nouzi nejvyšší uchýlila k regresní terapii. Jsem v tomhle ohledu nevěřící Tomáš a k přečteným barvitě líčeným zážitkům z minulých životů jsem nikdy neměla důvěru. Ale tohle bylo jiné – vyprávěl mi o tom někdo, kdo to skutečně zažil, navíc osoba známá a veskrze důvěryhodná.
Bůhví, kolik měla ta žena životů, protože terapeutka ji vedla pouze k těm zážitkům, které měly co do činění s částí těla, s níž měla pacientka potíže. Vyprávěla mi, že zažila tři příběhy, vlastně tři konce svých předchozích životů – jednou byla ženou kdesi na konci sedmnáctého století, jež zemřela při porodu, potom kapitánem lodi, který se dostal do otroctví a stal se galejníkem, a nakonec zažila jako opočlověk animistický rituál v hlubokém pravěku.
Díky terapii zdravotní problémy mé známé zmizely. Zato já teď přemítám, jak to s těmi minulými životy vlastně je. Má maličkost určitě byla na světě nejméně dvakrát. Jednou jsem musela žít v Provence, protože jinak si neumím vysvětlit svou posedlost tímto krajem. Kromě toho teď čtu knížku Stephena Clarka Tak pravil hlemýžď, v níž autor popisuje specifika Francouzů, jež (včetně těch bizarních) na mě perfektně sedí. Ale o tom možná příště.
Svůj druhý život jsem nepochybně musela strávit jako medvěd, nikoli lední. Každý rok po Vánocích mě totiž přepadá neutuchající ospalost a nejraději bych jako brtník zalezla před zimou do brlohu a až do začátku března tvrdě spala. Mělo by to dvě výhody. Zaprvé bych ušetřila za topení, zadruhé bych bez příjmu potravy příjemně zhubla do plavek. Jenže dvouměsíční volno – raději placené, protože příjmy za dva měsíce by v ročním rozpočtu citelně chyběly (i za brloh se musí platit nájem a pojištění) – mi zaměstnavatel i přes pravidelné supliky bohužel nemíní udělit.
Bylo by krásné žít s vědomím, že chvíli poté, co zemřeme, máme šanci vrátit se na svět v jiném těle, jako ve Šteindlerově komedii O život, kterou dávali v sobotu v televizi. Mimochodem právě poměrně vtipně zpracovaná myšlenka způsobu reinkarnace byla jediným světlým bodem celého road-movie, které jinak stálo za… však víte.
Kdepak, na minulé životy nevěřím. Spíš bych pochopila, že se kdesi hluboko v mozku ukládají silné vzpomínky‚ jež se pak v genech přenesou do podvědomí dalších generací. Přece je nesmysl, aby má vzdělaná a kultivovaná lidská duše dlela v huňatém kožichu, v těle nemotorně se pohybujícím na čtyřech a vykrádajícím úly lesních včel!
Ale takový teplý, zadýchaný a zaprděný brloh by teď vážně bodl.
Soudím, že těhotenství a mateřství je z hlediska odívání nejhorší období. Nejen, že se poslední trimestr necítíte nejlépe, ale stejně blbě i vypadáte. Současné maminy nosí bokovky a balón odhalují krátkými přiléhavými tílky, my jsme buben zakrývaly splývavými pytli. Ať skrývaný, či hrdě vystavovaný na odiv, pořád je to (naštěstí dočasná) fyzická anomálie, jež mi nepřipadá ani trochu chic. Tak jakápak móda?
Jenže když už konečně pomine období oteklých prstů a kotníků, doba, kdy vám vaše vlastní tělesná schránka činí problémy vestoje, vsedě, ale nejvíc vleže, když se zbavíte zátěže, kvůli které chodíte zeširoka a váhavě jako krmná husa, takže je vám jedno v čem, hlavně že se vůbec valíte, nastane období přes prsa těsných, potřísněných a poblinkaných živůtků. Když i to je pryč, zdaleka není vyhráno. Věčně upatlané dětské ručičky vám umolousají každý světlejší kousek oblečení. Při shýbání ke kočárku je vám v krátké sukni vidět bůhví kam, dlouhou sukni si při přičapávání ke smrkajícímu robátku ucouráte o chodník. Totéž platí o kabátech. Vysoké podpatky vás znevýhodňují při úprku za potomkem řítícím se do vozovky. Takže přesedláte na kalhoty, bundy a placaté boty.
