středa 13. července 2011

Konečně jsme se rozhoupali!

Váhali jsme a rozvažovali, po roce jsme místo dovolené ve Francii položili nové lino v kuchyni a příslušenství a na chalupě posekali zahradu, pokáceli suché stromy a naštípali dříví, které nám pak někdo ukradl. Petr si za ušetřený peníz koupil nový mobil a notebook a stal se počítačovou lamou, ačkoli z výpočetní techniky kdysi dávno odmaturoval :).
Po letošních Vánocích jsme se konečně rozhodli, že opravdu a určitě do té Provence vyrazíme. Dohodli jsme se na týdnu v druhé polovině června, kdy snad ještě nebude horko a davy prázdninových turistů, ale doufejme, že už začne kvést levandule.
Výběr místa ubytování stejně jako itinerář byly na mě. Před dvěma lety jsem z okna autobusu toužebně obdivovala pohoří Lubéron, kolem kterého jsme několik dní opatrně kroužili, a říkala jsem si, že tam by se mi asi líbilo – divoké lesnaté kopce zvrásněné hlubokými kaňony potoků s malebnými vesničkami roztroušenými na sklonech hor… K Vánocům jsem od KlaPi dostala knížku Lenky Civade Provence jako sen, a bylo jasno. Porozhlédnu se v srdci Provence, v departementu Vaucluse, nejlépe v okolí Aptu.
Na webu jsem začala hledat něco romantického, půvabného a typicky provensálského, pokud možno odlehlého od civilizace. Bohužel většina domků k pronajmutí je pro čtyři a více osob, a tak jsme nejdříve oslovili dávného kamaráda z gymplu, s nímž jsme se sice už dlouho neviděli, ale shodli jsme se, že s ním a jeho manželkou si týden v cizině umíme představit. Ale rodinka asi patří k plašším cestovatelům, jako jsem před dvěma lety byla i já, a zalekla se daleké cesty po vlastní ose, takže i když také původně uvažovali o dovolené v Provence, rozhodli se setrvat na svém záměru vycestovat s organizovaným zájezdem (jestlipak jste tam, Štefane, byli?). Našla jsem tedy pro nás asi nejmenší domeček, jaký je ve Vaucluse k dispozici. Třílůžkový, s tím, že KlaPi se, bude-li mít hotové zkoušky, může do poloviny června rozhodnout, jestli jako známá frankofilka (a tlumočnice) pojede s námi. Byla jsem ráda, že to vyšlo a přidala se k nám.
Po mamince jsem zdědila úchylku pečlivě si připravovat itinerář cesty, takže jsem dva měsíce ležela v průvodcích, surfovala po internetu a připravovala pro dovolenou podrobné noty. Co noty! Celou partituru čítající 44 stránky! Když ji mí souputníci viděli, viditelně se lekli, a při maratónu po provensálských vesničkách, kaňonech, skalách a levandulových polích si museli připadat stejně uštvaně, jako já před pětatřiceti lety, když nás maminka s podobným itinerářem v ruce honila na sobotním výletě po městech, hradech, zříceninách a skalních městech třeba Broumovského výběžku, abychom něco ze zajímavostí nevynechali, když už jsme z Prahy dojeli tím trabantem tak daleko.
Ba ne – já jsem nebyla tak důsledná, s krvácejícím srdcem jsem ve svých notách solidárně škrtala jednotlivé takty až celé pasáže, a KlaPi s Petrem byli za to vděční, statečně neremcali a viditelně ožili při každém naplánovaném koupání za odměnu.

