úterý 30. listopadu 2010

Debilis debilitatis

Jednou takhle v úterý zhruba před čtrnácti dny mi zavolala má milá šéfová, jež bloumala se superšéfem po ministerstvech. Že prý měli na druhou hodinu dohodnutou schůzku v Komerční bance kvůli změně podpisových práv, ale že to nestihnou, tak abych tam zavolala a omluvila je. Jméno té paní si nepamatuje, ale je to pobočka na Palmovce.
Inu zabrousila jsem na internetu, abych zjistila telefonní číslo a vytočila. Nejprve to číslo, potom sebe. Dovolala jsem se nikoli na pobočku, ale na centrálu.
- Dobrý den, mám takový zvláštní úkol. Moje paní vedoucí mě požádala, abych zrušila schůzku, kterou měla mít ve dvě hodiny na pobočce na Palmovce.
- A s kým se měla sejít?
- To je právě to, co nevím.

- Vy nevíte, jak se jmenuje váš firemní poradce?
- Nevím.
- A máte internetbanking?
- Máme.
- No tak když si na něj najedete, tak tam v levém horním rohu máte jméno svého poradce.
- Ale já nemám přístup k internetovému bankovnictví.
- Ahaaa... No tak já vás přepojím na Palmovku.
Po chvíli ticha se ozvala starší dáma, s níž jsem v tom okamžiku mluvila zcela určitě poprvé v životě, protože bankovní záležitosti nejsou v naší kanceláři mou starostí. Vylíčila jsem jí, co že potřebuji.
- Vždyť jsem vám už jednou říkala, že k nám nepatříte, že vás teď má na starosti paní Hana Nováková ze Sokolovské!
- Nezlobte se, já s vámi mluvím poprvé, protože tyto záležitosti obvykle obstarává má paní vedoucí. Mohla byste mi tedy na paní Novákovou dát číslo?
- Tak já vás tam přepojím.
Zase chvíle ticha a ozval se mi povědomý hlas. Opět jsem vylíčila svůj úkol.
- Aha, ale to jste se nám vrátila na centrálu.
- A nemohla byste mě tedy přepojit na paní Novákovou?
- Na které pobočce pracuje?
- Na Sokolovské.
- Moment, já tady žádnou Novákovou nemám. Jak se jmenuje křestním jménem?
- Hana.
- Jo, už ji mám, ale ta je na Ládví. Chcete na ni přepojit?
- Na Ládví? No tak dobře, přepojte mě.

Chvíle ticha.
- Oni mi to tam neberou.
- A mohla byste mě tedy přepojit na Sokolovskou?
- Okamžik.

Další ticho a pro změnu příjemný mladý ženský hlas.
- Tady Komerční banka Sokolovská.
Zase jsem vylíčila svůj problém.
- Ale paní Nováková je nemocná… Tak já jí to vyřídím.
- Aha, takže paní Nováková onemocněla, což jste nám zapomněli sdělit, ale tím pádem ta schůzka odpadá automaticky, že? Tak děkuji.

Zavolala jsem šéfové, že se dobrá věc podařila a schůzka je zrušená, a věnovala se svým činnostem. Po chvíli se ozval telefon.
- Dobrý den, tady Komerční banka, pobočka Ládví. Já tady mám od vás zmeškaný hovor.
- Dobrý den, já jsem hledala paní Hanu Novákovou.
- Ale ta už u nás není, ta je teď na Palmovce.
- Na centrále mi řekli, že pracuje u vás.
- Oni si to asi ještě nestihli změnit.
- To nevadí, já jsem to už asi vyřídila.

Zase byl chvíli klid, než zazvonil telefon.
- Dobrý den, tady Komerční banka, Hana Nováková. Vy jste mě sháněla?
- Paní Nováková,…. 

Ten den poněkolikáté jsem do telefonu nameldovala svůj problém. Paní Nováková poděkovala za zprávu a konečně byl klid.
Další týden se superšéf rozhodl, že do té banky konečně zajde. Šéfová mu domluvila schůzku s paní Novákovou, přičemž mi nenápadně naznačila, že jsem trotl, protože se nedovedu dovolat na správná místa, nicméně na internetovém bankovnictví žádné jméno finančního poradce nenašla. Přesně superšéfovi popsala, kde pobočka leží, svorně jsme ji podle jejích pokynů našly na mapě a v GoogleEarthu superšéfovi ukázaly, jak moderní prosklená budova vypadá a kde má vchod, aby on, „venkovan z Moravy“ nezabloudil.
Po nějakém čase se ozval mobil. Volal šéf.
- Oni mi říkají, že tady to není, že mám jet na Palmovku!
V tom okamžiku si šéfová (také původem Moravačka) uvědomila, že si plete Palmovku s Balabenkou. Naštěstí to není daleko, i nasměrovaly jsme superšéfa na Palmovku. Jenomže za chvíli volal znova.
- Tady je zatažená roleta, oni to tu asi zrušili…
Schůzka se tedy opět nekonala.
Tento týden se superšéf rozhodl vykonat třetí pokus. Mezitím se zjistilo, že stažená roleta neznamená, že je pobočka zrušená, ale že mají jen sanitární den či co.
Šéf dojel na Palmovku, vyřídil, co měl a v dobrém rozmaru se vrátil.
Pořídil dobře, jen paní Nováková už se nekonala, protože prý narychlo banku opustila. Doufám, že ne s několika miliony v kufříku, na což při tom přehledu, který tam mají, přijdou až za několik let.

