neděle 8. května 2011

Spirituál kvintet

Tahle kapela patřila k mým oblíbeným od zhruba sedmnácti let. Za socíku jsem na jejich koncerty chodila každý rok, protože má maminka pracovala v jedné z poboček Tesly, pyšnící se báječnou kulturní referentkou ROH vzešlou z buržoazní rodiny (jako většina zaměstnanců této firmy) a tudíž shánějící vstupenky a permanentky především na „nelidové“ umění – na opery a balety do Národního divadla a jeho poboček, na koncerty do Domu umělců, na Pražské jaro, Spirituál kvintet a Cimrmany. Šikovný kulturní referent uměl sehnat lístky na cokoli bez front a nocování na ulici ve spacáku, kterýžto adrenalin byl výsadou hrstky statečných, zásadových a tudíž odborově neorganizovaných.
Poslední totalitní koncert SK jsem si užila někdy v létě 1989 U melouna v Melantrišce na Starém Městě. Byla jsem v dost vysokém stupni těhotenství a předpokládám, že prenatální zážitek z všeobjímající pozitivní atmosféry okolního prostředí se podepsal na KlaPiině toleranci, s níž snáší půldruhahodinové cesty z chalupy do Prahy, kdy se z autorádia line poněkud monotématická směska písní SK.
Následujících patnáct let bez podpory ROH a v zajetí docela jiných starostí jsem na svou hudební lásku malinko pozapomněla. Až zhruba před sedmi lety jsem si zahrála na kulturní referentku já sama, když jsem zjistila, že SK má koncert poblíž mého pracoviště v kulturáku Krakov v Bohnicích. Koupila jsem tři lístky, natáhla si bez nároku na odměnu pracovní směnu a vytáhla svého tehdejšího na country zaměřeného šéfa a mého věčného průseráře Petra na kultůru.
Tehdy jsem velmi silně postrádala něžný a hebký bas Oldřicha Ortinského a tenory bratrů Nedvědů, které jinak snáším pouze v písních SK. Usoudila jsem, že to sice není, co bývalo, ale pořád ještě se to dá, a začala si doplňovat zejména starší diskografii. O fyzický kontakt se skupinou jsem se ale přestala pokoušet.
Až letos se buď projevila KlaPiina prenatální zkušenost, nebo mi prostě chtěla udělat radost. Dítko na nějakém slevomatu objevilo zlevněné vstupenky. „Mami, nechtěla bys jít na koncert Spirituálů?“ zeptala se mě. Po mém bouřlivém souhlasu objednala tři lístky do kulturáku v Modřanech.
Mé těšení kupodivu nenarušila cesta autobusem MHD do té strašlivé dálky, trvající téměř stejně, jako na chalupu. Měla jsem ale tušit, že mrazivé počasí (v půli dubna poněkud nečekané) něco naznačuje.
Mráz totiž panoval i uvnitř modřanského kulturáku. V pamětnických dobách se na sebe všichni návštěvníci koncertů SK usmívali, svorně se těšili na nadcházející zážitek, při vystoupení si s kapelou prozpěvovali nebo aspoň tleskali do rytmu. V Modřanech jsem nabyla dojmu, že vstupenky na koncert buď skoupil blízký domov důchodců, nebo je (snad kvůli jejich zlevnění) nakoupily dospělé děti svým rodičům, aby je přesvědčily o své péči. Mimo asi desetiletou holčičku, kterou zřejmě babička dostala na hlídání a tudíž ji musela vzít večer s sebou, KlaPi a sirhonzu - skoro samí seniláci ještě starší než já. Ještě přede mnou seděla žena výrazně mladší, která ovšem na koncert vyrazila zřejmě proto, aby udělala radost svému o poznání staršímu, nicméně stále fešnému partnerovi. Celý večer se k sobě mladicky tulili, čímž mi bohužel poněkud zakrývali výhled na pódium.
Kupodivu i když kapela byla založena před půl stoletím a její zakladatel Jiří Tichota i další pilíř kapely Dušan Vančura jsou jen o tři roky mladší než náš děda, moc toho ze svého charismatu ani po sedmdesátce neztratili. Jejich elán a smysl pro humor bych přála nejen našemu dědovi, ale i všem těm o deset let mladším pánům a dámám v publiku, kteří se celý večer chovali, jako by seděli v Rudolfinu na koncertu skladeb Artura Honeggera. Soustředěně, zadumaně ba hloubavě, zasvěceně, ale především kultivovaně.
Když se ti člověci v retrobaloňácích od Makyty Púchov a Oděvního průmyslu Prostějov rozcházeli na zastávky autobusů, zaslechla jsem repliku: „A víš, že ta zpěvačka – ta starší – je manželkou toho, co tu kapelu vede? To byl ten vlevo, co hrál na kytaru…“ pochopila jsem, že tihle  posluchači nevědí, co činí, a tudíž by jim mělo být odpuštěno.
Já tedy občas tuším, co činím, ale hlavně vím, co určitě učiním. V předvečer odjezdu na dovolenou si nahraju na flešku do autorádia starofrancouzské písně a renesanční tabulatury SK. Na třináctihodinovou cestu jich sice nebude dost, to bych je musela doplnit i o ostatní písně a spirituály mé oblíbené kapely, ale nic se nemá přehánět. Už vidím, jak cestou na jih míjíme Orange a přitom si zpíváme, že Margot češe na vinici… A spolujezdec (řidič nesmí!) tleská nebo luská prsty do rytmu. Na těžkou dobu, samozřejmě…

