úterý 1. března 2011

Kasty

Na jednom blogu jsem si prohlížela fotku sochy z klíčů, která teď zdobí jedno brněnské náměstí. Je úžasná a připomněla mi vtip, který mi minulý týden řekla kolegyně.
Baví se dva bezdomovci u ohníčku pod mostem: „Ale stejně to byla před dvaceti lety pohoda, co? Zvonili jsme klíčema od bytu, klíčema od kanceláře, klíčema od auta, klíčema od chaty…“
Když jsem se tak nad tím zamyslela, překvapilo mě, jak je ten vtip výstižný. Vždyť za těch posledních dvacet let se naše společnost rozvrstvila do čtyř základních kast, které se od sebe liší právě svým vztahem ke klíčům. První a poslední kasty jsou nejméně početné a nejvíc nás asi je v kastě druhé.
První kasta nemá žádné klíče.
Druhou kastu po kapsách a kabelkách tíží klíče od kanceláře a bytu, většina jich vlastní klíče od auta a mnozí i od chaty.
Příslušníci třetí kasty klíče nemají. Jako zastánci nových technologií, kteří si to mohou dovolit, používají čipy a dálková ovládání od bezpečnostních systémů.
A jedinci z kasty čtvrté nepotřebují ani ta elektronická média, protože mají lidi i na otevření libovolných dveří.

středa 16. února 2011

Polemika se šovinistou podruhé

Pár dní nemoci mi umožnily vrátit se ke svému blogu a k meditacím, jak to s ženami a muži je :-).
V dvacáté třetí kapitole pan Hausmann píše, že vzhledem k nedokonalosti žen nebohému muži nezbývá, než kompenzovat tento stav mnoha milenkami, jejichž suma duševních vlastností se alespoň vzdáleně rovná jednomu mužskému nitru. Jedna zná historii Říma, druhá fyziku, třetí se nebojí lézt po skalách, čtvrtá lyžovat, pátá umí vařit, šestá je dobrá v posteli, sedmá nezívá při sledování křeče atleta v cíli běhu na 800 m a osmá mu řekne uznale po vítězství v okresním přeboru v tenise, ve kterém vyřídil deset ambiciózních borců: “Ty seš teda dobrej!“ Bohužel na devátou na volejbalové turnaje a dvacet dalších nám nezbývá čas ani peníze.
Autorovy myšlenkové pochody celkem chápu a chápu i básnickou hyperbolu, jíž se dožaduje práva na devět až dvacet milenek, ačkoli při troše skromnosti by pravému muži v jeho podání měla kromě manželky stačit milenka jedna, maximálně dvě.
Od manželky se jaksi automaticky očekává, že zajistí svému pánu a vládci servis v podobě teplé a poživatelné stravy, čistého prádla a péče o následníky. Předpokládám, že všechny manželky, od nichž manželé neutekli, umí slušně vařit. Koneckonců stará osvědčená rada ženám pro udržení manželství je velice jednoduchá: „Krm tu bestii dobře!“ A ani si nedovedu dost dobře představit milenku, k níž chodí její milenec na báječný buřtguáš a skvělou sekanou jenom proto, že jeho žena je málo solí. Nota bene je všeobecně známo, že muži jsou lepší kuchaři než ženy a tedy nevidím důvod, aby muž-gurmán chodil k nějaké babě na řízek, místo aby si ho usmažil sám a lépe. Takže milenku, co dobře vaří, bych snad ani nepočítala.
Chápu potřebu milenky, která je dobrá v posteli, pokud manželka je natolik vyčerpána svým zaměstnáním (kde se ovšem podle dr. Hausmanna nepředře) a zároveň poskytováním kompletního servisu manželovi, vyžadovaného na základě orazítkovaného papíru z radnice, že jí na sex s manželem nezbývá čas ani síla, nebo ji manžel prostě přestal přitahovat (fotbalista, který praštil s fotbalem – viz Polemika se šovinistou poprvé). Ačkoli termín „dobrá v posteli“ mi u dr. Hausmanna připadá poněkud rozporuplný vzhledem k jeho tvrzení, že uspokojit ženu je na sexu to nejkrásnější. Nejde tedy spíš o to, aby byl v posteli dobrý on? Neházejí římské patricijky v některých amerických filmech nešikovné milence lvům?
Pokud jde o milenku intelektuálku, domnívám se, že je poměrně hodně žen, které s mužem dokážou zasvěceně pohovořit o životě a době Leonarda da Vinci, rozebrat s ním géniovo dílo architektonické, malířské i sochařské a zároveň prodiskutovat fyzikální principy, na nichž pracovaly jeho vynálezy. Řekněte mi ale, kolik chlapů tomu bude rozumět a kolik jich vydrží to poslouchat, aniž by byli přikováni k sesli před nimi naservírovanou vynikající svíčkovou!
No a poslední milenka sportovkyně, jež s chlapem nejen vyšplhá na kdejaký balvan, ale nebude za ním zaostávat v kopcích při šlapání do pedálů, ochotně se střemhlav spustí z té nejčernější sjezdovky a nadšeně se vycvakne na tom nejnebezpečnějším jezu? Která bude s radostí svého favorita sledovat, jak dává na tenisovém kurtu soupeři kanára, a dokonce ho za to i obdivně pochválí? Jež když je moc kluzko na skály, málo kluzko na sjezdovky, příliš vody na cyklistiku a málo vody na kánoe zaleze s ním do tělocvičny na volejbal, a pokud není tělocvična volná, nakoupí pivo a čipsy a ochotně si s ním dřepne k jakémukoli sportu v televizi a bude nadšeně fandit? Ano, i takovéto ženy existují, jejich výskyt je však stejně vzácný, jako výskyt mužů, kteří aktivně provozují všechny výše zmíněné sporty najednou vyjma gaučingu u televize. Pan Hausmann na jiném místě své publikace přiznává, že muži vlastně o přítomnost žen při těchto sportech nestojí. Provozují je raději v mužském kolektivu, neboť, a to dodávám já, tyto sporty jsou jen jakousi milostnou předehrou k hlavnímu aktu, jímž je spláchnutí vyprahlých hrdel a probrání zážitků právě prožitých. V hospodě, kde jinde.