Pekelnicejednou jako zářný příklad chválily maminku, která si na výlet vlakem se svou holčičkou a kočárkem vyrazila v běloskvoucích kalhotách. No já nevím, ale i kdyby dotyčná mladá paní přikurtovala dítku ručičky ke kočárku, aby po ní netlapkalo, jen ten přesun vlakem se na bílých nohavicích nepochybně podepsal tak, že se kvečeru holky musely vracet domů kanály. Jako by praní na dítě nebylo dost, ještě nosit bílou! Je evidentní, že dámy Pekelnice ještě neprošly obdobím mateřství.
Jsou jistě hrdinky, které se z éry tmavých barev, kalhot, bund a placatých bot po mateřské vymaní při nástupu do zaměstnání. Mně se to nepodařilo. Ke světlým kouskům oblečení nejsou nemilosrdné jen vlaky, ale i MHD. Zpitomělá zářivým jarním sluníčkem si koupíte bílé kalhoty a hned druhý den v nich optimisticky vyrazíte do práce. Sotva vystoupíte na místě určení z autobusu, zjistíte, že se na nohavici skví obrovská tmavošedá šmouha.
Dlouhá sukně bohužel naprosto nevzbuzuje úctu spoluobčanů. Spěchající dav cestujících vám ji na schodech při vystupování pravidelně přišlapuje. Pokud ani jednou neskončíte jako populární čert, co vyletěl z elektriky, a jenom každý den přišíváte podolek, můžete si gratulovat. Totéž se týká delšího kabátu, za jehož profesionální vyčištění dvakrát za sezonu utratíte tolik, co byste investovali do dalšího a luxusnějšího svrchníku.
Apartní pokrývku hlavy vám neustále shazují z hlavy lokty cestujících svědomitě se podle pokynů přepravce za jízdy přidržujících bezpečnostních madel umístěných pod stropem.
Jehlové podpatky zapadávají do rohoží před vstupem do metra a rády se v nich lámou. Podpatky bezpečně široké, avšak dost vysoké na to, aby v nich vaše postava vznosně plula metropolí, vám brání v udržování rovnováhy, když po práci zaskočíte na předměstí pro běžný každodenní desetikilový nákup potravin pro početnou rodinku.
Zkrátka vrátit se k elegantnímu a sladěnému oblečení je prakticky možné až poté, co potomci vylétnou z hnízda a počet věčně hladových a nákladných členů rodiny se ztenčí. Pak konečně nastane čas na blbosti, jako je móda a uvědomování si vlastního těla.
Člověk najednou zjistí, že má kosti, klouby a páteř, ale i vnitřní orgány, o nichž dosud neměl tušení. A začne skuhrat. Ve vysokých podpatcích bolí od mládí ploché nohy a trápí se zborcená klenba. Pod sukně od podzimu do jara studeně táhne a pak z toho zlobí ledviny a okolí. V našich zeměpisných šířkách tři čtvrtiny roku trpí organismus chladem, jemuž je třeba čelit co nejnepropustnějším zachumláním, protože je velmi důležité neonemocnět. Churavý zaměstnanec v předpenzijním věku může totiž snadno přijít o práci a jinou bude těžko hledat. I kdyby ho soucitný zaměstnavatel nevyhodil, pracující přijde o peníze, které se počítají do důchodu. A ačkoli je do důchodu tak strašně daleko, nějak se to přežít musí – hlavní je nějak dopajdat do práce. V čem, to už je vážně docela fuk.
O problematice odívání důchodkyň psát nemohu, nemajíc zkušeností. Ale už se pomalu chystám prozkoumat sortiment věhlasných módních značek a zakoupit pár nadčasových kousků, neboť jsem si vědoma, že z naspořené hřivny a státního příspěvku moc parády nepořídím. Ačkoli praxe bude v pensi jiná, moc ráda si na módním pekle, pokud děvčata vydrží, budu pročítat teorii a kriticky rozebírat svůj současný i minulý šatník. A mým milým Pekelnicím svatosvatě slibuji, že džíny pak budu nosit výhradně ve svém volném čase.