P.S. Jméno firemní poradkyně jsem změnila. Věřím, že teď se opaluje někde v Karibiku, ale ať si ji v Komerční bance vypátrají sami. I s našimi úsporami.

úterý 23. listopadu 2010

Ordinace v růžové zahradě nebo v růžové reklamě?

Reklamu obecně nemám ráda a považuji ji za ztrátu času. V časopisech stránky s reklamou přeskakuji a plátky, v nichž je víc interce než smysluplného textu, ignoruji. Vlastně stejný mám vztah k reklamě televizní, zejména k té, jíž jsou prokládány filmy a jednotlivé díly seriálů. Pokud mě nevyděsí rámusem – soudím, že televizní inzerenti si připlácejí za počet decibelů, o něž je jejich reklama hlasitější než ostatní program – má na mě spíš účinek hypnotický až anestetický.
Telku sleduji buď při vaření v kuchyni nebo, a to raději, z gauče v obýváku. Naši historickou rozkládací sedačku ovšem vymýšlel socialistický designér jako odpuzovač návštěv. Po dvouhodinovém sezení se host nutně musí zvednout a prchnout ke svému masérovi, aby mu spravil záda. Proto na ní své prací znavené tělo nechávám spočinout výhradně v horizontální poloze. Což je samozřejmě ošidné.
Vpodvečer dorazím domů, nakrmím kočku a na gauči zabořím ruce do spokojeně vrnícího kožíšku, svědomitě drbu a hladím a na půl oka sleduji první část seriálu. Po čtvrthodině ovšem spící kočka přestane vrnět a k tomu vypukne první reklamní blok. Protože všechny reklamy jsem už viděla a od sporáku slyšela snad tisíckrát, nečekám, že mě náhle osloví nějaká novinka. Zaklapnu víka, abych od počítače unavenému zraku poskytla pět minut relaxace. Samozřejmě upadnu do hlubokého bezvědomí, z něhož mě nevytrhne ani pokračování seriálu, ba ani řev druhého reklamního bloku. Spokojeně prospím zprávy, sport a předpověď počasí a prochrupu i první hodinu hlavního večerního programu. Až těsně po deváté mě probudí reklamní randál, vyděsím se a běžím dělat něco užitečného.
Minulý čtvrtek jsem se ale zasekla v práci a pozdní příchod domů mi porušil zavedený biorytmus. Zajásala jsem, že tentokrát tu Ordinaci určitě neprospím. Ordinaci v růžové zahradě „sleduji“ od první série. Nepovažuji se za skalního fanouška a když mi unikne jeden až více dílů, necítím potřebu dohánět vynechaný děj na internetu. Ale v úterý a čtvrtek večer, pokud jsem doma, běží u nás televize a v ní Ordinace.
Předminulý týden však došlo k zásadnímu rozhodnutí – už se nebudu pokoušet seriál sledovat, ale budu si ho pouštět výhradně jako kulisu ke kuchtění, nebo jako ukolébavku. Protože sledovat reklamami prošpikovaný a ještě k tomu reklamními bloky prokládaný pořad považuji za hodně velkou ztrátu času! Vždyť vlastně od povolení reklamy v seriálech se i jejich děj kamsi vytratil…
Divák byl poměrně nenápadně varován již před časem, kdy čerstvý primář chirurgie diskutoval se svým nezvedeným synem v novém bytě zaplněném pouze nevybalenými krabicemi „nenápadně“ olepenými samolepkami Jamall. Tehdy to ještě jakžtakž zapadalo do kontextu. Primář se přistěhoval do jiného města a je dost bohatý na to, aby si do nového bytu pořídil nový nábytek. Sakra, to vypadá, že ti doktoři si u nás dneska nežijí špatně, pomyslela jsem si a začala jsem lustrovat adresář svých bývalých spolužáků, teď již zavedených lékařů, kteří by teoreticky dnes už mohli být rozvedení a zklamaní životem.
Kdyby to takhle zůstalo, divák si z tohoto dílu odnese, že doktoři jsou prachatí bordeláři a seriál získal bohatého sponzora. Ale ono to tak nezůstalo. Ještě bych překousla, že najednou má oblíbená dětská lékařka začala úplně nepochopitelně, zbytečně a „mimo mísu“ rekonstruovat do té doby malebný interiér půvabné a dosud celkem stylově zařízené secesní vily. Chvíli jsem měla pocit, že scenáristé se dostali do slepé uličky a aby získali čas a metry, prostě si jen tak blbnou. Pravý účel jsem pochopila, když jsem si konečně všimla, že rozhovory paní doktorky se členy rodiny, jež se kdysi odehrávaly v útulné hale, nyní korunuje pozadí stejné, avšak dekorované obrovskými bednami s nepřehlédnutelnými nápisy Jamall.