neděle 10. července 2011

Ještě jedna vzpomínka na „Báječnou Provence“

Omlouvám se, ale ještě jednou se vrátím k mé první návštěvě Provence, abych zavzpomínala na zájezd, za který jsme Čedoku zaplatili skoro dvacet tisíc na osobu.
Pokud jde o ubytování, dvouhvězdičkové etap hotely odpovídaly deklarované kategorii – žádný luxus, ale co už člověk potřebuje na přespání, když se pořád stěhuje z místa na místo? Klidně velkoryse pomine to, že má-li slíbený třílůžkový pokoj, dostane poprvé dvoulůžkový s rozkládacím gaučem, na další dvě noci dva dvoulůžkové pokoje, každý na opačné straně hotelu a ob patro (tady jsme docenili, že jsme si sbalili každý svůj vlastní kufr, takže jsme nedopadli jako rodinka skládající se z na jednu ruku ochrnutého tatínka, maminky a nezletilé dcerky, které ubytovali stejně, ale měli dohromady jeden obrovský loďák), počtvrté pokoj s manželským dvoulůžkem a jakýmsi zpod postele vysouvacím šuplíkem, který zabíral celou chodbičku ke koupelně (spali jsme všichni tři na manželské posteli), jeden třílůžkový pokoj, v němž nebylo k hnutí, a na poslední superkrátkou noc apartmá s dvěma dvoulůžkovými pokoji se společnou koupelnou.
Velkým plusem většiny našich ubytovacích zařízení byla klimatizace, což je v Provence takhle koncem srpna asi v podstatě nezbytnost. Až na jednu výjimku. Pokud mohu doporučit, vyhněte se etap hotelu Les Milles na okraji Aix en Provence, kde mi cena za pokoj a noc skoro 50 eur vážně nepřipadala adekvátní.
V uzoučkých hotelových chodbách stály od večera do rána masivní úklidové vozíky, kolem nichž bylo obtížné se s kufrem prodrat, když navíc koberec v chodbách skrýval lišty nebo snad volně položené elektrické kabely, takže kufry na kolečkách se na nerovném povrchu chovaly poněkud nevypočitatelně. To ovšem bylo zlo nejmenší. Tady klimatizace nebyla a proti horkému provensálskému sluníčku chránily pokoje jen stříbřité rolety, jež se nedaly buď stáhnout, nebo vytáhnout, či byly už docela stržené těmi, kteří se o některou z těchto činností před námi marně pokoušeli. Větrání otevřením oken se nedoporučovalo – pár decimetrů před nimi parkovaly odpadkové kontejnery, jejichž obsah v průběhu horkého jihofrancouzského dne změnil od rána své chemické složení a možná i skupenství a přetransformoval se v nebezpečnou biologickou zbraň. Do maličké snídaňové místnosti vybavené univerzálním levným plastovým zahradním nábytkem nás pustili až poté, co se nasnídal zájezd německých seniorů, přičemž šunka, sýry, jogurty a dokonce i müsli, co po nich zbyly, byly před hladovými Čechy rychle a bez skrupulí uklizeny, protože česká cestovka zaplatila jen čaj nebo nechutnou hotelovou ranní kávu, tři čtyřcentimetrové dílky bagety a mističku medu či marmelády na osobu. Hotelová restaurace v sobotu večer nefungovala, takže chtěl-li se host najíst a nepřijel vlastním vozem, musel si do deset kilometrů vzdáleného centra Aix najmout taxík, čímž se večeře poněkud prodražila. Nechápu, jak na různých tripadvisorech a virtualtouristech může takový hotel získat kladné hodnocení. Asi si ho píšou sami hoteliéři. Každopádně v žádném případě nedoporučuji na webu vybírat hotel podle fotografií vábné snídaňové tabule – vážně si nedovedu představit, že by něco takového v tomhle baráku dokázali.
Tím jsem se dostala ke stravě s čedokovým zájezdem. V ceně byly snídaně, jejichž reálné složení odpovídá výše zmíněnému, někde jsme navíc dostali plátek ementálu nebo jakéhosi šunkového salámu. S obědy se pochopitelně nepočítá, o večeřích v pokynech píší, že je možné si je zaplatit (bez pár korun 600 Kč za večeři na osobu), nebo se stravovat individuálně, protože dvouhvězdičkové etap hotely, v nichž jsou zájezdníci ubytovaní, se nacházejí ve velkých městech. V našem případě první a poslední noc v Balladins u marseilleského letiště Vitrolles, dvě noci v Balladins na severu Arles, jednou v Campanile v Orange a poslední ve fujtajblu „v“ Aix – mimochodem řidič autobusu s námi asi hodinu kroužil kolem města, než hotel našel. V propozicích ovšem zapomněli pro ty, kteří si to neuvědomí, dodat, že etap hotely stojí u dálnic a obchvatů měst, v jejich průmyslových a skladových zónách, takže do civilizace to bez vlastního vozu může být strašně daleko.