pondělí 18. dubna 2011

Raut

Minule jsem se zmínila o víkendové služební cestě na hory. Pořádali jsme tam docela velkou akci, mimo jiné s rautem.
Se šéfovou jsme byly moc zvědavé, jaká exotika se na bufetových stolech objeví, protože jsme ze seznamu zaslaného hotelem vybraly mimo jiné položky MOZARELA S RAJČATY či CHUTOVKY, ale i naprosté exotické perly – HOŘTICE, ROZBIF a DREZÍNKY.
Zejména na poslední lahůdku jsem se těšila, protože u nás v kraji už před rokem zrušili pravidelné vlakové spoje, ale na přejezdech nechali stopky. Asi pro jistotu, aby se automobilista náhodou nesrazil s drážním vozidlem ošetřujícím drážní těleso proti korozi, jako se před nedávnem přihodilo jednomu důchodci. I já se pořád těším, až nějakou drezínku potkám, ale ať se snažím, jak se snažím, pořád nic. 
Bohužel jsem ji nepotkala ani na tom rautu, ale aspoň mě pobavila kuchařská čeština.

pondělí 11. dubna 2011

Statečný český muž

Minulý víkend jsem byla nucena vrátit se z jara do zimy a strávit volný čas pracovně na docela velké tradiční a pravidelné akci na horách. Jakožto nelyžař jsem stála na sjezdovce u sněhového baru a povídala si se známými, co se za ten rok událo. V jednom okamžiku dělal mé kolegyni, blonďaté známé a mně, tedy třem ženám, společnost jeden muž, říkejme mu pan S. Kdo můj blog čtou pravidelně, jistě chápou, že na přetřes přišla i debata o zlodějích. Pan S. si vyslechl mé trápení, a projevil dvě své báječné vlastnosti. Za prvé značnou komunikační tupost a za druhé neuvěřitelnou lhostejnost a zbabělost.
O obou mě přesvědčil, když po dovyprávění našeho trápení s neodbytnými zloději na chalupě začal barvitě líčit, jak onehdy jel poměrně pozdě večer domů a po cestě zahlédl, že v jeho oblíbeném obchodu s elektronikou se svítí. Zajásal, protože si potřeboval koupit baterky, zaparkoval auto a vypravil se do obchodu.
Když bral za kliku, přes výlohu zjistil, že nesvítí prodavači, ale tři mladíci kolem šestnácti let vybavení velkými sportovními brašnami, do nichž si cpou rádia, walkmany, empétrojky atd. Pan S. pochopitelně opatrně vycouval, rychle naskočil do auta a mazal domů.
Zeptaly jsme se ho, zda zavolal na policii. Prý ne. Měl by oplétačky co že v tom obchodě takhle pozdě večer hledal a tak. Ten obchod je stejně určitě pojištěný a navíc ti hoši měli nepochybně kvéry…
Přesně to jsem potřebovala slyšet. Co by hochům byly platné kvéry, i kdyby je opravdu měli, když pan S. zmizel za čtyřmi odbočkami. Navíc jsem nezaslechla zmínku, že by ho snad pronásledovali! Pan S. by nejspíš měl přestat sledovat americké detektivky a zpravodajství Novy. Chová-li se takhle silnější část národa, není divu, že se u nás vesele a beztrestně krade…
Pan S. ztratil mé sympatie a nezískal si je ani u dvou dalších žen. Jako první jsem se z debatního kroužku pod záminkou jakýchsi pracovních povinností nenápadně vytratila já, má kolegyně brzy po mně. Nejdéle vydržela blondýna, čekající, až ze sjezdovky dorazí její partner. Asi vydržela, protože chtěla na svého muže počkat v mužské společnosti.