Hnus a fujtajbl, ale pořád ještě pochopím, že bylo třeba vyhovět přání sponzora, jenž sice zřejmě neoplývá ani náznakem vkusu (ačkoli kšeftuje s nábytkem), ale asi do seriálu nasypal opravdu HODNĚ peněz, takže scenáristé, režisér, herci a ostatní tvůrci seriálu vděčně stojí v pozoru a nediskutují o tom, čeho že je skutečně příliš.
Jenže mělo být ještě hůř. Již zmíněný předminulý čtvrtek měli v nemocnici opravdu rušný den. Na dálnici narazil kamion do autobusu vezoucího malé sportovce na zápas. Spousta zraněných dětí, do nemocnice spěchají všichni, kdo nemají dovolenou, netrpí depkou nebo nemají jiné povinnosti u filmu. Mé milé dětské lékařce Valšíkové, místo aby ji šupem poslali do špitálu pomáhat, napsali scenáristé pod tlakem sponzora vzhledem k ději úplně zbytečnou a hloupou reklamní scénu:
Paní doktorka spěchá pomáhat ostatním lékařům, ale místo toho, aby urychleně hupsla do taxíku a šupajdila do nemocnice,  nervózně podupává v ordinaci a čeká na svého švagra, který má místo ní převzít v rekonstruované vile nový nábytek. Švagr konečně dorazí a ona na něj vyhrkne:
„Za půl hodiny nám přivezou ten novej nábytek. JAMALL. A já potřebuju, abyste to převzal.“
Pomyslela jsem si: Tedy Zlatuško, jestli nespíš s majitelem nebo ti firma s velkou slevou nezařídila celý byt, tak je mi tě líto!
Dialog se švagrem bohužel pokračoval ve stejném duchu a doktorka předala švagrovi doklad o zaplacení. Ten se zhrozil ceny:
„Dvacet jedna tisíc? To jsou teda nekřesťanský prachy. Kdybyste něco řekla, tak jsem vám to splašil za polovičku.“
Načež následovala doktorčina „nenápadná“ odpověď:
„Jo, nábytek z dřevotřísky… Jenomže tohle je masiv! JAMALL! Budete si to pamatovat?“
Byla jsem si jistá, že ani poněkud prostoduchý švagr, ba ani divák s třemi doktoráty a inženýrským titulem navrch to nemá šanci zapomenout. Ale pro jistotu, kdyby to nějaký blbec přece jen přeslechl, jméno firmy švagr na závěr scény ještě jednou zopakoval. Á, pan Zavřel asi taky potřebuje zařídit obývák, napadlo mě.
Doufala jsem, že je konečně klid, a sledovala frmol v nemocnici a záchranu malých pacientů. Dramatický děj však byl náhle přerušen zase dopsanou, a tedy opět nadbytečnou, plochou a promiňte debilní scénou, kdy švagr Valšík přebírá nový nábytek, podepisuje dodací list a nakonec se ptá stěhováka:
„Počkej! JAMALL… To něco znamená?“
Odpověď mě dobila: „Kvalitu, šéfe! Tak na shledanou!“
Zvedl se mi žaludek, a tak jsem se tiše odplížila na toaletu.
Následující úterý večer jsem si báječně odpočinula. Televize sice byla zapnutá, ale její konejšivé bzučení jsem vnímala jen občas ve chvílích polospánku jako skvělého průvodce do ještě hlubšího nevědomí. Neměla jsem potřebu se budit, abych snad něco nezmeškala. Děda, který Ordinaci sledoval, říkal, že krabice Jamall byly i tentokrát, ale já jsem byla nenaštvaná a spokojená, že jsem tuhle reklamu nemusela protrpět.
Jenomže hned ve čtvrtek jsem byla nějak podezřele čiperná, a tak zvědavost, jestli se Jamall bude opakovat, zvítězila. V sebeobranném polospánku jsem na půl ucha vnímala první hodinu, ale nedostavil se žádný reklamní slogan. Mile mě to překvapilo a donutila jsem se k bdělému sledování poslední čtvrtiny seriálu. Což jsem neměla dělat.
Pan primář šel tentokrát nakupovat do supermarketu. Zarazilo mě, že autoři seriálu, který se dosud odehrával skoro výhradně ve studiových kulisách, najednou netají, že jde o Tesco, když v začátcích přelepovali i loga oktávek. Brzy jsem pochopila, o co jde.
Primář platí u kasy a pokladní se ho ptá: „Máte Tesco Club Card?“ Pan primář odvětí, že má, prošacuje se a podá ji pokladní. Ta zajásá: „To je dobře, jinak byste přicházel o body!“
To mě dobilo a rozhodla jsem se, že sledování Ordinace už opravdu raději nebudu riskovat. Co kdyby třeba najednou začala seriál sponzorovat značka Linteo? Člověk by pak musel své hrdiny sledovat nejen, jak prohuhňají a prosmrkají několik dílů, ale možná by s nimi musel i na toaletě sdílet jejich blažené pocity z měkkosti a voňavosti použité hygienické potřeby…

