pátek 25. května 2012

Versatile Blogger

Znáte ten stav, kdy se v zaměstnání honíte jako blázen, práci si nosíte domů, a přesto zoufale pokulháváte za harmonogramem? Dobu, kdy jste své koníčky uložily k ledu, protože to, co musíte zvládnout, vás vyčerpá natolik, že po vytvoření hodnot ku prospěchu kapitalistické vlasti a úkonů pro zachování rodiny při životě upadáte do stavu blížícího se klinické smrti, abyste alespoň na polovinu kapacity dobily baterky? Přesně tak teď žiju a to je jeden z důvodů, proč jsem na svůj blog měsíc nezabloudila a tudíž nezjistila, že jsem získala od Birgit ocenění Versatile Blogger. Vlastně mě na ně upozornila má dcera.
Birgit moc děkuji, jsem ráda, že Vysypaná Makovice není jen autopsychoterapeutickým prostředkem, ale že ji někdo čte a snad se u ní i pobaví.
V tom frmolu posledních týdnů nebylo jednoduché splnit podmínky soutěže, tedy prásknout na sebe sedm věcí a nominovat na stejné ocenění 15 blogerů. Člověk celý den dělá to, co musí, a v noci, když se mu konečně podaří vyšetřit krátkou chvilku na dělání toho, co by rád, by měl předtím, než bude moci dělat to, co chce, napsat to, co musí. Nicméně nakonec se téměř povedlo. Za své meškání se Birgit omlouvám a opožděně ještě jednou děkuji. Dobrá tedy, vzhůru do toho. Sedm drbů o mně:
  •  Jsem rozvedená vdova, která se ze svého krátkého manželství vlastně nikdy nevzpamatovala a díky dlouhým rokům v profesi obsazené převážně chlapy zaujala k mužskému pokolení lehce feministický postoj korigovaný vědomím, že složit sedmnáct metráků uhlí a posekat dva hektary trávy je nad ženské síly.
  • Jediný muž, s nímž dlouhodobě sdílím domácnost, je můj tatínek. Ne, mé mínění o mužích a jejich použití pro praktický život nevylepšil, ale vytrvale mě trénuje v toleranci nejen k mužským, ale i k seniorům.
  • Odmalička jsem žila v matriarchální rodině. Náš dvoupokojový panelákový byt, v němž jsem bydlela s rodiči, patřil babičce, jež ve svém aktivním věku trávila léto v rodné chalupě a zimu s námi ve městě. Tatínek byl jediný mužský prvek a celý život obě dámy, celkem dominantní ženy, rozhodovaly o jeho soukromí. V zimě matka, v létě manželka. Ovlivnily jej natolik, že ve svých osmasedmdesáti letech potřebuje poradit, jaké ponožky si ten den má obout. Když jsem měla dost manželského života, uprchla jsem – jak jinak – k rodičům. Babička byla už několik let po smrti, ale místo ní jsem si s sebou přivedla dceru. Takže opět výrazně femininní domácnost (včetně kočky). Maminka zemřela před dvanácti lety a má v anglickém slova smyslu dospělá dcera se vloni celkem pochopitelně rozhodla žít svůj vlastní život jinde a jinak. Početní rozložení mužů a žen v naší rodině se tím sice vyrovnalo, ovšem ne nadlouho. Můj dlouholetý přítulník, notorický průšvihář a oběť svého milovaného toulavého povolání, kvůli němuž s ním nevydržela žádná ženská, si povšiml uvolněné postele v našem bytě a podal výpověď, aniž by si zajistil další zaměstnání. Takže už čtvrt roku způsobuje maskulinní převahu v naší domácnosti. Vzhledem ke své feministické orientaci bych měla být znechucená, ale kupodivu nejsem. Po návratu z práce nalézám nádobí umyté, celodenní nános drobků uklizený, vrstvu po bytě rozesetých kočičích pilin vyluxovanou, vyprané prádlo pověšené, auto opravené a vyzvednuté ze servisu, dědečka přepraveného na kliniku a v pořádku vráceného domů. Kohoutky nekapou, co bylo rozbité, je slepené, kuchyně je vymalovaná, tráva kolem chalupy posekaná tak, jako nikdy nebyla. Asi jsem adoptovala dokonalou manželku.
