úterý 31. července 2012

Holínky neboli gumáky

Otravovaly mi dětství spolu s řádkovanými punčocháči, jejichž volná guma klouzala po dětských útlých bocích, rozkrok tím pádem sjížděl kamsi ke kolenům, nohavice se hrnuly dolů a ve špičkách bot se tvořil tlačící chuchvalec přebytečného materiálu. Byly stejně protivné, jako kanárkově žlutá froté mikina, na niž ráda usedala hejna dotěrných černých mušek a broučků, jejichž ochlupené nožky se zaplétaly do smyček, takže místo šetrného setřepnutí obtížného hmyzu z látky docházelo k hromadnému vyhlazení nevinných tvorečků rozmáznutím. Pařily k mé dětské houbařské výstroji a doplněné o „kašmírový“ šátek na hlavu proti klíšťatům, který nebyl ani trochu kašmírový, protože na čele příšerně štípal, se nepochybně zasloužily o to, že mi dodnes při vyslovení spojení „jít na houby“ vstávají vlasy hrůzou.
Každý sudý podzim, když jsem konečně dorostla do výstroje natolik, že se mi neudělal chuchvalec z ponožek nebo punčocháčů v holínkách hned jak jsme vyšli z vrátek, ale až po docabrtání do kilometr vzdáleného lesa, jsem se začala obávat Ježíška. Bylo velmi pravděpodobné, že mi pod stromeček nadělí nové, o dvě čísla větší modely těchto módních artefaktů. Tehdejší mrav přikazoval rychle rostoucímu dítku nakupovat punčocháče, tepláky a holínky s prostorovou rezervou a kousky, do nichž právě ideálně dorostlo, přesouvat mladším příbuzným. 
Až když se můj tělesný vývoj zpomalil, vydržely mi oblíbené gumáky i několik let. Tedy ne že by vydržel materiál – pryž časem puchřela, tu a tam jsem v potoce šlápla na ostrý kamínek či při senách na hrábě nebo vidle, jichž byl po celý rok rozprostřen kolem babiččiny chalupy dostatek. Můj obětavý tatínek měl pro tento případ stále v pohotovosti sadu na opravu cyklistických duší, takže jak se blížil konec životnosti nenáviděné gumoobuvi, připomínaly mé holínky svým záplatovaným designem stále více v posledních letech módní strakaté wellies.
Jak správně tušíte, gumáky jsem od dětství urputně nesnášela, i když, coby dítko odchované částečně na venkově, jim nemohu upřít značnou účelnost. Tedy v zimě v nich nohy mrznou, to je fakt. Ale s teplými ponožkami (sežmoulanými ve špičkách bot) se v nich můžete pokusit čelit jarním a podzimním plískanicím. V létě se hodí na kamenité lesní stráně, kde číhají jedovaté zmije. Udrží nohy v suchu při kosení zarosené trávy. Ochrání kotníky a lýtka před trnitými stébly při sklizni sena a tuhé slámy z luk a polí. A v neposlední řadě jsou skvělé do maštalí a chlévů, kde kromě pichlavé slaměné podestýlky útočí na nohy chovatelů skotu i jiné záludnosti. 
Těžko odhadnout, které z těchto přírodních nástrah se návrhářky Flejšarová a Janoušková obávaly při navrhování modelů pro naši olympijskou výpravu. Když jsem jejich modely viděla před týdnem, pomyslela jsem si, že zadáním bylo varovat Londýn, že z Czech RepubLIKE dorazila výprava vidláků. Ohlasy po zahajovacím ceremoniálu OH 2012 mě však překvapily. Dopadlo to kupodivu dobře a jak vidno, nejsem tak moudrá, jak se tvářím. 
Ale nic to nemění na tom, že se v gumácích hrnou ponožky a potí nohy. Čest naší výpravě v Londýně, že to přežila s úsměvem.

středa 4. července 2012

Výlet do Českého ráje

Předem tohoto příspěvku se sluší poděkovat chicagským dělníkům, kteří se před sto dvaceti lety zasloužili o prvomájový státní svátek, a vojákům Spojenců a Sovětského svazu bojujícím na frontách druhé světové války nejen za to, že nasazovali životy za svobodu méně odvážné části lidstva, ale i za to, že své vítězství tak dobře načasovali.
Jak jistě tušíte, ačkoli letní prázdniny již vypukly, vracím se ve vzpomínkách skoro o dva měsíce zpět k nádherným dnům na počátku května, kdy si většina z nás kromě alrgiků bere pár dní dovolené mezi svátky a nejbližším víkendem a svorně prcháme z měst na venkov vstříc jarnímu sluníčku a bující přírodě.
Také my jsme koncem dubna odjeli na chalupu na prodloužený víkend a ozbrojeni naostřenými zbraněmi se pokoušeli pokořit neúprosnou džungli. Po dvou dnech usilovného pachtění naše páteře, zkřivené monotónním pohybem s křovinořezem či strunovou sekačkou, a ruce vytahané do délky horních končetin našich ochlupených prapředků zatoužily po odpočinku. Rozhodli jsme se dát si pauzu a vyrazit na výlet.