pátek 5. listopadu 2010

Miluju MHD a zejména DP hl. m. Prahy!

Po dlouhé době mi zavolala kamarádka, která žije v cizině a s níž jsme se viděly naposledy před půl rokem: „Jsem na pár dní v Praze, nezašla bys na kafe? Ale pražské hospody neznám, nevíš o nějaké?“ Samozřejmě zašla, ale pražské hospody taky neznám,  protože se centru vyhýbám jak čert kříži. A tak jsme se dohodly, že se sejdeme ve středu v půl šesté na Můstku a něco si najdeme. Den jsem v práci měla dost akční a na kamarádčinu SMS v půl čtvrté, že našla báječnou hospodu na Malé Straně a jestli bychom se nemohly sejít na Malostranském náměstí, jsem jen zkušeně odpověděla, že nemám problém, ale čas schůzky posunuji o čtvrt hodiny později, protože tam mi cesta potrvá o chvilku déle.
Chvilku? Zase tak zkušená Pražačka asi nejsem, protože z předpokládaných patnácti minut se stala půlhodina, ani jsem nevěděla, jak.
Těsně před pátou, když byly všechny životně důležité e-maily odeslány, jsem jukla na web idos.dpp.cz, abych si ověřila, že dojedu autobusem do Kobylis a odtud mě tramvajka bezpečně a pohodlně dopraví až na Malostraňák - jen jsem nevěděla číslo tramvaje. Web mě ujistil, že do Kobylis mě doveze výhradně autobus č. 102, ačkoli na beton vím, že tam jezdí autobusy tři, a pak přestoupím na tramvaj č. 12, která jede až na Malostranské náměstí. Konečně vždyť jsem takhle před tím půlrokem, kdy jsme tam měly schůzku také, na Malostraňák cestovala, jen jsem za tu dobu zapomněla číslo tramvaje.
Když jsem se konečně z kanceláře dohrabala na zastávku, skutečně přijela jako první sto dvojka, protože ostatní kolem svištící autobusy mířily do depa. Překvapilo mě, jaký mají na idosu přehled, a důvěřivě jsem nasedla do busu. Trošku mě zarazilo hlášení, že linka končí v zastávce Kobylisy, i když její regulérní trasa vede k metru do Holešovic, ale Kobylisy mi stačily, tak jsem to neřešila.
Poprvé jsem strnula až po doklusání na kobyliskou tramvajovou zastávku, kde jsem zjistila, že linka číslo dvanáct jaksi není na seznamu. Než jsem se při své stařecké slepotě ve tmě pročetla k informaci, že nejblíž ke kýžené destinaci staví sedmnáctka u metra na Malostranské, tramvaj tu stála. Naskočila jsem tedy do ní s vírou, že v nejhorším ten kousek doběhnu.
Musím přiznat, že přejezd tunelu Blanka mezi Stromovkou a Vltavou můj optimismus nepodpořil. Při pětiminutovém stání na pravém břehu řeky jsem si představovala, jak po tunelu právě pobíhají statici a přepočítávají, zda ty dva čekající tramvajové vozy s třiceti cestujícími staveniště unese. Kupodivu uneslo, přežili jsme, nikam jsme se nepropadli. Nicméně tramvaj se zaplnila prozíravými cestujícími až po tomto rizikovém úseku u holešovického metra. Zdárně jsem deset minut po domluveném termínu dorazila na Malostranskou a ve zdraví přežila strkanici na refýži, kde se běžní cestující Pražané a zahraniční turisté vzájemně vyšupovali do frekventované vozovky, aby stihli doběhnout tu svou vysněnou tramvaj.
Večer s kamarádkou probíhal příjemně, krásně jsme probraly novinky a drby z obou rodin, dobře povečeřely a mile jsme se ovínily. Klábosení pokračovalou celou pěší cestu na Staroměstskou, kde jsme nasedly do opačně jedoucích souprav a v dobrém rozmaru zamířily k domovům.
Ze Želivského k nám z jedné zastávky vždy jezdily tři autobusy. Předpůlnoční pauzy mezi nimi ovšem bývají dlouhé, takže když jsem se vynořila z metra a zjistila, že na zastávku právě dorazil bus, snaživě jsem ho doběhla a v teple a přítmí jsem se těšila, jak z něj za pět minut vyskočím před domem a záhy hupsnu do vany.
Do první zastávky jsem spokojeně v duchu znova probírala právě od kamarádky načerpané životně důležité informace. Podezření, že něco není tak, jak jsem si představovala, jsem pojala až na první křižovatce, kde autobus místo doprava odbočil doleva. Konečně mě napadlo podívat se na diodový displej, abych zjistila, že jsem naskočila do jakéhosi podezřelého čísla, o jehož existenci jsem neměla ani tušení. Až v té chvíli jsem si uvědomila, že dítko mi před časem něco hlásilo o změnách ve vedení linek v naší oblasti, ale protože tímhle směrem nejezdím, okamžitě jsem informaci jako nedůležitou vypustila. Chyba. Místo pětiminutové cesty do postele jsem dvacet minut kroužila kolem sídliště, stihla exkurzi po neobydleném rozhraní naší čtvrti se sousední, obhlédla si domov důchodců a původní vesnici, jež dala naší čtvrti jméno, obkoružila sídliště z jihu, projela vilovou čtvrtí pod poliklinikou a až potom konečně vypadla z autobusu na přesně opačné straně domu.
Každá zkušenost je k něčemu dobrá - ze včerejšího cestování po Praze jsem si vzala dvě ponaučení:
  1. Nevypouštěj informace, které Ti připadají nedůležité, nikdy nevíš, kdy se ti budou hodit.
  2. Nevěř webu DPP, sami nevědí, co se na jejich trasách a linkách děje.

úterý 12. října 2010

Ať žije reklama!