Jakmile babička přestala šít, nejdříve jsem si oddechla. Jak já nenáviděla to nekonečné zkoušení a zašpendlování! Ale brzy mi originální kousky oblečení v šatníku začaly chybět (československá socialistická konfekce měla velmi omezený sortiment), takže jsem se chopila staré šlapací singrovky. Chudák babička byla ve svých požehnaných sedmdesáti letech odsunuta do pozice seniora, jenž je totálně mimo a tudíž bez jakéhokoli práva vyjadřování, a zpovzdálí jen tiše slzela při pohledu na mé sešívání nepředstehovaných, jen špendlíky pospojovaných dílů. Budiž jí ke cti, že mi nekazila nefalšovanou radost z rychle vykonaného díla, když jsem do školy vyrazila v haleně ušité ze starého roztrhaného prostěradla a džínách, jimiž hluboce opovrhovala a celkem oprávněně je nazývala „modráky“.
Když už jsem u těch montérek, napadá mě, že za socialismu se pravděpodobně zrodila dosud trvající posedlost Čechů džínami. Většina obyvatel ČSSR nevlastnila devizová konta, jediný legální zdroj bonů, za něž bylo možné texasky, rifle neboli džínsy získat. Když člověk nakráčel mezi vrstevníky v modrých nohavicích nabytých díky podloudné a riskantní směně s vexlákem před Tuzexem, byl za hrdinu a předváděl světu těžko dostupný, tudíž jedinečný a luxusní artefakt západního oděvního průmyslu. Zkušenost je sice verbálně nesdělitelná, ale vědecké výzkumy naznačují, že se dlouhodobě ukládá a přenáší v genech.
V následující pětileté životní etapě jsem na kreativní oděvní tvorbu neměla čas, i když můj dennodenní pohyb v centru města po předvádění jedinečných šatních skvostů přímo volal. Nebudu čtenáře unavovat podrobnostmi o svém tehdejším šatníku, zmíním se snad jen o tom, že komplex ze své malé výšky jsem vyrovnávala vysokánskými podpatky. Dnes nedokážu pochopit, že jsem na těch šteklích dokázala bez újmy na zdraví během deseti minut přehopsat staroměstské kočičí hlavy z přednášky na nábřeží na seminář v paláci Kinských nebo na konci Dlouhé či v Celetné. Teď bych si na ten sprint nejspíš obula tolik zatracované kecky. Nebo bych nedoběhla a stejně, jako se to stávalo nám, bych skončila v kavárně na Staromáku u dvojky červeného.
Další pětiletku jsem působila jako pedagog. Jistě víte, že teenagerky nenechají na kantorčině oblečení a účesu nit suchou. Kadeřnicí jsem si sice nechávala na hlavě vykouzlit tehdy módní květák univerzální pro všechny věkové kategorie, ale oblečení snad ušlo. Každopádně v prostředí dospělých žen nepostrádalo originalitu. Vážila jsem tehdy i s postelí 47 kg, a při výšce 160 cm jsem byla nucena nakupovat v dětské konfekci. Jelikož svatební šaty v dětských oděvech nevedou, sehnat civilní bílý kostýmek k vlastnímu okroužkování byl úkol nadlidský.
No a rok po svatbě vypuklo mé módní inferno. Nejen Pekelnice, ale každá mladá žena by měla vědět, že těhotenství a mateřství se naprosto vylučují s jakýmikoli pokusy o eleganci, sladěnost doplňků, originalitu a krásu. Pořídíte-li si potomka, minimálně na pět let můžete na módu zapomenout. Ale o tom až příště.
Mám-li pravidelné čtenáře, pravděpodobně si všimli, že jsem přidala sledované blogy. Jsem vzdálena čtení fashionblogů. Bloggerky, které se každé ráno mobilem nafotí ve dvaceti pózách před co největším zrcadlem, mě pobaví, ale po třetí fotce stejného oblečení začínám zívat. Kupodivu však mezi mé oblíbené blogy patří módní peklo, což je způsobeno tím, že s dámami Pekelnicemi naprosto souhlasím:
Ano, džíny jsou fádní uniforma (také je nosím – ó hrůzo – i do práce).
Ano, šlehačka na plesových šatech je také fádní, rovněž se téměř stala uniformou, bez ohledu na tělesné tvary své nositelky.
Ano, spodní prádlo vykukující z oděvu svrchního je ohavnost i na hubeňource, natož na špekounce.
Ano, totéž platí o odhalených nadměrných tělesných oblinách. A pokud se některá přistižená na fotce i přes rozmazaný obličej pozná, neměla by se zlobit na Pekelnice, nýbrž na sebe, že nemá dost soudnosti, případně na své ženské příbuzné a kamarádky, které jí nevhodnost zvoleného úboru alespoň šetrně nenaznačily.
