pondělí 11. února 2013

Prémie


Pracovní dobu a výkon flexibilně podřizuji okamžitým potřebám firmy, vzhledem ke své pozici zaměstnance nedráždím hady bosou nohou a díky dlouholetému studiu života svišťů vím, že když nebesa metají blesky do všech stran, je třeba schovat se do bezpečné nory, a vylézt na světlo boží až když je bouřka spolehlivě zažehnána. Možná díky tomu mé vedení uznalo, že si zasloužím třináctý a čtrnáctý plat.
Kdybychom žili v Monaku, nebylo by o čem psát. Ale jsme Češi, musíme platit vedle daní i sociální a zdravotní pojištění (kteréžto námi odváděné částky se kamsi záhadně vypařují), a svorně, bez ohledu na profesionální statut, nemáme rádi vykořisťovatele Kalouska. Logickým důsledkem je, že zaměstnavatel mi místo zaslání peněz na účet raději poskytuje jisté prebendy. 
Třináctý plat za loňský rok jsem si vybrala v podobě foťáku pro KlaPi k jejímu bakalářství, místo čtrnáctého platu mi můj patron hodlá zaplatit zahraniční dovolenou, kterou bych si jinak těžko špendýrovala.
Mí pravidelní čtenáři dobře vědí, kam mě srdce táhne. Jenomže za dva roky, co jsme v Provence nebyli, vybagrovala paní Chantal se svým přítelem Bobem u domku pod červenou skálou bazén, aniž by navýšila cenu za pronájem (sprcha pravděpodobně stále probíjí). Čímž zájem o její apartmá stoupl tak, že už od loňského prosince má obsazené všechny termíny počínaje druhou polovinou dubna. 
Takže, milí čtenářové a zároveň příznivci Provence, pokud nám naše plány nic nezhatí, sluneční paprsky, materiál pro další reportáž a fotky ze slunné jižní Francie budu sbírat poslední týden v květnu. Nebudou to lány rozkvétající levandule, ale doufejme, že pole rudého máku a trsy kosatců, které miluji. Základní tábor nerozbijeme pod červenou skálou, ale v podobně kašírované cabane asi patnáct kilometrů vzdušnou čarou západněji, v olivovém sadu. A tentokrát bohužel nebudeme tři, ale jen dva. 
Třetí mi bude chybět nejen do mariáše nebo pro jazykovou vybavenost, ale i pro eliminaci a harmonizaci pubertálních erupcí mužské složky výpravy :)
Začínáme se těšit, šetřit na uspokojení hladového oka na palubní desce fábinky a já pochopitelně skládám noty na jednotlivé dny. Ale v podstatě asi projedeme velmi podobné trasy jako minule, protože spoustu toho, co jsem chtěla vidět, jsme nestihli.
Tak držte palce, ať nám do toho nic nevleze.

neděle 20. ledna 2013

Jedenáct. Vlastně čtyřicet jedna.


Ačkoli nejsem velkou příznivkyní řetězovek, KlaPi mě decentně vybídla k zapojení se právě do této a zároveň projevila silné pochybnosti, že by její apel padl na úrodnou půdu. Což je samozřejmě výzva (přece neztratím tvář před vlastní dcerou!) Takže…

Napiš o sobě 11 zajímavostí

  1. Narodila jsem se za devatero horami a devatero lesy. Počtem těch hor bych si nebyla tak jistá, pokud mezi ně nezařadíme i kopce, ale je to zhruba 1 500 kilometrů daleko.
  2. Bojím se lékařů lidských i zvířecích, proto jim sebe a tvory mně blízké svěřuji, až když je opravdu nejhůř. Zatím jsme to všichni přežili.
  3. Nesnáším akvária, zejména v ložnici. Může za to zatuchlý vlhký vzduch, zvědavé pohledy rybiček do postele a šplouchání pod lůžkem, když se zapomene při připouštění vody včas zavřít kohout.
  4. Jsem milovnice koček. Byla bych líná venčit psa, když je hnusně a jemu se na rozdíl ode mě chce. Kočka vedle dalších výhod respektuje mé soukromí.
  5. Vadí mi děti rodičů, kteří nechtějí zákazy omezovat rozvoj osobnosti svého potomka. 
  6. Nerada řídím za šera nebo za tmy, protože by mí pasažéři mohli přijít na to, že špatně vidím.
  7. Nerada řídím na sněhu a náledí, protože by mí převážení blízcí mohli přijít o život.
  8. Bez pomoci přítelkyň Vitany a Maggi se obejdu jen o Vánocích a dovolených, při státních svátcích, vzácných návštěvách, kulatých narozeninách, zásnubách a pohřbech. Ale když mám dost času, síly a vůle, tak umím chutně uvařit i bez éček, zato se spoustou tymiánu.
  9. Hodně ponocuju a ráno špatně vstávám. Ať vstanu, kdy vstanu, budím se o deváté.
  10. Na tu čarodějnici, co se na mě ráno chmuří ze zrcadla, jsem si zvykla, takže mě už neděsí. Ač je to neuvěřitelné, když se trochu nakašíruje, smí mezi lidi, aniž by působila hromadnou paniku.
  11. Někdy strašně kecám.