Původně jsem večeře objednala, ale poté, co změna autokarového zájezdu za letecký téměř zdvojnásobila cenu, jsem se pokusila aspoň trošku ušetřit a večeře jsem zrušila. Což znamenalo, že jsme po celý zájezd blahořečili klimatizaci autobusu nejen za to, že v třicetistupňových vedrech poskytovala přežitelné životní prostředí, ale i za to, že svým šuměním decentně přehlušovala kručení v našich žaludcích.
Hotelové snídaně byly střídmé tak, jak jsem popsala výše, obědy jsme zpravidla za běhu po pamětihodnostech odbyli zmrzlinou. Na večeři jsme vyrazili dvakrát.
Poprvé jsme se rozhodli zajít do města hned první provensálský večer v Arles (vlastně druhý večer zájezdu – ten první jsme pojedli bagetku od Českých aerolinií). Věděla jsem, že do centra nás čekají zhruba dva kilometry, ale google earth mě nevaroval, že domy lemující ulici mají napevno uzavřené okenice a působí nedobytným dojmem asi především proto, že Avenue de Stalingrad s večerním ochlazením okupují komáři, urputní stejně jako dávní obránci hrdinského města. Bohužel nás nenapadlo použít repelent zakoupený kvůli návštěvě bažinatého Camargue, kde jsme ovšem v odpoledním horku nepotkali komára ani jediného. V sedm večer v Arles ale vzteklé bzučení a štípání zrychlovalo náš krok k nejbližší otevřené restauraci s pár stolky a křesílky na chodníku u náměstí před severní branou do starého města. Až doma jsem zjistila, že domek zachytil na svém obrazu velký Vincent v roce 1888. Za železničním viaduktem naštěstí bydlí komárů podstatně méně, takže jsme se vyčerpaně svalili do proutěných křesílek před domkem a objednali si tři denní meníčka spočívající ve steaku s opečenými brambory a bohatou zeleninovou oblohou, sklence růžového vína (ve skutečnosti jsme dostali celý džbánek, takže těch sklenek bylo víc) a malém francouzském kafíčku. Paní chefová byla příjemná a vstřícná a po zaplacení 50 eur i s dýškem se tvářila spokojeně stejně jako my, které s příjemně naplněnými žaludky už tolik neděsila dvoukilometrová cesta běsnícími šiky žíznivého hmyzu.
Příští den jsme zasabotovali podvečerní procházku Nostradamovým rodištěm a dali jsme si na sprškami vody chlazené zahrádce vynikající salát s kousky kuřete a následující večeři v Orange jsme řešili bagetami, klobáskami a zeleninou zakoupenou v arleském Leclercu. Problém nastal až v Aix. Přiznávám, že předložka „v“ byla v předchozí větě poněkud nepatřičná. Po zjištění, že v okruhu dvou kilometrů není nic, než tovární haly a skladiště, zašel Petr za vedoucím zájezdu a domluvil doobjednání tří večeří s ostatními předplacenými večeřícími zájezdniky s tím, že zaplatíme hotově restauratérovi.
Řeknu vám, vzhledem k poměru kvalita - cena to byla nejdražší večeře, jakou jsem kdy zkonzumovala. Za třicet eur na osobu jsme se najedli v jakési neútulné závodní jídelně s levnými židlemi a stoly překrytými omyvatelnými (nebo snad papírovými?) ubrusy. Dostali jsme prorostlý flák vepřového s troškou těstovinových mašliček, domácí kompot, jako dělala má babička zalitím sezónního ovoce cukrovou vodou se skořicí (pan restauratér nám ho náležitě vychválil jako starý rodinný recept), sklenku bílého, které chuťově odpovídalo moravské vinařské kategorii „pro Pražáky dobré“ či prostému supermarketovému krabicáku, a náprstek kafe z automatu. Brrrrfuj, to byl večer a noc!!!
Ale co už – do Provence jsme jeli za historií a památkami, ne se vyspat a najíst, že? Nicméně historické památky nejlépe ocení odpočatý, sytý a spokojený turista. Provence mě, jak se dalo čekat, uchvátila, takže jsem se rozhodla udělat vše pro to, abych se sem mohla vrátit. Ale jsem svým založením samotář a individualista, takže už v žádném případě nebudu poznávat s cestovkou, která mi diktuje kam mám jet, jak dlouho tam mám zůstat, kde mám bydlet a co mám jíst. V žádném případě nepojedu do Provence o prázdninách, kdy je za A vedro, za B se kolem všech památek shlukují nejen houfy zahraničních turistů, ale i davy Frantíků poznávajících krásy své vlasti. A nakonec – k Provence patří levandule, a já chci vidět kvést levandulová pole! Zrodilo se rozhodnutí odhodlat se k individuální turistice :-).

