Všichni víme, že reklama je když už ne lživá, tedy alespoň zavádějící. Třicetileté mladé dámy propagující omlazující krémy a zubní pasty zapomněly divákům sdělit, že „jejich osmnáctiletý syn“ je adoptivní nebo nevlastní. Heidi Klum neprozradila, že jejím Taftem nalakovaným vlnám sprcha neuškodila, protože byla digitální. Vysmáté a pravděpodobně zfetované babky v podivné retrofabrice na domácí polévky zatajily, že „polévky jako od babičky“ se zrodily z chemikálií v jejich deliriu tremens.
Mám v sobě geneticky zakódovaný odpor k reklamě. Já při televizních reklamách odcházím uvařit kávu či pověsit prádlo, můj tatínek přepíná. Bohužel jakkoli si naše soukromé TV společnosti teoreticky konkurují, reklamní bloky mají naplánovány na přesně stejné časy, takže když se zadaří, přepnete z městských klimatizačních systémů chrlících odporné barevné plivance na Nissan Qashquai na jednom programu na program druhý, kde Nissan Qashquai důvtipně uhýbá hnusným barevným flusancům z městských klimatizačních systémů.
Reklamu nemám ráda. Ještě nikdy mě nevybudila ke koupi inzerovaného produktu. Naopak – pokud jednu reklamu týž večer nedobrovolně shlédnu při čekání na začátek nového dílu oblíbeného seriálu na Nově, pak ještě třikrát v jeho průběhu a, jako by toho nebylo dost, čtyřikrát na Primě při navazujícím oblíbeném seriálu, výrobek se mi zprotiví natolik, že mě to nejen přesvědčí, abych si ho nikdy nekoupila, ale dokonce mi naskočí husí kůže jen když ho koutkem oka zahlédnu v regálu supermarketu. Čeho je moc, toho je příliš.
A pokud jde o supermarkety – náš děda, jenž podlehl mánii českých důchodců nakupovat v Lidlu, se po masivní a agresivní reklamní kampani tohoto řetězce rozhodl, že už nechce „být výjimečný“ a už tam jezdit několik stanic autobusem nebude. Napříště se vypraví na druhou stranu do Tesca, kde jsou sice dražší, ale nejsou tak vlezlí. Jen doufám, že takových jedinců je víc a inzerenti platící předraženou reklamu v televizi přijdou na starou známou věc, že tlačit na pilu se nemá.
Reklamu nemám ráda! V předvečer komunálních a senátních voleb dvojnásob, protože co jiného je volební kampaň, než reklama? Nissan na mě útočí jen z televize, ale ty dámy a pánové tlačící se do funkcí v senátu nebo na magistrátu, aby jako členové správních rad okamžitě zapomněli na své volební sliby a konečně si nahrabali… Štvou mě všechny ty vyfotošopované a vysmáté ksichty na billboardech, na stěnách autobusových zastávek, na sloupech a na odpadkových koších, kam by možná někteří z nich patřili. Zatím se nebojím podívat do svého vlastního mrazáku, ačkoli o pět let mladší a na třicet let digitálně vyžehlená suverénní Bobo visící na mnoha sloupech v okolí mého bydliště působí dojmem, jako by z něj právě vypadla.
Do poštovní schránky v práci nám včera svědomití pošťáci vložili osmistránkový plátek nadepsaný „občanské sdružení Osm“, ačkoli se stěží dá předpokládat, že někdo ze čtyř zaměstnanců firmy sídlící v Praze 8 zde i bydlí a bude tu volit. Z pamfletu se vyklubala volební propaganda sociální demokracie – soudím tak podle toho, že všichni autoři článků jsou označeni výrazem „zastupitel za ČSSD“, nebo „kandidát na zastupitele ČSSD“. Pustit se do četby jsem se ani neodvážila. Obávám se, že jejich hlubokomyslným představám o vedení radnice bych nerozuměla stejně, jako jsem nepochopila záhadné sdělení na titulní stránce: Doprava v klidu na některých místech v Praze 8 je ve velmi špatném stavu.
