pátek 5. listopadu 2010

Miluju MHD a zejména DP hl. m. Prahy!

Po dlouhé době mi zavolala kamarádka, která žije v cizině a s níž jsme se viděly naposledy před půl rokem: „Jsem na pár dní v Praze, nezašla bys na kafe? Ale pražské hospody neznám, nevíš o nějaké?“ Samozřejmě zašla, ale pražské hospody taky neznám,  protože se centru vyhýbám jak čert kříži. A tak jsme se dohodly, že se sejdeme ve středu v půl šesté na Můstku a něco si najdeme. Den jsem v práci měla dost akční a na kamarádčinu SMS v půl čtvrté, že našla báječnou hospodu na Malé Straně a jestli bychom se nemohly sejít na Malostranském náměstí, jsem jen zkušeně odpověděla, že nemám problém, ale čas schůzky posunuji o čtvrt hodiny později, protože tam mi cesta potrvá o chvilku déle.
Chvilku? Zase tak zkušená Pražačka asi nejsem, protože z předpokládaných patnácti minut se stala půlhodina, ani jsem nevěděla, jak.
Těsně před pátou, když byly všechny životně důležité e-maily odeslány, jsem jukla na web idos.dpp.cz, abych si ověřila, že dojedu autobusem do Kobylis a odtud mě tramvajka bezpečně a pohodlně dopraví až na Malostraňák - jen jsem nevěděla číslo tramvaje. Web mě ujistil, že do Kobylis mě doveze výhradně autobus č. 102, ačkoli na beton vím, že tam jezdí autobusy tři, a pak přestoupím na tramvaj č. 12, která jede až na Malostranské náměstí. Konečně vždyť jsem takhle před tím půlrokem, kdy jsme tam měly schůzku také, na Malostraňák cestovala, jen jsem za tu dobu zapomněla číslo tramvaje.
Když jsem se konečně z kanceláře dohrabala na zastávku, skutečně přijela jako první sto dvojka, protože ostatní kolem svištící autobusy mířily do depa. Překvapilo mě, jaký mají na idosu přehled, a důvěřivě jsem nasedla do busu. Trošku mě zarazilo hlášení, že linka končí v zastávce Kobylisy, i když její regulérní trasa vede k metru do Holešovic, ale Kobylisy mi stačily, tak jsem to neřešila.
Poprvé jsem strnula až po doklusání na kobyliskou tramvajovou zastávku, kde jsem zjistila, že linka číslo dvanáct jaksi není na seznamu. Než jsem se při své stařecké slepotě ve tmě pročetla k informaci, že nejblíž ke kýžené destinaci staví sedmnáctka u metra na Malostranské, tramvaj tu stála. Naskočila jsem tedy do ní s vírou, že v nejhorším ten kousek doběhnu.
Musím přiznat, že přejezd tunelu Blanka mezi Stromovkou a Vltavou můj optimismus nepodpořil. Při pětiminutovém stání na pravém břehu řeky jsem si představovala, jak po tunelu právě pobíhají statici a přepočítávají, zda ty dva čekající tramvajové vozy s třiceti cestujícími staveniště unese. Kupodivu uneslo, přežili jsme, nikam jsme se nepropadli. Nicméně tramvaj se zaplnila prozíravými cestujícími až po tomto rizikovém úseku u holešovického metra. Zdárně jsem deset minut po domluveném termínu dorazila na Malostranskou a ve zdraví přežila strkanici na refýži, kde se běžní cestující Pražané a zahraniční turisté vzájemně vyšupovali do frekventované vozovky, aby stihli doběhnout tu svou vysněnou tramvaj.
Večer s kamarádkou probíhal příjemně, krásně jsme probraly novinky a drby z obou rodin, dobře povečeřely a mile jsme se ovínily. Klábosení pokračovalou celou pěší cestu na Staroměstskou, kde jsme nasedly do opačně jedoucích souprav a v dobrém rozmaru zamířily k domovům.
Ze Želivského k nám z jedné zastávky vždy jezdily tři autobusy. Předpůlnoční pauzy mezi nimi ovšem bývají dlouhé, takže když jsem se vynořila z metra a zjistila, že na zastávku právě dorazil bus, snaživě jsem ho doběhla a v teple a přítmí jsem se těšila, jak z něj za pět minut vyskočím před domem a záhy hupsnu do vany.
Do první zastávky jsem spokojeně v duchu znova probírala právě od kamarádky načerpané životně důležité informace. Podezření, že něco není tak, jak jsem si představovala, jsem pojala až na první křižovatce, kde autobus místo doprava odbočil doleva. Konečně mě napadlo podívat se na diodový displej, abych zjistila, že jsem naskočila do jakéhosi podezřelého čísla, o jehož existenci jsem neměla ani tušení. Až v té chvíli jsem si uvědomila, že dítko mi před časem něco hlásilo o změnách ve vedení linek v naší oblasti, ale protože tímhle směrem nejezdím, okamžitě jsem informaci jako nedůležitou vypustila. Chyba. Místo pětiminutové cesty do postele jsem dvacet minut kroužila kolem sídliště, stihla exkurzi po neobydleném rozhraní naší čtvrti se sousední, obhlédla si domov důchodců a původní vesnici, jež dala naší čtvrti jméno, obkoružila sídliště z jihu, projela vilovou čtvrtí pod poliklinikou a až potom konečně vypadla z autobusu na přesně opačné straně domu.
Každá zkušenost je k něčemu dobrá - ze včerejšího cestování po Praze jsem si vzala dvě ponaučení:
  1. Nevypouštěj informace, které Ti připadají nedůležité, nikdy nevíš, kdy se ti budou hodit.
  2. Nevěř webu DPP, sami nevědí, co se na jejich trasách a linkách děje.

úterý 12. října 2010

Ať žije reklama!