Odpověz na 11 otázek bloggera, který tě do toho zatáhl.

1. Kdyby měl svět opravdu skončit, jak byste strávili poslední den před jeho koncem?
Asi bych se do něj prospala, nejlépe v objetí s mými nebližšími. Nesnáším loučení.
2. Pokud byste měli možnost se přesunout v čase bez možnosti návratu, udělali byste to? Kam byste se posunuli?
Kdyby to mělo být do dávné historie, asi bych zvolila 16. století, kdy byl relativní klid a jehož výtvarné a užitné umění mám ráda. Ale jen bych tam jukla, bez možnosti návratu bych to nebrala.
3. Ebook nebo papír?
Jednoznačně ta placatá plastová krabička obsahující celou knihovnu obhospodařovanou malými čipernými elektronickými trpaslíčky. Papíru jsem zdědila po mamince, vášnivé čtenářce, a přenáším si z vlastní minulosti tolik, že zabírá polovinu úložných prostor v našem panelákovém minibytě. Někdy mám obavu, aby se naše knihovna nepropadla k sousedům. Bohužel výchova, jíž se mi dostalo, se neshoduje s výchovou pátera Koniáše. 
4. Kontrola internetu – ano, nebo ne?
Ano, pokud obsahuje „nevhodný obsah“, jako je například dětská pornografie, propagace nacismu, rasismu a xenofobie.
5. Eutanázie – ano nebo ne?
Řekla bych, že spíš ano, pokud si ji přeje dotyčný sám a opakovaně.
6. Jaké jsou vaše představy o ideálním domově?
Joj, to by bylo na dlouho. Minimálně na celý příspěvek, a mí čtenáři vědí, že umím být nechutně obšírná. Můj ideální domov by měl být situován do nevelkého domečku na samotě, ovšem se všemi moderními výdobytky. Nejlépe do naší chalupy po velmi nákladné rekonstrukci. V průběhu žití jsem ale zjistila, že ideální domov nespočívá v tom, kde bydlíte, ale s kým bydlíte. Takže ideální domov je komunita lidí, kteří jsou tolerantní, mají se rádi a dokážou si tudíž vyjít vstříc.
7. Jaký je váš nejoblíbenější blog?
To se mění, ale jestli můžu dva, tak stabilně je to zcela neobjektivně a mateřsky blog KlaPi, jež mě do této taškařice zatáhla, a v poslední době se těším na každý příspěvek stárnoucí blogeríny (http://ustarnouciblogeriny.wordpress.com). Skoro vždycky mě rozesměje, někdy jen pobaví, ale nuda to není nikdy.
8. Věříte v astrologii a zodiak? Sedí na vás charakteristiky vašeho znamení?
Na měsíční znamení tak, jak jsou většinou prezentována, nevěřím. Stejné vlastnosti a osud přece nemohou mít všichni lidé, kteří se narodili v rozmezí třiceti dnů a ještě s různými letopočty. Na horoskopech „na míru“ by ale něco mohlo být. Když nic jiného, tak vás přinutí zamyslet se sami nad sebou.
9. Když potřebujete nějaký dobrý nápad, kde a jak čerpáte inspiraci?
Ve vlastním životě a v pozorování cvrkotu kolem. Horší je to se zpracováním.
10. Který jazyk byste chtěli umět a proč?
Moc ráda bych zdokonalila svou angličtinu natolik, abych nezpanikařila a nepostavila se do pozoru pokaždé, když ze sluchátka uslyším: „Hello, I´m…“ Pak bych se hned vrhla na francouzštinu, abych se mohla na stará kolena odstěhovat do nějaké kamenné ruiny v Provence.
11. Jaký je váš oblíbený způsob odreagování se?
Záleží na okolnostech. Na chalupě, když je hezky, nemajíc psa beru na procházku fotoaparát. Doma se většinou uchyluji k internetu. Když nad mou hlavu zabloudí múza, píšu na blog. Pokud má Kalliopé důležitější práci, stavím a zařizuji domečky pro Simíky. A samozřejmě ráda usínám s hlavou vrnící kočky v dlani, ale tyto okamžiky bývají velmi prchavé, neb na spaní v mém životě není moc času, takže usínám okamžitě a spím jak špalek.