Vedle autobusové zastávky u našeho domu se na mě každý den hned po ránu sebevědomě zubí třímetrový portrét jednoho z kandidátů do pražského zastupitelstva (a pak že megalomanstvím trpěli jen komunisti!). Ambiciózní mladý muž se před lety v pouhých jedenatřiceti letech stal členem Rady hlavního města Prahy, kde měl na starosti kulturu, cestovní ruch a památkovou péči, kterážto zpráva mi tehdy způsobila dočasné ochabnutí svalů, přidržujících dolní čelist ve správné poloze. Proč?
Po studiích jsem pět let působila jako učitelka na základní škole. Celý ten čas jsem budoucího politika učila, tři roky z toho historii. Jako mladá dějepisářka, jež nemá ráda války, a tehdy osnovami tolik dotované husitské, rolnické a potažmo dělnické hnutí ji nudí, ukrajovala jsem čas, jenž se výše zmíněným oblastem měl obětovat, a věnovala jsem jej mým oblíbeným dějinám výtvarného umění, literatury a stavebním slohům. Pokud si dobře vzpomínám, dotyčného žáčka jsem si tehdy zařadila do kategorie „absolutní ignorant, nepozná valený oblouk od lomeného“, což mohlo být způsobeno chlapcovou vysokou absencí, nebo nadáním na matematiku a zablokováním mozku pro použití v humanitních oborech. Každopádně kdybych tehdy tušila, kam drobný blonďáček zamíří, určitě bych mu víc šlapala na paty.
Možná mě paměť klame - svůj učitelský zápisník s poznámkami jsem už dávno vyhodila a po mateřské jsem sebekriticky přehodnotila svůj pedagogický talent i láskyplný vztah k cizím dětem a opustila kariéru ve školství. Schopnost pana radního pohybovat se v kulturní oblasti tak dnes mohou potvrdit nebo vyvrátit jen postižení pražští umělci.
Nicméně opatrnost a nedůvěru k propagovanému produktu mám subjektivně podloženou. A proto nesnáším reklamu a volební kampaně zvlášť!
Mám v sobě geneticky zakódovaný odpor k reklamě. Já při televizních reklamách odcházím uvařit kávu či pověsit prádlo, můj tatínek přepíná. Bohužel jakkoli si naše soukromé TV společnosti teoreticky konkurují, reklamní bloky mají naplánovány na přesně stejné časy, takže když se zadaří, přepnete z městských klimatizačních systémů chrlících odporné barevné plivance na Nissan Qashquai na jednom programu na program druhý, kde Nissan Qashquai důvtipně uhýbá hnusným barevným flusancům z městských klimatizačních systémů.
Reklamu nemám ráda. Ještě nikdy mě nevybudila ke koupi inzerovaného produktu. Naopak – pokud jednu reklamu týž večer nedobrovolně shlédnu při čekání na začátek nového dílu oblíbeného seriálu na Nově, pak ještě třikrát v jeho průběhu a, jako by toho nebylo dost, čtyřikrát na Primě při navazujícím oblíbeném seriálu, výrobek se mi zprotiví natolik, že mě to nejen přesvědčí, abych si ho nikdy nekoupila, ale dokonce mi naskočí husí kůže jen když ho koutkem oka zahlédnu v regálu supermarketu. Čeho je moc, toho je příliš.
A pokud jde o supermarkety – náš děda, jenž podlehl mánii českých důchodců nakupovat v Lidlu, se po masivní a agresivní reklamní kampani tohoto řetězce rozhodl, že už nechce „být výjimečný“ a už tam jezdit několik stanic autobusem nebude. Napříště se vypraví na druhou stranu do Tesca, kde jsou sice dražší, ale nejsou tak vlezlí. Jen doufám, že takových jedinců je víc a inzerenti platící předraženou reklamu v televizi přijdou na starou známou věc, že tlačit na pilu se nemá.