Všichni víme, že reklama je když už ne lživá, tedy alespoň zavádějící. Třicetileté mladé dámy propagující omlazující krémy a zubní pasty zapomněly divákům sdělit, že „jejich osmnáctiletý syn“ je adoptivní nebo nevlastní. Heidi Klum neprozradila, že jejím Taftem nalakovaným vlnám sprcha neuškodila, protože byla digitální. Vysmáté a pravděpodobně zfetované babky v podivné retrofabrice na domácí polévky zatajily, že „polévky jako od babičky“ se zrodily z chemikálií v jejich deliriu tremens.
Mám v sobě geneticky zakódovaný odpor k reklamě. Já při televizních reklamách odcházím uvařit kávu či pověsit prádlo, můj tatínek přepíná. Bohužel jakkoli si naše soukromé TV společnosti teoreticky konkurují, reklamní bloky mají naplánovány na přesně stejné časy, takže když se zadaří, přepnete z městských klimatizačních systémů chrlících odporné barevné plivance na Nissan Qashquai na jednom programu na program druhý, kde Nissan Qashquai důvtipně uhýbá hnusným barevným flusancům z městských klimatizačních systémů.
Reklamu nemám ráda. Ještě nikdy mě nevybudila ke koupi inzerovaného produktu. Naopak – pokud jednu reklamu týž večer nedobrovolně shlédnu při čekání na začátek nového dílu oblíbeného seriálu na Nově, pak ještě třikrát v jeho průběhu a, jako by toho nebylo dost, čtyřikrát na Primě při navazujícím oblíbeném seriálu, výrobek se mi zprotiví natolik, že mě to nejen přesvědčí, abych si ho nikdy nekoupila, ale dokonce mi naskočí husí kůže jen když ho koutkem oka zahlédnu v regálu supermarketu. Čeho je moc, toho je příliš.
A pokud jde o supermarkety – náš  děda, jenž podlehl mánii českých důchodců nakupovat v Lidlu, se po masivní a agresivní reklamní kampani tohoto řetězce rozhodl, že už nechce „být výjimečný“ a už tam jezdit několik stanic autobusem nebude. Napříště se vypraví na druhou stranu do Tesca, kde jsou sice dražší, ale nejsou tak vlezlí. Jen doufám, že takových jedinců je víc a inzerenti platící předraženou reklamu v televizi přijdou na starou známou věc, že tlačit na pilu se nemá.
Reklamu nemám ráda! V předvečer komunálních a senátních voleb dvojnásob, protože co jiného je volební kampaň, než reklama? Nissan na mě útočí jen z televize, ale ty dámy a pánové tlačící se do funkcí v senátu nebo na magistrátu, aby jako členové správních rad okamžitě zapomněli na své volební sliby a konečně si nahrabali… Štvou mě všechny ty vyfotošopované a vysmáté ksichty na billboardech, na stěnách autobusových zastávek, na sloupech a na odpadkových koších, kam by možná někteří z nich patřili. Zatím se  nebojím podívat do svého vlastního mrazáku, ačkoli o pět let mladší a na třicet let digitálně vyžehlená suverénní Bobo visící na mnoha sloupech v okolí mého bydliště působí dojmem, jako by z něj právě vypadla.
Do poštovní schránky v práci nám včera svědomití pošťáci vložili osmistránkový plátek nadepsaný „občanské sdružení Osm“, ačkoli se stěží dá předpokládat, že někdo ze čtyř zaměstnanců firmy sídlící v Praze 8 zde i bydlí a bude tu volit. Z pamfletu se vyklubala volební propaganda sociální demokracie – soudím tak podle toho, že všichni autoři článků jsou označeni výrazem „zastupitel za ČSSD“, nebo „kandidát na zastupitele ČSSD“. Pustit se do četby jsem se ani neodvážila. Obávám se, že jejich hlubokomyslným představám o vedení radnice bych nerozuměla stejně, jako jsem nepochopila záhadné sdělení na titulní stránce: Doprava v klidu na některých místech v Praze 8 je ve velmi špatném stavu.
Vedle autobusové zastávky u našeho domu se na mě každý den hned po ránu sebevědomě zubí třímetrový portrét jednoho z kandidátů do pražského zastupitelstva (a pak že megalomanstvím trpěli jen komunisti!). Ambiciózní mladý muž se před lety v pouhých jedenatřiceti letech stal členem Rady hlavního města Prahy, kde měl na starosti kulturu, cestovní ruch a památkovou péči, kterážto zpráva mi tehdy způsobila dočasné ochabnutí svalů, přidržujících dolní čelist ve správné poloze. Proč?
Po studiích jsem pět let působila jako učitelka na základní škole. Celý ten čas jsem budoucího politika učila, tři roky z toho historii. Jako mladá dějepisářka, jež nemá ráda války, a tehdy osnovami tolik dotované husitské, rolnické a potažmo dělnické hnutí ji nudí, ukrajovala jsem čas, jenž se výše zmíněným oblastem měl obětovat, a věnovala jsem jej mým oblíbeným dějinám výtvarného umění, literatury a stavebním slohům. Pokud si dobře vzpomínám, dotyčného žáčka jsem si tehdy zařadila do kategorie „absolutní ignorant, nepozná valený oblouk od lomeného“, což mohlo být způsobeno chlapcovou vysokou absencí, nebo nadáním na matematiku a zablokováním mozku pro použití v humanitních oborech. Každopádně kdybych tehdy tušila, kam drobný blonďáček zamíří, určitě bych mu víc šlapala na paty.
Možná mě paměť klame - svůj učitelský zápisník s poznámkami jsem už dávno vyhodila a po mateřské jsem sebekriticky přehodnotila svůj pedagogický talent i láskyplný vztah k cizím dětem a opustila kariéru ve školství. Schopnost pana radního pohybovat se v kulturní oblasti tak dnes mohou potvrdit nebo vyvrátit jen postižení pražští umělci.
Nicméně opatrnost a nedůvěru k propagovanému produktu mám subjektivně podloženou. A proto nesnáším reklamu a volební kampaně zvlášť!

pondělí 11. října 2010

Zacyklený život

Taky máte pocit, že na té teorii o spirále života něco bude? Já nějakou spirálu určitě zdolávám. Není dokonalá, někdy něco přeskočím, ale určité fáze mého života se jen v lehce pozměněné podobě opakují nebo se má spirála kříží se spirálami mých blízkých. A už vím, že v jednom okamžiku se ocitnu na vrcholu serpentiny, chvíli se budu kochat nádherným pohledem zpět do údolí, a pak začnu šílenou rychlostí klouzat po tobogánu zase dolů. Obávám se, že na vršku jsem právě teď…

1. fáze – kojenec až batole. Nejjednodušší část života. Nakrmí ho, přebalí, vykoupou, uloží ke spaní. Nic nemusí, jen překvapeně pozoruje okolní cvrkot. Občas je mu fajn a usměje se, většinou se mu něco nelíbí a kňourá, dokud nepřijdou na to, co to je. Někdy brblá i potom – jen tak ze zvyku.
Nechce se po něm vůbec nic. Všichni jsou šťastní, že je na světě, a nadšení, když se trefí do nočníku a nikoli do kalhot.

2. fáze – dítě, školák. Krmí ho (v jídle je ovšem vybíravý, odmítá konzumovat některá jídla: „Mělo to nožičky? Fuj, to je zelený, tvrdý a smrdí to! To mi nechutná!“) a složitější pokrmy je mu občas třeba naporcovat na drobnější kousky. Začíná se mu dařit boj o zvládnutí akustických projevů své peristaltiky. Perou na něj a žehlí. K narozeninám a svátku mu kupují spodní prádlo, pyžama, šály a rukavice a o Vánocích i to, po čem tajně touží. Věčně se na něco ptá, spousta věcí je pro něj nová a překvapující, zajímají ho záležitosti nepříslušející jeho věku a postavení. Potřebuje radu, co si obléci a co si zabalit do školy a na výlet. Uspokojení vlastních potřeb a zájmů považuje za prioritní, takže občas trucuje, stávkuje či se pokouší velet. Jeho pomoc při práci spočívá v tom, že se ostatním plete pod nohy a všichni o něj zakopávají. Všude drobí, ruce a boty má pořád špinavé, i když ostatní je ve stejném prostředí mají čisté, občas něco rozbije.
Jediné, co po něm doma chtějí, je uklízet si po sobě oblečení a hračky, vynést odpadky a utřít nádobí.