Jako malá holka jsem poznala začátek léta podle toho, že tatínek ze špejcharu donesl dva hromotlucké na zimu odstavené dámské bicykly po pratetě ze třetího kolena, umyl je, vazelínou promazal řetězy a zalepil a nafoukl zpuchřelé duše. Letní prázdniny zahajoval tím, že nás s maminkou vysadil do popraskaných kožených sedel a sám se vyhoupl na hřbet zánovní Lastočky vypůjčené od prastrýce, jenž na ní v propocené rádiovce, s bandaskou bílé kávy a svačinou v ušmudlané plátěné tašce na řídítkách jezdil do práce v JZD. První víkend mých letních prázdnin spočíval v zahřívacím celodenním cyklovýletu na necelých dvacet kilometrů vzdálený hrad Kost.
Dnes nám k přesunu na delší než kilometrové vzdálenosti neslouží vlastní měšťácky ochablé svaly, ale stádečko ořů pod kapotou. Takže to, co dříve trvalo celý den, se dá hravě zvládnout za rychle ubývající odpoledne. S Petrem jsme se rozhodli, že dojedeme na hrad mého dětství Kost a projdeme si krátký asi šestikilometrový okruh. Jenže nepříznivé okolostojičnosti, o nich ještě bude řeč, nám cestu zkrátily zhruba na polovinu a já jsem po návratu domů trpěla celý týden pocitem jakési nenaplněnosti.
Naštěstí na následující prodloužený víkend dorazila KlaPi dychtivá nejen výletu, ale také provětrání nového Nikonu s příslušenstvím, dřímajícího do státnic na dně skříně a motivačně zapůjčovaného při jejích cestách na chalupu. Petr se rozhodl, že nebude narušovat vzácné společné chvilky matky s dcerou, a vypustil nás do přírody samotné, takže vůbec nevadilo, že jsem se rozhodla dokončit to, co nevyšlo minule.
Náš z velkoměsta naplavený soused na svých webovkách sice balamutí veřejnost tvrzením, že naše osada je branou do Českého ráje, my starousedlíci ovšem víme své. Stačí posadit netrénované tělo na kolo, párkrát šlápnout do pedálů, a z brány se rázem stane velmi rozlehlé předpolí. Z místa, kde se polabská placka začíná nesměle vlnit, musíte ujet skoro deset kilometrů pořád do kopce, než dorazíte na místo, z něhož je aspoň vidět dominanta Českého ráje, zřícenina hradu Trosky.
Kopec Čakan nad Sobotkou nemá ani 400 výškových metrů, ale výhled je z něj úžasný. Za jasního počasí je vidět i Kotel a Zlaté návrší v Krkonoších.
Do cukrárny na náměstí v Sobotce, skutečné bráně Českého ráje, jezdíme na zmrzlinu už dvacet let. Zmlsanost i tentokrát zvítězila nad touhou po turistice, a s KlaPi jsme nad pohárem a holčičími řečmi strávily snad hodinu.
Potom jsme konečně zamířily do podle mého názoru nejkrásnější vesničky v Čechách, do Vesce. V obci s pětadvaceti chalupami a téměř stejným počtem stálých obyvatel se filmovala spousta pohádek, třeba S čerty nejsou žerty, Ostraváci tu točili scény z devítidílného seriálu O nesmrtelné lásce, od hasičské zbrojnice na návsi vyjížděla stříkačka Máňa ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny, ve filmu Jára Cimrman ležící spící se jmenovala Liptákov, ve filmu Díky za každé nové ráno předstírala, že leží na Podkarpatské Rusi. A to zdaleka nejsou všechny její filmové role. V to májové odpoledne tu byl klid, voněl rozkvetlý šeřík a člověk si připadal, jako by se vrátil v čase o sto let. Do přítomnosti nás vracela jen u roubených chalup zaparkovaná auta.
Od Sobotky kolem Vesce vede po rovině nudná rovná asfaltka, která se najednou prudce skloní do údolíčka a na neznalého motoristu vyjukne mohutná hradní věž. Hrad Kost je také filmová hvězda. Leží na skalním výběžku v dolíku mezi dvěma rybníky. Auto jsme zaparkovaly pod hradní skálou, prošly předhradí, a protože na prohlídku hradu už bylo pozdě, vypravily jsme se podél Bílého rybníku na dřevěné molo s krásnou vyhlídkou na siluetu hradu čnící proti slunci nad třpytící se vodní hladinou.
Protisvětlo není přítelem amatérských fotografů, a tak jsme hrad obešly, já jsem si jako vždy na tomto místě posteskla, že malebné domečky přilepené k hradnímu suku, které si pamatuji z dětství, se dílem samy rozpadly, dílem je hradní páni zbořili, takže po nich zbyly jen sklípky vytesané do skály. Z přesně určeného jediného místa jsme spočítaly všechny čtyři hrany hradní věže postavené na lichoběžníkové základně a vkročily do údolí Plakánek.