Polož 11 otázek dalším 11 bloggerům

Vymyslet paušálně 11 otázek pro dalších 11 bloggerů je těžké. Každého mého oblíbence bych se chtěla zeptat na něco jiného, ale budiž – mých 11 univerzálních otázek
  1. Příbuzní, nebo přátelé?
  2. Město, nebo venkov?
  3. Dům, nebo byt?
  4. Zima, nebo léto?
  5. Hory, nebo moře?
  6. Den, nebo noc?
  7. Hudba, nebo výtvarné umění?
  8. Červené, nebo bílé?
  9. Studium, nebo práce?
  10. Práce hlavou, nebo rukama?
  11. Propiska a papír, nebo klávesnice?
V závěru bych měla požádat jedenáct bloggerů, aby se zapojili. Já ale nechci nikoho do ničeho nutit. I proto jsem se snažila formulovat otázky tak, aby se s nimi dalo v odpovědích pracovat po libosti. Takže jen navrhuji několika mým pravidelným čtenářům, aby se po libosti zapojili, do čeho chtějí. Mohou odpovědět jen na otázky mně položené, nebo na otázky mnou položené, nebo pouze napsat 11 zajímavostí o sobě, případně položit 11 otázek někomu dalšímu, nebo splnit úplně všechno. Berte to tak, že dobrovolnosti se meze nekladou, a když se vám do ničeho nebude chtít, tak mě klidně ignorujte.
Chtěla bych vyzvat svou tuším tak nějak zhruba vrstevnici blogerínu, jestli by nám na sebe něco nenapráskala. Tajemnou motýlici bych ráda požádala nejen o to, aby mě pustila na svůj blog, ale i o to, aby se mi představila zapojením se do odpovědí na otázky, které ji zaujmou. Chtěla bych pozvat i Amélii , jež má můj obdiv, a Birgit, aby dívky přišly na veselejší myšlenky. A optimistku Báru, jež sice nedostatkem inspirace netrpí, ale třeba ji některá část jedenáctky zaujme. A Věru.
Ráda bych se zasmála nad jedenácti odpověďmi na mé dotazy desperáda Martina, nebo druhého mého čtenáře, dlouhovlasého Matěje.
Ale vyzývám i ostatní mé pravidelné, případně i nepravidelné čtenáře. Jestli zrovna nemáte inspiraci, o čem psát, pište o sobě. A v komentech mi prosím nechte zprávu, ať vím, na co se mohu těšit.

pátek 11. ledna 2013

Jak to vidím já


Připouštím, že v říjnu jsem to se svou snahou o vtipnost přepískla. Žádoucí vlastnosti prezidenta jsem zbagatelizovala na prohlášení, že je důležité, aby dobře vypadal a nekradl propisky. Poté, co se nám stávající hlava státu tak krásně odkopala, uznávám, jak hluboce jsem se mýlila. Není jedno, jaké jsou prezidentovy názory. Mezi názory totiž patří i vlastnosti a morální profil. Sebestřednost, namyšlenost a arogance mi tehdy připadaly podružné, ale nejsou. 
Přála bych si prezidenta, jenž je inteligentní, dodržuje morální zásady, neodpuzuje svým zjevem, ba dokonce oplývá šarmem a kouzlem osobnosti. Umí se chovat a anglicky by měl umět pokud možno líp, než Havel s Klausem dohromady. 
Dívám se na devět papírků se jmény, z nichž jeden bych měla zítra vhodit do urny, přičemž ani jeden nesplňuje všechny mé požadavky. Románové a filmové postavy mezi nimi bohužel nejsou. 
Mezi kandidáty převažují hlavy ověnčené tituly, vysokoškolský profesor je mezi nimi ovšem jen jeden. Vzhledem k tomu, že většina světa nemá nejmenší tušení, kde leží Česká republika, kdyby nás reprezentoval právě tento pán, nejspíš bychom byli zařazeni na opačnou stranu glóbu. Vzdělanější a zvídavější posluchači projevu našeho prezidenta na mezinárodním fóru by klíčové informace propásli při listování zeměpisným atlasem za účelem ověření, zda byl Švejk skutečně čistokrevný Maor a Rakousko-Uhersko se rozprostíralo mezi Havají a Bora-Bora. Nevšední prezentace naší republiky by možná ohromila svět, nicméně mé posilvestrovské kocovině by pohled na televizní obrazovku při novoročním projevu neudělal dobře. Děsí mě rudé bělmo kandidátových očí, jakýsi křivý pohled a zhulená dikce. Tudy má cesta nepovede.
Pak tu máme šlechtice. Je to pán v letech mého tatínka a díky dlouholetému soužití se seniorem tuším, jak je život v tomto věku únavný. Jediné, co mého odjakživa chudého otce s movitým knížetem spojuje, je schopnost usnout kdekoli, za libovolné situace a v jakékoli poloze. V tomto směru je chápu, ale soudím, že by nebylo dobré, kdyby si prezident malé středoevropské země zdříml v rámci státní návštěvy třeba britského království při protokolárním vítání s jejím veličenstvem. Možná by se o něco starší Alžběta diplomaticky a vděčně přidala, ale pozitivním obrazem této mezinárodně stmelující chrupky ve světových médiích si nejsem až tak jistá. V zájmu zachování zdraví pro následující desetiletí bych panu knížeti doporučovala vystříhat se nadměrných diplomatických stresů a při práci na ministerstvu dodržovat šetřící režim. V současné ekonomické situaci si totiž stát sotva může špendýrovat nákladný prezidentský pohřeb. Leda že by na něj pan Bakala přidal druhý půlmilión k tomu, co vložil do prezidentské kampaně pana knížete.
Další tři kandidáti jsou inženýři. Nejstaršího, prognostika, milovala má maminka, jež je po smrti už dvanáct let, stejně jako nejlepší léta dotyčného kandidáta. A jeho sponzor Sigma Group čerpadla poněkud zavání pumpováním. Tady bych se obávala o svůj mozek. Navíc se domnívám, že této zemi uškodil už dost. Leda že by s kamarády rozkradený majetek chtěl vrátit.
Druhým inženýrem, jenž se uchází o naši přízeň, je jakási podivná améba lavírující mezi svou komunistickou minulostí a úřednickou přítomností. Kandidát se vyznačuje dlouhým nosem, jenž mě vede k obavám, že jej na nás se svým sponzorem Moravia Steel v nestřeženém okamžiku vytasí. Jeho osobnost vnímám jako nenápadné rozplizlé nic, z něhož se nakonec za 14 Chrenkových milionů může vynořit konkrétní a veliký prů*er.
Třetí inženýr je prý žena. Mně spíš připomíná razicí štít nebo parní válec. Když ji namaskují profesionálové, vypadá před kamerami setsakra dobře. Sebevědomí má víc, než všichni chlapi ucházející se o post prezidenta dohromady. Ale málo platné, buldozer s pětkama na Hradě nechci.
Další dva kandidáti jsou pro mě také málo přijatelní. Pana doktora jako jediného trošku znám osobně a přiznávám, že je sympatický a nic ze sebe nedělá. Má ale jeden velký handicap – podporu jedné ze dvou stran, které v době opoziční smlouvy tomuto národu opravdu hodně uškodily a škodí dál. Ze stejného důvodu je málo pravděpodobné, že bych svůj hlas dala nejmladšímu z kandidátů.
Na konec mi tu zbyly dvě ženy. Což o to, prezidentka by se šikla. Jedna je umělkyně, éterická bytost, elfka a Lenka Láskorádová. Kdepak, tyhle typy se do tvrdého světa politiky vůbec nehodí. Druhá je lékařka, k těm mám důvěru. Jako europoslankyně má i zkušenosti s politikou. No jo, ale důvěru nemám ke klerikálům.
Jednou jsem už psala, že mám problémy s uctíváním autorit. Který lístek tam zítra hodím, to ví snad jen bůh.