  • Poté, co mé dítko prchlo před zostřeným rodičovským a prarodičovským dozorem, získávám o něm informace především stalkováním. Díky tomu mám účet na facebooku i twitteru. Náš rodičovsko-dítěcí vztah ovšem není jen virtuální a doufám, že se brzy dočtete o exploataci naprosto úžasného dárku, jehož polovinu jsem od KlaPi dostala předčasně k svátku.
  • Miluji naši rozpadající se chalupu na samotě, zpěv ptáků, kvákání žab a přírodní ticho, jež ruší civilizační zvuky zemědělské techniky, cirkulárek, motorových pil a sekaček stovky metrů vzdálených sousedů tak zřídka, že si je čas od času musíme vyrábět sami.
  • Jedním z mých koníčků je fotografování a mám účty na picasse  a starší na rajčeti.
  • Už zhruba deset let trávím část volného času u hry The Sims. Bytovou architektkou (dnes se tomu říká designérkou) jsem chtěla být už jako dítě, jenomže matika a fyzika potřebná pro přijetí na ČVUT mi ani trochu nešly. Možná i proto, že jsem odmalička žila v poměrně stísněných podmínkách, stavím a zařizuji si teď aspoň virtuálně.
 Když není dost času na koníčky, věnuji se surfování na internetu. Mezi mé nejoblíbenější blogery patří:
  • KlaPi detailistka má po tatínkovi a jeho rodičích spisovatelský talent. Sklony k fotografování a lásku ke kočkám zdědila asi po mně.
  • Zajímá mě Luxusní život Vanilky, inteligentní české mladé ženy žijící v Lucembursku.
  • Baví mě styl psaní a humor skromného, slušného, seriózního a konzervativního gentlemana; a jeho pohled na svět z Virtuálního chlívku.
  • Ráda si čtu úvahy chytrých lidí, jako je třeba koalix, kteří mě přivedou na myšlenky, jež by mě samotnou nikdy nenapadly.
  • Partnerka tohoto vtipného muže Puffin(us) bloguje o tom, jak žije se svým mužem a jejich roztomilým Mišákem a nabourává mou zažitou představu o tom, že manželství je peklo.
  • Mám ráda ironický až sarkastický humor, pochopitelně se jako ženská snažím svým zjevem neodpuzovat a občas se nestačím divit, co si na sebe jiné dámy dokážou navléci. A ráda se poučím. Proto si čtu Módní peklo.
Další mé oblíbené blogy souvisí s mou nenaplněnou touhou po krásném bydlení, nejlépe v domečku na venkově v rustikálně-provensálsko-skandinávském stylu:
Podmínku vyjmenovat patnáct nejoblíbenějších blogů jsem dokázala splnit jen ze dvou třetin, ačkoli pročítám ještě spoustu dalších blogů profesionálních bytových designérů i dam čechrajících si své příbytky amatérsky, skvělých fotografů nebo jedinců popisujících své postřehy ze života v cizí zemi. Některé mé oblíbené blogy jsou cizojazyčné a nejsem si jistá, že by jejich autoři mé ocenění pochopili, když ani já si někdy nejsem jistá jejich sděleními a omezuji se na prohlížení obrázků.
Vlastně ani mně samotné ten titul není zcela jasný. Versatile Blogger – univerzální, všestranný bloger? To já přece nejsem. Ale možná je to ocenění autora nestálého a vrtkavého, a to sedí. Jsem přece ženská. Každopádně ještě jednou Birgit za ocenění děkuji.