No, mužské… Pan S. opravdu mužskými vlastnostmi nehýří. Jeho paní je rázná žena, majitelka firmy, jíž se pan S. stará o píár. Vždycky jsem měla dojem, že v téhle rodině mají tak trochu obrácené role, teď jsem se o tom jen přesvědčila. Jsem si jistá, že paní S. by po čtvrtém odbočení a ujištění se, že ji nikdo nesleduje, zastavila a ten mobil použila.
Takže pane S., omlouvám se, ale až se zase napřesrok sejdeme, budu se tvé společnosti vyhýbat. Ze všeho nejhorší jsou chlapi-baby. Navíc lhostejné baby. A být tvým oblíbeným prodejcem elektroniky, neprodala bych ti už ani ty baterky, na něž jako muž zřejmě funguješ.

středa 30. března 2011

Slavím první narozeniny

Samozřejmě, že ne své! Ale přesně před rokem mi KlaPi založila blog. Když jsem jí tu a tam vyprávěla něco, co ji pobavilo, hlásila:
„Tohle napiš!“
„Kam asi?“ oponovala jsem já.
„Třeba na blog!“
„Ale to víš, už jsem stará, vetchá, oplesnivělá, už neudržím... A z té makovice se mi to rychle sype. Založit blog je na mě moc složité!“
„Právě než se ti to všechno úplně vysype, tak to napiš!“ rozhodl potomek a založil mi blog.

Měla jsem pocit, že bych to měla nějak oslavit. Třeba literárním počinem, za nějž by se nemusel stydět ani Tolstoj. Jenže básnit jako Puškin nebo Lermontov neumím, sci-fi Strugackých je nad mou fantazii (chytáte se správně – nejnačtenější mám Rusy), a mé uvažování není tak komplikované a neprůhledné, jako Havlovo (sice od svých deseti měsíců žiji tady, ale občas je mi to prd platné).
Navíc se nějak nedostavuje inspirace. Tedy občas ke mně zaboudí – těším se třeba na červnovou dovolenou, ale zatím to nechci zakřiknout. Znáte to – když se na něco strašně moc těšíte a navíc to troubíte do světa, určitě to nevyjde. Buď jste něčím tak zklamáni, že ten pocit přehluší všechno pozitivní, nebo se cosi pokazí a nemůžete si to, na co jste se několik měsíců těšili, dostatečně vychutnat, v nejhorším případě se něco zvrtne tak, že k tomu, na co jste se tolik těšili, vůbec nedojde. Zvlášť, když to plánujete čtvrt roku dopředu.
Tak jsem si aspoň pohrála s photoshopem a místo dortu si vyrobila novou profilovou fotku. Pravda, jak znám své pekařské umění, dort bych upekla rozpláclý, zatímco na fotce jsem se malilinko zeštíhlila (což mi připomíná, že za chvíli budu zase péct ty své placaté nebo rozkošně buclaté, ale zbrouskovatělé velikonoční mazance) a odbarvením a změnou světlosti a kontrastu jsem si trochu vyhladila pytle pod očima a vrásky (což mi připomíná, že na piáně mám zase už docela dlouho pár kousků prádla připravených pro žehličku). Tak to u nás prostě chodí – zatímco počítač a kočka spokojeně vrní, že jim věnuji svou láskyplnou pozornost, domácnost zvolna chátrá, stejně jako já.
Zkrátka na té fotce, ač originál je jen deset měsíců starý, vypadám o dvacet let mladší a optimističtější. A i když mě tak mé okolí nevidí, s nadcházejícím jarem se tak občas cítím.
Někdy.
Tu a tam.
Chvílemi.
Čas od času.
Zřídka.
No určitě ne hned po tom, co vstanu!

pátek 25. března 2011

Že by konečně jaro?