Ano, je smutné, co považují současné české ženy za eleganci. I mladé dámy, které mají vkus a svůj oděv na příští den pečlivě několik dní předem plánují a barevně dolaďují, by měly vědět, že přestože jejich outfit lahodí oku, ani zdaleka nemusí být elegantní.
Ano, oděvy, které některé švadlenky prodávají za nehorázné ceny, jsou skutečně zbastlené.
Ano, někdo to musí nahlas říci nebo napsat. Jelikož naše doba miluje bulvár, je drsnost namístě.
Zkrátka všestranná osvěta, navíc psaná svižně, čtivě a spisovně (!), nemůže mít jiný účinek než pozitivní. Možná by se měl blog modnipeklo.cz stát povinnou četbou pro dívky na základních školách. Nebo rovnou vyučovacím předmětem, jako kdysi byly pozemky, dílny, vaření a péče o dítě. Výše zmíněné předměty totiž podle mě ke všeobecnému vzdělání nepatří, ale kulturnost (nejen) odívání ano.
Podotýkám, že já nejsem vzorem vystajlované elegance, ačkoli jsem k tomu měla už docela slušně našlápnuto. Babička byla podomácku šijící švadlena, a zatímco jsem si jako malá hrála na koberci s kostkami, slýchala jsem při jejích diskusích se zákaznicemi dnešním lidem již polozapomenuté termíny jako brokát, taft, šanžán, acetát, kepr, popelín, kaliko, pepito, kohoutí stopa atd. Inspirována západoněmeckými zásilkovými katalogy Neckermann a Quelle, podle nichž si majetnější dámy v socialistickém Československu nechávaly soukromě šít luxusní modely, babička ve volném času odívala i svou vnučku. Zbytek obstarala maminka, jež sice neuměla pořádně přišít ani knoflík nebo poutko k utěrce, ale dodržovala po své matce (mé druhé babičce) zásadu, že dáma má mít sladěné boty, kabelku, rukavice a klobouk. A tak jsem nosila originální modely z babiččiny dílny doplněné barevně sjednocenými bavlněnými punčocháčemi, botami a obrovskou silonovou mašlí ve vlasech (asi místo apartního kloboučku).
Někdy kolem devátého roku jsem se pod vlivem okolního módního prostředí rozhodla mašle bojkotovat a modely jsem si začala navrhovat sama. Babička měla jako prvorepubliková dámská krejčová smůlu, že mezi její zákaznice nepatřila Marlene Dietrich. Konstrukce kalhot jí opravdu činila problémy. Takže jsem o pohodlí nohavic neměla ponětí celou základní školu a byla jsem nucena se jí prokousat v šatech, sukních nebo slušivých šatových sukních. Vzpomínka na jednu z nich se mi často vrací v takových těch snech, kdy se probudíte celí zpocení. Koženková šatová sukně byla tuhá a neprodyšná asi jako skafandr. Nicméně i ji jsem jednou docenila. Když na mě ve školní jídelně zlobivý spolužák Parlásek převrhl talíř plný rajské, nedostala jsem doma vynadáno za ušpiněné oblečení, protože po mém hladkém povrchu omáčka i knedlíky lehce sklouzly a poskládaly se mi k nohám, jako nemocné pokakané štěně.
Ještě v tanečních jsem byla za hvězdu, neboť mi babička ušila ze Slotery (pamětnice vědí, že v prodyšnosti mohla soupeřit s výše zmíněnou koženkou) patery šaty krátké a jedny plesové. A jednu empírovou plesovou róbu z brokátu, jež byla krásná, ale i přes podšívku strašně škrábala. Spíchla mi i rozverný kostým na maškarní (hádejte, z jakého materiálu). To byl asi poslední její krejčovský počin, protože jak stárla, slábl jí zrak, prsty ztrácely jistotu, až nakonec přestala šít úplně a tím skončilo mé období haute couture.