Poté, co jste dočetli až sem, jste si možná vzpomněli na začátek druhého odstavce, kde tvrdím, že autorovu touhu po mnoha milenkách chápu. Ačkoli chlapi pořád setrvávají v tisíc let prosazovaném křesťanském a islámském dogmatu, že žena je méněcennější než muž, pomalu se ženám daří dokazovat opačnému pohlaví, že se umí samy o sebe postarat, že nejsou horší. Jsou jen jiné. Ale jak moc?
Kluci dnes (podle pana Hausmanna) potřebují holky jen na sex, protože najíst se mohou v hospodě a vyperou si v laundromatu. Holky si dnes (podle mne) na sebe umí vydělat, samy si zařídí servis auta, samy si vyřizují svá pojištění, půjčky a daně. Na pověšení poličky a pročištění ucpaného odpadu si pozvou „hodinového manžela“. Chlapa potřebují v podstatě také jen na sex.
Jenomže, stejně jako chlapi, i my jsme náročnější. Před dvaceti lety jsem si povídala s jednou dvakrát rozvedenou ani ne čtyřicátnicí, a ta mi sdělila následující moudro: Ženský nemůže stačit jeden chlap. Potřebuješ jednoho, kterej umí vydělat. Druhej je dobrej v posteli. Třetí ti opraví kapající kohoutek, zavrtá do zdi hmoždinky pro háčky na poličky, vymaluje předsíň a vykachlíkuje koupelnu. Čtvrtej má dobrej filmovej vkus. S pátým si dobře pokecáš o knížkách. Se šestým se u večeře při svíčkách báječně rozebírá vývoj společnosti v posledních tisíci letech i život v současný společnosti. Sedmej s tebou půjde do divadla na činohru, zatímco osmej skousne i operu (balet nikdy!) nebo koncert. S devátým si zajdeš na výstavu výtvarnýho umění. Desátej je báječnej tanečník na plesy. A s jedenáctým bys chtěla procestovat o dovolený svět, ale je ženatej a musí se s rodinou letět slunit do Řecka.
Vážení pánové, pořád máte pocit, že se ženské od vás nějak výrazně liší a že jsou podřadné? Vždyť mezi námi není až takový rozdíl!