3. fáze – puberťák. Všichni dospělí jsou naprosto mimo. Nejlepší na světě je partner. Ten všechno ví, všechno zvládne a život s ním by byl procházkou růžovou zahradou. Romantický útěk zamilované dvojice z domova je většinou rozumně odložen na ekonomicky výhodnější období a puberťák je tedy nucen stále bydlet u rodičů. Na jakékoli jejich dotazy pak odpovídá patřičně vybuzeně, aby tázající se konečně pochopil, že je úplný dement a jak krásné by bylo zbavit se ho a konečně se trhnout (jen kdyby se vědělo, jak to udělat a přitom se nedostat do vězení…).
Psychicky lehce vykolejení rodičové by se toho stresu rádi zbavili, ale preferují studium potomka a jeho budoucí štěstí před životními experimenty, a tak mlčí, kolem puberťáka chodí po špičkách, bojí se ho na cokoli zeptat kromě věčných blbých dotazů kam jdeš, s kým tam jdeš a kdy se vrátíš. S proměnlivým výsledkem trvají na uklízení oblečení, utírání nádobí a vynášení odpadků.

4. fáze – mladý dospělý. Život s rodiči je stále více svazující. Pohlcuje ho touha být se svým patrnerem (dávno už to není ten první!) a sen o nezávislosti. Naštěstí život dospěláka skýtá takové množství podnětů a aktivit, že se doma nemusí moc zdržovat a pokud se ukáže, je to proto, aby se najedl, vyměnil špinavé prádlo za čisté a odpočinul si. Pokud je tedy doma, spí nebo je kdesi zalezlý. Pro nedostatek času na banality se kolem něj povaluje změť vypraného a špinavého oblečení. Nesnáší dotazy na podružnosti typu úklid, nádobí nebo odpadky a především věčné otázky při každém odchodu z domova na to, kam, s kým a do kdy.
Mohou po takovém jedinci doma něco chtít? Po špičkách již nechodí, ale vznášejí se jako obláčky páry.

5. fáze – daňový poplatník. Nastává v okamžiku, si člověk začne vydělávat. Co nejdříve si najde samostatné bydlení a osobu, jež je s ním bude sdílet. Konečně si může užít den, aniž by ho někdo vyslýchal kam jde, s kým tam jde, co tam bude dělat a kdy se vrátí. Pln svobody a volnosti žije rychle a naplno, euforicky si užívá nejen společnosti svého partnera, ale všeho, co život osoby výdělečně činné přináší. Konečně není na nikom finančně závislý a může si ze svých vlastních peněz pořídit to, co chce. Nadšení trvá asi šest týdnů, než přijdou první složenky. Další život se rozvíjí podle schopností uplatnit se na trhu práce a vytvořit alespoň primitivní ekonomickou rozvahu.
Benevolentně přistoupí na matčin nepochopitelně zatvrzelý požadavek dát o sobě vědět aspoň dvakrát týdně, ale ne vždy se mu daří svůj slib plnit.
Mladé dámy někdy přepadne závist vrstevnicím s načančanými kočárky a rozkošnými batolaty, jež rychle přejde při posezení s kamarádkou na zahrádce restaurace, když konverzaci znemožňují kolem stolků kroužící vřeštící haranti.

Domnívám se, že tady se vývoj kluků a dívek začíná lišit. Proto následuje ženské podání následujících fází.

6. fáze – novomanželka
. Dlouhodobý partnerský vztah vykročil do vyšší dimenze. Všechno je nové, krásné a romantické. Těší se, jak si zařídí nové bydlení. Ovšem většina z peněz získaných z jejího stavebního spoření, které chtěla utratit za vybavení dvou pokojů, padla na zakoupení zánovní rachotiny, jejíž nákup byl láskyplně odůvodněn jeho potřebou dovézt ji do porodnice, až to bude třeba. Zatímco ona se velmi rychle naučila mluvit o příslušnících zatím dvoučlenné rodiny v množném čísle (na dovolenou pojedeme, koupili jsme si, tak jsme si řekli…), on, usilovně amortizující ojetinu pro cesty do práce a zpět (aby se nevybila baterka), se kamarádovi pochlubí: „A hádej, kolik jsem za ni DAL?“  Ji to zamrzí, ale proč by si takovými prkotinami kazila těšení na miminko?
Do porodnice nakonec jede taxíkem, protože on je s vozem v práci.

7. fáze má dvě roviny.
Rovina A – čerstvá matka. I přes dojem, že lehké poporodní pominutí smyslů trvající 4-8 týdnů je již  překonané, po dalších pár měsících se přistihne, že se stále vyjadřuje v plurálu, avšak již nemá na mysli svého muže a sebe, ale pouze jejich dítě. Vzhledem k tomu, že od narození potomka bojuje s babičkami o lingvistickou čistotu prostředí, v němž dítko vyrůstá, a zakazujete hačání, papání i hajání, hrdinsky zakáže i sobě podávat napříště okolnímu světu informace o tom, že se ona se svým batoletem po obědě hezky svorně vyspinkaly a potom pokakaly. Nicméně její intelekt a komunikační schopnosti v tomto období klesají na 25 – 33 % normálu, což se pravděpodobně negativně projeví v rovině B.
Rovina B – už ne novomanželka. Jelikož má úplně jiné starosti než opečovávat svého dospělého a soběstačného manžela, dotyčný se cítí opuštěn a zanedbáván. Sebeobranný reflex jej vrhne zpět do 3. až 4. životní fáze se všemi průvodními znaky, jen s tím rozdílem, že otravné rodiče nahradila manželka, která mu nerozumí. Žena v tomto období tedy vaří, uklízí, pere a žehlí plíny, bryndáky a dupačky a vynáší nočníky pro kojence až batole a sbírá po bytě roztroušené oblečení, pere, uklízí a vaří pro svého mladého dospělého manžela. Ačkoli jinak se v jeho přítomnosti pohybuje jako myška, jediné, co si nedokáže odpustit, jsou dotazy kladené z domova odcházejícímu choti, kdy se vrátí.

Někdy v této fázi nastává velký zlom v životě ženy – uvědomí si, že už není zodpovědná jen za sebe, ale i za jiné členy své domácnosti – především potomky, kteří se mateřského dozoru nezbaví do její smrti. Také za manžela, jenž by teoreticky měl být rozumný, soběstačný a životaschopný, prakticky však prokazuje pouze třetí z těchto vlastností. Do třetice o své rodiče, kteří začínají klouzat z vrcholu svého tobogánu. Najednou se začne bát o své zdraví a život, protože je na ní spousta lidí závislá. Přeskočí do další fáze.

8. fáze – zodpovědný skutečně dospělý jedinec, snad nejdelší životní období, přitom vlastně docela jednoduché. Snaží se všechno zvládat a nikoho nezklamat. Pokouší se ustát vývoj svých dětí ve druhé, třetí a čtvrté fázi. Čelí atletickým přeskokům svého manžela do třetí až čtvrté fáze a jeho opětovným návratům přes šestou fázi na krátké předstírání fáze osmé. Strachuje se o své rodiče ve fázi desáté a pravidelně kontroluje jejich stav a potřeby. Vedle toho si zvyšuje kvalifikaci v zaměstnání. Ve všech oblastech svého snažení chce být perfektní a neztratit ani minutu. Nemá ani čas všimnout si, jestli jí samotné něco nechybí nebo ji něco nebolí.