Před Vánocemi KlaPi napadlo, že bychom si svátky mohly zpříjemnit vánoční kulturou, a navrhla mi, zda s ní a její kamarádkou Martinou nechci vyrazit na Louskáčka. Chvíli jsme se dohadovaly, jestli je návštěva Národního divadla při jeho současném vedení bezpečná, ale usoudily jsme, že když je Louskáček primárně určený dětem, moc velké experimenty a brikule se s ním snad dělat nedají. Louskáček prostě musí být Louskáček – Vánoce v měšťanské rodině, holčička Máša dostane panáčka Louskáčka, ten přemůže hejno domácích myší, změní se v prince a ve druhé polovině představení s Mášou, která najednou zázračně vyroste v mladou křehkou krasavici, procestují vánoční stromek s krásnými tanečními výstupy z různých koutů světa, to vše za doprovodu kouzelné Čajkovského hudby. Co se na tom dá zkazit?
Do Vánoc byla ovšem všechna představení vyprodaná, a tak KlaPi koupila lístky až na 7. ledna. Místa jsme měly na druhé galerii, což byla pro mě premiéra. Takhle vysoko jsem v Národním ještě nikdy neseděla. Nevím, jestli obecenstvo v parteru a na balkoně má alespoň náznaky kinderstube a elementární povědomí o tom, jak se do divadla obléknout a jak se tam chovat, ale dost o tom pochybuji. V našich vyšších sférách by si při hodnocení úborů přítomného publika Ada z módního pekla přišla na své. Evidentně současné dámy nejen nemají nejmenší tušení, co je elegance, ale nemají ani páru o tom, co na sebe do divadla. Madam vedle nás zprava měla nohy ve slušivých tlustých řádkovaných punčocháčích zasunuté do polárnických tuleněk s paradoxním leopardím vzorem, jakousi urousanou myší sukni a pravděpodobně podomácku uštrykovaný svetřík. A minimálně třetina návštěvníků měla na sobě džíny.
Kousek od nás vlevo zase seděla důchodkyně sice celkem důstojně oděná, avšak zřejmě stižená slepotou, neboť si v šatně nevšimla cedule jak kráva, že během představení je zakázáno fotografovat. Stařenka tedy zcela evidentně nemohla ani tušit, co zobrazuje display jejího primitivního kompaktu, ale fotila jak zběsilá, a to prosím s bleskem. Vzhledem k tomu, že nás ostatní diváky její blýskání poněkud rušilo, pokoušeli jsme se ji zklidnit, ale babča byla zřejmě i hluchá. Škodolibě jí přeju to překvapení, jaké asi doma utrpěla, když zjistila na počítači či televizi, že na celé zhruba stovce fotek má na tmavém pozadí krásně nasvětlený a ostře zobrazený sloup, který dominoval jejímu zornému poli tři řady před jejím sedadlem. Z druhé galerie totiž blesk na jeviště vážně nedosvítí ;-).
Co se týče představení samého, Národní nezklamalo. Najalo si jakéhosi Maďara, který klasický příběh Louskáčka sebral E. T. A. Hoffmannovi a svěřil ho Charlesu Dickensovi (oba se asi v hrobě obracejí). Takže v první polovině představení z původního námětu nezbylo skoro nic kromě figurky Louskáčka před hračkářským krámkem. Hlavní postavou se stal zlý a chamtivý lichvář Scrooge a sen Máši o boji Louskáčka s myší armádou se změnil v tanec ďábla s hejnem postav s umrlčími maskami a v bílých třásňovitých úborech, jež se vyrojily z trezoru. Neměly jsme program (příběh je notoricky známý, tak na co?), takže jsem podle objektu, jenž postavy vyplivl, usoudila, že jde o směnky a úvěrové smlouvy. KlaPi to o přestávce nedalo a program si koupila, abychom se poučily, že kromě cenností v trezorech běžně sídlí také zlí duchové :-o.
Tato scéna se Scroogem natolik zamávala, že se z něj stal roztomilý hodný strýček, který začal dětem rozdávat dárky (tanec dítek z baletní školy v čepečcích a nočních košilkách byl nejsvětlejším okamžikem celého představení). Nakonec lichvář opravil figurku Louskáčka, jíž předtím utrhl ručičky a nožičky, aby se dívka Máša – pardon, tentokrát Klára – a Louskáček mohli změnit v princeznu a prince a druhá polovina představení pokračovala v tradičním pojetí, tedy s klasickým tancem tak, jak se na Čajkovského balety sluší.