středa 9. ledna 2013

Pořád nás někdo šidí


Nemohu se zbavit neodbytného pocitu, že v naší malé republice se každý, kdo má nějakou moc, sílu nebo kapitál, snaží s každým, kdo je nemá, stále více vyje… že se všichni navzájem šidí, což je bohužel přílišný eufemismus pro to, co se tu ve skutečnosti děje. 
Na to, že reklama je klamavá v podstatě veškerá, jsme si už zvykli. Ale co už – koupíte si v drogerii něco, co ani zdaleka nefunguje tak, jak vás přesvědčují v reklamě, a za to, že jste se nechali napálit, utratíte do dvou set korun. Je to nepříjemné, ale přežít se to ještě dá. Horší je, když se necháte napálit za několik milionů.
Tuhle jsem brouzdala po pražských developerských projektech. Trendem doby je ekologické bydlení. Na východním kraji Prahy mě zaujal projekt Ecocity Malešice, výjimečný soubor pěti energeticky pasivních  bytových domů. Na webu se dále dozvíme, že bydlení v Ecocity Malešice zatíží přírodu 5x méně oproti bydlení v běžné bytové výstavbě. Stavba Ecocity Malešice i její provoz minimálně zatěžuje životní prostředí a šetří fosilní paliva.
Ano, může být pravda, že stavba a její provoz minimálně zatěžují životní prostředí – nejsem odborník, tak to nedovedu posoudit. Ale život v tomto projektu už tak ekologicky šetrný nebude. Tedy mohl by být, ale za cenu velkých obětí nájemníků ve prospěch pohodlí běžného ve velkoměstě 21. století. Možná jde o klidné bydlení v blízkosti centra, ale to místo je z moderního hlediska tolik odtržené od civilizace, jak byste v hlavním městě sotva čekali. Pokud máte rodinu s dětmi, bez minimálně jednoho auta se prostě neobejdete. A pokud nejste sportovec – vášnivý chodec nebo cyklista – fosilní paliva, která ušetříte na vytápění, vyplýtváte při své cestě autem do zaměstnání, při dopravě dětí na zájmové kroužky nebo při prostém bleskovém nákupu zapomenutého mléka.
Pro každé bydlení je důležité dopravní spojení, nejlépe dostupnost MHD. V detailu projektu se dočtete, že je zde dobré dopravní spojení do centra města a do zaměstnání, což je na webu přehledně graficky znázorněno. Rozeberme si toto tvrzení.

1. Metro A – Želivského: 10 min. na Václavské náměstí
Ano, že se ze Želivského dostanete na Václavák za 10 minut, je pravda. Ovšem už se tam nepíše, že na výše zmíněnou stanici metra je to od Ecocity Malešice 2,2 km. Tedy pěšky nebo na kole, při zkratce přes park se možná dvě stovky metrů dají ušetřit. 
(Zdroj: mapy.cz)
Můžete se tam ovšem dopravit autobusem ze zastávky Malešická stráň (viz bod č. 3).