9. fáze – padesátnice. Mládí… však víte kde, do důchodu daleko. Děti mají vlastní život. Pokud s ní žijí ve společné domácnosti, pozná to jen podle hromad špinavého prádla a také podle toho, že občas někam záhadně mizí její věci, aby se časem zase objevily. Neustála mužovy atletické skoky, takže manželství dávno skončilo. Ačkoli má výbornou kvalifikaci, spoustu zkušeností, do důchodu ještě dvanáct let a navíc je teď vlastně bez závazků a její práci tedy neovlivňuje soukromí, v zaměstnání ji berou jako součást inventáře. Když si s pocitem nedocenění hledá nové místo, nikde ji nechtějí, protože – ačkoli má zkušenosti a je bez závazků – v tomto věku už není dostatečně kreativní, je ženská a k tomu za chvíli půjde do důchodu. Jelikož děti už ji nepotřebují (nebo si to aspoň myslí), má víc času na přemýšlení, začíná si všímat, že vlastní páteř, klouby, srdce, žlučník a další části těla a orgány, jež občas zlobí. Napadne ji, že stáří je hnusná doba, a začne se více věnovat svým rodičům, kteří mezitím dospěli na své skluzavce do fáze č. 2. Děsí ji jejich rychlost, s jakou se řítí dolů, neboť tuší, že jejich sklouznutí do fáze č. 1 nebude trvat těch dlouhých dvanáct let.

10. fáze – důchodkyně, babička. Chvíli si užívá nabyté svobody a návratu kladů páté životní fáze,  ale brzy se začne nudit, protože jí něco chybí. Naštěstí v té chvíli děti zjistí, že by ji možná mohly potřebovat, a jak nejčastěji to jde, odkládají k ní své potomky. Babička si opět lebedí v péči o jednoho či více jedinců ve fázi 1., 2. až 3. a sama zvolna začíná sjíždět svou skluzavku směrem dolů…

Má maminka zemřela v pětašedesáti letech, a jelikož věřím na dědičnost, mrzí mě, že desáté fáze si moc neužiju, ale zase na druhou stranu mě uklidňuje, že své okolí nebudu trestat za jeho hříchy tím, že by o mě muselo pečovat, až sklouznu zpátky do své první fáze.

středa 29. září 2010

Za Prahu krásnější a čistší

Ve čtvrtek jsem po třech dnech na služební cestě vykročila opět do kanceláře. Rýma, jež na mě hupsla v sobotu, se naštěstí v neděli večer lekla nadmořské výšky a zhruba někde u Vrchlabí zalezla do útrob mého dýchacího systému, takže mi na služebce nebránila ve výkonu funkce. Bohužel se potvora tři dny zákeřně skrývala v ilegalitě, aby se zase doma v Praze přihlásila o svá práva otravovat mi život. Což ovšem smogem potrénovaného Pražáka nerozhodí…
V prosluněném a teplém čtvrtečním ránu jsem plna optimismu vyrazila do práce bez svetru a užívala jsem si nádherné babí léto. Vedle jara mám tohle roční období nejraději, a tak jsem nadšeně vyskotačila v Bohnicích, kde sídlí naše firma, z autobusu.
Magistrát se k vilové oblasti kolem blázince chová macešsky, před domky vlastně nejsou ani chodníky, jen jakýsi vydrolený a plevelem prorostlý asfalt. Jediným náznakem toho, že o existenci starých Bohnic obvodní rada ví, je pravidelně do schránek dodávaný plátek Osmička, v němž se obvodní úřad bije v prsa, jaké báječnosti v oblastech mimo Bohnice vybudoval.
A dvakrát ročně - poté, co bezpečně roztála poslední hromádka sněhu na kraji chodníku (tedy nejdříve koncem května), a těsně předtím, než vznikne první v nové zimní sezoně (tedy pro jistotu před koncem září) - probíhá čištění komunikací, jež má nejspíš za úkol potěšit zejména místní majitele motorových vozidel a ekology, neboť zoufalí rezidenti v ten den musí do práce jet autem, i kdyby to nebylo jejich zvykem, protože nechtějí riskovat odtah vozidla, pokutu a následné formality…
Druhé a poslední letošní „bohnické velké prádlo“ bylo naplánováno právě na ten úžasný baboletní čtvrtek. Seběhla jsem od hlavní silnice k paneláku, jenž tvoří poslední výspu sídliště před starou vilovou zástavbou, spadající do rozsáhlé oblasti „silnice se v létě občas čistí a v zimě ani náhodou neudržuje“, a přivítalo mě příjemné vlhké povětří a jemné obláčky páry stoupající z asfaltu zahřátého podzimním sluncem. I přes ucpaný nos jsem se pokusila se zavřenýma očima zhluboka nasát vzduch a procítit podzimní vůni…
S výdechem jsem se vrátila do reality, rozhlédla a zkonstatovala, že velitelem čisticí akce byl nejspíš bývalý lampasák – na vojně se odedávna tvrdilo, že co je mokré, to je čisté. Silnice byly skutečně velmi, ale velmi mokré. Po civilizačních odpadcích - igelitech a petlahvích - ani stopy. Pojala jsem však podezření, že Technická správa komunikací nakoupila velmi drahé a úměrně sofistikované stroje ze zahraničí, odlišující bioodpad od nebioodpadu, protože asfalt poměrně hojně zdobilo listí, větvičky, semínka… Nebo že by po očistné akci provedené běžnými stroji přišel hurikán a prudkými poryvy očesal místní vegetaci?
Já tedy sázím na drahou zahraniční techniku, odlišující „bio“ od „chema“. Když jsem totiž vkročila na nezvykle volné parkoviště, kde široko daleko nestálo žádné auto (což se nestává ani v pátek před pondělním a úterním státním svátkem), uprostřed té prázdné šedé vypulírované a vlhkou čistotou se lesknoucí asfaltové plochy jsem potkala potkana. Možná to byla krysa, ale nepředstavilo se mi to a podle barvy se to taky poznat nedalo, protože to bylo už nějaký pátek mrtvé. Vypadalo to, jako by to vypadlo z toho čisticího stroje, jako by to čističi zanechali na parkovišti jako suvenýr. Člověk by tipoval, že to prošlo pojízdnou pračkou, sušičkou a mandlem, tak to bylo placaté. Od průzkumu, zda to voní aviváží či škrobem, mě odradila hejna much kroužící kolem.
Že by reklamní příspěvek do projektu čisté a zelené Prahy?

úterý 10. srpna 2010

Když Evropa tančila valčík, co tančila Amerika?