úterý 8. února 2011

Chalupářské intermezzo

Předem se omlouvám svým věrným čtenářům za délku tohoto spotu, ale jeho rozsáhlost je přímo úměrná hloubce mého zoufalství.
Poslední lednový víkend jsme vyrazili poprvé od Vánoc na chalupu. Ačkoli na naši hroutící se haluznu nedáme dopustit, v zimě zhýčkanému panelákovému obyvateli moc pohodlí neposkytuje, a tak tam jezdíme jen na kontrolu. Ovšem Vánoce, dovolené a volné víkendy v přívětivých ročních obdobích trávíme většinou tam, protože byt s rozlohou jen o málo vyšší než 60 metrů nemůže poskytnout dost soukromí třem generacím, byť je každá z nich zastoupena jedinou osobou.
Chalupa je klasické venkovské stavení, v němž se narodila babička, tatínek tam vyrůstal a chodil do školy, mne tam přivezli jako desetiměsíční batole a KlaPi tam vozím od chvíle, kdy mi to manžel poprvé zakázal.
Domek je sice hned u okresky, ale na samotě. Nejbližší stavení jsou na jednu stranu dvě stě metrů, na druhou sto, na třetí (do kopce zarostlého neudržovaným roštím) asi padesát. Všechna jsou od nás odstíněna terénními vlnami nebo vegetací, takže teprve když opadá listí, dá se tušit, že žijeme v civilizovaném jedenadvacátém století, protože se z oken ložnice odhalí výhled na věžičku zámku se středověkým pivovarem a hotelem. Je tam úžasný klid a když se v létě nejbližší soused rozhodne v šest ráno řezat dříví na cirkulárce, z té dálky vám to připadá jako malebná venkovská zvuková kulisa.
Chalupu milujeme nejen pro ten klid, ničím nerušený řev zpěvného ptactva, bublání potoka za silnicí a májové koncerty slavíka v doprovodu žabího orchestru, ale i proto, že tam máme hluboce zapuštěné kořeny. Ačkoli mi připadá, že nejlépe se tam daří plevelu, hluboké zakořenění se přihodilo i mé „přivandrovalé“ mamince, jež se z typicky městské vášnivé návštěvnice galerií, výstav, divadel a koncertů a zaryté knihomolky stala v padesáti letech, kdy po své tchyni zdědila zahrádku jako dlaň, zanícenou chalupářkou-zahrádkářkou. Klasickou světovou literaturu v knihovně přesunula do zadní řady a začala nakupovat botanické, dendrologické, květinářské, skalničkářské a (bio)zahrádkářské příručky.
Protože díky chalupářskému otužování nejsme žádné skleníkové květinky, pro vytoužený klid a téměř dvojnásobek „lebensraumu“, než máme doma, ochotně něco vytrpíme. Od jara do podzimu na chalupě nestrádáme, naopak dobrovolně ustupujeme přírodě agresivně se deroucí dveřmi, okny i jinými netradičními a lidskou rukou nevyhloubenými otvory do domu. Ale i o Vánocích nebo jarních prázdninách (nevím, proč se jim říká jarní – pokud si pamatuji, vždycky při nich mrzlo a praštělo) oželíme teplo, sucho a pohodlí.
Trpělivě snášíme přes čtvrt století trvající tvrdošíjné lpění posledního majitele budovy (mého tatínka) na tradicích, projevující se absencí izolace, bortícími se stěnami budovy a střechami přístavků, odmítáním vybudovat vodovodní přípojku, byť je řad vzdálený zhruba dvacet metrů od domu, s tím souvisejícím suchým septikem a velmi provizorní koupelnou, a spoustou špíny spojené s vytápěním a vařením na kamnech na pevná paliva. Když to fungovalo sto padesát let, proč by to nevydrželo další čtvrtstoletí, že?
Chalupa je naše milovaná, ale objektivně vzato děsná. Návštěvy dovnitř nepouštíme (s výjimkou partnerů KlaPi, abychom prověřili jejich odolnost), protože pohyb v tomto prostředí je pro neotrlou osobu z jedenadvacátého století duševnímu zdraví nebezpečný. Je to něco jako zkouška princezen hráškem – kdo přežije pobyt na chalupě, je náš.
Cizí lidi, přátele a kamarády slabší povahy zveme výhradně v teplých měsících na kávu na terásku, stíněnou modřínem, vistárií a popínavými růžemi. Genius loci tam prostě je, což uznala i zahraniční návštěva, sestřička KlaPi s tehdy ještě snoubencem, jenž vetchost domu šetrně označil za patinu – co prý jiní investují do toho, aby jejich obydlí působilo tímto módním omšelým dojmem!