pátek 13. dubna 2012

Velikonoce – reportáž, tak trochu foto

Kdysi v bohatších dobách jsem svému dítěti slíbila k promoci zrcadlovku. Bakalářka se sice teprve dokončuje, státnice jsou kdesi v blíže nespecifikovaném dohlednu a mým bankovním kontem vane ledový průvan, ale shodou všelikých okolností mi dcerou vytoužený Nikon D3100 s teleobjektivem a sadou mezikroužků přistál na stole už ve čtvrtek před Velikonocemi. Abych bydlištěm detašovaného potomka zákeřně motivovala nejen k pilné práci, ale i ke strávení nadcházejících rodinných svátků na chalupě, slíbila jsem, že zrcadlovka pojede jaksi zálohově s námi. Musí se přece prozkoumat, jestli jsou v balení všechny náležitosti a vše dobře funguje!
Takže naše Velikonoce naplňovalo nejen kuchtění pro rodinku kobylek, pečení mazanců a beránka, barvení a zdobení vajíček, čančání jarní výzdoby, ale i hrátky s fotoaparátem.
KlaPi přijela za námi na chalupu v sobotu odpoledne a do večera stihla jen prozkoumat obsah tří krabic, složit foťák a vyzkoušet funkci mezikroužků na kuchyňské velikonoční dekoraci.
V neděli se mi podařilo vytáhnout ji z postele nezvykle brzy slovy: „Venku svítí sluníčko, a ty se tu zbůhdarma válíš?“ Pohledem z okna se přesvědčila, že nekecám, a čiperně vyběhla na zahrádku fotit makrokytičky, kterých bohužel po dvou chladných týdnech nebylo moc. Zdokumentovala tedy pouhým okem nepostřehnutelného červíčka topícího se v kapce rosy,
… udělala mi jasno v barvě mých očí...
 ...a znechutila naši kočku nesnášející objektivy.
Po obědě a kafíčku se šlehačkou…
jsem se i já vyzbrojila svým zánovním služebním Nikonem a za příjemného slunečného počasí jsme vyrazily na severozápad. Po nebi se honily úžasné mraky, KlaPi přehazovala obyčejný objektiv s mezikroužkem za tele a zatímco zkoumala, co který umí, zalehla jsem do brázdy a povedla se mi moc hezká fotka i bez různých fiškuntálií.
Ušly jsme ještě nějakých sto padesát metrů, od severu se přihnal černý mrak a spustila se vánice jako v lednu. Zrychleným krokem jsme se vrátily domů a vrhly se usušit a ohřát ke kamnům.
Sněžení za chvíli ustalo a za necelé dvě hodiny zase svítilo sluníčko jako v dubnu. Znova jsme se optimisticky chopily přístrojů a vypravily se pro jistotu tentokrát na jihovýchod. Hned za naším sadem jsme nad hlavami ve větvích objevily párek tokajících sýkorek tak zabraných do jejich činnosti, že je nedokázaly vyrušit ani dvě cvakající spouště.
Jenomže sotva jsme popošly dalších tři sta metrů, hádejte, co se přihnalo od severu!
Do třetice už KlaPi zastávkovala, a tak jsem vyrazila sama, pro jistotu na jihozápad. Možná proto se mi další černý mrak od severu vyhnul.
V pondělí dopoledne jsem si přivstala, a zatímco KlaPi ještě pokojně spala, našroubovala jsem na zánovního Nikona nové tele a vypravila se na kopec nad chalupou vyfotit skoro padesát kilometrů vzdálené rokytnické sjezdovky.
Po obědě jsem si ještě půjčila jeden z mezikroužků a zkusila portrétovat včeličky na rozkvetlém javoru.
Ptáte se na pomlázku? Tak ta nebyla. Jeden náš muž už správné velikonoční zvyky zapomněl, druhý je od dětství zkažený velkoměstem a třetí zůstal doma hlídat kočku. Takže velikonoční pondělí pro kočku.