2. Tram 1, 9, 16 – Spojovací: 10 minut Flora, 18 minut Hlavní nádraží.
Ano, ze Spojovací skutečně jednou tramvaje. Ovšem po zářijových změnách jen dvě – jednička na Palmovku a devítka na Hlavní nádraží. Na Želivského nebo na Floru se dostanete jen s přestupem. Takže řekněme, že je to 18 minut na Hlavní nádraží, k nimž si ovšem přidejte pěší cestu dlouhou přes kilometr (jinudy není možná) na Spojovací, tedy zhruba dalších 15 minut. Mimochodem tady u konečné tramvaje je druhý nejbližší supermarket.
(Zdroj: mapy.cz)

3. Bus 297 – Malešická stráň
V bezprostřední blízkosti projektu skutečně je zastávka autobusu, který ovšem jezdí (stejně, jako v obci vzdálené 10 km od okraje Prahy, kde jsou byty o několik milionů levnější) dvakrát za hodinu.
(Zdroj: dpp.cz)

Linka 297 je totiž určena především seniorům, takže se s ní přepravíte buď západním směrem okružní jízdou přes vybydlené a skladové prostory a kolejiště na metro Želivského (10 min.) a do nemocnice, nebo na východ přes domov důchodců a nejbližší supermarket (pěšky 700 m) k poliklinice Malešice (plánovaných 7 minut se zpravidla protáhne u domova důchodců), odkud je to na autobusovou zastávku Plaňanská (viz. bod 4) jen nějakých 300 metrů.
(Zdroj: mapy.cz)

4. Bus Plaňanská – tradiční autobusy 133 na Florenc a 188 na Želivského (oba ve špičkách interval 6 minut, jinak 4 spoje za hodinu) doplnila od září náhradou za historickou 155 linka 163 odkudsi z Kotěhůlek na Želivského (ve špičkách interval 10 minut, jinak 2 spoje za hodinu). Jízda na Želivského trvá asi 5 minut. Pokud obyvatelé ze svého Ecocentra ten třičtvrtěkilometr z kopce ekologicky seběhnou po svých a všechny spoje jim budou ideálně navazovat, na Václaváku pod koněm budou bratru za půl hodiny. Nebo si půlhodinu počkají na seniorbus a mohou to zvládnout za 20 minut.

Ekologie něco stojí, takže nejmenší byt o rozloze 56 m2 pořídíte v Ecocity za cenu od 2,9 do 3,8 milionu korun, zatímco stejně velký byt v komplexu, který se staví bezprostředně vedle posledně zmíněné autobusové zastávky, stojí od 2,8 do 3 milionů. 
Ty druhé byty sice nemají moderní ekologii přímo v názvu, ale zato jsou propagovány prostřednictvím reklamního sloganu Moderní bydlení v Praze uprostřed zeleně. Jakou zeleň má investor na mysli, když právě jím budovaný komplex zlikvidoval poslední kousek vegetace uprostřed sídliště ze 60. let, mi není jasné. Ale zato architekt vyprojektoval rostlinstvem porostlé střechy (což, vzhledem k tomu že okolní bytové domy mají nejvýše 14 pater, obyvatelstvo okolní zástavby ocení zejména v případě střech nových sedmnáctipatrových věžáků), ve výškových budovách nechal ohavné červeně lemované kaverny přes tři patra, v nichž mají růst stromy (jsem zvědavá, kdo bude pečovat o to, aby přežily), a celý komplex včetně věžáků hodlá nechat porůst zřejmě mimořádně odolnou a dravě do dvaceti pater rostoucí popínavou zelení.
(Zdroj: bytymalesice.cz)
To, že se s námi snaží vyběhnout kdekdo od našeho pana prezidenta až po hokynáře v ulici, je fakt. Spoustu věcí zase až tak neovlivníme – i když při nejlepším vědomí a svědomí vybereme ve volbách toho, o kom jsme přesvědčeni, že krást nebude, ruku do ohně za něj většinou položit nemůžeme. To, kdo bude v sousedním domě prodávat rohlíky a za kolik, také neovlivníme. Ale můžeme si dát pozor aspoň na to, co kupujeme. Staré rčení bych poopravila – nikomu nevěř a prověřuj, prověřuj, prověřuj!