V pískovcových skalách je vymlela říčka Klenice a svůj název prý dostalo podle rodiny uhlířů, kteří tam pálili dřevěné uhlí. Kouř z milířů se táhl dnem údolí a uhlíři od něj měli pořád uslzené oči, a tak se jim říkalo Plakánci. Existují i mnohem poetičtější verze původu tohoto názvu, ale mně se nejvíc líbí právě tato, ačkoli údolí mi nepřipadá až tak úzké, aby z něj kouř neměl kam uniknout. Možná to bude tím, že má zkušenost s pálením dřevěného uhlí nepřesáhla rozměry zahradního grilu pro nepočetnou rodinu.
Z místa, kde se u studánky cesta odlepí od skály a křižuje údolí, je hrad Kost, vybudovaný na skále a přesto utopený mezi okolními masivy, nejlépe vidět. S KlaPi jsme si vyrobily každá svou pohlednici a vrátily se k autu.
Týden předtím jsme tady s Petrem vlastně zahájili naši zamýšlenou procházku. Podmáčená louka na březích Klenice byla jako třpytivými flitry vysypána květy zlatých blatouchů. Místní opeřenci, zpitomělí soužitím s civilizací, ve skalním amfiteátru pořádali megashow Ptactvo hledá talent, již si proti svému biorytmu nenechala ujít ani jakási sova, jež, nemajíc mobil, podporovala svého favorita aspoň občasným hlubokým houknutím.
Prvním úsekem skalního údolí, až tam, kde se tok Klenice láme v téměř pravém úhlu, vede pohodlná široká písková cesta. Nálety kolem skal jsou vykácené a je tu dost místa jak pro cyklisty, tak pro rodinky osandálovaných a opantoflovaných návštěvníků hradu, kterým šplhání po kamenných schodištích nestačilo, a rozhodli se vykonat něco užitečného pro rozchození kachničky se šesti, co spucovali k obědu.
Za zatáčkou se charakter stezky mění. Zúží se na polovinu, protože ji zleva lemují rozmočené břehy rybníku Obora a vpravo husté křoví šplhající po úpatí pískovcových skal. Romantické vzpomínání, jak jsme tu před dávnými lety na výletě s Petrem a našimi tehdy předškolními dětmi ukryti ve skalní rozsedlině před letním deštíkem naslouchali zpěvu zobcové flétny linoucí se nad hladinou rybníka odkudsi z hloubi skal, narušovalo neustálé sebezáchovné uskakování z cesty do mokřadu před zdivočelými do neoprenu oděnými mimozemšťany maskovanými za potápěčskými brýlemi, zakuklenými do plastových hlavokrytů a řítícími se hlava nehlava pěší stezkou na dvoukolých ořích.
Marťanů ubylo až na hrázi, pod níž si starou roubenou pilu zrekonstruoval k letnímu bydlení oborský vodník. Své řemeslo ovládá tak dokonale, že věrohodnějšího hastrmana aby pohledal, a tak zapřel svůj původ, dal si občanské jméno a celá desetiletí baví děti v televizních a filmových pohádkách.
Potem páchnoucí mimozemšťani se od hráze řítili na svých zbraních hromadného ničení kolem studánky Roubenky, o níž napsal báseň Fráňa Šrámek, ke Střehomi, kde pohádková macecha Dorota Máchalová připravila o mlýn právoplatného dědice Petra, za kterýžto čin přišla do pekla, protože S čerty nejsou žerty. My jsme odbočili do Veseckého Plakánku, kde byl božský klid. Jenomže v polovině údolí se mi ve fotoaparátu vybila baterka, což dosud vedle mě statečně kráčejícímu Petrovi připomnělo, že je hrozné vedro a právě došla i voda v petlahvi, kterou nesl. Dehydratace zejména osob v našem věku je životu nebezpečná a je třeba si co nejrychleji zachránit život návratem na základnu.
Ačkoli jsem odhadovala, že cesta k autu – ať už dopředu, nebo zpátky – je zhruba stejně dlouhá, rozhodla jsem se udělat mu radost a dát přednost návratu stinným Plakánkem před vyšplháním k Vesci a šlapáním zpátky na Podkost po rozpáleném asfaltu. Ani jsem ho nenutila zajít ještě na návštěvu ke slepé Barce, která obývá do skalního bloku vytesanou světničku kousek západně od Kosti. Snad příště.
Byly to dva úžasné výlety, každý z nich měl svůj půvab a vzájemně se skvěle doplňovaly. Jelikož letos nejedeme na dovolenou dál než na chalupu, budou právě ony ještě dlouho mou inspirací a životabudičem.

