Miluju MHD a zejména DP hl. m. Prahy!

Po dlouhé době mi zavolala kamarádka, která žije v cizině a s níž jsme se viděly naposledy před půl rokem: „Jsem na pár dní v Praze, nezašla bys na kafe? Ale pražské hospody neznám, nevíš o nějaké?“ Samozřejmě zašla, ale pražské hospody taky neznám,  protože se centru vyhýbám jak čert kříži. A tak jsme se dohodly, že se sejdeme ve středu v půl šesté na Můstku a něco si najdeme. Den jsem v práci měla dost akční a na kamarádčinu SMS v půl čtvrté, že našla báječnou hospodu na Malé Straně a jestli bychom se nemohly sejít na Malostranském náměstí, jsem jen zkušeně odpověděla, že nemám problém, ale čas schůzky posunuji o čtvrt hodiny později, protože tam mi cesta potrvá o chvilku déle.

Chvilku? Zase tak zkušená Pražačka asi nejsem, protože z předpokládaných patnácti minut se stala půlhodina, ani jsem nevěděla, jak.

Těsně před pátou, když byly všechny životně důležité e-maily odeslány, jsem jukla na web idos.dpp.cz, abych si ověřila, že dojedu autobusem do Kobylis a odtud mě tramvajka bezpečně a pohodlně dopraví až na Malostraňák - jen jsem nevěděla číslo tramvaje. Web mě ujistil, že do Kobylis mě doveze výhradně autobus č. 102, ačkoli na beton vím, že tam jezdí autobusy tři, a pak přestoupím na tramvaj č. 12, která jede až na Malostranské náměstí. Konečně vždyť jsem takhle před tím půlrokem, kdy jsme tam měly schůzku také, na Malostraňák cestovala, jen jsem za tu dobu zapomněla číslo tramvaje.

Když jsem se konečně z kanceláře dohrabala na zastávku, skutečně přijela jako první sto dvojka, protože ostatní kolem svištící autobusy mířily do depa. Překvapilo mě, jaký mají na idosu přehled, a důvěřivě jsem nasedla do busu. Trošku mě zarazilo hlášení, že linka končí v zastávce Kobylisy, i když její regulérní trasa vede k metru do Holešovic, ale Kobylisy mi stačily, tak jsem to neřešila.

Poprvé jsem strnula až po doklusání na kobyliskou tramvajovou zastávku, kde jsem zjistila, že linka číslo dvanáct jaksi není na seznamu. Než jsem se při své stařecké slepotě ve tmě pročetla k informaci, že nejblíž ke kýžené destinaci staví sedmnáctka u metra na Malostranské, tramvaj tu stála. Naskočila jsem tedy do ní s vírou, že v nejhorším ten kousek doběhnu.

Musím přiznat, že přejezd tunelu Blanka mezi Stromovkou a Vltavou můj optimismus nepodpořil. Při pětiminutovém stání na pravém břehu řeky jsem si představovala, jak po tunelu právě pobíhají statici a přepočítávají, zda ty dva čekající tramvajové vozy s třiceti cestujícími staveniště unese. Kupodivu uneslo, přežili jsme, nikam jsme se nepropadli. Nicméně tramvaj se zaplnila prozíravými cestujícími až po tomto rizikovém úseku u holešovického metra. Zdárně jsem deset minut po domluveném termínu dorazila na Malostranskou a ve zdraví přežila strkanici na refýži, kde se běžní cestující Pražané a zahraniční turisté vzájemně vyšupovali do frekventované vozovky, aby stihli doběhnout tu svou vysněnou tramvaj.

Večer s kamarádkou probíhal příjemně, krásně jsme probraly novinky a drby z obou rodin, dobře povečeřely a mile jsme se ovínily. Klábosení pokračovalou celou pěší cestu na Staroměstskou, kde jsme nasedly do opačně jedoucích souprav a v dobrém rozmaru zamířily k domovům.

Ze Želivského k nám z jedné zastávky vždy jezdily tři autobusy. Předpůlnoční pauzy mezi nimi ovšem bývají dlouhé, takže když jsem se vynořila z metra a zjistila, že na zastávku právě dorazil bus, snaživě jsem ho doběhla a v teple a přítmí jsem se těšila, jak z něj za pět minut vyskočím před domem a záhy hupsnu do vany.

Do první zastávky jsem spokojeně v duchu znova probírala právě od kamarádky načerpané životně důležité informace. Podezření, že něco není tak, jak jsem si představovala, jsem pojala až na první křižovatce, kde autobus místo doprava odbočil doleva. Konečně mě napadlo podívat se na diodový displej, abych zjistila, že jsem naskočila do jakéhosi podezřelého čísla, o jehož existenci jsem neměla ani tušení. Až v té chvíli jsem si uvědomila, že dítko mi před časem něco hlásilo o změnách ve vedení linek v naší oblasti, ale protože tímhle směrem nejezdím, okamžitě jsem informaci jako nedůležitou vypustila. Chyba. Místo pětiminutové cesty do postele jsem dvacet minut kroužila kolem sídliště, stihla exkurzi po neobydleném rozhraní naší čtvrti se sousední, obhlédla si domov důchodců a původní vesnici, jež dala naší čtvrti jméno, obkoružila sídliště z jihu, projela vilovou čtvrtí pod poliklinikou a až potom konečně vypadla z autobusu na přesně opačné straně domu.

Každá zkušenost je k něčemu dobrá - ze včerejšího cestování po Praze jsem si vzala dvě ponaučení:

1. Nevypouštěj informace, které Ti připadají nedůležité, nikdy nevíš, kdy se ti budou hodit.
2. Nevěř webu DPP, sami nevědí, co se na jejich trasách a linkách děje.