Všichni víme, že reklama je když už ne lživá, tedy alespoň zavádějící. Třicetileté mladé dámy propagující omlazující krémy a zubní pasty zapomněly divákům sdělit, že „jejich osmnáctiletý syn“ je adoptivní nebo nevlastní. Heidi Klum neprozradila, že jejím Taftem nalakovaným vlnám sprcha neuškodila, protože byla digitální. Vysmáté a pravděpodobně zfetované babky v podivné retrofabrice na domácí polévky zatajily, že „polévky jako od babičky“ se zrodily z chemikálií v jejich deliriu tremens.
Mám v sobě geneticky zakódovaný odpor k reklamě. Já při televizních reklamách odcházím uvařit kávu či pověsit prádlo, můj tatínek přepíná. Bohužel jakkoli si naše soukromé TV společnosti teoreticky konkurují, reklamní bloky mají naplánovány na přesně stejné časy, takže když se zadaří, přepnete z městských klimatizačních systémů chrlících odporné barevné plivance na Nissan Qashquai na jednom programu na program druhý, kde Nissan Qashquai důvtipně uhýbá hnusným barevným flusancům z městských klimatizačních systémů.
Reklamu nemám ráda. Ještě nikdy mě nevybudila ke koupi inzerovaného produktu. Naopak – pokud jednu reklamu týž večer nedobrovolně shlédnu při čekání na začátek nového dílu oblíbeného seriálu na Nově, pak ještě třikrát v jeho průběhu a, jako by toho nebylo dost, čtyřikrát na Primě při navazujícím oblíbeném seriálu, výrobek se mi zprotiví natolik, že mě to nejen přesvědčí, abych si ho nikdy nekoupila, ale dokonce mi naskočí husí kůže jen když ho koutkem oka zahlédnu v regálu supermarketu. Čeho je moc, toho je příliš.
A pokud jde o supermarkety – náš  děda, jenž podlehl mánii českých důchodců nakupovat v Lidlu, se po masivní a agresivní reklamní kampani tohoto řetězce rozhodl, že už nechce „být výjimečný“ a už tam jezdit několik stanic autobusem nebude. Napříště se vypraví na druhou stranu do Tesca, kde jsou sice dražší, ale nejsou tak vlezlí. Jen doufám, že takových jedinců je víc a inzerenti platící předraženou reklamu v televizi přijdou na starou známou věc, že tlačit na pilu se nemá.
Reklamu nemám ráda! V předvečer komunálních a senátních voleb dvojnásob, protože co jiného je volební kampaň, než reklama? Nissan na mě útočí jen z televize, ale ty dámy a pánové tlačící se do funkcí v senátu nebo na magistrátu, aby jako členové správních rad okamžitě zapomněli na své volební sliby a konečně si nahrabali… Štvou mě všechny ty vyfotošopované a vysmáté ksichty na billboardech, na stěnách autobusových zastávek, na sloupech a na odpadkových koších, kam by možná někteří z nich patřili. Zatím se  nebojím podívat do svého vlastního mrazáku, ačkoli o pět let mladší a na třicet let digitálně vyžehlená suverénní Bobo visící na mnoha sloupech v okolí mého bydliště působí dojmem, jako by z něj právě vypadla.
Do poštovní schránky v práci nám včera svědomití pošťáci vložili osmistránkový plátek nadepsaný „občanské sdružení Osm“, ačkoli se stěží dá předpokládat, že někdo ze čtyř zaměstnanců firmy sídlící v Praze 8 zde i bydlí a bude tu volit. Z pamfletu se vyklubala volební propaganda sociální demokracie – soudím tak podle toho, že všichni autoři článků jsou označeni výrazem „zastupitel za ČSSD“, nebo „kandidát na zastupitele ČSSD“. Pustit se do četby jsem se ani neodvážila. Obávám se, že jejich hlubokomyslným představám o vedení radnice bych nerozuměla stejně, jako jsem nepochopila záhadné sdělení na titulní stránce: Doprava v klidu na některých místech v Praze 8 je ve velmi špatném stavu.
Vedle autobusové zastávky u našeho domu se na mě každý den hned po ránu sebevědomě zubí třímetrový portrét jednoho z kandidátů do pražského zastupitelstva (a pak že megalomanstvím trpěli jen komunisti!). Ambiciózní mladý muž se před lety v pouhých jedenatřiceti letech stal členem Rady hlavního města Prahy, kde měl na starosti kulturu, cestovní ruch a památkovou péči, kterážto zpráva mi tehdy způsobila dočasné ochabnutí svalů, přidržujících dolní čelist ve správné poloze. Proč?
Po studiích jsem pět let působila jako učitelka na základní škole. Celý ten čas jsem budoucího politika učila, tři roky z toho historii. Jako mladá dějepisářka, jež nemá ráda války, a tehdy osnovami tolik dotované husitské, rolnické a potažmo dělnické hnutí ji nudí, ukrajovala jsem čas, jenž se výše zmíněným oblastem měl obětovat, a věnovala jsem jej mým oblíbeným dějinám výtvarného umění, literatury a stavebním slohům. Pokud si dobře vzpomínám, dotyčného žáčka jsem si tehdy zařadila do kategorie „absolutní ignorant, nepozná valený oblouk od lomeného“, což mohlo být způsobeno chlapcovou vysokou absencí, nebo nadáním na matematiku a zablokováním mozku pro použití v humanitních oborech. Každopádně kdybych tehdy tušila, kam drobný blonďáček zamíří, určitě bych mu víc šlapala na paty.
Možná mě paměť klame - svůj učitelský zápisník s poznámkami jsem už dávno vyhodila a po mateřské jsem sebekriticky přehodnotila svůj pedagogický talent i láskyplný vztah k cizím dětem a opustila kariéru ve školství. Schopnost pana radního pohybovat se v kulturní oblasti tak dnes mohou potvrdit nebo vyvrátit jen postižení pražští umělci.
Nicméně opatrnost a nedůvěru k propagovanému produktu mám subjektivně podloženou. A proto nesnáším reklamu a volební kampaně zvlášť!

pondělí 11. října 2010

Zacyklený život

Taky máte pocit, že na té teorii o spirále života něco bude? Já nějakou spirálu určitě zdolávám. Není dokonalá, někdy něco přeskočím, ale určité fáze mého života se jen v lehce pozměněné podobě opakují nebo se má spirála kříží se spirálami mých blízkých. A už vím, že v jednom okamžiku se ocitnu na vrcholu serpentiny, chvíli se budu kochat nádherným pohledem zpět do údolí, a pak začnu šílenou rychlostí klouzat po tobogánu zase dolů. Obávám se, že na vršku jsem právě teď…