P.S. Komu tento spot připadal moc dlouhý a nudný, ten ho nemusel číst. A kdo by chtěl vidět více a větší fotky, ten si může kliknout vpravo nahoře na fotogalerii.

pondělí 11. června 2012

Příliš dlouhý tvít

Ve všech bedekrech o jižní Francii se dočtete, že Marseille je multikulturní město. Moc jsem si jí sice neužila, ale za tři hodiny, které jsem tam strávila, jsem od domorodých potomků římské říše ani od importovaných Afričanů neslyšela slovo jinak než francouzsky. S výjimkou přístavního mola, odkud odplouvají turisté na ostrov d´If a na Frioulské ostrovy, ale i tam byli většinou Francouzi.
Zatímco když u Viktorky nastoupíte do devítky a vystoupíte na Ohradě, za sotva deset minut jízdy uslyšíte leccos. Migrující majitelé maličkých obchodů na Seifertce švadroní vietnamsky a čínsky. Studenti se většinou dorozumívají angličtinou na různých výukových stupních. Načančané dívenky s blýskavými tričky a předlouhými drápy hovoří rusky. Drsní hoši v montérkách halekají do mobilů ukrajinsky. Chrochtající Holanďani, vojensky úderní Němci a hlasitě drmolící a gestikulující Italové a Španělé vám podrážejí nohy kufry na kolečkách. A dnes mi na nohu šlápl jeden zmatený Polák. Češtinu abyste pohledali.
Kdo tvrdí, že vzorem multikulturnosti je Marseille? Žižkov je to!