Choreografie první poloviny baletu byla víceméně moderní, na umění a schopnosti tanečníků celkem nenáročná, umělci zřejmě odpočívali před druhou, klasickou částí. Snad proto diváky na druhé galerii po přestávce tolik překvapil tanec na špičkách, piruety, roznožky, ba dokonce zvedačky – při každé vypukli ve frenetický potlesk a výkřiky BRAVO. Chápala bych jejich obdiv k baleťáku-heveru, kdyby před-stavitelka princezny Kláry byla při těle, ale byla to klasická křehoučká baletka. Přely jsme se tedy, zda jde o nepoučené publikum, jež do divadla zabloudilo omylem (tuleňky naší sousedky by to naznačovaly), marně očekávalo lutze, axely, salchowy a rittbergery a zajásalo tedy alespoň nad každou zvedačkou, či zda na galerii sedělo široké příbuzenstvo výkonných umělců. Louskáček sice byl můj první balet, ale v mých asi tak šesti letech. Od té doby jsem jich už řádku viděla, a proto bych ze svého pohledu výkony tanečníků označila za slušný průměr, zasluhující ocenit potleskem, netřeba však mrhat přemrštěnými ovacemi.
Za měsíc jdeme na Giselle do Státní opery. Snad si tam trochu spravím chuť a skutečně uvidím příběh o dívce Giselle, jež zemře na zlomené srdce, změní se ve vílu a milovaného muže zachrání před utancováním svými družkami. Státní opera se sice před pár dny přes mnohé protesty konzervativců mého druhu spojila s Národním divadlem, ale snad to ještě chvíli potrvá, než nové vedení zprzní i její repertoár. Pak už v Praze nebude kam chodit na operu a balet. Tak leda do kina. Pánbůh s námi!
P.S. Fotky jsou z oficiálního webu Národního divadla. A ve zhruba stejném čase a zcela nezávisle vznikl Klapiin příspěvek.
Je to tu zase - vypukla doba předvánoční, období lidové tvořivosti. Ve školách a družinách dětičky povinně bastlí jehelníčky pro své maminky. Tety a babičky půl roku štrykují půvabně archaické kousavé svetry s norskými či copánkovými vzory pro celou rodinu, nad kterými obdarovaní pod stromečkem dobročinně zaplesají a dárečky pak doma uschovají do nejzazšího koutu šatníku. A téměř všechny hospodyně tvoří pro své blízké vánoční cukroví. Má maminka patřila mezi odvážnější, které se drží pověry, že napečeno má být třináct druhů, a tak jsme každý rok konzumovali dva oblíbené, osm tradičních a tři pokusné z receptářů maminčiných kolegyň. Po Vánocích používala zbytky cukroví babička jako trvanlivou odměnu nebo náhražku kostí ve vegetariánských dnech pro svého psa, po Velikonocích už nad nimi i ptáci ohrnovali zobáky, protože proteinové stravy v přírodě poletovalo a pobíhalo dost.
Já jsem kreativní střevo asi zdědila právě po babičce švadleně. Pominu-li ty hodně smutné pokusy dítka školou prvního stupně povinného o jehelníčky, tkané goblénky a Mikulášovy čerty z ping-pongových míčků a roliček od toaletního papíru, které za mě vždy musela vytvořit družinářka a díky nimž jsem do života rodící se ženy vykročila s cejchem naprosto ztraceného případu, má skutečná tvořivost vypukla někdy v jedenácti letech.
Tehdy jsem pod stromečkem našla svou Barbie, na niž maminka vystála v pracovní době frontu v Pragoimpu. Panenka byla v plavkách a bosa, a ačkoli mi k ní Ježíšek nadělil jedny růžovo-zlaté diskotékové šatičky i s botkami a modré pyžamo se županem a trepkami, na Bárbinovských sedánkách se šťastnějšími spolužačkami, oplývajícími tetami v Kanadě a jiné kapitalistické cizině, bývala má Barbie za chudinku. Nejen, že neměla, co na sebe, ale dokonce pořád chodila bosa jako husopaska. Její společenský kredit ovšem stoupl o dva roky později, když tatínek odjel na měsíční zkušenou do Holandska a přivezl jí odtud další dva oblečky i s obutím, ale hlavně mé babičce časopis Burda. Babička podle ní sice nikdy nic neušila, ale já jsem si ze střihové přílohy pomocí čtvercové sítě zvětšovala nákresy střihů modelů, podle nichž jsem své Barbie na babiččině stroji doplňovala její šatník.