Bohužel naše chaloupka už osm let magicky přitahuje nejen nás, ale i návštěvy nezvané. Dříve k nám zavítaly jednou za rok, vždy na jaře, předloni ale nastal nějaký zlom. Těsně před prázdninami k nám vtrhli kuchyňským oknem. Protože televizi, všechnu elektroniku a menší domácí spotřebiče, které se na chalupě ocitly proto, že doma už dosloužily, neboť se náhle rozhodly fungovat na jakési tajné heslo, si odnesli předchozí zloději stejně, jako ruční kafemlýnky, staré kuchyňské váhy i mincíř, socialistický masivní ruský samovar a pár památečních kousků porcelánu a skla po mé chudé babičce, člověk by řekl, že už není, co brát. Mimochodem už pár let stávkuje a nechodí k nám Ježíšek, protože při jednom z prvních lupů mu zloději odnesli omšelý kravský zvonek, kterým na Štědrý den oznamoval třem generacím dětí, že mají naděleno. Teď si dárky musíme kupovat sami.
Přestože z pohledu normálního člověka už není, co ukrást, předloni nás ti, které by si domů nepozval ani ten největší filantrop, poctili svou návštěvou cestou na prázdniny. Rozbili čtyři okenní tabule a odnesli si olej, masox, granulovanou jíšku, hořčice a dresingy na grilování (nejvíc mě naštvalo, že si odnesli i ten nesehnatelný křenový), zásobu toaletního papíru a starý hliníkový napařovač na knedlíky. Nechali jsme zasklít kuchyňské okno, zametli střepy a jelikož začínal dědův prázdninový dvouměsíčním pobyt, doplnili jsme „odcizené předměty“.
Prázdniny skončily, v půlce září jsme odvezli dědu zpátky do Prahy a následující víkend jely s KlaPi autobusem na návštěvu do Německa. V sobotní vlahý podvečer sedíme v poklidu na nádvoří radničního sklípku a vybíráme si z nekonečného jídelního lístku. Vychutnáváme si pohodu a báječné chardonnay, když tu mi zazvoní mobil. Děda. Muselo se stát něco vážného, když volá do ciziny! Vážného ano, nikoli nezvyklého – zloději. Od urychleného úprku domů nás zachránilo to, že auto parkovalo v Praze v garáži a na nedělní noc jsme měly koupené jízdenky na autobus. Ale stejně jsme měli zkažený zbytek víkendu. Trošku jsem se prospala v autobusu, malinko doma, kopli jsme do vrtule a dopoledne vyrazili na chalupu. Rozbité tři okenní tabule v kuchyni a ukradený olej, hořčice, rum, javorový sirup, zásoba toaletního papíru a – jaké překvapení – nový nerezový napařovač na knedlíky.
O tom, jak zoufale jsem se po dvojím vykradení cítila, svědčí to, že já, ateista nevěřící na zázraky a člověk vůbec nevěřící v nic nadpřirozeného, jsem prohledala internet, na nějakém blogu našla a použila kouzlo proti zlodějům, které v komentech všichni vychvalovali, jak funguje. Zaklínají se jím dveře, aby do domu nevstoupil žádný zloděj. Pro jistotu jsem kouzlo použila jak na dveře vstupní, tak na čtvery vnitřní.
Následující rok se zdálo, jako by magie skutečně fungovala. Když pominu to, že nám loni na jaře zloději rozštípali vrata stodoly, aby z ní mohli ukrást motor k cirkulárce, do domu opravdu nevlezli. Jenomže pak nám volal soused, že máme vykradenou chalupu 26. října. O tom, že jsme ji shledali vykradenou ani ne dva měsíce poté, jsem psala ve svém prvním letošním spotu, ale vykradenou jsme ji našli i minulou sobotu, když jsme tam zajeli na kontrolu. Třikrát za čtvrt roku!
Pokud jde o působnost kouzla, možná nefungovalo proto, že nám do chalupy nelezou dveřmi, ale okny. Po dvou podzimních krádežích mě přestalo bavit zasklívat za poslední půldruhého roku čtyřikrát přesklené kuchyňské okno, a zaklela jsem i je. Letošní zloději pravda tímhle oknem, ačkoli je pro ně nejpohodlnější, protože nejnižší a navíc odvrácené od silnice, nevlezli. Ale mou víru v působnost zaklínadel podlamuje fakt, že působnost čar jsme pro jistotu podložili mezi dvojité okno napevno zaraženým trámkem, který brání po rozbití skla otevření okenních křídel.