Onehdy jsem seděla u počítače, mořila se s nějakým nevyřešitelným problémem a jako kulisa mi k tomu hrála televize. Ani jsem nevěděla, co dávají. Z přístroje se linula příjemná hudba, jež zmírňovala mé naštvání z toho, že technika zase vítězí nad ženským intelektem. Když jsem nad svým marným snažením konečně zlomila hůl, upřela jsem zrak na obrazovku, kde se uprostřed nočního parku v lehkém třídobém rytmu kolébal z levé na pravou jakýsi mladý pár. Á, to bude něco amerického, pomyslela jsem si.
Ve svatebních, maturitních a romantických scénách amerických filmů je tento taneční styl často předváděn a zřejmě je za velkou louží považován za vrchol elegance – pár má téměř tradiční, ač poněkud ležérní držení, kdy dáma se levou rukou opírá o pánovo rámě a její pravá ruka je položena do pánovy dlaně, ale tím podobnost s takzvaným „standardem“ končí. Kroky jsou velmi, ale velmi jednoduché: levá – zhoup na pravou – pravá – zhoup na levou - levá atd… Nazvala bych to rytmickým šlapáním zelí. Pokud se přitom pár lehce otáčí, je to zřejmě vrchol americké lidové taneční školy…
Podívala jsem se do televizního programu a zjistila, že jde o přenos letního koncertu ze schönbrunnských zahrad. V tu chvíli se kameraman dostatečně pokochal „Amíky“ a zaměřil se na sousední jen nepatrně starší pár. To však bylo jiné kafe – pán držel rovná záda, lokty vznosně zvednuté a dáma s levou rukou lehce opřenou o partnerovu paži a hlavou v mírném záklonu pootočenou doleva, kroužili po trávníku v lehkém třídobém rytmu. První doba – lehký skluz, druhé dvě doby, ťap ťap na špičkách. Nevadilo, že měli na sobě džíny, i tak to byl velmi příjemný pohled. Nezkoušeli žádné složité figury, takže profíci to nebyli, prostě jen dva mladí, které Straussova hudba vyprovokovala k tanci a kteří vědí, co je valčík.
Další skladba – polka. První pár jen změnil rychlost přešlapování a vypadali jako dva roztomilí batolící se medvídci z nějaké reklamy, nejspíš na Duracell. Zato kameramanovi oblíbenci se vrtěli v dvoudobém rytmu na trávníku, že divák přímo cítil, jak jim od tenisek odlétají drny.
Kdopak to na vídeňském trávníku tak podlehl půvabné Straussově hudbě? Jeden pár určitě prošel tradičním evropským všeobecným vzděláním, do něhož patří i obeznámenost se základními tanečními kroky, druhý pár byli buď američtí turisté (kteří Straussovu hudbu možná slyšeli poprvé v životě), nebo mladí Evropané pohrdající tradicemi (i ti možná na koncert jen omylem zabloudili).
Pokud jde o Ameriku, chápu – nositelé původní indiánské kultury byli vlastně vyvražděni a kontinent byl osídlen vedle Evropanů také Afričany a Asiaty, a všichni si přivezli své vlastní tradice a kulturu. Takže všechny tradice jsou dovezené a dochází tam k multikulturnímu mísení a kdo se v tom má vyznat, natož si osvojit aspoň základy toho všeho…
My Evropané to máme jednodušší. Až v poslední době nás ovlivňují etnika, která tu nejsou usazena dlouho. Když je řeč o tanci, učíme se flamenco (to sice má kořeny v Evropě, ač je poněkud ovlivněné orientem), salsu, sambu, orient, tribal, bollywood, afro, zumbu… Asi jsem vážně stará konzervativní makovice, ale pořád mám pocit, že tanečnice z Evropy by měla nejdřív umět valčík, než se naučí „arabský krok“ (z něhož, když o tom tak přemýšlím, ten valčíkový možná kdysi vyšel)…
Takže když Evropa tančila valčík, Amerika tančila ... hugadžaga?

úterý 15. června 2010

Týden blbec

Mám za sebou jeden z nejnepovedenějších týdnů svého života. Naštěstí nešlo o žádné tragédie, ale jedna nepříjemnost stíhala druhou a nenechaly mě vydechnout ani den. Posuďte sami.

V průběhu pondělí jsem při telefonování mou sedm týdnů v Mobil pohotovosti opravovanou Nokií tu slyšela jen samé souhlásky, tu zas jen samohlásky a obsah sdělení jsem si domýšlela. Protější strany si musely myslet, že ta Makovice nejen stárne, ale taky už začíná hluchnout a blbnout. Nejdříve jsem se domnívala, že jde o pomstu operátora, jenž těžce nese, že v pátek začne naše firma užívat služeb konkurence, ale večer jsem pochopila, že problém je na straně přístroje, tedy mého mobilu. Ze šuplíku byl na světlo boží vytažen osvědčený čtyři roky starý Samsung a na internetu vyhledána jiná opravna mobilů. Sedm týdnů už nehodlám riskovat, jen najít čas, kdy do opravny zajít.

V úterý odpoledne jsem v práci zjistila, že mi nejen zmizely odeslané maily za tři měsíce, ale ani se mi neukládá pošta právě odeslaná. Zavolala jsem našeho na druhý konec republiky detašovaného správce sítě, jenž mé SOS vyslyšel a přes internet se mi několik hodin hrabal v počítači. Ačkoli mé zaměstnání spočívá především v práci na PC, na němž nemůžete dělat, když vám v něm rejdí někdo jiný, nemohla jsem si dovolit z práce odejít, neboť nám jakýsi melouchář předělává elektřinu a já jsem cítila potřebu ohlídat, aby v průběhu rejdění nepřišel elektrikář a nevypl jistič. Takže jsem si čtyři hodiny v práci četla časopisy, umyla a přerovnala nádobí ve skříňce, vypiglovala kávovar až do nejjemnějších drážek a zauvažovala o mytí oken, ale začalo krápat. V šest večer mě to přestalo bavit, zavolala jsem správci sítě (ten už byl dávno na cestě domů) a dohodla se s ním, že nebudu přes noc vypínat počítač a nechám dojet probíhající test. On večer z domova bude pokračovat v rejdění, čištění, komprimování, testování a defragmentování. Jak se druhý den zjistilo, čtvrt hodiny po mém odchodu z práce přišel elektrikář a vypl jistič. Takže celou tu dobu jsem v kanceláři tvrdla zbytečně, a to i přesto, že jsem od Kláry dostala echo, že máme doma potopu.
K našim vodním problémům – před půlrokem jsem začala prosit dědu, jestli by v kuchyni neopravil kapající kohoutek. Odezva byla nulová, ačkoli řídké kapky se po měsíci změnily v souvislý čůrek a ten po dalších pár měsících v pramínek. Děda tvrdil, že nemůže sehnat těsnění, a podložil pod kapající kohoutek půvabný žlábek z plastové podložky od grilovacího sýru, jenž odváděl vodu do dřezu. Průběžně (asi tak třikrát týdně) jsem dědu prosila, zda by nezavolal instalatéra, jenž nám kohoutek montoval, že třeba ten těsnění bude mít. Materiál a práci samozřejmě zaplatím, ale brát si kvůli kapajícímu kohoutku volno se mi nechce, zvlášť proto, že děda jako důchodce volně disponuje svým časem. Odpovědí bylo hloubavé mlčení, i když se po dalších pár měsících pramínek změnil v rozkošnou fontánku. Nevím, jak dlouho by zvlhčovala vzduch v našem suchém panelákovém bytě nebýt toho, že v úterý odpoledne praskl přívod teplé vody do kuchyně a zvlhčil vzduch tak dokonale, že se zvlnily koberce. Poté, co za bedlivého dědova dohledu Klára vytřela z podlahy deset litrů vody, se dědoušek konečně odhodlal zavolat instalatéra a po ukázce prasklé hadice od stoupačky mu dokonce dobrovolně předvedl i náš kuchyňský kohoutek. Instalatér pustil studenou vodu, již děda předtím pro jistotu zavřel, a prohlásil, že čas má ve čtvrtek večer, ale v nejhorším by zkusil vyšetřit chvilku už ve středu po osmé ráno. Děda ho ujistil, že si rád přispí, takže nemusí spěchat, že ve čtvrtek to stačí. Naštěstí po zásahu mé duchapřítomné a cachtánímilovné Klárky instalatér přistoupil na to, že dorazí už nazítří.
Dámám asi nemusím zdůrazňovat, že po bezcílně stráveném odpoledni jsem večer v provlhlém bytě nebyla nejpříjemnější. Ačkoli o odstranění nejhorších následků se už postarala Klárka, dobrovolně a bez řečí jsem dokázala jen vyklidit kuchyňskou skříňku pod dřezem a nereagovat naštvaně na dědův jistě dobře míněný návrh poskládat asi tucet nerezových kastrolů, čtyři pekáče, papiňák, litinovou bábovkovou formu po babičce, dortovou formu a pekáč z varného skla po mamince do malé plastové skládací přepravky. Vyjela jsem až po dědově nevinném dotazu: „Ty jsi neumyla nádobí?“ Ne, neumyla! Všechny sklenice a hrnky od včerejška a naběračky, příbory, talíře a kastroly od dnešního oběda jsem demonstrativně vyskládala do úhledných komínků na sporák, aby zítra nepřekážely instalatérovi v jeho činnosti při výměně kohoutu za nový. Po dědově návrhu uložit do plastové přepravky aspoň to špinavé nádobí a umístit je do obýváku jsem už explodovala. To tak, nechat ten sajrajt kapat na koberec!!!
Spát jsem šla naštvaná, upocená a nemytá.