pátek 6. dubna 2012

Blbost a sebevědomí

Všimli jste si, že mezi lidskou blbostí a sebevědomím existuje přímá úměrnost?
Již dlouho pozoruji, že takoví ti borci, co je jim moře po kolena a země malá, co broukopytlíkoidně všechno znají, všude byli, všechno už viděli a mohli by tudíž řídit zeměkouli, mívají ve skutečnosti značně nízké IQ. Bohužel jejich hloupost jim brání v rozpoznání vlastní duševní nedostatečnosti.
Tihle namyšlení týpci vám klidně lžou do očí a při své samolibosti se domnívají, že lžou tak chytře, že se na to nepřijde. Vést s nimi dialog nelze, protože se domnívají, že zajímavé je jen to, co si myslí oni, a tak druhé nepovažují za hodné pozornosti. Z toho plyne i to, že jsou naprosto nevychovaní, neomalení, hledí si výhradně svého prospěchu a na nikoho neberou ohled. Ovšem jejich nabubřelé ego, nebetyčná samolibost a přemrštěné sebevědomí jim pomáhá v kariéře. Řídí velké firmy, vládnou krajům, zemím a světadílům, aniž by tušili, že na světě jsou nejméně tři miliardy lidí, kteří by k jejich práci měli větší předpoklady, než oni.
Hlupáka poznáte snadno už při prvním setkání a vůbec to nesouvisí se vzděláním. Blbec o sobě nikdy nepochybuje. Právě to jej nejmarkantněji odlišuje od člověka inteligentního, jenž o sobě pochybuje neustále. Namyšlený blbec nesnáší ani dobře míněnou kritiku, nadhled nad sebou samým je mu cizí a sebemenší žert na svou osobu považuje za smrtelnou urážku. S tím se zkrátka nedá nic dělat a proto je nejlepší vyhnout se mu. A pokud už vám řídí život, tak se ho zbavit. Rychle a nekompromisně.