Pokud vás zajímá, co si z naší chalupy odnášejí, když už tam nic nezbylo, tak ti říjnoví si asi domek jen tak prošmejdili, odnesli toaletní papír, kuchyňské papírové utěrky, kávu a čaj. Dopili rum, ale láhev nechali na stole s krásnými otisky prstů (samozřejmě nejsou v databázi) a u vrátek do zahrádky jakési děvče či puberťák zapomněl/o podpatek. Co ukradli prosincoví jsem psala na začátku ledna. Chystali se na Vánoce. Nezmínila jsem se jen o vývrtce, cedníku a třech plechovkách koření, masoxů a jiných kuchyňských ingrediencí. Strouhanku, rýži a špagety odnesli i s těžkými skleněnými a plechovými dózami. Asi si zařizují domácnost.
Tentokrát sice nebylo, co dopíjet, přesto si zloděj, nebo jeden z party, zdříml v mé posteli, a odnesl si – pozor změna – balík toaletního papíru, dva balíčky dámských hygienických potřeb a roury od kuchyňských kamen :-o
Vzhledem k tomu, že se naše cesty na chalupu, byť jen na dva dny, začínají nápadně podobat stěhování národů, protože s sebou sem a tam vláčím kávu, čaj, koření, olej, kečupy, hořčici, jar, toaletní papír, vývrtku a další životně důležité potřeby, jsem ráda, že jsem před třemi lety prozíravě koupila kombíka. Jenomže jak roste drzost zlodějů, začínám se bát, že bych měla začít šetřit na kamion, abych za pár let byla schopná převážet tam i zpět do Prahy také postele, stůl, židle, kamna…
A co dělá Policie České republiky? Z našeho okrsku už známe všechny hochy osobně a když jim ústředna předává hlášení od nějaké paní, že má vykradenou chalupu, už se ani neptají, kam mají jet. Když k nám konečně dorazí, rozpačitě krčí rameny a očividně se stydí. Nashromážděné otisky bot, pachové stopy, daktylky, DNA z oslintané láhve dopitého rumu nejsou nic platné, protože je policie nemá v databázi.
Uvažovala jsem o opatření oken bezpečnostními fóliemi. Policisté tvrdí, že zloději pak nerozbijí okno, ale rovnou ho vytrhnou ze zdi i s rámem (vzhledem ke stavu naší pastoušky by nemuseli ani vyvinout velké úsilí). Přemýšlela jsem o drahém systému, napojeném přes mobilní síť na bezpečnostní agenturu. Nejbližší je ovšem 20 kilometrů daleko a když se spustí alarm, než po klikatých a děravých okreskách dojedou, bude zloděj dávno v prachu. Když bude alarm informovat na mobil mě a já pak zavolám na okrsek, při našem štěstí budou kluci v terénu na druhé straně rajónu, budou od nás vzdáleni 23 kilometrů, a než po klikatých a děravých okreskách dojedou… Kromě toho zloději vždy napřed vypnou jistič a vyšroubují pojistky (raději je také vozíme s sebou, protože pojistka utopená ve vaně dešťové vody se špatně narychlo oživuje).
Vypadá to, že nezbývá než čekat, až se stane zázrak a my zrovna přijedeme na chalupu ve chvíli, kdy tam zloděj bude, několika mrštnými bojovými chvaty ho přepereme, jednou rukou svážeme a půl hodiny s ním budeme společensky konverzovat při čaji než ho bude možné předat konečně dorazivší hlídce. Vlastně čaj bychom mu asi uvařit nemohli, protože než dorazí za další hodinu technik z okresu, nesmí se na nic sahat! Že bych termosku s horkým Earl Grey přidala na seznam sem a tam převážených věcí?
Další možnost a využití alespoň nějakého účelu nepochybně drahé, a zdá se mi, že zatím naprosto marné práce technika, by snad byla v evidenci otisků prstů všech občanů při předávání občanek a povinném odběru DNA miminkům hned při narození a starším ročníkům při sčítání lidu. Jenomže to by byl hrubý zásah do demokratických práv našich občanů, říkají naši zákonodárci. No já nevím, když nic nepáchám, nemám snad důvod tajit své otisky nebo DNA. Aspoň, až nějakého nezvaného hosta přistihnu při činu, on mě několika hbitými chvaty přepere a mé bezvládné tělo hodí do hodně vzdálené rokle, kde budu pár měsíců hnít než mě najdou, budou policisté vědět, komu mají dát vědět, že si ten zapáchající chrchel má odvézt. A stát ušetří za pohřeb neidentifikované oběti.
Zatímco policisté si lámou hlavu nad tím, jak stihnout dopadnout co nejvíc pachatelů, a já nad tím, jak vyřešit právní systém – v obou případech je to naprosto zbytečná ztráta času – pan ministr Radek John bádá nad tím, jaké zavést úspory. Kdyby ho třikrát za čtvrt roku vykradli, možná by přemýšlel rychleji a efektivněji