čtvrtek 7. července 2011

Má první návštěva „Báječné Provence“

Vypukly prázdniny, doba dovolených, a tak jsem se rozhodla pro svůj dnešní spot zvolit letní téma. Třeba některému čtenáři pomůže při rozhodování, jakou dovolenou zvolit, či čemu se vyhnout :-).
Před dvěma lety jsme všichni pozůstalí v nejbližším rodinném kruhu slavili kulatiny (maminka zemřela před dvanácti lety, ale slavila by také) a navíc můj jediný potomek prokázal své studijní předpoklady jak při maturitě, tak při následných přijímacích zkouškách na tři vysoké školy, čímž se jistým způsobem projevily i mé mateřské vychovatelské (a genetické) kvality. Usoudily jsme s KlaPi, že tato výročí a úspěchy si žádají patřičnou odměnu pro obě. KlaPi napadlo jet konečně na jinou dovolenou než chalupářskou a vyhledala několik zájezdů do Provence. Šla na to chytře – dobře věděla, že válet se u moře mě nebaví, ale navštívit tenhle kousek jižní Evropy je můj pradávný sen, a tak nejspíš budu svolná investovat těžce ušetřený peníz právě do této destinace.
Na konci června, v době nejčastějších krachů cestovek, jsem pro jistotu vybrala autokarový zájezd drahého avšak renomovaného a snad neotřesitelného Čedoku v půli prázdnin s názvem „Báječná Provence“. Zájezd ovšem zrušili pro nezájem klientů.
Jelikož jsem nehodlala riskovat pozdní vrácení nebo dokonce ztrátu zaplacené zálohy, s krvácejícím srdcem jsem Čedoku docvakla doplatek za změnu termínu ze začátku srpna na jeho úplný konec a z dopravy autokarové na leteckou, čímž se cena zájezdu téměř zdvojnásobila.
S chudákem dědou jsme dovolenou neplánovaly, ačkoli půlkulatiny slavil ten rok i on – za A by nejspíš nezvládal zájezdový maraton, za B musel někdo zůstat na chalupě s kočkou . Zato se k nám přidal Petr, jenž sice ani neslavil kulatiny, ani neměl nijak mimořádný rok, ale prostě zatoužil strávit s námi týden a připlatil si další místo v zájezdu.
Touhle dovolenou jsem si tak vlastně splnila ještě jedno přání – zase po dlouhé době letět letadlem. Na cestě do Marseille jsme sice nic neviděli, protože někdy v půl deváté večer, když se náš boeing konečně odlepil od ruzyňské ranveje, se pomalu začínalo stmívat, a když jsme konečně doletěli nad Alpy, byla tma jako v ranci. Zato zpáteční dvouhodinová cesta stála za to a užili jsme si ji každý po svém.