pátek 25. května 2012

Versatile Blogger

Znáte ten stav, kdy se v zaměstnání honíte jako blázen, práci si nosíte domů, a přesto zoufale pokulháváte za harmonogramem? Dobu, kdy jste své koníčky uložily k ledu, protože to, co musíte zvládnout, vás vyčerpá natolik, že po vytvoření hodnot ku prospěchu kapitalistické vlasti a úkonů pro zachování rodiny při životě upadáte do stavu blížícího se klinické smrti, abyste alespoň na polovinu kapacity dobily baterky? Přesně tak teď žiju a to je jeden z důvodů, proč jsem na svůj blog měsíc nezabloudila a tudíž nezjistila, že jsem získala od Birgit ocenění Versatile Blogger. Vlastně mě na ně upozornila má dcera.
Birgit moc děkuji, jsem ráda, že Vysypaná Makovice není jen autopsychoterapeutickým prostředkem, ale že ji někdo čte a snad se u ní i pobaví.
V tom frmolu posledních týdnů nebylo jednoduché splnit podmínky soutěže, tedy prásknout na sebe sedm věcí a nominovat na stejné ocenění 15 blogerů. Člověk celý den dělá to, co musí, a v noci, když se mu konečně podaří vyšetřit krátkou chvilku na dělání toho, co by rád, by měl předtím, než bude moci dělat to, co chce, napsat to, co musí. Nicméně nakonec se téměř povedlo. Za své meškání se Birgit omlouvám a opožděně ještě jednou děkuji. Dobrá tedy, vzhůru do toho. Sedm drbů o mně:
  •  Jsem rozvedená vdova, která se ze svého krátkého manželství vlastně nikdy nevzpamatovala a díky dlouhým rokům v profesi obsazené převážně chlapy zaujala k mužskému pokolení lehce feministický postoj korigovaný vědomím, že složit sedmnáct metráků uhlí a posekat dva hektary trávy je nad ženské síly.
  • Jediný muž, s nímž dlouhodobě sdílím domácnost, je můj tatínek. Ne, mé mínění o mužích a jejich použití pro praktický život nevylepšil, ale vytrvale mě trénuje v toleranci nejen k mužským, ale i k seniorům.
  • Odmalička jsem žila v matriarchální rodině. Náš dvoupokojový panelákový byt, v němž jsem bydlela s rodiči, patřil babičce, jež ve svém aktivním věku trávila léto v rodné chalupě a zimu s námi ve městě. Tatínek byl jediný mužský prvek a celý život obě dámy, celkem dominantní ženy, rozhodovaly o jeho soukromí. V zimě matka, v létě manželka. Ovlivnily jej natolik, že ve svých osmasedmdesáti letech potřebuje poradit, jaké ponožky si ten den má obout. Když jsem měla dost manželského života, uprchla jsem – jak jinak – k rodičům. Babička byla už několik let po smrti, ale místo ní jsem si s sebou přivedla dceru. Takže opět výrazně femininní domácnost (včetně kočky). Maminka zemřela před dvanácti lety a má v anglickém slova smyslu dospělá dcera se vloni celkem pochopitelně rozhodla žít svůj vlastní život jinde a jinak. Početní rozložení mužů a žen v naší rodině se tím sice vyrovnalo, ovšem ne nadlouho. Můj dlouholetý přítulník, notorický průšvihář a oběť svého milovaného toulavého povolání, kvůli němuž s ním nevydržela žádná ženská, si povšiml uvolněné postele v našem bytě a podal výpověď, aniž by si zajistil další zaměstnání. Takže už čtvrt roku způsobuje maskulinní převahu v naší domácnosti. Vzhledem ke své feministické orientaci bych měla být znechucená, ale kupodivu nejsem. Po návratu z práce nalézám nádobí umyté, celodenní nános drobků uklizený, vrstvu po bytě rozesetých kočičích pilin vyluxovanou, vyprané prádlo pověšené, auto opravené a vyzvednuté ze servisu, dědečka přepraveného na kliniku a v pořádku vráceného domů. Kohoutky nekapou, co bylo rozbité, je slepené, kuchyně je vymalovaná, tráva kolem chalupy posekaná tak, jako nikdy nebyla. Asi jsem adoptovala dokonalou manželku.
  • Poté, co mé dítko prchlo před zostřeným rodičovským a prarodičovským dozorem, získávám o něm informace především stalkováním. Díky tomu mám účet na facebooku i twitteru. Náš rodičovsko-dítěcí vztah ovšem není jen virtuální a doufám, že se brzy dočtete o exploataci naprosto úžasného dárku, jehož polovinu jsem od KlaPi dostala předčasně k svátku.
  • Miluji naši rozpadající se chalupu na samotě, zpěv ptáků, kvákání žab a přírodní ticho, jež ruší civilizační zvuky zemědělské techniky, cirkulárek, motorových pil a sekaček stovky metrů vzdálených sousedů tak zřídka, že si je čas od času musíme vyrábět sami.
  • Jedním z mých koníčků je fotografování a mám účty na picasse  a starší na rajčeti.
  • Už zhruba deset let trávím část volného času u hry The Sims. Bytovou architektkou (dnes se tomu říká designérkou) jsem chtěla být už jako dítě, jenomže matika a fyzika potřebná pro přijetí na ČVUT mi ani trochu nešly. Možná i proto, že jsem odmalička žila v poměrně stísněných podmínkách, stavím a zařizuji si teď aspoň virtuálně.
 Když není dost času na koníčky, věnuji se surfování na internetu. Mezi mé nejoblíbenější blogery patří:
  • KlaPi detailistka má po tatínkovi a jeho rodičích spisovatelský talent. Sklony k fotografování a lásku ke kočkám zdědila asi po mně.
  • Zajímá mě Luxusní život Vanilky, inteligentní české mladé ženy žijící v Lucembursku.
  • Baví mě styl psaní a humor skromného, slušného, seriózního a konzervativního gentlemana; a jeho pohled na svět z Virtuálního chlívku.
  • Ráda si čtu úvahy chytrých lidí, jako je třeba koalix, kteří mě přivedou na myšlenky, jež by mě samotnou nikdy nenapadly.
  • Partnerka tohoto vtipného muže Puffin(us) bloguje o tom, jak žije se svým mužem a jejich roztomilým Mišákem a nabourává mou zažitou představu o tom, že manželství je peklo.
  • Mám ráda ironický až sarkastický humor, pochopitelně se jako ženská snažím svým zjevem neodpuzovat a občas se nestačím divit, co si na sebe jiné dámy dokážou navléci. A ráda se poučím. Proto si čtu Módní peklo.
Další mé oblíbené blogy souvisí s mou nenaplněnou touhou po krásném bydlení, nejlépe v domečku na venkově v rustikálně-provensálsko-skandinávském stylu:
Podmínku vyjmenovat patnáct nejoblíbenějších blogů jsem dokázala splnit jen ze dvou třetin, ačkoli pročítám ještě spoustu dalších blogů profesionálních bytových designérů i dam čechrajících si své příbytky amatérsky, skvělých fotografů nebo jedinců popisujících své postřehy ze života v cizí zemi. Některé mé oblíbené blogy jsou cizojazyčné a nejsem si jistá, že by jejich autoři mé ocenění pochopili, když ani já si někdy nejsem jistá jejich sděleními a omezuji se na prohlížení obrázků.
Vlastně ani mně samotné ten titul není zcela jasný. Versatile Blogger – univerzální, všestranný bloger? To já přece nejsem. Ale možná je to ocenění autora nestálého a vrtkavého, a to sedí. Jsem přece ženská. Každopádně ještě jednou Birgit za ocenění děkuji.