Je to už bez týdne dvaatřicet let, kdy nám strana a vláda poprvé vnutila letní čas, asi jediný výdobytek socialismu, který kapitalistické strany a vlády bez reptání převzaly po svých předchůdcích dávno před vstupem do Evropské unie. Dnes si na dvě roční období hraje nejen skoro celá EU, ale i Severní Amerika a Severní Asie. Na jižní polokouli dvojí čas většinou ignorují. Buď proto, že je tam na jakoukoli akci moc horko, nebo se možná stejně jako já ptají, jestli úředně zavedený čas změní biorytmy lidstva.
Ti, co mě znají, se asi diví, že jsem ve své polovysypané makovici udržela informaci, že poprvé se u nás zaváděl letní čas před dvaatřiceti lety. Je to s podivem, přátelé, ale já, která nemám paměť na čísla a data, přesně vím, že první den letního času v Československé socialistické republice nastal ve dvě ráno (samozřejmě zimního času ve tři ráno) 1. dubna 1979. A nebyl to apríl.
31. března 1979 se totiž poprvé ženil průserář, rodinný přítel a ten, co na mě zbyl, tedy z KlaPiiných a mých spotů už známý Petr. Už tenkrát, se mnou chtěl mít techtle, ale raději i mechtle, jenže já byla zamilovaná do jiného Petra. Nevěsta jeho spády bohužel vycítila, a tak mu nedovolila použít mě jako svědkyni. Proto jsme s mým tehdy milovaným byli na bombastické svatbě pouhými hosty a celý večer jsme poslouchali ženichovo přiopilé blábolení o tom, jak je ten život nespravedlivý, když mu vláda zkrátila svatební noc o hodinu…
Ten den jsem dospěla k názoru, že za A) v žádném případě nechci mít velkou svatbu, a za B) je dobře, že jsem nepodlehla svodům tohohle trouby.
Proto si to pamatuji.
Jaro ovšem nedělá letní čas – ten by asi měl navozovat pocit tepla a světla. Bohužel mé tělo to tak nechápe. Tyhle dva vjemy si snažím už měsíc vsugerovat pomocí tulipánů ve váze, pro něž v naší přeplněné kuchyni těžko hledám prostor. Na chalupě očima povytahuji ze země cokoli trochu zeleného, co ze země nesměle vystrčí čumáček.
Ale ti, co neodcházejí z domova za ranních mrazíků a nevracejí se za večerní jinovatky, a jejichž celodenní životní prostor není omezený na kancelář s okny obrácenými k severo-východu, tvrdí, že přes den už je slunečno a vlaho. Konečně i já jsem si všimla, že zelené lístečky se objevují i na větvičkách forzýtie a šeříku před naším panelákem. Tak asi to jaro už opravdu konečně začne. Takže jsem si zřídila jarní fotogalerii na picasse.
Ovšem nejásejme předčasně! :).

