Velikonoce – reportáž, tak trochu foto

Kdysi v bohatších dobách jsem svému dítěti slíbila k promoci zrcadlovku. Bakalářka se sice teprve dokončuje, státnice jsou kdesi v blíže nespecifikovaném dohlednu a mým bankovním kontem vane ledový průvan, ale shodou všelikých okolností mi dcerou vytoužený Nikon D3100 s teleobjektivem a sadou mezikroužků přistál na stole už ve čtvrtek před Velikonocemi. Abych bydlištěm detašovaného potomka zákeřně motivovala nejen k pilné práci, ale i ke strávení nadcházejících rodinných svátků na chalupě, slíbila jsem, že zrcadlovka pojede jaksi zálohově s námi. Musí se přece prozkoumat, jestli jsou v balení všechny náležitosti a vše dobře funguje!

Takže naše Velikonoce naplňovalo nejen kuchtění pro rodinku kobylek, pečení mazanců a beránka, barvení a zdobení vajíček, čančání jarní výzdoby, ale i hrátky s fotoaparátem.

KlaPi přijela za námi na chalupu v sobotu odpoledne a do večera stihla jen prozkoumat obsah tří krabic, složit foťák a vyzkoušet funkci mezikroužků na kuchyňské velikonoční dekoraci.

V neděli se mi podařilo vytáhnout ji z postele nezvykle brzy slovy: „Venku svítí sluníčko, a ty se tu zbůhdarma válíš?“ Pohledem z okna se přesvědčila, že nekecám, a čiperně vyběhla na zahrádku fotit makrokytičky, kterých bohužel po dvou chladných týdnech nebylo moc. Zdokumentovala tedy pouhým okem nepostřehnutelného červíčka topícího se v kapce rosy,

… udělala mi jasno v barvě mých očí...

 ...a znechutila naši kočku nesnášející objektivy.

Po obědě a kafíčku se šlehačkou…

jsem se i já vyzbrojila svým zánovním služebním Nikonem a za příjemného slunečného počasí jsme vyrazily na severozápad. Po nebi se honily úžasné mraky, KlaPi přehazovala obyčejný objektiv s mezikroužkem za tele a zatímco zkoumala, co který umí, zalehla jsem do brázdy a povedla se mi moc hezká fotka i bez různých fiškuntálií.

Ušly jsme ještě nějakých sto padesát metrů, od severu se přihnal černý mrak a spustila se vánice jako v lednu. Zrychleným krokem jsme se vrátily domů a vrhly se usušit a ohřát ke kamnům.

Sněžení za chvíli ustalo a za necelé dvě hodiny zase svítilo sluníčko jako v dubnu. Znova jsme se optimisticky chopily přístrojů a vypravily se pro jistotu tentokrát na jihovýchod. Hned za naším sadem jsme nad hlavami ve větvích objevily párek tokajících sýkorek tak zabraných do jejich činnosti, že je nedokázaly vyrušit ani dvě cvakající spouště.

Jenomže sotva jsme popošly dalších tři sta metrů, hádejte, co se přihnalo od severu!

Do třetice už KlaPi zastávkovala, a tak jsem vyrazila sama, pro jistotu na jihozápad. Možná proto se mi další černý mrak od severu vyhnul.

V pondělí dopoledne jsem si přivstala, a zatímco KlaPi ještě pokojně spala, našroubovala jsem na zánovního Nikona nové tele a vypravila se na kopec nad chalupou vyfotit skoro padesát kilometrů vzdálené rokytnické sjezdovky.

Po obědě jsem si ještě půjčila jeden z mezikroužků a zkusila portrétovat včeličky na rozkvetlém javoru.

Ptáte se na pomlázku? Tak ta nebyla. Jeden náš muž už správné velikonoční zvyky zapomněl, druhý je od dětství zkažený velkoměstem a třetí zůstal doma hlídat kočku. Takže velikonoční pondělí pro kočku.