1. fáze – kojenec až batole. Nejjednodušší část života. Nakrmí ho, přebalí, vykoupou, uloží ke spaní. Nic nemusí, jen překvapeně pozoruje okolní cvrkot. Občas je mu fajn a usměje se, většinou se mu něco nelíbí a kňourá, dokud nepřijdou na to, co to je. Někdy brblá i potom – jen tak ze zvyku.
Nechce se po něm vůbec nic. Všichni jsou šťastní, že je na světě, a nadšení, když se trefí do nočníku a nikoli do kalhot.

2. fáze – dítě, školák. Krmí ho (v jídle je ovšem vybíravý, odmítá konzumovat některá jídla: „Mělo to nožičky? Fuj, to je zelený, tvrdý a smrdí to! To mi nechutná!“) a složitější pokrmy je mu občas třeba naporcovat na drobnější kousky. Začíná se mu dařit boj o zvládnutí akustických projevů své peristaltiky. Perou na něj a žehlí. K narozeninám a svátku mu kupují spodní prádlo, pyžama, šály a rukavice a o Vánocích i to, po čem tajně touží. Věčně se na něco ptá, spousta věcí je pro něj nová a překvapující, zajímají ho záležitosti nepříslušející jeho věku a postavení. Potřebuje radu, co si obléci a co si zabalit do školy a na výlet. Uspokojení vlastních potřeb a zájmů považuje za prioritní, takže občas trucuje, stávkuje či se pokouší velet. Jeho pomoc při práci spočívá v tom, že se ostatním plete pod nohy a všichni o něj zakopávají. Všude drobí, ruce a boty má pořád špinavé, i když ostatní je ve stejném prostředí mají čisté, občas něco rozbije.
Jediné, co po něm doma chtějí, je uklízet si po sobě oblečení a hračky, vynést odpadky a utřít nádobí.

3. fáze – puberťák. Všichni dospělí jsou naprosto mimo. Nejlepší na světě je partner. Ten všechno ví, všechno zvládne a život s ním by byl procházkou růžovou zahradou. Romantický útěk zamilované dvojice z domova je většinou rozumně odložen na ekonomicky výhodnější období a puberťák je tedy nucen stále bydlet u rodičů. Na jakékoli jejich dotazy pak odpovídá patřičně vybuzeně, aby tázající se konečně pochopil, že je úplný dement a jak krásné by bylo zbavit se ho a konečně se trhnout (jen kdyby se vědělo, jak to udělat a přitom se nedostat do vězení…).
Psychicky lehce vykolejení rodičové by se toho stresu rádi zbavili, ale preferují studium potomka a jeho budoucí štěstí před životními experimenty, a tak mlčí, kolem puberťáka chodí po špičkách, bojí se ho na cokoli zeptat kromě věčných blbých dotazů kam jdeš, s kým tam jdeš a kdy se vrátíš. S proměnlivým výsledkem trvají na uklízení oblečení, utírání nádobí a vynášení odpadků.

4. fáze – mladý dospělý. Život s rodiči je stále více svazující. Pohlcuje ho touha být se svým patrnerem (dávno už to není ten první!) a sen o nezávislosti. Naštěstí život dospěláka skýtá takové množství podnětů a aktivit, že se doma nemusí moc zdržovat a pokud se ukáže, je to proto, aby se najedl, vyměnil špinavé prádlo za čisté a odpočinul si. Pokud je tedy doma, spí nebo je kdesi zalezlý. Pro nedostatek času na banality se kolem něj povaluje změť vypraného a špinavého oblečení. Nesnáší dotazy na podružnosti typu úklid, nádobí nebo odpadky a především věčné otázky při každém odchodu z domova na to, kam, s kým a do kdy.
Mohou po takovém jedinci doma něco chtít? Po špičkách již nechodí, ale vznášejí se jako obláčky páry.

5. fáze – daňový poplatník. Nastává v okamžiku, si člověk začne vydělávat. Co nejdříve si najde samostatné bydlení a osobu, jež je s ním bude sdílet. Konečně si může užít den, aniž by ho někdo vyslýchal kam jde, s kým tam jde, co tam bude dělat a kdy se vrátí. Pln svobody a volnosti žije rychle a naplno, euforicky si užívá nejen společnosti svého partnera, ale všeho, co život osoby výdělečně činné přináší. Konečně není na nikom finančně závislý a může si ze svých vlastních peněz pořídit to, co chce. Nadšení trvá asi šest týdnů, než přijdou první složenky. Další život se rozvíjí podle schopností uplatnit se na trhu práce a vytvořit alespoň primitivní ekonomickou rozvahu.
Benevolentně přistoupí na matčin nepochopitelně zatvrzelý požadavek dát o sobě vědět aspoň dvakrát týdně, ale ne vždy se mu daří svůj slib plnit.
Mladé dámy někdy přepadne závist vrstevnicím s načančanými kočárky a rozkošnými batolaty, jež rychle přejde při posezení s kamarádkou na zahrádce restaurace, když konverzaci znemožňují kolem stolků kroužící vřeštící haranti.

Domnívám se, že tady se vývoj kluků a dívek začíná lišit. Proto následuje ženské podání následujících fází.