pondělí 21. března 2011

Další inspirace MHD aneb tlačítkový den

Znáte to všichni – jedete sockou, na plošině maminka s kočárkem ukrývajícím batole fascinované velkým zeleným kulatým tlačítkem na sloupku. Maminka dítku od knoflíku celou cestu odtrhuje prstík a trpělivě mu vysvětluje, že na něj sahat nesmí. Nakonec jej ke zklamání potomka stiskne sama, čímž dá řidiči znamení, že na příští zastávce proběhne malá evakuace. Je to běžná scéna, vídáme ji často, protože tlačítka nás obklopují a přitahují už od dětství. Cestou do práce jsem se obměnou té staré známé scénky docela dlouho bavila.
Odpoledne jsem se přepravovala autobusem na metro. Se mnou nastoupil chlapeček asi dvanáctiletý. Tenhle živočišný druh nechápu už od raného stádia vývoje – celou jednu zastávku, kterou cestoval, usilovně bušil pěstičkou do tlačítka na dveřích, které reaguje již na pouhý jemný stisk, ale až těsně před zastávkou. Možná hošíkovi dědeček vyprávěl o starých pražských plošinových tramvajích, do nichž bylo před čtyřiceti lety možné při jisté šikovnosti naskočit nebo z nich vyskočit tam, kde si mladistvý kaskadér přál. Dnes je ovšem všechno jinak a dveře moderního autobusu se budoucímu akčnímu hrdinovi k jeho velkému zklamání nudně otevřely až na zastávce.
Do třetice cesta metrem. Moc často jím nejezdím, ale i v těch vzácných chvílích jsem pochopila, že když se na stanici dveře zavřou, diody kolem tlačítka na dveřích zhasnou a rozsvítí se až těsně před další stanicí. Pokud někdo tlačítko v té chvíli stiskne, diody se rozblikají, čímž dávají najevo, že trpaslíčci ovládající tyto dveře vzali na vědomí, že tudy na stanici někdo chce vystoupit. Když nikdo tlačítko nestiskne, diody neblikají a trpaslíčci mohou klidně odpočívat.
Protože cesta tmavým tunelem je dost otravná, pravidelně se bavím fascinací spolucestujících knoflíkem obklopeným ledkami. Pražáků, co systém pochopili, je většina, ale vždycky se najde někdo, kdo potěší. Jedni vyskakují ze sedadla hned poté, kdy vlak vyrazí ze stanice, i kdyby jeli z Kobylis do Holešovic, což trvá zhruba tři minuty. Vrhají se ke dveřím, usilovně tisknou tlačítko obklopené potemnělými světélky a snaží se před spolucestujícími zakamuflovat zklamání nad tím, že se pořád nic neděje. Druzí nonšalantně přistoupí ke dveřím až před stanicí a s náhlou a nečekanou netrpělivostí tisknou již dávno někým aktivované, a tudíž blikající tlačítko. Další zaujmou pevný stav rozkročný přímo uprostřed dveří a aniž by vyvinuli jakoukoli aktivitu, stoicky očekávají věci příští.
Posledním mým dopravním prostředkem byl ten den autobus, jenž mě měl převézt od metra domů. Z hordy cestujících, vyhrnuvších se z metra na zastávku, se vydělila osoba, která se postavila hned vedle mě. Nemám ráda těsný fyzický kontakt, a tak jsem dva kroky odťapkala do strany. Tvor mě bohužel následoval. Opět jsem odťapala, už jsem si připadala jako vrána na telegrafním drátu, ale ta osoba zřejmě mou představivost nesdílela a opět se ke mně přitulila. Opustila jsem nezúčastněný výraz a přísavku si konečně prohlédla. Výsledek zkoumání byl celkem uspokojivý. Nezdálo se, že by dotyčná osoba, ač podezřele přilnavá, měla nekalé úmysly. Babička o hlavu menší než já sice nevypadala nesoběstačně, ale zřejmě vzhledem ke svému stářím zeslabenému zraku hledala vodiče. Přestala jsem ukročovat a rozhodla se na závěr dne vykonat dobrý skutek a stařenku nasměrovat.