středa 2. února 2011

Pak svěř chlapovi malé dítě…

Vracela jsem se z práce domů. Nevím, jestli je to zchátralostí vozového parku DP Hl. m. Prahy, nebo patří mezi módní trendy řidičů téhož podniku jezdit stylem brzda – plyn, ale plynulost v jízdě harmonik poslední dobou postrádám (a ve většině případů i zapnuté topení).
Na jedné zastávce přistoupil s asi čtyřletým dítkem patrně dědeček – soudím podle toho, že byl zhruba v mém věku, ale u chlapů nikdy nevíš. Při prudkém brzdění před červenou dítku vyklouzlo z ruček ukrytých v palčácích jablíčko jako pro Sněhurku. Krásné, zralé, lesklé, kutálelo se po špinavé gumové podlaze autobusu dozadu. Autobus zastavil na křižovatce, děťátko seskočilo z vyvýšeného sedadla a jalo se jablko pronásledovat. Dohnalo ho, zvedlo a začalo je bedlivě prohlížet a leštit rukavičkami. Trvalo mu to docela dlouho, a já si pomyslela, že se autobus každou chvíli prudce rozjede, děťátko sebou švihne a rozrazí si hlavu od spodek sedaček. To toho chlapa nenapadne, že si dítě může ublížit? Zcela evidentně ho to nevzrušovalo. Nezúčastněně civěl do dáli a v hlavě se mu zřejmě honily nějaké státotvorné myšlenky, nejspíš hloubal, jaký bude mít vliv odstoupení Husního Mubaraka z funkce na světovou ekonomiku.
V tu chvíli se autobus s trhnutím rozjel a dítko se, jaké překvapení, svalilo. Naštěstí stálo přesně uprostřed prostoru pro kočárky, a navíc děti jsou jak známo nerozbitné, takže se mu nic nestalo. Hlavní starostí vnoučete i dědečka bylo, jestli se nepotlouklo to jablko. Dědeček spokojeně zkonstatoval: „Nic mu není, klidně ho můžeš sníst. Ale až venku, teď vystupujeme.“
Všechny maminky popálených a opařených dětí – vlastně všech dětí, protože každé z nás dítko někdy spadlo z gauče nebo přebalovacího pultu – vědí, že při péči o dítě nestačí normální obezřetnost, potřeba je nejvyšší ostražitost! Jedna z věcí, kterou chlapi většinou netuší a ani se takovými prkotinami nehodlají zatěžovat.

pátek 28. ledna 2011

Polemika se šovinistou poprvé

Jak jsem psala, při druhém čtení minule zmíněné knížky jsem se dobře bavila. Nejen nad hloupostí a nelogičností popisovaných ženských reakcí, ale i nad naprosto neskrývanou mužskou nadřazeností.
Znám ji velice dobře. Právě ona mě přiměla hledat si nové zaměstnání, protože jsem nedokázala překousnout to, že ačkoli makám jako šroub, celé hodiny se flákajícímu kolegovi naši mužští nadřízení schválili o pět tisíc vyšší plat, i když byl nově nastupující a tudíž neprověřený, o deset let mladší a navíc svobodný a bez závazků. Prostě jako chlap dostal víc.
Mužská nadřazenost čišela z šéfů i ve chvíli, kdy náš jednatel byl pro do nebe volající neschopnost propuštěn a v kanceláři jsme zbyly dvě ženské. Poprvé se sešla správní rada, aby nastalé bezvládí probrala, a my jsme s kolegyní navrhovaly spoustu řešení, jak situaci zvládnout, než se najde nový vedoucí. Jeden z členů rady nám vyrazil dech užaslou větou: „Tedy holky, vy jste mě překvapily, vy snad o té práci i přemýšlíte!“ Ne, vo…e, my hlavu v práci používáme jen na to, abychom nezapomněly zhasnout, když odcházíme!
Ve své dívčí nezkušenosti (v tomto případě decentní označení pro blbost) jsem byla hrdá na to, že můj tehdejší přítel souhlasil se sňatkem asi hlavně proto, že mě rád předváděl svým přátelům jako pohlednou a zároveň inteligentní snoubenku. Tehdy mu vůbec nevadilo, že spíš dokážu hodiny diskutovat na téma překlady Slova o pluku Igorově do češtiny než uvařit svíčkovou, a že mé kuchařské mistrovství spočívá v míchaných vajíčkách, bramborácích a buřtguláši. Stát u plotny ho bavilo, takže tuto mou drobnou nedokonalost před svatbou velkoryse pominul.
Jaké bylo mé překvapení, když mi kulinářskou neschopnost stále více připomínal i po třech letech manželství, kdy jsem se (přibržďována jeho vášní pro vyvařování hektolitrů hovězího jazyka na pepři, plíčků na slanině, srdce nadivoko a kapra namodro – vlastně jedno čeho na čem, z mého chuťového pohledu vždycky odpornosti nahnusno) konečně propracovala nejdřív k bramborovým plackám z pytlíku, leču a minutkám, posléze k polévkám, ba i omáčkám. To vše jsem zvládla také díky existenci batolete, jemuž opepřené, ojalovcované a drobných kostiček plné pokrmy příliš nesvědčily. Hektolitry kořeněných jídel jsem tehdy s tvrzním, že byly snědeny, vylévala do toalety a v pudu dítěte- i sebezáchovy se naučila vařit normální jídla. Nicméně uznání jsem se nedočkala ani když jsem uvařila nedělní i pro dospělou část rodiny dobře stravitelný pokrm. Muž nebyl pitomec a usoudil, že když trochu vařit umím, měl by svou nadřazenost projevovat jinde. Začal tedy chodit po domácnosti v bílých rukavičkách z tanečních, jimiž něžně hladil vršky skříní…
Po čtyřech letech se můj kuchařský repertoár ještě rozšířil a manžel si tedy začal stěžovat, že jsem na té mateřské totálně zblbla a že si se mnou už nemůže ani intelektuálně popovídat. Za tím účelem si našel milenku, jíž jsem záhy dobrovolně a s úlevou vyklidila pole. Když si ji půl roku po našem rozvodu vzal, liboval si, jaká je to báječná kuchařinka, která dokonce peče domácí chléb. Jenže po dalších třech letech si sice pořád pochvaloval její chléb, ale co je to platné, když je děvče intelektuálně na nulové úrovni a už si s ní nemá vůbec o čem povídat.
Pokud se ptáte, proč si tady vylévám bolístky dávno minulé, je to má reakce na první kapitolu páně Hausmanna, jež nese název „Typ fotbalista“. Autor zde demenci ženského pohlaví demonstruje na tomto příkladu: žena si vezme fotbalistu s vypracovanými svaly, protože jí jeho vysportované tělo přitahuje – po svatbě cítí potřebu trávit s manželem více času, nejlépe i ten, kdy on je na tréninku – muž jí chce vyhovět a s fotbalem skončí – ženě muž přestane imponovat, protože vzhledem k nedostatku pohybu ztratil vysportované svaly – ona začne být nespokojená. Autor tím mířil k výsledné myšlence, že pitomost ženy spočívá v tom, že nutí muže skončit s činností, jež jí vlastně původně ve svých důsledcích imponovala.
Šovinista tedy považuje hloupost a neschopnost rozhodnout se, co vlastně chci, za typicky ženskou vlastnost, ačkoli podle mých zkušeností je to vlastnost všeobecně lidská. Máte snad vy pocit, že mezi demencí ženy a demencí muže je nějaký rozdíl?