čtvrtek 15. března 2012

Sedm dní je málo

V práci jsem zvedač telefonů, příjemce a distributor došlé pošty, vařič kávy pro návštěvy a pro šéfovou, myč špinavého nádobí, nákupčí kancelářských potřeb, zapisovatel přihlášek na všechny pořádané akce, koncipient vlastní a korektor ostatní korespondence opouštějící kancelář, grafik newsletteru, prezentací a ostatních materiálů, redaktor, korektor, editor a šéfredaktor odborného časopisu a kdoví, co ještě.
Doma jsem nákupčí, kuchař a grilovač, uklízeč, myč nádobí a oken, hajzlbába, pradlena (adekvátní mužské ekvivalenty jsem kupodivu nenašla), šič (nebo švadlena?), spravovač a látač, žehlič, malíř, tapetář a natěrač, holič a kadeřník, písař a IT odborník, opravář drobných defektů, šofér, zahradník, sekáč trávy, krmič a údržbář kočkovitých šelem a kdoví, co ještě.
Když zbude trochu času, jsem čtenář, blogger, internetový maniak, bastlíř, architekt a bytový designér Simíků, milovník vážné hudby, baletu a tance, amatérský fotograf a možná ještě něco.
Prostě normální ženská.
Nedávno v dámské společnosti přišla na přetřes otázka mnohostrannosti člověka jako jedince lidského rodu. S kolegyněmi jsme posuzovaly, co všechno zvládá žena, a co stíhá a umí chlap. Vzpomněla jsem si na dávno vyslechnutou poučku jedné zkušené ženské, již jsem zhruba reprodukovala před rokem a již si na přání dovolím ještě jednou volně parafrázovat.
Místo manžela, který každý den přijde utahaný z práce, pokud vyluxuje, tak ledničku, a plácne sebou s lahváčem na gauč před televizí (v lepším případě; v horším zvládne několik točených už cestou domů a o to později a utahanější pak dorazí) nebo se s hodnotnou literaturou, doutníkem a sklenkou koňaku uchýlí do svého reading-nook, by žena potřebovala na každý den v týdnu jiného muže.
V pondělí, když i ona přijde unavená z práce a přesto nahází prádlo zašpiněné o víkendu do pračky, pomůže dětem s úkoly a vyslechne jejich starosti, uvaří teplou večeři, pověsí vyprané prádlo a lehce přešůruje největší nepořádek, by se jí hodil chlap, jenž přípravu teplé večeře převezme za ni. Pravděpodobnost, že by narazila na muže, jenž nejen dobře vaří, ale dokonce po večeři umyje nádobí a v ideálním případě ženě naservíruje lahodný pokrm při svíčkách, protože o víkendu s dětmi na to nebyl čas ani prostor, a u stolu s ní rozebere život lidstva v posledním tisíciletí, století, desetiletí, nebo alespoň pondělní události ve světě a jejich mikrosvětě, je mizivá.
V úterý by se šikl chlap, jenž odpolední a večerní výše zmíněný chod domácnosti dobrovolně převezme na svá bedra a bez zbytečných hysterických a machistických scén ženě umožní, aby se po práci věnovala aerobiku, tanci, výtvarným kroužkům a čemukoli, co ji baví, a následné schůzce s kamarádkami. Vždyť je v jeho vlastním marketingovém zájmu nechat jí prostor šířit do světa, jak skvělého má partnera.
Ve středu je podle starého známého přísloví třeba něžného, pozorného a vytrvalého milence. Jeho předehra v podobě volného odpoledne s kamarády na tribuně fotbalového stadionu, na tenisovém kurtu, v hospodě či knihovně neuškodí, jestliže tím neohrozí závěrečný ceremoniál dne a přijde rozjařen jen do té míry, aby byl schopen žádoucího procesu .
Ve čtvrtek by nezaškodil milovník kultury, tedy muž, s nímž je možno zhlédnout jiný film, než akční. Přát si však, aby týž chlap neusnul v divadle na činohře, je nejspíš troufalé, a dovléci téhož do galerie, na koncert nebo dokonce na operu (o baletu se neodvažuji ani zmiňovat) zhola nesplnitelné.
Takže milovník klasické hudby by nalezl uplatnění v pátek. Za velmi odvážné považuji přání, aby týž muž byl při následném příjemném posezení nad sklenkou vína schopen intelektuálně pohovořit nejen o právě absolvovaném kulturním zážitku, ale i o oblastech s hudbou naprosto nesouvisejících.
Ideálním partnerem na sobotu by byl „sobotní manžel“, tedy muž, jenž vymění prasklé žárovky a vybité baterie, opraví kapající kohoutky, slepí rozbitou vázu, pověsí obrázek, poličku nebo garnýž, poseká trávník, pořeže větve, naštípe dřevo a jednou za čas vymaluje, vytapetuje, nalakuje, natře, položí koberec, přestěhuje nábytek, vykope jámu, zasadí strom, a postaví aspoň nízkou zídku. Odměnou by mu byl večer naservírovaný báječný grilovaný stejk, pokud by se u jeho konzumace dokázal zdržet hlasitých fyzických projevů.
Neděli je třeba věnovat odpočinku, jak praví křesťané. Proto na neděli by stačil muž, s nímž je možné projít se přírodou, absolvovat pohodovou projížďku na kole, zajet na výlet po památkách. Nebo se proběhnout po tenisovém kurtu, projít po golfovém hřišti, vyšplhat na skálu, skočit padákem – podle toho, zda je žena založení spíše klidnějšího, nebo milovnice adrenalinu. Muž, s nímž by bylo možné strávit týden dovolené, aniž by vám po dvou dnech lezl na nervy.