Když jsem si přestala hrát s panenkami, své úsilí jsem z mikrotvorby nasměrovala na makro a spíchla si pár odvážných kousků na sebe. Bylo to v období módy „netopýřích“ rukávů a kolových sukní, které nevyžadovaly příliš velkou zručnost v šití, zato spotřeba materiálu, byť z výprodeje, byla obrovská. V potu tváře vydobytým nástupním platem 1.900 Kč jsem již ovšem mrhat nemohla, a proto jsem se k šití vrátila až po narození miminka, na něž spotřeba materiálu nebyla až tak tragická a drobnější kousky byly rychleji hotové.
V mezidobí mezi vlastnoručním šacením sebe a miminka jsem se vrhla na křížkové vyšívání. Ve svém prvním zaměstnání jsem pak obšťastňovala vlastnoručně vyšitými brožemi s milimetrovými goblénovými stehy všechny jubilující kolegyně. Kdeže loňské oči jsou? Dnes bych se nestrefila ani s lupou!
Po skončení mateřské dovolené a nástupu do zaměstnání má kreativita klesla na bod mrazu. Až když KlaPi dorostla do školních let, začaly jsme spolu bastlit kdeco. Pokoušely jsme windowcolors, pokračovaly jsme ubrouskovou technikou, hňácaly jsme modurit, tkaly korálkové náramky atd. Dřevěnou krabici plnou zaschlých barev, papírových ubrousků a korálků mám ještě nostalgicky schovanou.
Abyste si nemysleli, že neudržím myšlenku, vrátím se k předvánočnímu času, kdy má kreativita pravidelně propukala v plné síle – první péefky vyvedené tuší podle Ladových zasněžených krajinek a dozdobené polským třpytkovým lakem na nehty (FUJ!) se zrodily někdy v mé pozdní pubertě. Corpus delicti se naštěstí nedochoval.
Po dlouhé bastlící odmlce způsobené změnou priorit v mém postpubertálním žebříčku hodnot, zhruba v polovině devadesátých let, se na našem raném kapitalistickém trhu přestala prodávat normální zlatými rámečky nebo třpytkami nepřezdobená vánoční přání. V té době jsme už s KlaPi využívaly pohostinné náruče mých rodičů, a protože v bastlení třinácti druhů cukroví se v adventní době plně vyžívala má pensionovaná maminka (tři pokusné už nebyly od kolegyň, ale z televize nebo časopisů), rozhodla jsem se vychýlit předvánoční rozpočet svých rodičů v důchodu ve prospěch další dávky milovaného išelského cukroví a vyráběla pro ně, ale i pro své přátele originální přání. Nebyla ručně malovaná (nastala doba kopírek), avšak stále byla vyšperkovaná pastelkami a třpytkovým lakem na nehty, tentokrát už kapitalistické produkce (stejně fuj).
Jelikož vánoční atmosféra ve mně vyvolává především představu malebně zasněžené vesničky, k tomuto tématu jsem se stále vracela. Bohužel mé třpytkové okouzlení vytrvávalo do spotřebování lahvičky laku.
Pak mě okouzlila sametová tapeta, metalické laky ve spreji a šablony (samozřejmě se mohu pochlubit jen těmi nejupatlanějšími výrobky, které jsem nenašla odvahu poslat).
Tapeta mi zbyla, tak jsem ji příští rok vyšívala lurexovými nitkami.
Mé předposlední péefky tvořila blanka z windowcolors rozprostřená uprostřed měděného drátku a ty poslední jsem malovala na hedvábí. Z toho, že mi z hedvábných nezůstala ani jedna a rozeslala jsem úplně všechny, nelze soudit o mé dokonalé zručnosti, ale zřejmě jsem rozeslala i ty upatlané, protože mě už pomalu ruční bastlení přestávalo bavit.
Dnes raději spoléhám na ruční práce šikovnějších. Letos jsem skoro všechny dárky nakoupila přes internet na Fleru, ačkoli i tam jsou k vidění artefakty upatlané. Ty jsem si prohlédla, pomyslela si, že to bych uměla taky, a inspirovala se k dalšímu spotu. Ovšem všichni mí blízcí najdou pod stromečkem originální a řemeslně dobře vyvedený dárek, který jsem sice netvořila já, ale přesto je osobní, protože vím, že se bude obdarovanému líbit nebo aspoň hodit.
A mně se díky tomu podařilo ušetřit nervy a čas k vytvoření vlastnoručně na počítači zbastlené péefky. Jedné univerzální pro všechny své kamarády, známé a přátele. Tak krásné Vánoce, mí milí věrní čtenářové.