čtvrtek 27. ledna 2011

Základy mužského šovinismu Josefa Hausmanna

Jak jsem se minule zmínila, dostala jsem do mailu odkaz na svěží dílko pana Josefa Hausmanna „Základy mužského šovinismu“ (ráda se podělím: www.rodice.wz.cz/hausmann.pdf).
Po dočtení jsem chvíli zhluboka dýchala a nemohla jsem se rozhodnout, co si mám o autorovi myslet. Poměrně rychle jsem došla k verdiktu, že pan budoucí vysokoškolský profesor se zřejmě z mladické nerozvážnosti oženil s prsatou sexbombou, bohužel s IQ tykve (paní bývalé Hausmannové se dodatečně omlouvám, protože nevěřím, že by něco takového bylo možné) a po pětadvaceti letech manželství se rozhodl vypořádat s její geneticky vrozenou tupostí a frigiditou. Zbavit se spleenu z promarněných desetiletí, kdy se mu manželka nepříjemně pletla do skutečného života, jenž se, jak je všeobecně známo, odehrává v úvazech na skalních stěnách, v kánoích na divokých řekách a v přátelském hospodském prostředí, mu měla zřejmě pomoci vydaná publikace. Nebo možná nechtěl prát špinavé prádlo před rozvodovým soudem (protože soudkyně byla žena a stejně by nic nepochopila) a zvolil poněkud originálnější formu, jak se s minulostí vypořádat – a jako pragmatický muž usoudil, že veřejná publikace bude nejlepší, protože finančně ohodnocené řešení.
Navíc jsem stále meditovala nad autorovým tvrzením, že v mnoha domácnostech ženy přítomnost jeho pamfletu v knihovně zakázaly. Proč proboha? Až KlaPi dospěje k rozhodnutí vdát se, nebudu jí udílet rady do manželského života, jen doporučím napřed si přečíst výše zmíněnou brožurku, aby věděla, do čeho jde.
Skoro týden jsem načerpané páně Hausmannovo moudro přechroustávala střídajíc nevěřící vrtění hlavou s pobavením. Po týdnu jsem si opět přečetla úvod a snad konečně pochopila! Autor tvrdí, že názory v publikaci obsažené jsou posbírané, nikoli jeho. Chci tomu věřit, protože nehodlám přijít o iluzi, že vysokoškolsky vzdělaný chlap snad nemůže být až takový idiot a macho (ačkoli při svých zkušenostech bych už měla vědět, že v životě je možné všechno).
Při druhém čtení brožurky jsem se vyloženě bavila, což, jak doufám, měl být její účel. Autorovi se skutečně podařilo vydestilovat esenci mužské sociální tuposti. Svým způsobem ho obdivuji, protože sebekriticky vyextrahovat ženskou pitomost do čtyřiačtyřiceti stran by se asi málokteré ženě podařilo.
Blbost je asexuální a funguje v obou pohlavích stejně, ale naštěstí většina chlapů a ženských se nechová podle vzoru pana doktora Hausmanna. Jinak by asi lidstvo brzy vymřelo. Pro zaneprázdněné čtenářky, které nechtějí ztrácet čas přelouskáváním čtyřiačtyřiceti stran, se příště pokusím zapolemizovat s některými autorovými tvrzeními. Ale to opravdu až příště, abych ty přezaměstnané nezdržovala množstvím najednou nanesených písmenek :-).