Do sedmi dní se mi bohužel nevešel muž sečtělý, s nímž je možno rozebrat přelouskanou literaturu a dozvědět se o knihách neznámých, ani takový, s nímž lze navštívit ples, aniž by tancechtivá žena musela od barové stoličky vedle svého nasávajícího partnera vrhat vilné pohledy po kolemjdoucích, aby si tak lstivě zajistila alespoň jeden tanec. A to si ani netroufám přát ženám muže, jenž by dětem pomohl s domácími úkoly z matematiky, fyziky a chemie, aniž by při slovních úlohách udělal gramatickou chybu. Jednoho takového jedničkáře jsem si kdysi vzala. Kromě domácích úkolů se s ním dal strávit krásný páteční večer a i přes nedodržení míry mu šla skvěle středa.
Prostě týden je strašně krátký a jeden muž všechno nezvládne.

pátek 9. března 2012

Děti, víte co? Kašlete na školu!

Jednou jsem se zmiňovala o své popromoční pedagogické praxi. Dětem, jež jsem učila, je dnes skoro čtyřicet a většinou jsou to úspěšní a perspektivní lidé, kteří se snaží zabezpečit své rodiny a poctivě odvádět státu daně, aniž by jim hrozilo, že se za to dožijí slušného důchodu. Těch, kteří se nějak proslavili, není mnoho. Jeden chytrý svěřenec z mé třídy svou inteligenci napřel poněkud nelegálním směrem a už patnáct let ho hledá interpol. On si zatím nejspíš užívá velké prachy někde za vodou, ovšem vyloučena není ani možnost, že asketicky dlí jako Diogenes v sudu na dně Orlické přehrady.
O rok mladší třída třeťáků, které jsem vyfasovala hned první rok a dovedla je až do sedmé třídy, obsahovala dva dnes mediálně poměrně známé muže. Jedním z nich byl rozkošný blonďatý hošík, jehož jsem připomínala před více než rokem, když jako lehce pelichající, dobře zabezpečený a modelkami obklopený muž v nejlepších letech obhajoval svou pozici radního na magistrátu.
Tenhle žáček byl nezapomenutelný především tím, že nás ve škole svou přítomností moc často neoblažoval. Jako dějepisářka se špatnou pamětí na čísla jsem si nemohla dovolit buzerovat své žáky z letopočtů, a tak jsem se často uchylovala ke svému oblíbenému tématu – dějinám umění a hmotné kultury. Tušíte správně, že výše zmíněný roztomilý absentér nemohl získat předpoklady k tomu, aby se po letech stal magistrátním radním pro kulturu a péči o památky, na mých hodinách. Nejspíš místo do školy chodil na nějaké speciální doučování.
V minulých magistrátních volbách neuspěl, a tak nám teď starostuje na obvodě. Doufala jsem, že místo dějepisu mu ve škole možná šly vědy exaktní, ale začínám mít značné pochybnosti. Obrovskou ubytovnu uprostřed panelákového sídliště s více než osmi sty téměř identickými byty, z nichž odhadem skoro tři čtvrtiny mají plochu jen málo přes padesát metrů čtverečních, chce zrekonstruovat na malometrážní byty, které budou využity k ústupovému a startovacímu bydlení. To sídliště je už tak celé ústupové! Dvě třetiny lidí tu žijí půl století – od té doby, kdy tady jako dvaceti- až třicetiletí dostali svůj první byt. Pokud tu bydlí mladé páry, tak jen do té doby, než si pořídí děti. Zajímalo by mě i vysvětlení pana starosty, proč chce ve finančně náročné rekonstrukci přilehlého parku z dotací EU budovat četná dětská hřiště. Vlastně nezajímalo. Vágních výmluv jsem od něj slyšela dost, už když byl malý. Nejspíš umí kalkulovat jinak, než my běžní občané, kteří jsme si svými výpočty zatím nepomohli ani k Bentley, ani k Rolls Royce.
Tento náš starosta měl spolužáka, takové ošklivé káčátko. Ani on se ve škole moc často nevyskytoval. Prý hrál dětské role v divadle. Nedávno dávali v televizi poměrně nový film o konci šedesátých let, kde hrál hlavní roli. Souhlasím s uživateli ČSFD v hodnocení jeho výkonu – vážně nic moc – a mám obavy, aby to, co předvedl, nebylo to jediné, co umí a zná. Ale to je jedno, je to hérec.
Připomnělo mi to mé školní začátky v dávné minulosti a honem jsem se řítila zaštrachat ve svém vzpomínkovém šuplíku, vylovit z něj historickou školní fotografii a pochlubit se rodině, že jsem opravdu učila dvě celebrity.
Na klasické školní fotce je hejno rozesmátých třeťáků a mladá hubená úča s tehdy aktuálním květákem na hlavě, jež při focení nahradila jejich asi nemocnou třídní. Dětí je tam habaděj, ale světe div se, rozkošný blonďáček a ošklivé káčátko chybí.
Jaké z toho plyne poučení? Dětičky, jestli se chcete proslavit, vykašlete se na chození do školy!