Z Vitrolles jsme odlétali někdy kolem šesté ráno, kdy začíná zvolna svítat. Místa jsme měli na pravé straně letadla – já se nacpala k okénku, abych si užila výhled, doprostřed si sedla netrénovaná KlaPi, která se po kolektivním nočním úsilí o snížení nadváhy našich zavazadel dopíjením lahví růžového pro přátele a známé necítila nejlépe, a do uličky se usadil Petr. Já jsem se poté, co KlaPi vyčerpala příděl pytlíků a konečně usnula, netroufala ani pohnout a v ranním šeru jsem si ve své fantazii jen malovala odlesky světel Nice a Cannes vlnící se za rozbřesku na hladině Středozemního moře, výhled na Janov, a pak mě nad Alpami oslnilo vycházející slunce, takže zřetelněji jsem zahlédla až v dáli se třpytící nudně středoevropsky sladkovodní lipenskou přehradu :-). Zato Petr si po čase našel volné místo u protějšího okénka za levým, prvními paprsky neoslněným křídlem, takže nafotil úžasné snímky Alp v ostrém světle vycházejícího slunce.
Čedok deklaroval sedmidenní letecký zájezd, což byla pravda jen teoreticky. Ve skutečnosti jsme první den v půl deváté večer po dvouapůlhodinových formalitách na letišti odletěli, přistáli po půlnoci a byli odvezeni na první nocleh u Marseille. Následujících pět dní jsme jezdili a poznávali a sedmý den nás nad ránem ve čtyři polospící a hladové nasypali do autobusu a odvezli na letiště, abychom po dvouapůlhodinových formalitách a dvouhodinovém, letu přistáli po osmé na probouzející se Ruzyni.
Pravda, v pěti dnech mezi tím jsme projeli to nejdůležitější a turisticky nejprofláknutější – úžasné město obehnané středověkými hradbami Aigues Mortes a cikánské poutní místo Saintes Maries de la Mer v Camargue (kde jsme se dokonce vycachtali v moři), od starověku pulsující město Arles, středověkou vesnici a pevnost Baux de Provence, město, v němž se narodil Nostradamus, jeho antické památky a klášter, v němž se léčil Vincent van Gogh, Saint Rémy de Provence, Caésarem pro legionáře založené provinční město Nimes, římský akvadukt Pont du Gard, papežské město Avignon, papežské letní sídlo a místo produkce vynikajících vín Chateneuf du Pape, podle mínění Ludvíka XIV. nejkrásnější zeď ve Francii, patřící římskému divadlu v Orange, vývěr řeky Sorgues z vápencových skal ve Fontain de Vaucluse, skanzen kuželovitých příbytků z nasucho poskládaných kamenů Village de Bories, jedno z francouzských nejkrásnějších měst Gordes, bývalou metropoli Provence Aix en Provence a nakonec ošklivou a nezajímavou Marseille s o to půvabnější a romantičtější pevností d´If. Konečně spoustu fotek ze zájezdu mám na rajčeti.