Středa mě přivítala slunečným ránem a já jsem vstávala špinavá, ale s optimistickým pocitem, že všechno zlé se nakonec v dobré obrátí. Z omylu mě vyvedl hned od dveří do kanceláře vržený pohled na monitor PC a zjištění, že v mém počítači, který mezitím kolegové laskavě zase zapnuli, se defragmentuje disk C a proces je kompletní z deseti procent. Když jsem naposledy defragmentovala, trvalo to čtyři hodiny. Šla jsem si zapálit a potom koupit novou krabičku cigaret do zásoby.
Brzy po poledni byla defragmentace dokončena s tím, že správci sítě mě teď laskavě nechají chvilku pracovat a rejdit začnou zase po třetí hodině. Po třech hodinách horečné účelné činnosti jsem se nedobrovolně pustila do razítkování obálek a lepení štítků a známek, kteroužto inspirativní činnost mi osvěžil telefonát kolegy, ten den se pohybujícího na jakési konferenci. Poptal se, co je nového, a mimochodem mi svým typicky šetrným způsobem sdělil, že se členové představenstva shodli, že je nežádoucí, abych byla přítomna jejich zítřejší schůzi v kanclu, a že si tedy mám ve čtvrtek vzít volno. Je vidět, že chlapec je milovník adrenalinu, protože má první myšlenka mi zvedla tlak: „To ještě nikdy neudělali, nechtějí mě vyhodit?“ Velký Šéf byl nedostupný a šéfová o ničem nevěděla, protože ženské přece pánové nebudou nic říkat, když mají v kanceláři chlapa…
Z práce jsem odcházela s obavou, že náš správce sítě (a zároveň člen představenstva) objevil při rejdění v mém počítači skryté supertajné soubory, o nichž nemám tušení, a hodlá zítra přednést návrh na mé vypovězení pro podvratnou činnost. Protože však páchání špionáže není mým koníčkem, rozhodla jsem se nechat to koňovi. Středa sice zase nic moc, ale užiju si volný čtvrtek a v pátek se třeba dozvím víc. Doma mě čekal nový kohout u kuchyňského dřezu a uklizená domácnost. Tak proč se trápit?

Na volný čtvrtek jsem si naplánovala zařízení opravy Nokie, nákup látky na potah kuchyňských židlí a zrušení kreditní karty, k jejímuž zřízení jsem se nechala jako pitomec nalákat loni před dovolenou tvrzením dealerky, že platební karta, již používám, nemusí fungovat v zahrančí.
Při hledání servisu mobilních telefonů jsem oběhla celou budovu, než se mi ve vzrostlém roští konečně podařilo najít vchod. Ale slečna za přepážkou byla milá, vstřícná a ochotná. Oprava telefonu by mohla být hotová už za ČTYŘI dny, což mi proti předchozím sedmi týdnům připadá jako pohádka. Cena už není tak úsměvná, ale třeba mi ji zaměstnavatel tentokrát proplatí.
V dekoračním centru měli vzorek látky, jež se mi líbila, zaplatila jsem zálohu v plné výši za dva metry, které pro mě objednají, a za tři týdny by měly dorazit. Doufám, že při svém štěstí neztratím potvrzení.
Také v bance jsem uspěla. Slečna za přepážkou chápavě vyslechla mé vysvětlení, proč chci zrušit výhodnou kreditní kartu, již jsem nikdy nevyužila, převzala ji a nůžkami odborně skartovala, sepsala se mnou žádost a vydala potvrzení o zaplacení jedenácti set korun, které bance za tuto službu dlužím. Za blbost se prostě platí…
Z banky jsem se rozhodla i přes nechutné vedro projít po cestičkách, jimiž jsme se v dobách Klárčina dětství často procházely. Vypravila jsem se parkem mezi vilky, na jejichž kraji jsem narazila na bývalou kolegyni. Popovídaly jsme o lidech z mého prvního zaměstnání, probraly drby a rozcházela jsem se s ní s příjemným pocitem, že lidé, s nimiž jsem pět let pracovala, na mě ani po dvaceti letech nezapomněli. V báječné atmosféře volnosti, klidu a pohody jsem dorazila k našemu domu.
Již po vkročení do přízemí jsem pocítila čpavý kouř. Pomyslela jsem si, že některá stařenka (dům obývají především důchodci) připálila oběd. Stoupala jsem po schodišti, zápach sílil. V našem patře byl nejintenzivnější. V duchu jsem politovala sousedku - často nás oblažuje vůní vyvařeného morku (někdy mám pocit, že si doma vaří vlastní mýdlo), tentokrát to asi neuhlídala.
Po otevření dveří do bytu jsem pochopila, že sousedce křivdím. Proti mně se vyvalil oblak dýmu. Shazuji boty a volám: „Něco tu hoří!!!“ Děda, klidně dřímající v křesle v obýváku, se na mne pomalu otočil: „Já niiiic.“
V kuchyni na sporáku prská a škvíří se kdysi smaltovaný hrnec. Voda vypařená, brambory na uhel.
Chuť měly zajímavou. Podobnou jako brambory pečené v popelu. Jen ten připálený smalt to trošku kazil.