pondělí 31. prosince 2012

Roční bilance

Mí milí čtenáři,
končí další rok. Pracovně byl dost náročný - mám nové vedení, dva mladé lidi, kteří jsou překvapivě fajn. Na výpověď, připravenou bývalou ředitelkou před jejím odchodem a závěrečným pálením mostů, naštěstí nedošlo. Celý rok jsem se snažila prokázat, že ač nejstarší, jsem platným členem týmu. Musela jsem se spoustu věcí naučit, vzhledem k tomu, že do důchodu čím dál, tím dál, tak proč konečně ne. Práce bylo tolik, že jsem vysedávala v kanceláři deset hodin denně a občas dělala doma i o víkendech, ale rodině to naštěstí nijak zvlášť nevadí.
Když se KlaPi předloni rozhodla odejít z domova, byly vztahy mezi námi dost napjaté. Ona puzena touhou osamostatnit se, já s broukem v hlavě, že trhnout se má, až dostuduje, nedokázaly jsme spolu klidně promluvit. Ale co máma nadělá, když se dítě chce odstěhovat? Řetězem ho k posteli nepřiváže. Celý letošní rok bydlí mé jediné dítě jinde. Někdy mi moc chybí, ale vzduch se pročistil a vztahy mezi námi byly z mého pohledu skvělé. Je moc šikovná, dostudovala první tři roky, takže si zasloužila slíbenou zrcadlovku, a navíc prošla náročným výběrovým řízením a pokračuje ve studiu, které ji moc baví.
Nezaměstnaný přítulník v dosud stále bezdomoveckém stavu, jenž téměř pět měsíců obýval uvolněnou KlaPiinu postel, si našel práci a jiné, tentokrát zpoplatněné lůžko v Německu. Vídáme se jednou za tři týdny, ale v létě se mu dařilo udržovat travní porost kolem naší chalupy v relativně civilizovaném stavu a na začátku prosince se nám konečně podařilo i využít krásný společný dárek k svátkům, který jsme dostali od KlaPi. Prožili jsme Mikuláše ve "středověkém" penzionu v Českém Krumlově.
Jako ochutnávku romanticky adventně pocukrovaného Krumlova, posílám všem svým věrným čtenářům přání úspěšného příštího roku a krumlovskou PF:


sobota 15. prosince 2012

Noční můra


Česká republika je v mezinárodním srovnání zemí, které přijaly koncept ECDL (European Computer Driving Licence), na 37. místě. Srovnatelného umístění jako ČR dosáhla například Zimbabwe, napsala 4. dubna 2011 Gabriela Bartíková v článku o průzkumu počítačové gramotnosti Čechů na webu cfoworld.cz.

Skoro celý listopad jsem prožívala strašidelný sen. Odehrával se v Zimbabwe, kde je častým pracovním mechanismem a dopravním prostředkem slon. Je to poměrně složitý organismus, má svá specifika a není-li odborně řízen, může dojít nejen k neštěstí, ba i ke ztrátám na životech. Proto majitelé sloních stájí své zaměstnance každoročně vysílají na pravidelné kurzy řidičů slonů. Kurzy pro vodiče slonů určených pro safari pořádá Zimbabwská asociace provozovatelů slonů pro safari, v originále Zimbabwean Association of Safari Elefants Operators, zkratkou ZASELO. 
Ve svém snu jsem byla malou domorodou zaměstnankyní výše zmíněného sdružení sídlícího v Harare a každoročně jsem byla před hlavní turistickou sezónou pověřována rozesláním pozvánek na kurzy, evidencí přihlášek a plateb a vystavením dvou dokumentů pro každého frekventanta – řidičského průkazu na slona a potvrzení o pravidelném proškolení. Protože však populace vycvičených slonů afrických v zemi roste, zájem o kurzy vzrůstá, a jedna drobná černoška už agendu nestíhá. Vedení asociace se tedy rozhodlo, že ji zjednoduší a pro příště se frekventanti budou přihlašovat elektronicky. Vytvořilo (nejen proto)  portál www.zaselo.com, kam sloní operátoři po zalogování napřed zasejou zanesou své řidiče. Data se z prvního portálu exportují do portálu druhého, zjednodušeně nazvaného e-shop (zkratka pro termín elefant-shop), kde si majitelé stájí po naprosto identickém zalogování vyberou z nabídky kurzů, naklikají řidiče, kteří mají kurz absolvovat, a potvrdí objednávku. Jednoduché a účinné. Nicméně malá černoška, vědouc, s jakými Zulukafry pracuje, vytvořila pro jistotu ještě blbuvzdorný sedmistránkový obrázkový manuál.