6. fáze – novomanželka
. Dlouhodobý partnerský vztah vykročil do vyšší dimenze. Všechno je nové, krásné a romantické. Těší se, jak si zařídí nové bydlení. Ovšem většina z peněz získaných z jejího stavebního spoření, které chtěla utratit za vybavení dvou pokojů, padla na zakoupení zánovní rachotiny, jejíž nákup byl láskyplně odůvodněn jeho potřebou dovézt ji do porodnice, až to bude třeba. Zatímco ona se velmi rychle naučila mluvit o příslušnících zatím dvoučlenné rodiny v množném čísle (na dovolenou pojedeme, koupili jsme si, tak jsme si řekli…), on, usilovně amortizující ojetinu pro cesty do práce a zpět (aby se nevybila baterka), se kamarádovi pochlubí: „A hádej, kolik jsem za ni DAL?“  Ji to zamrzí, ale proč by si takovými prkotinami kazila těšení na miminko?
Do porodnice nakonec jede taxíkem, protože on je s vozem v práci.

7. fáze má dvě roviny.
Rovina A – čerstvá matka. I přes dojem, že lehké poporodní pominutí smyslů trvající 4-8 týdnů je již  překonané, po dalších pár měsících se přistihne, že se stále vyjadřuje v plurálu, avšak již nemá na mysli svého muže a sebe, ale pouze jejich dítě. Vzhledem k tomu, že od narození potomka bojuje s babičkami o lingvistickou čistotu prostředí, v němž dítko vyrůstá, a zakazujete hačání, papání i hajání, hrdinsky zakáže i sobě podávat napříště okolnímu světu informace o tom, že se ona se svým batoletem po obědě hezky svorně vyspinkaly a potom pokakaly. Nicméně její intelekt a komunikační schopnosti v tomto období klesají na 25 – 33 % normálu, což se pravděpodobně negativně projeví v rovině B.
Rovina B – už ne novomanželka. Jelikož má úplně jiné starosti než opečovávat svého dospělého a soběstačného manžela, dotyčný se cítí opuštěn a zanedbáván. Sebeobranný reflex jej vrhne zpět do 3. až 4. životní fáze se všemi průvodními znaky, jen s tím rozdílem, že otravné rodiče nahradila manželka, která mu nerozumí. Žena v tomto období tedy vaří, uklízí, pere a žehlí plíny, bryndáky a dupačky a vynáší nočníky pro kojence až batole a sbírá po bytě roztroušené oblečení, pere, uklízí a vaří pro svého mladého dospělého manžela. Ačkoli jinak se v jeho přítomnosti pohybuje jako myška, jediné, co si nedokáže odpustit, jsou dotazy kladené z domova odcházejícímu choti, kdy se vrátí.

Někdy v této fázi nastává velký zlom v životě ženy – uvědomí si, že už není zodpovědná jen za sebe, ale i za jiné členy své domácnosti – především potomky, kteří se mateřského dozoru nezbaví do její smrti. Také za manžela, jenž by teoreticky měl být rozumný, soběstačný a životaschopný, prakticky však prokazuje pouze třetí z těchto vlastností. Do třetice o své rodiče, kteří začínají klouzat z vrcholu svého tobogánu. Najednou se začne bát o své zdraví a život, protože je na ní spousta lidí závislá. Přeskočí do další fáze.

8. fáze – zodpovědný skutečně dospělý jedinec, snad nejdelší životní období, přitom vlastně docela jednoduché. Snaží se všechno zvládat a nikoho nezklamat. Pokouší se ustát vývoj svých dětí ve druhé, třetí a čtvrté fázi. Čelí atletickým přeskokům svého manžela do třetí až čtvrté fáze a jeho opětovným návratům přes šestou fázi na krátké předstírání fáze osmé. Strachuje se o své rodiče ve fázi desáté a pravidelně kontroluje jejich stav a potřeby. Vedle toho si zvyšuje kvalifikaci v zaměstnání. Ve všech oblastech svého snažení chce být perfektní a neztratit ani minutu. Nemá ani čas všimnout si, jestli jí samotné něco nechybí nebo ji něco nebolí.

9. fáze – padesátnice. Mládí… však víte kde, do důchodu daleko. Děti mají vlastní život. Pokud s ní žijí ve společné domácnosti, pozná to jen podle hromad špinavého prádla a také podle toho, že občas někam záhadně mizí její věci, aby se časem zase objevily. Neustála mužovy atletické skoky, takže manželství dávno skončilo. Ačkoli má výbornou kvalifikaci, spoustu zkušeností, do důchodu ještě dvanáct let a navíc je teď vlastně bez závazků a její práci tedy neovlivňuje soukromí, v zaměstnání ji berou jako součást inventáře. Když si s pocitem nedocenění hledá nové místo, nikde ji nechtějí, protože – ačkoli má zkušenosti a je bez závazků – v tomto věku už není dostatečně kreativní, je ženská a k tomu za chvíli půjde do důchodu. Jelikož děti už ji nepotřebují (nebo si to aspoň myslí), má víc času na přemýšlení, začíná si všímat, že vlastní páteř, klouby, srdce, žlučník a další části těla a orgány, jež občas zlobí. Napadne ji, že stáří je hnusná doba, a začne se více věnovat svým rodičům, kteří mezitím dospěli na své skluzavce do fáze č. 2. Děsí ji jejich rychlost, s jakou se řítí dolů, neboť tuší, že jejich sklouznutí do fáze č. 1 nebude trvat těch dlouhých dvanáct let.