Konečně pátek! Snad se dozvím, proč jsem neměla být u schůze představenstva, ale hlavně, i když bez Klárky připravující se na dvě zkoušky, vypadneme s dědou na chalupu a tam zapomenu na práci, na Prahu, na všechny průšvihy. Budu poslouchat řvoucí ptáky, sekat trávu na zahrádce, vařit na starém sporáku na dřevo…
Do kanceláře jsem vstoupila příjemně naladěná a ani stále ještě rejdící správce sítě mě nerozhodil. Vyslechla jsem pozitivní zprávu, že schůze představenstva bez přítomnosti zaměstnanců je jakýsi nový trend. Přeložila jsem si to tak, že pánové doufají, že když se sejdou sami, nikdo nebude vynášet informace. Vzhledem k tomu, že zprávy z této poslední schůzky již nepochybně kolují mezi členy, předpokládám, že příště budeme zase vařit kafe Míša a já.
S dědou jsme se shodli, že protože je dlouho světlo a teplo, není třeba topit a na chalupu můžeme vyjet až v sedm večer, kdy už bude na silnicích klidněji. Takže někdy v půl šesté jsem vběhla do garáží natěšená na cestu na chalupu. Hupsnu do sedačky, otočím klíčkem v zapalování, a ono nic. Ani škyt.
Jelikož se mi to letos stalo už dvakrát, jsem poučená, že dědulové ve vrátnici mají takový chytrý agregát, který se připojí na baterii a pomůže se startováním. Jenomže některý dědula to s ním umí a některý ne, stejně jako já. Měla jsem štěstí – službu konající vrátný byl z těch zkušenějších, pomohl mi fábinku nakopnout a já jsem odjela. Při objíždění sídliště kolem dokola (abych baterii trochu oživila) jsem přemýšlela o tom, že stávka autíčka byla pochopitelná v únoru po dvouměsíčním stání, ale vzhledem k tomu, že před čtrnácti dny fábinka ujela o víkendu nějakých tři sta padesát kilometrů, je její chování záhadou.
Zaparkovala jsem před domem a šla sbalit tašky. Posléze jsme se s dědou, notebookem, taškou vypraného prádla, taškou jídla, mou příruční taškou s foťákem, dědovou příruční taškou a mou kabel(k)ou – je obrovská, váží snad pět kilo a obsahuje záchranné balíčky pro všechny myslitelné životní krize (naštěstí kočka s přepravkou zůstaly doma s Klárkou) – naskládali do auta, otočila jsem klíčkem… a zase ani škyt.
Všechny tašky jsme odnesli domů a já zavolala do autorizovaného servisu s dotazem, co mám dělat, když nestartuji, ačkoli před necelým měsícem na pravidelné roční prohlídce jsem u nich požádala o prověření baterie a byla jsem ujištěna, že je v pořádku.
Nebudu své už tak dlouhé líčení natahovat. Dopadlo to tak, že v sobotu ráno přijel fešný mobilní anděl, vyměnil mi baterku, vysvětlil, že málo jezdím, čímž baterie trpí a proto je třeba ji po třech letech vyměnit (já bláhová si myslela, že když najedu za rok jen osm tisíc kilometrů, tak si autíčko šetřím a mohlo by mi vydržet do důchodu, kdy ho výhodně střelím coby veterána), zkasíroval mě, my jsme zase naložili celou bagáž a odjeli na chalupu.
Jediná skutečnost minulého týdne, jež mě opravňuje k jásání, bylo to, že chalupu jsme shledali v nevykradeném stavu, což je v červnu a navíc po tak vydařeném týdnu vskutku neuvěřitelné. Ale červen ještě neskončil…

P.S.: Kuchyňský kohoutek už zase kape, v opravně mobilů nezjistili žádnou závadu  a starý mobilní operátor mi asi jako pomstu za zrušení služeb naúčtoval jakési nadlimitní stažení dat z internetu za tři tisíce.