Tento manuál spolu s přihlašovacími údaji byl rozeslán mezi majitele stájí. Předpokládalo se, že tím záležitost kurzů pro malou černošku skončí, a byl jí přidělen další úkol. Původní bohulibá myšlenka se však evidentně minula účinkem. V následujícím měsíci, kdy série kurzů probíhala, malá černoška místo toho, aby osm hodin denně pracovala na dalším projektu, odpovídala deset hodin denně na spousty telefonických a mailových dotazů, jak že se na školení mají Zuluové přihlásit. Pomineme-li telefonáty negramotných majitelů stájí typu počítač ve firmě nemám a všechny ty internety bych nejraději zrušil, hovory s o něco gramotnějšími Zulukafry probíhaly následovně:
- Brej den, sem se chtěl zeptat, jak mám svý lidi přihlásit na to školení. Mně to nějak nejde.
- Vyplnil jste údaje svých zaměstnanců na portálu?
- Jo, už jsem v tom e-shopu.
- Fajn, přihlásil jste se?
- Jo.
- Dobře, takže tam vidíte nabídku školení.
- Jo.
- Dobře. Tak klikněte na to, kam chcete své lidi poslat.
- Ale to moje tam není. 
- Vidíte devět školení?
- Ne, jen čtyři. 
- Tak zarolujte po stránce dolů.
- A jó! Už ho vidím!
- Klikněte na ně.
- Mám.
- Co vidíte?
- No to školení.
- A vidíte tam zelený nápis VYBERTE FIRMU?
- Nevidím.
- Aha. A vidíte vpravo nahoře v zeleném obdélníku své jméno?
- Kde vpravo nahoře?
- No úplně nahoře na obrazovce vpravo. Zarolujte zase zpátky nahoru.
- Nahoře vidím MŮJ ÚČET, KOŠÍK, PŘIHLÁSIT SE.
- To ale znamená, že nejste přihlášený.
- Vážně?
- Ne. Klikněte na PŘIHLÁSIT SE.
- Jo. Teď tu mám nějaký dva obdélníčky pod sebou.
- Správně, tak do prvního vyplňte jméno a do druhého heslo, které jste od nás dostal mailem. Mimochodem, četl jste manuál, který v mailu také byl? 
- Nooooo, četl. 
Evidentně kecá. Chvíle udachmaného funění.
- Mám.
- Bezva, tak klikněte na tlačítko PŘIHLÁSIT SE, nebo to jen odentrujte.
- Cože?
- Klikněte na to zelené tlačítko dole.
- Hotovo.
- Vidíte vpravo nahoře své jméno?
- Vidím.
- Bezva. Vidíte nabídku všech školení?
- Vidím.
- Tak znova vyberte to, kam chcete jet.
- Já tam nepojedu, já tam chci poslat svý chlapy.
- Dobře, stejně na ten kurz klikněte.
- Ale on tu není, zase jsou jen ty čtyři.
- Zarolujte dolů, pamatujete?
- A jo vlastně… Tak už jsem tam.
- A už vidíte zelený nápis VYBERTE FIRMU?
- Vidím.
- Tak na něj klikněte – rozbalí se vám roletka s názvem vaší firmy a pod ní jména vašich zaměstnanců.
- Firmu tu mám, ale zaměstnance ne.
- A vyplnil jste je předtím do portálu?
- Kam že?
- Vždyť jste říkal, že jste je do portálu vyplnil! No nic, tak si otevřete nové okno, najděte si stránku www.zaselo.com. Na ni se přihlásíte úplně stejně jako do e-shopu. Máte?
O něco delší funění.
- Mám.
- Vidíte zelený název své firmy?
- Jo.
- Tak klikněte na ten název, zarolujte dolů a klikněte na PŘIDAT ZAMĚSTNANCE. Nejlepší by bylo, kdybyste se řídil podle manuálu. Podle něj vyplníte údaje o zaměstnancích, pak je v e-shopu označíte a kliknete na K POKLADNĚ. Dál už je to stejné jako v každém e-shopu. Nakupoval jste někdy přes elektronický obchod? 
- No jasně!
- Kdyby se vám cokoli nedařilo, zase zavolejte.
Po hodině se ozve týž zoufalec plačtivým/vzteklým (podle nátury) tónem.
- Tak jsem v tom sloním obchodě, ale ty svý chlapy tu pořád nevidím!
- A vyplnil jste jejich údaje na portálu ZASELO?
- Jo.
- Podle manuálu všechny povinné, tedy označené hvězdičkou? Jméno, příjmení, datum narození, umístění chýše?
- Já nevím, kde bydlí.
- Vy nevíte, kde vaši zaměstnanci bydlí? Ale to budete muset zjistit! Adresa musí být v řidičáku uvedená. V manuálu to přece je! Četl jste ho?
- No… čet. Tak já to zjistím.
- Dobře. Kdyby něco, tak zase zavolejte.
To, že přihlásit se na školení je ve skutečnosti jednoduché,  uznali milí Zulukafři bohužel až na samotných kurzech, kde si nejdříve vylili zlost na lektorech. Ti jim pak násilím vnutili manuál v prezentaci. Řidiči slonů jsou totiž správní muži, frajeři, kteří se nikdy nemusí ptát na cestu nebo číst návody k použití.
Třetina podobných telefonátů skončila tím, že si malá černoška, nyní s lehkým třesem v rukou a nepatrným tikem v levém oku, nechala potřebné údaje nadiktovat, vyplnila je a firmu na školení přihlásila sama. 
Tato činnost ji připravila o celý měsíc života. Po časově i mentálně nadnormativní šichtě se doma už jen na pár hodin vyčerpaně zhroutila a po exhumaci pracovala po nocích na dalším přiděleném úkolu. Takže chudinka neměla čas ani sílu napsat cokoli na svůj blog.

sobota 3. listopadu 2012

Průzkum veřejného mínění, aneb Vážně chcete vědět, co si myslím?