pátek 13. dubna 2012

Velikonoce – reportáž, tak trochu foto

Kdysi v bohatších dobách jsem svému dítěti slíbila k promoci zrcadlovku. Bakalářka se sice teprve dokončuje, státnice jsou kdesi v blíže nespecifikovaném dohlednu a mým bankovním kontem vane ledový průvan, ale shodou všelikých okolností mi dcerou vytoužený Nikon D3100 s teleobjektivem a sadou mezikroužků přistál na stole už ve čtvrtek před Velikonocemi. Abych bydlištěm detašovaného potomka zákeřně motivovala nejen k pilné práci, ale i ke strávení nadcházejících rodinných svátků na chalupě, slíbila jsem, že zrcadlovka pojede jaksi zálohově s námi. Musí se přece prozkoumat, jestli jsou v balení všechny náležitosti a vše dobře funguje!
Takže naše Velikonoce naplňovalo nejen kuchtění pro rodinku kobylek, pečení mazanců a beránka, barvení a zdobení vajíček, čančání jarní výzdoby, ale i hrátky s fotoaparátem.
KlaPi přijela za námi na chalupu v sobotu odpoledne a do večera stihla jen prozkoumat obsah tří krabic, složit foťák a vyzkoušet funkci mezikroužků na kuchyňské velikonoční dekoraci.
V neděli se mi podařilo vytáhnout ji z postele nezvykle brzy slovy: „Venku svítí sluníčko, a ty se tu zbůhdarma válíš?“ Pohledem z okna se přesvědčila, že nekecám, a čiperně vyběhla na zahrádku fotit makrokytičky, kterých bohužel po dvou chladných týdnech nebylo moc. Zdokumentovala tedy pouhým okem nepostřehnutelného červíčka topícího se v kapce rosy,
… udělala mi jasno v barvě mých očí...
 ...a znechutila naši kočku nesnášející objektivy.
Po obědě a kafíčku se šlehačkou…
jsem se i já vyzbrojila svým zánovním služebním Nikonem a za příjemného slunečného počasí jsme vyrazily na severozápad. Po nebi se honily úžasné mraky, KlaPi přehazovala obyčejný objektiv s mezikroužkem za tele a zatímco zkoumala, co který umí, zalehla jsem do brázdy a povedla se mi moc hezká fotka i bez různých fiškuntálií.
Ušly jsme ještě nějakých sto padesát metrů, od severu se přihnal černý mrak a spustila se vánice jako v lednu. Zrychleným krokem jsme se vrátily domů a vrhly se usušit a ohřát ke kamnům.
Sněžení za chvíli ustalo a za necelé dvě hodiny zase svítilo sluníčko jako v dubnu. Znova jsme se optimisticky chopily přístrojů a vypravily se pro jistotu tentokrát na jihovýchod. Hned za naším sadem jsme nad hlavami ve větvích objevily párek tokajících sýkorek tak zabraných do jejich činnosti, že je nedokázaly vyrušit ani dvě cvakající spouště.
Jenomže sotva jsme popošly dalších tři sta metrů, hádejte, co se přihnalo od severu!
Do třetice už KlaPi zastávkovala, a tak jsem vyrazila sama, pro jistotu na jihozápad. Možná proto se mi další černý mrak od severu vyhnul.
V pondělí dopoledne jsem si přivstala, a zatímco KlaPi ještě pokojně spala, našroubovala jsem na zánovního Nikona nové tele a vypravila se na kopec nad chalupou vyfotit skoro padesát kilometrů vzdálené rokytnické sjezdovky.
Po obědě jsem si ještě půjčila jeden z mezikroužků a zkusila portrétovat včeličky na rozkvetlém javoru.
Ptáte se na pomlázku? Tak ta nebyla. Jeden náš muž už správné velikonoční zvyky zapomněl, druhý je od dětství zkažený velkoměstem a třetí zůstal doma hlídat kočku. Takže velikonoční pondělí pro kočku.