sobota 5. června 2010

Kdyby muž měl mužské vlastnosti…

K napsání dalšího spotu mě trochu přiměla Martina, která mi hlásila, že si přečetla můj minulý příspěvek, slovy: „Přečetla jsem si tvůj feministický post o řidičích…“ Já tedy nevím, mně feministický nepřipadal. Chtěla jsem vyjádřit, že tak, jako jsou dobří a špatní řidiči a řidičky, tak jsou dobří a špatní lidé. Nemyslím si, že by muži řídili lépe než ženy a naopak. Prostě každý podle své povahy, která se právě ze způsobu jeho řízení pozná.
Ale jinak ano – jsem feministka a proto mě v úterý potěšil na ČR 2 – další „jaktovidič“ psychiatr Maxmilián Kašparů, který k tématu role žen a mužů v rodině řekl:
„My muži, a ať se na mě pánové nezlobí, jsme ztratili schopnost být muži a ženy za nás musejí tuto funkci přebírat. Já se svým způsobem nedivím feministkám, že mají své názory, protože kdyby se muž choval jako muž, a nejenom vypadal jako muž, kdyby muž měl mužské vlastnosti, kdyby muž měl to, co od něho žena očekává, tedy ono kavalírství, poctivost, pevnost, zásadovost a vytrvalost ve věcech, tak by si žena mohla hledět své ženské role. Bohužel my muži jsme v posledních desetiletích jakoby rezignovali na tuto mužskou roli a ženám nezbývá nic jiného, než aby ji suplovaly. Potom se stává, že žena má doma dvě děti plus jedno, a to je její manžel, to je další dítě, a ona musí zastávat roli jak tu ženskou, tak mužskou, protože ten muž nedělá, co má.“
Jako přídavek si dovolím můj oblíbený citát Ireny Obermannové:
„Ženatost je nejrozšířenější mužská vlastnost. Vyskytuje se mnohem častěji než čestnost, zásadovost, pravdomluvnost a věrnost.“ 
Já sama bych k žádoucím mužským vlastnostem ještě přidala kladný vztah alespoň k nějaké práci.
K feminismu – podotýkám, že sice nepřehlédnutelnému, avšak nikoli militantnímu, spíše takovému pasivně resistentnímu – mě přivedla pochopitelně předchozí životní zkušenost. S muži žiji, snažím se s nimi vycházet a dokonce jich mám několik opravdu ráda. Avšak mám je ráda jaksi na dálku a nedovedu si představit, že bych měla jedince tohoto živočišného druhu chovat doma. Výjimkou je pochopitelně náš děda, ale to je jiná kategorie – senior a navíc rodič.
Pokud šlo o mého bývalého manžela a otce mého potomka, nikdy jsem si nemohla stěžovat na nedostatek mužských vlastností. Před svatbou byl velice galantní, po svatbě čestně a poctivě přiznával, že by raději zůstal na mateřské a nechal se živit. Na této zásadě velmi pevně trval i poté, co prokázal, že jeho představa péče o dvouleté dítě spočívá v tom, že holčička řve uvězněná v postýlce, zatímco otec v jiné místnosti za dvojími pevně zavřenými dveřmi klidně spí a vůbec nevnímá ani vřískot, ani to, že tenkým pramínkem vody doplňované akvárium vedle lůžka již dávno začalo přetékat a cichlidám zabránilo v proplavání se v nezvykle rozlehlém prostoru jen horní krycí sklo.
Můj ex- důsledně dodržoval i zásadu, že správný muž si doma neopraví ani kapající kohoutek, protože na všechno se dají v hospodě sehnat řemeslníci. Bohužel instalatéři nedocházeli do zmíněné burzy práce dostatečně pravidelně, takže bylo nutno je s mužnou vytrvalostí vyhlížet i týden, což mělo neblahé následky na játra, ledviny a slinivku zodpovědného pána domu. Nakonec ve snaze uchránit manželovo zdraví  paní domu prohrábla krabice s technickým nepořádkem ve sklepě, kde objevila alespoň koudel a kapající kohoutek ozdobila esteticky pojednanou mašličkou.
Do již zmíněné burzy práce naneštěstí nedocházeli pravidelně ani sekači trávníků, zastřihovači živých plotů, ryči záhonů, zapouštěči hmoždinek, přitloukači skob a další odborníci na práce nehodné rukou intelektuála, jehož játra, ledviny a slinivka tím pádem stále více chátraly. Rozklad všech orgánů zpomalovalo snad jen to, že na činnosti podobného druhu jako zametání chodníku před domem, jeho zimní údržbu, přikládání do kotle a přebírání vyhořelého koksu na kousky ještě přiložitelné a škváru, se pod společnou střechou vyskytovala osoba sice se stejným vzděláním, zato pohlaví ženského a navíc si válející šunky doma na mateřské DOVOLENÉ.
Jedinou kladnou mužskou vlastností, jíž můj exmanžel skutečně neoplýval,  byla věrnost a s tím související pravdomluvnost. I když – dá se vůbec věrnost a s tím související pravdomluvnost považovat za mužskou vlastnost? Za téměř osmnáct let, kdy pracuji v oboru, v němž dominují muži (podotýkám, že na našich akcích připadá jedna žena na 20-40 mužů), jsem už stihla zjistit, že věrných mužů je tak čtvrtina. Prakticky polovina chlapů, s nimiž se dlouhá léta pracovně stýkám, mi někdy nabídla sex, ačkoli jsou ženatí a nepředpokládám, že by na svém stavu chtěli něco měnit. Čtvrtina mi ho nenabídla jen proto, že nejsem jejich typ, nebo jsem za jejich věkovým zenitem, nebo se právě realizují někde jinde, nebo jsou nesmělejší než ostatní a k nabídce se teprve odhodlávají.
Takže soudím, že věrnost není mužská ZÁKLADNÍ, ale velmi VZÁCNÁ kladná vlastnost. Nakonec věrnost či nevěra je osobní věc každého páru a nelze podle ní posuzovat chlapa jako takového. Může to být proutník, před nímž by Casanova zalezl do kanálu, ale co je nám do jeho soukromí, třeba mu to i tak doma klape a jako pracovník a kolega je nedostižný a je to báječný chlap.
Za svá dlouhá léta u firmy jsem zažila v kanceláři pět šéfů a v posledních dvou letech jednoho kolegu (také jednu šéfku a několik kolegyň, ale tento spot má být o mužích). Ti první tři šéfové byli starší než já a ať už jsem měla k jejich organizaci práce a jejich povahovým vlastnostem jakékoli výhrady, byly to autority. Poté, co poslednímu z nich ruply nervy a opustil nás v podstatě ze dne na den, přijala firma na konkurs mého čtvrtého šéfa.
Říkejme mu Oťa - cca 35-40 let, přišel z managementu jakéhosi hotelu poblíž metropole, na první pohled kadeřnicky a kosmeticky opečovávaný pán. Po úvodním pohovoru pochopil, že nejsme kravaťácká firma, odložil sako a nadále se ležérně odíval do kalhot (džíny nenosil nikdy) s růžovými nebo bleděmodrými košilemi s dlouhým rukávem, pod nimiž nosil bílé tričko, a to i ve dnech, kdy všichni ostatní měli sto chutí svléknout se vedrem i z kůže.
Na pravidelné schůze osmičlenné „správní rady“ naší miniaturní společnosti s milionovým ročním rozpočtem tiskl pro každého člena třicetistránkové powerpointové prezentace s tím, že na každé stránce byl klipart horského masivu a pod ním jedna řádka veledůležité informace, kterou už všichni dávno znali. Kdyby tyto řádky vytiskl každému na jeden papír, ušetřilo by se 230 listů papíru.
Korunu nasadil svému tříměsíčnímu snažení ve firmě, když jsme pořádali třídenní školení v Železné Rudě. Oťa se zdůvodněním, že má v Poděbradech těžce nemocnou invalidní maminku, jež by nepřežila, kdyby synek nespal jednu noc doma, vystartoval vždy po půlnoci z hotelu a každé ráno se v osm vrátil na snídani. Vzhledem k tomu, že cesta ze Železné Rudy do Poděbrad a zpět zabere přibližně šest hodin, pochybovaly jsme s kolegyní, že by si invalidní maminka ve tři v noci vůbec všimla, že se tam synek na dvě hodinky ukázal. Spíše jsme pojaly podezření, že má Oťa někde u Plzně tajného milence, a v našem názoru nás utvrdilo zjištění, že maminka je vlastně tchýně.
Ani správní radě se jeho devět set zbytečně najetých kilometrů služebním vozem a litry firmou zaplacené nafty vůbec nelíbily a Oťa s křachnutím spadl i s brilantně podříznutou větví.
Dalšímu šéfovi (zhruba o deset let mladšímu než já) jsem říkala Cipísek nejen protože k nám přišel od Jičína, ale zřejmě v Prachovských skalách geneticky zmutoval, protože jako loupežnický synek i vypadal a byl stejně infantilní. Jeho koníčkem bylo hledání kešek, což poněkud zdržovalo při služebních cestách. Mužnosti si dodával mocným kouřením (jelikož jsme nekuřácké pracoviště, zadehtováváme toaletu).
U mě ovšem skončil až když mi pravděpodobně chtěl dát najevo, jak je důvtipný a skvělý psycholog. Začal mi líčit, že si v mém kalendáři na stole všiml písmenka G, z čehož geniálně vydedukoval, že mám naplánovanou prohlídku na gynekologii. A že přesně ví, ve které fázi cyklu se s kolegyní nacházíme a podle toho s námi jedná.
U správní rady skončil brzy poté. Dostal za úkol vymyslet činnosti, na kterých by firma mohla vydělat. Originalitu svého uvažování projevil navržením vydání dvoudílné publikace na křídě o historii našeho oboru, a zavedení turistických známek na horních stanicích lyžařských vleků. Jeho větev křachla v okamžiku, kdy náš nejvyšší šéf začal větu: „Víš, chlapče, tohle nebude to nejlepší…“ Více říci nestihl, neboť Cipísek se beze slova odebral na toaletu. Poté, co místnůstku opustil a za ním se vyvalil oblak dýmu, vysvětlil své chování konsternované správní radě tím, že má nastydlé ledviny. A letěl.
Pak byl půl roku klid, než do naší kanceláře přibyl další muž, po předchozích zkušenostech jej však správní rada nejmenovala šéfem, ale pouhým zaměstnancem. Náš adrenaliňák (viz předchozí spot) má spoustu zvláštních vlastností, s nimiž by se však člověk mohl smířit, kdyby kolega byl trochu víc týmovým hráčem, uměl jednat s lidmi a při každém nesouhlasu s jeho názorem nevyskakoval jako čertík z krabičky. Ale víc se o něm rozepisovat nebudu. Zatím je mým kolegou a čtenářstvo pobavím jeho popisem pouze v případě, že se mu také podaří upilovat si haluz. Myslím si ale, že se to hned tak nestane, neboť zařadil některé členy správní rady do kategorie „kluci, co spolu chodíme“ a obratně tak získává pozici a body. A v poslední době to vypadá, že se rozhodl spíš upilovat haluz oběma svým kolegyním i šéfové. Každopádně doma bych ho mít nechtěla.
Tak se mi nedivte, že jsem feministka.