pátek 2. března 2012

O Giselle ve Státní opeře Praha a o klasickém baletu vůbec (chlapi, moderní choreografové a vedení Národního divadla nepochopí)

Vypravily jsme se s KlaPi a Martinou do Státní opery na pořádný klasický balet, než nám ho Národní zNárodní.
Giselle (hudba A. C. Adam, premiéra 1841) jsem si vždy pletla s La Sylphide (hudba A. Bournonville, premiéra 1832), protože velkou část obou představení tančí dívky v tradičních bílých baletních kostýmech, jen v Sylfidách mají na zádech vílí křidélka. Oba balety mají nekonfliktní a nezapamatovatelnou hudbu bez výrazných melodií, jež příjemně plyne a tvoří pozadí a vodítko k baletním výkonům tanečníků. Ovšem Giselle má kromě jiného skladatele i poněkud odlišný děj, než La Sylphide. A aby to nebylo tak jednoduché, může se snadno splést s baletem Les Sylphides (hudba F. Chopina upravená A. Glazunovem, premiéra 1907), jenž nemá děj vůbec žádný a jde v něm čistě o tanec :).
Záměrně píši tanec, neboť obě díla z devatenáctého století byla mnohokrát zpracována slovutnými choreografy počínaje Mariem1)* Petipou pro klasický balet, zatímco novější koláž na Chopinovu hudbu možná naposledy tradičně ztvárnil její první choreograf Michail Fokin. Od té doby je pole působnosti otevřeno choreografům dvou typů. Zaprvé těm, kteří v baletní škole neuspěli, a tudíž do svého pojetí mohou těžko zařadit prvky, jež sami nezvládají2). Zadruhé těm, kteří jsou skvělými mistry svého oboru, takže je klasický styl už omrzel, a proto vymýšlejí netradiční a krkolomné pozice.
V obou případech jsou výsledkem jejich originálního snažení choreografie podle receptu: hoď si levou nohu švihem vzad za pravé ucho, vzniklou smyčku prošpikuj pravou paží, jež na levém rameni zafixuj levou rukou, přičemž vyskoč a tělem proveď břišní vlnu a nezapomeň do toho vrazit grimasu maximálního štěstí. I kdyby autor choreografie tento fyzicky obdivuhodný výkon sám bravurně zvládl, divákovo estetické vnímání nedojde uspokojení, takže klouby tanečníků úpí nadarmo.
Většinu moderních choreografií u nás zaštiťuje šéf baletu Národního divadla pan Zuska, Giselle ve Státní opeře jsme si tudíž náležitě užily. Křehká Miho Ogimoto jako Giselle byla úchvatná, pánští hrdinové ztvárnění Viktorem Kocianem a Jurijem Slypyčem též předvedli, že umějí. Nevím, co ale budou dělat, až vyprší předplatné na letošní sezonu a program Státní opery bude podřízen Národnímu.
Státní opera má zatím v repertoáru šest baletů – pět klasických a Fantoma Opery Petra Maláska. Podle fotek na webovkách SO jde i v posledním případě o tradiční choreografii.
Národní divadlo uvádí baletů patnáct, z nichž klasické jsou jen Čajkovského Louskáček, Labutí jezero, na jeho hudbu zkomponovaný Oněgin a snad i Šípková Růženka, jež bude mít premiéru koncem měsíce. Ostatních jedenáct představení je moderna a za zajímavost určitě stojí to, že choreografii k více než třetině dělal sám baletní šéf, jenž je sice mistrem moderního baletu, ale milovníka klasiky nepotěší.
Nemám odvahu zhlédnout zbylá mnou dosud nenavštívená klasická představení v Národním, abych se zase nedočkala nějakého nepříjemného překvapení v úpravě libreta. A obávám se, že až Národní divadlo absorbuje Státní operu docela, nezbude nám, než chodit na balet do kina.