pondělí 9. května 2011

Pohodový víkend

Tak jsme s dědou zase strávili víkend na chalupě. I když stavení několikrát za týden kontroluje soused Vašek, člověk tam vždycky jede se staženými půlkami, co se zase stalo. Tentokrát byla všechna okna celá, vrátka do zahrádky a dvířka k pojistkové skříni zavřená, což bývá znamením toho, že nevítaní hosté tentokrát šli jinam.
Po zagarážování auta a vynošení tašek si zpravidla zapálím a obcházím latifundie, abych zjistila, co kde vykvetlo a co se kde zase zřítilo. Tentokrát byly ploty v pořádku, ale zaznamenala jsem spadlý drát - jeden ze čtyř, které vedou elektřinu do chalupy z hlavního řadu. Jeden konec drží na sloupu u silnice a ten, který odrezl zřejmě u izolátoru na naší střeše, se při pádu zachytil na sakuře. Vedení mezi těmito dvěma záchytnými body ladně jako girlanda splývá přímo nad vjezdem do garáže. Ve výšce zhruba metru osmdesáti. Kdybych si ho všimla dřív, asi bych nenašla odvahu do té garáže zajíždět, i když ve fyzice mě o Faradayově kleci učili.
Upozornila jsem na tento drobný defekt dědu, vyučeného elektrikáře. Vzal zkoušečku, přiložil ji k vedení a vítězoslavně prohlásil: “Nesvítí, je to nulák!“ čímž provedl odstranění závady. Teď budeme čekat, až se drát sám vznese a přišmodrchá se ke zbytku snad uvízlému na izolátoru na střeše.
Mně tahle informace zase až tak báječná nepřipadala, protože při bedlivém zkoumání konce splývajícího ze sakury jsem poznala, že materiál je měď, což by mohlo zajímat naše nevítané návštěvníky, kteří minule odnesli z garáže i cívky se strunami do sekačky v domnění, že jde o dráty. IQ asi moc vysoké neměli. Když pálili v blízkém chroští na ohníčku všechny kabely, které u nás ukradli, určitě byli dost zklamaní, že ve strunách do sekačky vážně žádná měď není :). Zato kdyby se jim zalíbil ze stromu povlávající měděný drát, a nebyl to mrtvý nulák, a sáhli by po něm… možná by si docela pěkně pod tím stromem zaskotačili… To bych ale fakt chtěla vidět!
Proti poznání, že teď  nám přes vjezd do garáže bude viset drát, dokud se porucha sama od sebe nespraví, bylo zjištění, že mráz v minulém týdnu spálil všechny mladé výhonky vinné révy, vistárie a ořešáků, mladičké třešínky a květy jabloní, jen drobnou lapálií.
Jinak víkend proběhl v klidu, sekala jsem, plela, vytrhávala, řezala, mýtila, hubila, stříhala, přivazovala, prostě běžné nezbytné práce na zahradě, když nejste zahradník, jen udržovatel…
Vyznavači adrenalinu nechápou, že někdo může být chalupář. Jezdit pořád na stejné místo a plahočit se po pořád stejných pěšinách? Následující řádky by měly doložit, že i chalupaření, ba co víc – vaření na chalupě – může být vzrušující :).
Děda musí mít polévku, takže jsem z domova přivezla boršč. V tomto směru to po oba dny bylo jednoduché. V sobotu jsem vyrobila bramborové placky z pytlíku a protože bylo tak krásně, ani jsem nezatápěla, uklohnila jsem je na elektrice (spadlý nulák evidentně nevadí). Ani jsem nemusela hledat pánev, protože jsem ji o Velikonocích zapomněla schovat.
Na neděli jsem měla nakoupené maso na řízky a protože je otrava vozit s sebou pořád brambory (zloději je odnášejí), koupila jsem bramborovou kaši v prášku. Maso díky bohu v izolační tašce a ve studené komoře vydrželo od pátku do neděle, i jala jsem se připravovat krmi. Recept na můj netradiční chalupářský nedělní oběd:
Maso na řízky nejprve naklepat. (Kde sakra je ta palička? Prohrabat příborník, palička nikde. Vlastě jasně – těžký hliník, paličku už si někdo odnesl. Naklepat maso nožem.)
Maso osolit (jupí – sůl je na svém místě) a okořenit. (No jo, koření už odnesli; tak co jsem si z domova přivezla? Pepřový steak? No proč ne.)
Maso obalit v hladké mouce. (Sakra, za zimu ten zbyteček ztuchl. Hladkou vysypat a použít polohrubou.)
Maso obalit ve vejci. (Na čtyři malé řízečky jedno vejce, co zbylo od Velikonoc? Není to škoda? Použiju hořčici.)
Maso obalit ve strouhance. (Zaplaťbůh zbytek od Vánoc, kdy si starou odnesli, přežil.)
Řízky máme, teď jenom najít dobře schovaný olej. Pánev, jak už bylo řečeno, jsem zapomněla zašantročit.
Teď kaše z pytlíku. Co může být lehčího – postupovat podle návodu na krabičce. Zahřívat vodu a mléko. (Sakra, mlíko jsem zapomněla. Nevadí, mám dost smetany do boršče).
Nasypat tu divnou drť z pytlíku do horké kapaliny, zamíchat, ustát, vmíchat máslo. (Hurá, aspoň něco jsem nezapomněla!)
Tak dobrou chalupářsko-adrenalinovou chuť (Žádná sláva, ale taky se to občas dá :))

