Mé módní peklo I

Mám-li pravidelné čtenáře, pravděpodobně si všimli, že jsem přidala sledované blogy. Jsem vzdálena čtení fashionblogů. Bloggerky, které se každé ráno mobilem nafotí ve dvaceti pózách před co největším zrcadlem, mě pobaví, ale po třetí fotce stejného oblečení začínám zívat. Kupodivu však mezi mé oblíbené blogy patří módní peklo, což je způsobeno tím, že s dámami Pekelnicemi naprosto souhlasím:

• Ano, džíny jsou fádní uniforma (také je nosím – ó hrůzo – i do práce).
• Ano, šlehačka na plesových šatech je také fádní, rovněž se téměř stala uniformou, bez ohledu na tělesné tvary své nositelky.
• Ano, spodní prádlo vykukující z oděvu svrchního je ohavnost i na hubeňource, natož na špekounce.
• Ano, totéž platí o odhalených nadměrných tělesných oblinách. A pokud se některá přistižená na fotce i přes rozmazaný obličej pozná, neměla by se zlobit na Pekelnice, nýbrž na sebe, že nemá dost soudnosti, případně na své ženské příbuzné a kamarádky, které jí nevhodnost zvoleného úboru alespoň šetrně nenaznačily.
• Ano, je smutné, co považují současné české ženy za eleganci. I mladé dámy, které mají vkus a svůj oděv na příští den pečlivě několik dní předem plánují a barevně dolaďují, by měly vědět, že přestože jejich outfit lahodí oku, ani zdaleka nemusí být elegantní.
• Ano, oděvy, které některé švadlenky prodávají za nehorázné ceny, jsou skutečně zbastlené.
• Ano, někdo to musí nahlas říci nebo napsat. Jelikož naše doba miluje bulvár, je drsnost namístě.

Zkrátka všestranná osvěta, navíc psaná svižně, čtivě a spisovně (!), nemůže mít jiný účinek než pozitivní. Možná by se měl blog modnipeklo.cz stát povinnou četbou pro dívky na základních školách. Nebo rovnou vyučovacím předmětem, jako kdysi byly pozemky, dílny, vaření a péče o dítě. Výše zmíněné předměty totiž podle mě ke všeobecnému vzdělání nepatří, ale kulturnost (nejen) odívání ano.

Podotýkám, že já nejsem vzorem vystajlované elegance, ačkoli jsem k tomu měla už docela slušně našlápnuto. Babička byla podomácku šijící švadlena, a zatímco jsem si jako malá hrála na koberci s kostkami, slýchala jsem při jejích diskusích se zákaznicemi dnešním lidem již polozapomenuté termíny jako brokát, taft, šanžán, acetát, kepr, popelín, kaliko, pepito, kohoutí stopa atd. Inspirována západoněmeckými zásilkovými katalogy Neckermann a Quelle, podle nichž si majetnější dámy v socialistickém Československu nechávaly soukromě šít luxusní modely, babička ve volném času odívala i svou vnučku. Zbytek obstarala maminka, jež sice neuměla pořádně přišít ani knoflík nebo poutko k utěrce, ale dodržovala po své matce (mé druhé babičce) zásadu, že dáma má mít sladěné boty, kabelku, rukavice a klobouk. A tak jsem nosila originální modely z babiččiny dílny doplněné barevně sjednocenými bavlněnými punčocháčemi, botami a obrovskou silonovou mašlí ve vlasech (asi místo apartního kloboučku).

Někdy kolem devátého roku jsem se pod vlivem okolního módního prostředí rozhodla mašle bojkotovat a modely jsem si začala navrhovat sama. Babička měla jako prvorepubliková dámská krejčová smůlu, že mezi její zákaznice nepatřila Marlene Dietrich. Konstrukce kalhot jí opravdu činila problémy. Takže jsem o pohodlí nohavic neměla ponětí celou základní školu a byla jsem nucena se jí prokousat v šatech, sukních nebo slušivých šatových sukních. Vzpomínka na jednu z nich se mi často vrací v takových těch snech, kdy se probudíte celí zpocení. Koženková šatová sukně byla tuhá a neprodyšná asi jako skafandr. Nicméně i ji jsem jednou docenila. Když na mě ve školní jídelně zlobivý spolužák Parlásek převrhl talíř plný rajské, nedostala jsem doma vynadáno za ušpiněné oblečení, protože po mém hladkém povrchu omáčka i knedlíky lehce sklouzly a poskládaly se mi k nohám, jako nemocné pokakané štěně.

Ještě v tanečních jsem byla za hvězdu, neboť mi babička ušila ze Slotery (pamětnice vědí, že v prodyšnosti mohla soupeřit s výše zmíněnou koženkou) patery šaty krátké a jedny plesové. A jednu empírovou plesovou róbu z brokátu, jež byla krásná, ale i přes podšívku strašně škrábala. Spíchla mi i rozverný kostým na maškarní (hádejte, z jakého materiálu). To byl asi poslední její krejčovský počin, protože jak stárla, slábl jí zrak, prsty ztrácely jistotu, až nakonec přestala šít úplně a tím skončilo mé období haute couture.