pátek 6. dubna 2012

Blbost a sebevědomí

Všimli jste si, že mezi lidskou blbostí a sebevědomím existuje přímá úměrnost?
Již dlouho pozoruji, že takoví ti borci, co je jim moře po kolena a země malá, co broukopytlíkoidně všechno znají, všude byli, všechno už viděli a mohli by tudíž řídit zeměkouli, mívají ve skutečnosti značně nízké IQ. Bohužel jejich hloupost jim brání v rozpoznání vlastní duševní nedostatečnosti.
Tihle namyšlení týpci vám klidně lžou do očí a při své samolibosti se domnívají, že lžou tak chytře, že se na to nepřijde. Vést s nimi dialog nelze, protože se domnívají, že zajímavé je jen to, co si myslí oni, a tak druhé nepovažují za hodné pozornosti. Z toho plyne i to, že jsou naprosto nevychovaní, neomalení, hledí si výhradně svého prospěchu a na nikoho neberou ohled. Ovšem jejich nabubřelé ego, nebetyčná samolibost a přemrštěné sebevědomí jim pomáhá v kariéře. Řídí velké firmy, vládnou krajům, zemím a světadílům, aniž by tušili, že na světě jsou nejméně tři miliardy lidí, kteří by k jejich práci měli větší předpoklady, než oni.
Hlupáka poznáte snadno už při prvním setkání a vůbec to nesouvisí se vzděláním. Blbec o sobě nikdy nepochybuje. Právě to jej nejmarkantněji odlišuje od člověka inteligentního, jenž o sobě pochybuje neustále. Namyšlený blbec nesnáší ani dobře míněnou kritiku, nadhled nad sebou samým je mu cizí a sebemenší žert na svou osobu považuje za smrtelnou urážku. S tím se zkrátka nedá nic dělat a proto je nejlepší vyhnout se mu. A pokud už vám řídí život, tak se ho zbavit. Rychle a nekompromisně.