neděle 8. května 2011

Spirituál kvintet

Tahle kapela patřila k mým oblíbeným od zhruba sedmnácti let. Za socíku jsem na jejich koncerty chodila každý rok, protože má maminka pracovala v jedné z poboček Tesly, pyšnící se báječnou kulturní referentkou ROH vzešlou z buržoazní rodiny (jako většina zaměstnanců této firmy) a tudíž shánějící vstupenky a permanentky především na „nelidové“ umění – na opery a balety do Národního divadla a jeho poboček, na koncerty do Domu umělců, na Pražské jaro, Spirituál kvintet a Cimrmany. Šikovný kulturní referent uměl sehnat lístky na cokoli bez front a nocování na ulici ve spacáku, kterýžto adrenalin byl výsadou hrstky statečných, zásadových a tudíž odborově neorganizovaných.
Poslední totalitní koncert SK jsem si užila někdy v létě 1989 U melouna v Melantrišce na Starém Městě. Byla jsem v dost vysokém stupni těhotenství a předpokládám, že prenatální zážitek z všeobjímající pozitivní atmosféry okolního prostředí se podepsal na KlaPiině toleranci, s níž snáší půldruhahodinové cesty z chalupy do Prahy, kdy se z autorádia line poněkud monotématická směska písní SK.
Následujících patnáct let bez podpory ROH a v zajetí docela jiných starostí jsem na svou hudební lásku malinko pozapomněla. Až zhruba před sedmi lety jsem si zahrála na kulturní referentku já sama, když jsem zjistila, že SK má koncert poblíž mého pracoviště v kulturáku Krakov v Bohnicích. Koupila jsem tři lístky, natáhla si bez nároku na odměnu pracovní směnu a vytáhla svého tehdejšího na country zaměřeného šéfa a mého věčného průseráře Petra na kultůru.
Tehdy jsem velmi silně postrádala něžný a hebký bas Oldřicha Ortinského a tenory bratrů Nedvědů, které jinak snáším pouze v písních SK. Usoudila jsem, že to sice není, co bývalo, ale pořád ještě se to dá, a začala si doplňovat zejména starší diskografii. O fyzický kontakt se skupinou jsem se ale přestala pokoušet.
Až letos se buď projevila KlaPiina prenatální zkušenost, nebo mi prostě chtěla udělat radost. Dítko na nějakém slevomatu objevilo zlevněné vstupenky. „Mami, nechtěla bys jít na koncert Spirituálů?“ zeptala se mě. Po mém bouřlivém souhlasu objednala tři lístky do kulturáku v Modřanech.
Mé těšení kupodivu nenarušila cesta autobusem MHD do té strašlivé dálky, trvající téměř stejně, jako na chalupu. Měla jsem ale tušit, že mrazivé počasí (v půli dubna poněkud nečekané) něco naznačuje.
Mráz totiž panoval i uvnitř modřanského kulturáku. V pamětnických dobách se na sebe všichni návštěvníci koncertů SK usmívali, svorně se těšili na nadcházející zážitek, při vystoupení si s kapelou prozpěvovali nebo aspoň tleskali do rytmu. V Modřanech jsem nabyla dojmu, že vstupenky na koncert buď skoupil blízký domov důchodců, nebo je (snad kvůli jejich zlevnění) nakoupily dospělé děti svým rodičům, aby je přesvědčily o své péči. Mimo asi desetiletou holčičku, kterou zřejmě babička dostala na hlídání a tudíž ji musela vzít večer s sebou, KlaPi a sirhonzu - skoro samí seniláci ještě starší než já. Ještě přede mnou seděla žena výrazně mladší, která ovšem na koncert vyrazila zřejmě proto, aby udělala radost svému o poznání staršímu, nicméně stále fešnému partnerovi. Celý večer se k sobě mladicky tulili, čímž mi bohužel poněkud zakrývali výhled na pódium.
Kupodivu i když kapela byla založena před půl stoletím a její zakladatel Jiří Tichota i další pilíř kapely Dušan Vančura jsou jen o tři roky mladší než náš děda, moc toho ze svého charismatu ani po sedmdesátce neztratili. Jejich elán a smysl pro humor bych přála nejen našemu dědovi, ale i všem těm o deset let mladším pánům a dámám v publiku, kteří se celý večer chovali, jako by seděli v Rudolfinu na koncertu skladeb Artura Honeggera. Soustředěně, zadumaně ba hloubavě, zasvěceně, ale především kultivovaně.
Když se ti člověci v retrobaloňácích od Makyty Púchov a Oděvního průmyslu Prostějov rozcházeli na zastávky autobusů, zaslechla jsem repliku: „A víš, že ta zpěvačka – ta starší – je manželkou toho, co tu kapelu vede? To byl ten vlevo, co hrál na kytaru…“ pochopila jsem, že tihle  posluchači nevědí, co činí, a tudíž by jim mělo být odpuštěno.
Já tedy občas tuším, co činím, ale hlavně vím, co určitě učiním. V předvečer odjezdu na dovolenou si nahraju na flešku do autorádia starofrancouzské písně a renesanční tabulatury SK. Na třináctihodinovou cestu jich sice nebude dost, to bych je musela doplnit i o ostatní písně a spirituály mé oblíbené kapely, ale nic se nemá přehánět. Už vidím, jak cestou na jih míjíme Orange a přitom si zpíváme, že Margot češe na vinici… A spolujezdec (řidič nesmí!) tleská nebo luská prsty do rytmu. Na těžkou dobu, samozřejmě…