Konečně přijel autobus a babička i já jsme zamířily k prostředním dveřím. Šlo o starší model (nemyslím babičku, tam je věc jasná, mám na mysli bus), kde dveře otevírá řidič, široko-daleko žádné tlačítko vyjma toho záchranného na karosérii. Řidič byl ale asi ještě rozespalý po krátkém odpočinku na konečné, takže na vkus naší bábrle reagoval příliš pomalu. Nízkoploška zastavila na refýži, odfrkla si – a nic. Babča znervózněla, protože se jí zřejmě hatil připravený na vteřiny propracovaný harmonogram, jak vtrhnout dovnitř, mrštně vyšplhat na vysokánský schod, na němž mají tyhle moderní autobusy sedačky, a zaujmout pozici sedmo, než ji předběhnou věčně ze sezení v lavicích unavení středoškolští studenti hromadící se u zadních dveří.
Do babičky jak když střelí, začala mi loktem šťouchat do žeber a vzrušeně mě povzbuzovat: „Musíme to zmáčknout! TAK ZMÁČKNĚTE TO!“ V té chvíli, jsem asi nevypadala jako poměrně inteligentní jedinec, za něhož se považuji. Únava po pracovním dni zakončeném divokou taneční hodinou s lektorkou Karolínou vykonaly své, a já tam stála zahalená do růžového obláčku představy o očistné sprše, jíž se po překonání pěti zastávek doma dočkám, takže mi trvalo hanebně dlouho , než jsem pochopila, co že se to po mě vlastně chce. Docvaklo mi to až těsně před vystoupením.
Vykulila jsem se z autobusu a v blahém domnění, že dnes už mě žádná tlačítka nečekají, protože klíče od domu i bytu mám, tudíž nemusím použít zvonek, vypínače na schodišti před nedávnem nahradila čidla a v televizi stejně nic nedávají. Zamířila jsem přes hlavní ulici. Ani ve snu by mě nenapadlo dráždit knoflík na přechodu, protože touto dobou tudy projede tak dvanáct aut za hodinu a tudíž je praktičtější přejít na červenou, než zbytečné dráždit techniku.
Dvě děvčata přede mnou ovšem můj názor nesdílela. Hluboce zabrána do debaty přikročila k semaforu a jedno z nich stisklo tlačítko, ač na display červeně zářící nápis „ČEKEJTE“ stvrzoval, že ten pán s pejskem, který k přechodu dorazil před nimi, už knoflík zmáčkl.
Vyčkala jsem spolu s ostatními zeleného kráčejícího pidižvíka a na červenou jsem tentokrát nešla, abych nenarušila výchovné metody pána s pejskem (dokážou vůbec psi rozeznat červenou od zelené?). Ale doma jsem už raději nesáhla ani na tlačítko „ON“ u svého počítače, protože jsem se sama cítila docela OFF.
Hrozně se těším na to, že se snad dožiju důchodu na venkově, kde není městská hromadná doprava, semafory, a tudíž i tlačítek, knoflíků, vypínačů, spínačů, čuftíků a podobných bazmeků tam je podstatně méně. Ale na čí účet se pak budu škodolibě bavit, to je ve hvězdách.