* Poznámka označená hvězdičkou je určena "vzdělaným" autorům textů na webu Národního divadla.
1) Jméno Marius v instrumentálu (tedy sedmém pádu*) zní v češtině Mariem nikoli Mariusem. To jméno nemá s autobusem opravdu nic společného.
2) Podle anekdoty: Kdo umí – umí, kdo neumí – učí. Kdo neumí vůbec nic, pracuje na ministerstvu, a čím míň toho umí, tím na vyšší pozici – dodávám já.

úterý 14. února 2012

Telefonické průzkumy trhu

Dnes prý náš děda DOBROVOLNĚ (!) absolvoval půlhodinový, nepochybně monitorovaný průzkum trhu s pracovnicí jakéhosi call centra. Každý normální pracující člověk typické zazpívání ve sluchátku: „Brýdeeen jsem nezaměstnanáabsolventkastředníškoly pracovnicezákaznickélinkyxxx mohlbystemiprosímvěnovatněkolikminůůůt?“ rychle odpálkuje, že je v práci, právě nastoupil do metra, za pár vteřin se zanoří mezi kopce nebo raději rovnou do nejhlubšího dolu v republice, ti nejstatečnější prostě jen nemají čas. Důchodci si ale rádi popovídají. V té souvislosti by mě zajímalo, jaká je asi validita výsledků takových průzkumů, když respondenty jsou dvě skupiny – důchodci a ženy v domácnosti.
Mně nedávno zavolala přímo ideální pracovnice call centra, dívčina tolik drmolící a s tak strašlivou vadou řeči, že jsem sotva rozuměla úvodnímu představení! Chudinku jsem poslala do háje, ale asi před půl rokem se mi poté, co jsem byla neprávem frustrována, zdeptána a pošlapána nadřízeným, dovolal nevinný jinoch, jenž určitě nikdy neublížil ani kuřeti. Pomstychtivě jsem si ho vychutnávala tím, že jsem na každou jeho prosbu „vyberte možnost A, nebo B, nebo C“ odpovídala květnatým souvětím, z něhož nic nevyplývalo. On byl na pokraji zhroucení, ale mně dělalo velkou radost, že mrhám drahocenným časem, jenž mi bude zaměstnavatelem řádně proplacen.

Došla jsem k názoru, že zaměstnávání lidí v call centrech za účelem průzkumu trhu je vlastně jakousi úlitbou velkých a bohatých firem státu a jeho sociální síti. Zaměstnají čerstvé absolventy středních škol a jiné zpravidla nezaměstnatelné jedince, čímž uleví pracovním úřadům. To je skutečný cíl maskovaný jakýmsi průzkumem, jenž nemůže přinést objektivní výsledky nejen proto, že dotazovaní zdaleka nepředstavují ideální vzorek společnosti, ale i pro pochybnou kvalitu tazatelů. Posuďte sami z následující citace závěru dědova dnešního telefonátu.

„A poslední otázka se týká vašeho nejvyššího dosaženého vzdělááánííí. Jakého nejvyššího vzdělání jste tedy dosáhllll?“
„Jsem kandidát věd.“
„Tak to jste techniiik?“
„Ptala jste se na nejvyšší dosažené vzdělání.“
„Takže máte střední školuuu?“

Proč my ty holky tak trápíme?