pondělí 18. dubna 2011

Raut

Minule jsem se zmínila o víkendové služební cestě na hory. Pořádali jsme tam docela velkou akci, mimo jiné s rautem.
Se šéfovou jsme byly moc zvědavé, jaká exotika se na bufetových stolech objeví, protože jsme ze seznamu zaslaného hotelem vybraly mimo jiné položky MOZARELA S RAJČATY či CHUTOVKY, ale i naprosté exotické perly – HOŘTICE, ROZBIF a DREZÍNKY.
Zejména na poslední lahůdku jsem se těšila, protože u nás v kraji už před rokem zrušili pravidelné vlakové spoje, ale na přejezdech nechali stopky. Asi pro jistotu, aby se automobilista náhodou nesrazil s drážním vozidlem ošetřujícím drážní těleso proti korozi, jako se před nedávnem přihodilo jednomu důchodci. I já se pořád těším, až nějakou drezínku potkám, ale ať se snažím, jak se snažím, pořád nic. 
Bohužel jsem ji nepotkala ani na tom rautu, ale aspoň mě pobavila kuchařská čeština.

pondělí 11. dubna 2011

Statečný český muž

Minulý víkend jsem byla nucena vrátit se z jara do zimy a strávit volný čas pracovně na docela velké tradiční a pravidelné akci na horách. Jakožto nelyžař jsem stála na sjezdovce u sněhového baru a povídala si se známými, co se za ten rok událo. V jednom okamžiku dělal mé kolegyni, blonďaté známé a mně, tedy třem ženám, společnost jeden muž, říkejme mu pan S. Kdo můj blog čtou pravidelně, jistě chápou, že na přetřes přišla i debata o zlodějích. Pan S. si vyslechl mé trápení, a projevil dvě své báječné vlastnosti. Za prvé značnou komunikační tupost a za druhé neuvěřitelnou lhostejnost a zbabělost.
O obou mě přesvědčil, když po dovyprávění našeho trápení s neodbytnými zloději na chalupě začal barvitě líčit, jak onehdy jel poměrně pozdě večer domů a po cestě zahlédl, že v jeho oblíbeném obchodu s elektronikou se svítí. Zajásal, protože si potřeboval koupit baterky, zaparkoval auto a vypravil se do obchodu.
Když bral za kliku, přes výlohu zjistil, že nesvítí prodavači, ale tři mladíci kolem šestnácti let vybavení velkými sportovními brašnami, do nichž si cpou rádia, walkmany, empétrojky atd. Pan S. pochopitelně opatrně vycouval, rychle naskočil do auta a mazal domů.
Zeptaly jsme se ho, zda zavolal na policii. Prý ne. Měl by oplétačky co že v tom obchodě takhle pozdě večer hledal a tak. Ten obchod je stejně určitě pojištěný a navíc ti hoši měli nepochybně kvéry…
Přesně to jsem potřebovala slyšet. Co by hochům byly platné kvéry, i kdyby je opravdu měli, když pan S. zmizel za čtyřmi odbočkami. Navíc jsem nezaslechla zmínku, že by ho snad pronásledovali! Pan S. by nejspíš měl přestat sledovat americké detektivky a zpravodajství Novy. Chová-li se takhle silnější část národa, není divu, že se u nás vesele a beztrestně krade…
Pan S. ztratil mé sympatie a nezískal si je ani u dvou dalších žen. Jako první jsem se z debatního kroužku pod záminkou jakýchsi pracovních povinností nenápadně vytratila já, má kolegyně brzy po mně. Nejdéle vydržela blondýna, čekající, až ze sjezdovky dorazí její partner. Asi vydržela, protože chtěla na svého muže počkat v mužské společnosti.
No, mužské… Pan S. opravdu mužskými vlastnostmi nehýří. Jeho paní je rázná žena, majitelka firmy, jíž se pan S. stará o píár. Vždycky jsem měla dojem, že v téhle rodině mají tak trochu obrácené role, teď jsem se o tom jen přesvědčila. Jsem si jistá, že paní S. by po čtvrtém odbočení a ujištění se, že ji nikdo nesleduje, zastavila a ten mobil použila.
Takže pane S., omlouvám se, ale až se zase napřesrok sejdeme, budu se tvé společnosti vyhýbat. Ze všeho nejhorší jsou chlapi-baby. Navíc lhostejné baby. A být tvým oblíbeným prodejcem elektroniky, neprodala bych ti už ani ty baterky, na něž jako muž zřejmě funguješ.