čtvrtek 15. března 2012

Sedm dní je málo

V práci jsem zvedač telefonů, příjemce a distributor došlé pošty, vařič kávy pro návštěvy a pro šéfovou, myč špinavého nádobí, nákupčí kancelářských potřeb, zapisovatel přihlášek na všechny pořádané akce, koncipient vlastní a korektor ostatní korespondence opouštějící kancelář, grafik newsletteru, prezentací a ostatních materiálů, redaktor, korektor, editor a šéfredaktor odborného časopisu a kdoví, co ještě.
Doma jsem nákupčí, kuchař a grilovač, uklízeč, myč nádobí a oken, hajzlbába, pradlena (adekvátní mužské ekvivalenty jsem kupodivu nenašla), šič (nebo švadlena?), spravovač a látač, žehlič, malíř, tapetář a natěrač, holič a kadeřník, písař a IT odborník, opravář drobných defektů, šofér, zahradník, sekáč trávy, krmič a údržbář kočkovitých šelem a kdoví, co ještě.
Když zbude trochu času, jsem čtenář, blogger, internetový maniak, bastlíř, architekt a bytový designér Simíků, milovník vážné hudby, baletu a tance, amatérský fotograf a možná ještě něco.
Prostě normální ženská.
Nedávno v dámské společnosti přišla na přetřes otázka mnohostrannosti člověka jako jedince lidského rodu. S kolegyněmi jsme posuzovaly, co všechno zvládá žena, a co stíhá a umí chlap. Vzpomněla jsem si na dávno vyslechnutou poučku jedné zkušené ženské, již jsem zhruba reprodukovala před rokem a již si na přání dovolím ještě jednou volně parafrázovat.
Místo manžela, který každý den přijde utahaný z práce, pokud vyluxuje, tak ledničku, a plácne sebou s lahváčem na gauč před televizí (v lepším případě; v horším zvládne několik točených už cestou domů a o to později a utahanější pak dorazí) nebo se s hodnotnou literaturou, doutníkem a sklenkou koňaku uchýlí do svého reading-nook, by žena potřebovala na každý den v týdnu jiného muže.
V pondělí, když i ona přijde unavená z práce a přesto nahází prádlo zašpiněné o víkendu do pračky, pomůže dětem s úkoly a vyslechne jejich starosti, uvaří teplou večeři, pověsí vyprané prádlo a lehce přešůruje největší nepořádek, by se jí hodil chlap, jenž přípravu teplé večeře převezme za ni. Pravděpodobnost, že by narazila na muže, jenž nejen dobře vaří, ale dokonce po večeři umyje nádobí a v ideálním případě ženě naservíruje lahodný pokrm při svíčkách, protože o víkendu s dětmi na to nebyl čas ani prostor, a u stolu s ní rozebere život lidstva v posledním tisíciletí, století, desetiletí, nebo alespoň pondělní události ve světě a jejich mikrosvětě, je mizivá.
V úterý by se šikl chlap, jenž odpolední a večerní výše zmíněný chod domácnosti dobrovolně převezme na svá bedra a bez zbytečných hysterických a machistických scén ženě umožní, aby se po práci věnovala aerobiku, tanci, výtvarným kroužkům a čemukoli, co ji baví, a následné schůzce s kamarádkami. Vždyť je v jeho vlastním marketingovém zájmu nechat jí prostor šířit do světa, jak skvělého má partnera.
Ve středu je podle starého známého přísloví třeba něžného, pozorného a vytrvalého milence. Jeho předehra v podobě volného odpoledne s kamarády na tribuně fotbalového stadionu, na tenisovém kurtu, v hospodě či knihovně neuškodí, jestliže tím neohrozí závěrečný ceremoniál dne a přijde rozjařen jen do té míry, aby byl schopen žádoucího procesu .
Ve čtvrtek by nezaškodil milovník kultury, tedy muž, s nímž je možno zhlédnout jiný film, než akční. Přát si však, aby týž chlap neusnul v divadle na činohře, je nejspíš troufalé, a dovléci téhož do galerie, na koncert nebo dokonce na operu (o baletu se neodvažuji ani zmiňovat) zhola nesplnitelné.
Takže milovník klasické hudby by nalezl uplatnění v pátek. Za velmi odvážné považuji přání, aby týž muž byl při následném příjemném posezení nad sklenkou vína schopen intelektuálně pohovořit nejen o právě absolvovaném kulturním zážitku, ale i o oblastech s hudbou naprosto nesouvisejících.
Ideálním partnerem na sobotu by byl „sobotní manžel“, tedy muž, jenž vymění prasklé žárovky a vybité baterie, opraví kapající kohoutky, slepí rozbitou vázu, pověsí obrázek, poličku nebo garnýž, poseká trávník, pořeže větve, naštípe dřevo a jednou za čas vymaluje, vytapetuje, nalakuje, natře, položí koberec, přestěhuje nábytek, vykope jámu, zasadí strom, a postaví aspoň nízkou zídku. Odměnou by mu byl večer naservírovaný báječný grilovaný stejk, pokud by se u jeho konzumace dokázal zdržet hlasitých fyzických projevů.
Neděli je třeba věnovat odpočinku, jak praví křesťané. Proto na neděli by stačil muž, s nímž je možné projít se přírodou, absolvovat pohodovou projížďku na kole, zajet na výlet po památkách. Nebo se proběhnout po tenisovém kurtu, projít po golfovém hřišti, vyšplhat na skálu, skočit padákem – podle toho, zda je žena založení spíše klidnějšího, nebo milovnice adrenalinu. Muž, s nímž by bylo možné strávit týden dovolené, aniž by vám po dvou dnech lezl na nervy.

Do sedmi dní se mi bohužel nevešel muž sečtělý, s nímž je možno rozebrat přelouskanou literaturu a dozvědět se o knihách neznámých, ani takový, s nímž lze navštívit ples, aniž by tancechtivá žena musela od barové stoličky vedle svého nasávajícího partnera vrhat vilné pohledy po kolemjdoucích, aby si tak lstivě zajistila alespoň jeden tanec. A to si ani netroufám přát ženám muže, jenž by dětem pomohl s domácími úkoly z matematiky, fyziky a chemie, aniž by při slovních úlohách udělal gramatickou chybu. Jednoho takového jedničkáře jsem si kdysi vzala. Kromě domácích úkolů se s ním dal strávit krásný páteční večer a i přes nedodržení míry mu šla skvěle středa.
Prostě týden je strašně krátký a jeden muž všechno nezvládne.