Reklamu nemám ráda! V předvečer komunálních a senátních voleb dvojnásob, protože co jiného je volební kampaň, než reklama? Nissan na mě útočí jen z televize, ale ty dámy a pánové tlačící se do funkcí v senátu nebo na magistrátu, aby jako členové správních rad okamžitě zapomněli na své volební sliby a konečně si nahrabali… Štvou mě všechny ty vyfotošopované a vysmáté ksichty na billboardech, na stěnách autobusových zastávek, na sloupech a na odpadkových koších, kam by možná někteří z nich patřili. Zatím se nebojím podívat do svého vlastního mrazáku, ačkoli o pět let mladší a na třicet let digitálně vyžehlená suverénní Bobo visící na mnoha sloupech v okolí mého bydliště působí dojmem, jako by z něj právě vypadla.
Do poštovní schránky v práci nám včera svědomití pošťáci vložili osmistránkový plátek nadepsaný „občanské sdružení Osm“, ačkoli se stěží dá předpokládat, že někdo ze čtyř zaměstnanců firmy sídlící v Praze 8 zde i bydlí a bude tu volit. Z pamfletu se vyklubala volební propaganda sociální demokracie – soudím tak podle toho, že všichni autoři článků jsou označeni výrazem „zastupitel za ČSSD“, nebo „kandidát na zastupitele ČSSD“. Pustit se do četby jsem se ani neodvážila. Obávám se, že jejich hlubokomyslným představám o vedení radnice bych nerozuměla stejně, jako jsem nepochopila záhadné sdělení na titulní stránce: Doprava v klidu na některých místech v Praze 8 je ve velmi špatném stavu.
Vedle autobusové zastávky u našeho domu se na mě každý den hned po ránu sebevědomě zubí třímetrový portrét jednoho z kandidátů do pražského zastupitelstva (a pak že megalomanstvím trpěli jen komunisti!). Ambiciózní mladý muž se před lety v pouhých jedenatřiceti letech stal členem Rady hlavního města Prahy, kde měl na starosti kulturu, cestovní ruch a památkovou péči, kterážto zpráva mi tehdy způsobila dočasné ochabnutí svalů, přidržujících dolní čelist ve správné poloze. Proč?
Po studiích jsem pět let působila jako učitelka na základní škole. Celý ten čas jsem budoucího politika učila, tři roky z toho historii. Jako mladá dějepisářka, jež nemá ráda války, a tehdy osnovami tolik dotované husitské, rolnické a potažmo dělnické hnutí ji nudí, ukrajovala jsem čas, jenž se výše zmíněným oblastem měl obětovat, a věnovala jsem jej mým oblíbeným dějinám výtvarného umění, literatury a stavebním slohům. Pokud si dobře vzpomínám, dotyčného žáčka jsem si tehdy zařadila do kategorie „absolutní ignorant, nepozná valený oblouk od lomeného“, což mohlo být způsobeno chlapcovou vysokou absencí, nebo nadáním na matematiku a zablokováním mozku pro použití v humanitních oborech. Každopádně kdybych tehdy tušila, kam drobný blonďáček zamíří, určitě bych mu víc šlapala na paty.
Možná mě paměť klame - svůj učitelský zápisník s poznámkami jsem už dávno vyhodila a po mateřské jsem sebekriticky přehodnotila svůj pedagogický talent i láskyplný vztah k cizím dětem a opustila kariéru ve školství. Schopnost pana radního pohybovat se v kulturní oblasti tak dnes mohou potvrdit nebo vyvrátit jen postižení pražští umělci.
Nicméně opatrnost a nedůvěru k propagovanému produktu mám subjektivně podloženou. A proto nesnáším reklamu a volební kampaně zvlášť!
Žádné komentáře:
Okomentovat