Slavím první narozeniny

Samozřejmě, že ne své! Ale přesně před rokem mi KlaPi založila blog. Když jsem jí tu a tam vyprávěla něco, co ji pobavilo, hlásila:

„Tohle napiš!“

„Kam asi?“ oponovala jsem já.

„Třeba na blog!“

„Ale to víš, už jsem stará, vetchá, oplesnivělá, už neudržím... A z té makovice se mi to rychle sype. Založit blog je na mě moc složité!“

„Právě než se ti to všechno úplně vysype, tak to napiš!“ rozhodl potomek a založil mi blog.

Měla jsem pocit, že bych to měla nějak oslavit. Třeba literárním počinem, za nějž by se nemusel stydět ani Tolstoj. Jenže básnit jako Puškin nebo Lermontov neumím, sci-fi Strugackých je nad mou fantazii (chytáte se správně – nejnačtenější mám Rusy), a mé uvažování není tak komplikované a neprůhledné, jako Havlovo (sice od svých deseti měsíců žiji tady, ale občas je mi to prd platné).

Navíc se nějak nedostavuje inspirace. Tedy občas ke mně zaboudí – těším se třeba na červnovou dovolenou, ale zatím to nechci zakřiknout. Znáte to – když se na něco strašně moc těšíte a navíc to troubíte do světa, určitě to nevyjde. Buď jste něčím tak zklamáni, že ten pocit přehluší všechno pozitivní, nebo se cosi pokazí a nemůžete si to, na co jste se několik měsíců těšili, dostatečně vychutnat, v nejhorším případě se něco zvrtne tak, že k tomu, na co jste se tolik těšili, vůbec nedojde. Zvlášť, když to plánujete čtvrt roku dopředu.

Tak jsem si aspoň pohrála s photoshopem a místo dortu si vyrobila novou profilovou fotku. Pravda, jak znám své pekařské umění, dort bych upekla rozpláclý, zatímco na fotce jsem se malilinko zeštíhlila (což mi připomíná, že za chvíli budu zase péct ty své placaté nebo rozkošně buclaté, ale zbrouskovatělé velikonoční mazance) a odbarvením a změnou světlosti a kontrastu jsem si trochu vyhladila pytle pod očima a vrásky (což mi připomíná, že na piáně mám zase už docela dlouho pár kousků prádla připravených pro žehličku). Tak to u nás prostě chodí – zatímco počítač a kočka spokojeně vrní, že jim věnuji svou láskyplnou pozornost, domácnost zvolna chátrá, stejně jako já.

Zkrátka na té fotce, ač originál je jen deset měsíců starý, vypadám o dvacet let mladší a optimističtější. A i když mě tak mé okolí nevidí, s nadcházejícím jarem se tak občas cítím.

Někdy.
Tu a tam.
Chvílemi.
Čas od času.
Zřídka.
No určitě ne hned po tom, co vstanu!