Náš pan starosta, o němž jsem se již jednou zmiňovala, si vymyslel dotazník ve stylu aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Rozeslal všem dospělým obyvatelům obvodu dotazník týkající se průzkumu veřejného mínění ohledně možnosti zavedení zón placeného stání. Jelikož v bytě máme trvalé bydliště tři dospělí, ačkoli KlaPi s námi nebydlí a ani nedisponuje samohybem, obdrželi jsme dotazníky tři. Dědeček sice už několik let auto nevlastní ani neřídí, jako uvědomělý občan však cítí potřebu splnit všechny požadavky našeho štědrého a pečujícího státu potažmo obvodního úřadu, takže KlaPiin dotazník předisponoval na Petra, jenž ze svého pracoviště v Německu jednou za dva tři týdny dojíždí na víkendy za námi a díky vlastnictví třiadvacet let starého superbouráku má k parkování v našem okolí co říci. 
Dědeček vzal dotazníky svědomitě s sebou na chalupářský víkend a neustále nás honil, abychom je vyplnili. V sobotu večer, když jsem se v zasloužilém volném čase a v bezpečné vzdálenosti od kanceláře, plotny a zasněžené zahrádky hodlala věnovat svému koníčku u notebooku, mi děda formulář významně položil na klávesnici. Jelikož se mi právě loudovala oblíbená hra, uvolila jsem se, že si ho aspoň přečtu. 
Již první letmé nahlédnutí mi potvrdilo, že vyplňovat jej je ztráta času – nejde o průzkum veřejného mínění, jak se praví v záhlaví, nýbrž o statistický průzkum, jenž má nejspíš přihrát obvodnímu úřadu argumenty pro zavedení placených modrých zón a parkovacích automatů na naší periferii. Tazatele nijak zvlášť nezajímá názor občana, spíše se snaží navést respondenty na odpovědi, z nichž bude možné vyvodit požadované důsledky. Ve skutečnosti totiž OU ani trochu nezajímá, co si občané myslí. 
Příklad první – chodníky.  Před šesti lety naše bytové družstvo žádalo OÚ poprvé o opravu přilehlých chodníků, jež jsou po silnějším dešti vhodné výhradně pro plavce (foto z dokumentace přiložené k žádosti). Nejsme v tom sami - po lijáku vypadají chodníky na celém sídlišti stejně. Suplik jsme od té doby poslali několik, zatím bez jakékoli odpovědi. Zato se nedávno začaly rekonstruovat dosud hladké chodníky na hlavní ulici před rostoucí ekologicky příznivou meganovostavbou. Snad aby si budoucí obyvatelky cestou na zastávku MHD neponičily štekle. 
Příklad druhý – autobusová zastávka. V rámci výše zmíněné rekonstrukce chodníků na hlavní ulici babičkám, žijícím na sídlišti už přes šedesát let, přesunuli zastávku autobusu z jejich oblíbené a frekventované přímé linie mezi poliklinikou a poštou o sto metrů dál mezi staveniště a parčík. Babky se proběhnou, potrénují svaly i šerm francouzskou holí, zatímco nožky obyvatel nového bytového komplexu se nevyčerpají cestou na autobus a jejich nositele neoslabí únava z nezvyklé pěší chůze při vytváření hodnot, zejména daňových odvodů.
Příklad třetí, nepřímo související s parkováním, ale týkající se řidičů – přechody a semafory. Řidič, vezoucí svého starouška na vyšetření na polikliniku a přijíždějící od východu, se dosud otočil do protisměru na místě, kde je přerušený zelený pás, pár metrů se vrátil po hlavní a zabočil do ulice, kde poliklinika leží. Mezi poštou (zelený praporek) a poliklinikou (červený praporek) ujel zhruba 300 metrů (mapa vytvořena z mapy.cz).
V rámci rekonstrukce komunikací byl těsně před západnějším přechodem pro chodce, v místě označeném na předchozím obrázku modrou šipkou, zřízen další přechod a oba byly vybaveny semafory. Takže z místa, kde se dříve auta obracela do protisměru, se stala světelně řízená křižovatka, na níž se podle vyhlášky otáčet nelze. Řidič tedy musí jet dál na západ. Bohužel na následující křižovatce na něj číhá další semafor, takže k otočce musí popojet ještě kousek. Zkrátka z dosavadní třísetmetrové trasy mezi poštou a poliklinikou se rázem stanou téměř dva kilometry (přesněji 1770 metrů - opět mapy.cz). Zdrávas ekologie!
Pochopila jsem, že problémy řidičů obvodní úřad vlastně vůbec nezajímají. V dotazníku ani v nejmenším neuvažuje o tom, že by bylo možné svévolně si jen tak zdarma zaparkovat na ulici. Otázky cíleně směřují k placení. Chceš parkovat před domem? Zaplať si parkovací kartu na modrou zónu. Máš garáž, ale chceš si před domem naložit věci na chatu? Zaplať poplatek v parkovacím automatu. Budeš rekonstruovat bytové jádro nebo chceš vymalovat? Kup si celoroční kartu pro řemeslníky. Objednáváš si zboží přes internet a občas ti přiveze zásilku PPL? Kup si pro dovozce roční parkovací kartu.
Vím, že tyto problémy řeší mnozí obyvatelé středu Prahy. Ale že budeme řešit parkovací zóny a automaty skoro šest kilometrů od Muzea, to by mě nenapadlo.