pondělí 14. března 2011

Víkend na chalupě

Od Vánoc nám v ložnici na chalupě kouřila kamna. Když jsme tam byli naposledy před třemi týdny, už v pátek se v nich pořádně nedalo zatopit. Plamínek jen maličko skomíral a jak ze všech dvířek, tak z místa, kde se kouřovod napojuje na komín, se valil hustý černý dým. Stav se trošku zlepšil, když se kamna zahřála. Větrali jsme snad dvě hodiny, ale pokoj byl prohulený i tak. Ještě že máme v postelích elektrické podložky, protože mrzlo jen praštělo a ložnici se podařilo vyhřát, tedy spíš vykouřit na dvanáct stupňů.
V sobotu večer se mě děda, který v posledních deseti letech nejen že nezatopil, ale většinou se úspěšně vyhýbá i přikládání, bezelstně zeptal, zda „to v ložnici hoří“. Ujistila jsem ho, že kdybych tam zatopila, poznal by to podle otevřeného okna. Dotázala jsem se ho, jestli ten kominík, co ho v létě zavolal, opravdu vyčistil i komín u ložnice. Prý ano. Srdnatě jsem tedy zažehla oheň, ale situace s kouřem se kupodivu sama od sebe nevyřešila. Děda, milovník katastrofických scénářů, začal vymýšlet, že se bude muset komín přezdít, protože tam určitě někde je díra a tedy falešný tah. Někdy ho podezřívám, že ty katastrofické scénáře si vymýšlí proto, aby náhodou nemusel něco řešit. Každý problém je podle něj tak velký, že nemá snadné řešení a tudíž se vlastně řešit nedá…
V neděli jsme se probudili s bolestí hlavy a motali jsme se jako po hodně divokém flámu. KlaPi se sirhonzou vylezli na půdu a komínovými dvířky se štětkou pokoušeli komín protáhnout, ale sirhonzovi se nepodařilo štětku s asi třímetrovým drátem propasírovat směrem dolů nijak daleko. Opatrně jsem se dědy zeptala, zda po návštěvě kominíka také vybral saze napadané do dolní části komína. Děda se zahloubal a pronesl, že to už nedělal si deset let. Tipla bych si, že naposledy ho k tomu dokopala má maminka, která po pětatřicetiletém soužití dobře věděla, že vlastní iniciativu od manžela čekat nemůže.
Opustili jsme tedy chalupu s pocitem, že je pořád něco špatně. Když už není rozbité žádné okno a zloději nás protentokrát vynechali, zase se nedá topit. A tudíž příště nemůžeme jet už v pátek, protože je potřeba nejdřív něco provést s tím komínem, což večer za tmy moc nelze.
Další kontrola chalupy byla naplánována na tento víkend. Vzhledem ke komínovým trampotám jsem se v pátek mohla klidně zacyklit v práci, což se mi podařilo natolik, že jsem si ani nestihla vyzvednout na poště dopis od našich kamarádů z OOP (obvodní oddělení policie), že naši poslední loupež zase bez výsledku odkládají. Protože člověk už je poučen, že pokud jde o návštěvu chalupy, musí být stále ve střehu a vždy připraven na nejhorší, a protože na chalupě už nenecháváme vůbec žádné potraviny, navařila jsem si v pátek večer na celý víkend a připravila si do lednice sadu kastrůlků. Navíc se znám, o víkendu ráda dospávám deficit, kdo ví, kdy se mi v sobotu podaří vykopat se z postele a bůhví, kdy tam dorazíme.
Překvapila jsem sama sebe. Už po desáté jsme drandili po krásně volných silnicích. Dorazili jsme na chalupu, KlaPi vletěla do domu, zjistila, že okna jsou nepoškozená a tudíž vše v pohodě. Chyba lávky! Tentokrát jsme měli vylomená vrata do garáže, zloději prošmejdili půdu, kde přestřihali veškerá elektrická vedení, takže zkratovali přívod od čerpadla ve studni, ukradli ze stodoly (samozřejmě zamčené) a z kůlny (taktéž) dvě káry, s jejichž pomocí přibližujeme dřevo k cirkulárce, zase jsme přišli o všechny kabely k sekačkám (každý rok musíme kupovat nové), děda oplakal vrtačku, pilníky a další nářadí…
Pomyslela jsem si, že to chlapcům z OOP nedaruju, a zavolala jsem je. Když tvrdí, jak často naši chalupu kontrolují, tak ať si ten svůj bdělý dohled užijí.
Bylo jasné, že děda se bude věnovat policistům a na čištění komína zase nedojde. Takže se KlaPi převlékla do starých hadrů, sehnala si štětku, kbelík a lopatku a já jsem jí průběžně při zahřívání dovezených kastrůlků svítila baterkou (díky přestřiženým drátům jsme střídavě nesvítili ani v chalupě) na vyhrabávání desetileté vrstvy sazí v dolní části komína. Chvílemi jí v komíně mizela se štětkou i celá ruka až po rameno, takže si dovedete představit, jak nakonec vypadala. Když přijel náš dobře známý technik na sbírání stop a uviděl ji před chalupou, rozesmál se a chytal se za knoflík.
Vypadala sice jako kominík, ale musím ji pochválit. Je to holka šikovná a večer kamna zase hurala tak, jak to má být a v ložnici bylo příjemné teplíčko. Jen v neděli večer, když se doma koupala, skoro ucpala sazemi odtok z vany. Musíme naplánovat bílení ložnice, protože teď připomíná spíš černou kuchyni, než prostor pro zdravé spaní. S dědovou pomocí bohužel počítat nemůžu. Nejen kvůli jeho věku. Už před dvaceti lety s maminkou a mnou odmítal malovat s vysvětlením, že malovat nebude, protože jeho otec byl malíř pokojů. Jestli tomu výroku někdo z mých čtenářů rozumí, budu mu vděčná za dešifrování.