pátek 14. ledna 2011

Vánoce, začátek roku a mužský šovinismus (ale o tom asi až příště)

Je to tak, vážně člověk nikdy nemá nic slibovat, i kdyby měl kdovíjakou vůli slib splnit. Naši santonci letos zůstali bez pelíšku. Dokonce jsem je ani nevybalila z tašky. Protože…
Třiadvacátého prosince jsme za soumraku přijeli na chalupu, všichni nadšení tím, že ačkoli se nad Vánocemi na chaloupce už stahovaly černé mraky, nakonec všechno vyšlo. Byli jsme komplet a sněhu nebylo tolik, aby se ve třech nedal odházet, takže se dalo zajet autem na dvůr.
Vtrhly jsme do chalupy – KlaPi z lásky k domácímu mazlíčkovi do promrzlého obýváku, aby kočku konečně vysvobodila z nenáviděné přepravky do nehoupajícího se prostředí, já po předchozích zkušenostech napřed do kuchyně, kterou je třeba zkontrolovat nejdřív, protože okno odvrácené od silnice si oblíbili naši pravidelní nevítaní hosté.
Jo jo, stejně jako před měsícem okno rozbité, střepy všude, šuplíky a kredenc dokořán, v kuchyni zima a průvan jako v márnici. Zastavila jsem stěhování kočky do obýváku, invazi rodiny do chalupy a zavolala na policii. Večer před Štědrým dnem měli „velkou radost“, jež se však ani vzdáleně nedala srovnávat s tou naší.
Ačkoli Ježíšek (a nesvatý Petr pomocník) stáli při nás a před půlnocí jsem bramborový salát dodělávala už v zasklené a postupně se zahřívající místnosti, ta hořkost, naštvání, pocit bezmoci a vzteku mi poznamenaly celé Vánoce. Snažila jsem se nedat to najevo, ale zase tak dobrá herečka nejsem.
Negativní pocity mě neopustily nejen o Vánocích (proč nám sakra ti zloději už nedají pokoj, když přece všichni v téhle chalupě jsme lidmi dobré vůle, a navíc vynaložené úsilí lupičů zdaleka nemůže odpovídat odnesenému lupu, protože po osmi předchozích „návštěvách“ už není, co brát?). Přešly až do Silvestra a poprvé v životě jsem nevítala nový rok optimisticky. Kromě mého zabedněného zaměstnavatele šetřícího "v krizi" na osvědčených pracantech, mě štve naše vláda s úspornými opatřeními, které se týkají i policie,  takže mám obavy, že příště si pro policajty do patnáct kilometrů vzdálené služebny budu muset sama zajet, neboť nebudou mít na benzin. Štvou mě předchozí vlády a poslanci, kteří uzákonili opatření chránící lumpy proti normálním lidem.
Štve mě tolerance a opatrnost státních orgánů vůči „nepřizpůsobivým spoluobčanům“, kteří si od nás (blbců, kteří si na to, co k životu potřebujeme, vyděláváme fujtajxl!!! prací) beztrestně odnesli všechny špalky na topení, jež tři chlapi v potu tváře celé léto tahali k chalupě (naše chyba – byly uskladněné jen tak vedle chalupy, a nebyla pod nimi mina). Pohodové Vánoce zajistili svým (kvůli sociálce teoreticky vypočítaným) potomkům bůhvíkde (rybník naštěstí nemáme) ukradeným kaprem obaleným v mnou zakoupené strouhance na mnou zakoupeném oleji v mnou, mou maminkou i babičkou používaných několika  (dětí asi bude víc) pánvích. Budiž jim přičteno k dobru, že si práce svých partnerek nejspíš cení, protože jim pro usnadnění likvidace vší té mastnoty donesli můj Jar.

S bezútěšnými myšlenkami na filozofii a organizaci naší společnosti, na naši vládu a parlament a s úvahami, kam před tou nehospodárností a blbostí zdrhnout, žiju už skoro měsíc.
Naštěstí se našel přítel, který mě zná a asi čte můj blog. Poslal mi odkaz na dílko Josefa Hausmanna „Základy mužského šovinismu“, čímž mé černočerné myšlenky nabraly úplně jiný směr :).