10. fáze – důchodkyně, babička. Chvíli si užívá nabyté svobody a návratu kladů páté životní fáze,  ale brzy se začne nudit, protože jí něco chybí. Naštěstí v té chvíli děti zjistí, že by ji možná mohly potřebovat, a jak nejčastěji to jde, odkládají k ní své potomky. Babička si opět lebedí v péči o jednoho či více jedinců ve fázi 1., 2. až 3. a sama zvolna začíná sjíždět svou skluzavku směrem dolů…

Má maminka zemřela v pětašedesáti letech, a jelikož věřím na dědičnost, mrzí mě, že desáté fáze si moc neužiju, ale zase na druhou stranu mě uklidňuje, že své okolí nebudu trestat za jeho hříchy tím, že by o mě muselo pečovat, až sklouznu zpátky do své první fáze.

středa 29. září 2010

Za Prahu krásnější a čistší

Ve čtvrtek jsem po třech dnech na služební cestě vykročila opět do kanceláře. Rýma, jež na mě hupsla v sobotu, se naštěstí v neděli večer lekla nadmořské výšky a zhruba někde u Vrchlabí zalezla do útrob mého dýchacího systému, takže mi na služebce nebránila ve výkonu funkce. Bohužel se potvora tři dny zákeřně skrývala v ilegalitě, aby se zase doma v Praze přihlásila o svá práva otravovat mi život. Což ovšem smogem potrénovaného Pražáka nerozhodí…
V prosluněném a teplém čtvrtečním ránu jsem plna optimismu vyrazila do práce bez svetru a užívala jsem si nádherné babí léto. Vedle jara mám tohle roční období nejraději, a tak jsem nadšeně vyskotačila v Bohnicích, kde sídlí naše firma, z autobusu.
Magistrát se k vilové oblasti kolem blázince chová macešsky, před domky vlastně nejsou ani chodníky, jen jakýsi vydrolený a plevelem prorostlý asfalt. Jediným náznakem toho, že o existenci starých Bohnic obvodní rada ví, je pravidelně do schránek dodávaný plátek Osmička, v němž se obvodní úřad bije v prsa, jaké báječnosti v oblastech mimo Bohnice vybudoval.
A dvakrát ročně - poté, co bezpečně roztála poslední hromádka sněhu na kraji chodníku (tedy nejdříve koncem května), a těsně předtím, než vznikne první v nové zimní sezoně (tedy pro jistotu před koncem září) - probíhá čištění komunikací, jež má nejspíš za úkol potěšit zejména místní majitele motorových vozidel a ekology, neboť zoufalí rezidenti v ten den musí do práce jet autem, i kdyby to nebylo jejich zvykem, protože nechtějí riskovat odtah vozidla, pokutu a následné formality…
Druhé a poslední letošní „bohnické velké prádlo“ bylo naplánováno právě na ten úžasný baboletní čtvrtek. Seběhla jsem od hlavní silnice k paneláku, jenž tvoří poslední výspu sídliště před starou vilovou zástavbou, spadající do rozsáhlé oblasti „silnice se v létě občas čistí a v zimě ani náhodou neudržuje“, a přivítalo mě příjemné vlhké povětří a jemné obláčky páry stoupající z asfaltu zahřátého podzimním sluncem. I přes ucpaný nos jsem se pokusila se zavřenýma očima zhluboka nasát vzduch a procítit podzimní vůni…
S výdechem jsem se vrátila do reality, rozhlédla a zkonstatovala, že velitelem čisticí akce byl nejspíš bývalý lampasák – na vojně se odedávna tvrdilo, že co je mokré, to je čisté. Silnice byly skutečně velmi, ale velmi mokré. Po civilizačních odpadcích - igelitech a petlahvích - ani stopy. Pojala jsem však podezření, že Technická správa komunikací nakoupila velmi drahé a úměrně sofistikované stroje ze zahraničí, odlišující bioodpad od nebioodpadu, protože asfalt poměrně hojně zdobilo listí, větvičky, semínka… Nebo že by po očistné akci provedené běžnými stroji přišel hurikán a prudkými poryvy očesal místní vegetaci?
Já tedy sázím na drahou zahraniční techniku, odlišující „bio“ od „chema“. Když jsem totiž vkročila na nezvykle volné parkoviště, kde široko daleko nestálo žádné auto (což se nestává ani v pátek před pondělním a úterním státním svátkem), uprostřed té prázdné šedé vypulírované a vlhkou čistotou se lesknoucí asfaltové plochy jsem potkala potkana. Možná to byla krysa, ale nepředstavilo se mi to a podle barvy se to taky poznat nedalo, protože to bylo už nějaký pátek mrtvé. Vypadalo to, jako by to vypadlo z toho čisticího stroje, jako by to čističi zanechali na parkovišti jako suvenýr. Člověk by tipoval, že to prošlo pojízdnou pračkou, sušičkou a mandlem, tak to bylo placaté. Od průzkumu, zda to voní aviváží či škrobem, mě odradila hejna much kroužící kolem.
Že by reklamní příspěvek do projektu čisté a zelené Prahy?

úterý 10. srpna 2010

Když Evropa tančila valčík, co tančila Amerika?

Onehdy jsem seděla u počítače, mořila se s nějakým nevyřešitelným problémem a jako kulisa mi k tomu hrála televize. Ani jsem nevěděla, co dávají. Z přístroje se linula příjemná hudba, jež zmírňovala mé naštvání z toho, že technika zase vítězí nad ženským intelektem. Když jsem nad svým marným snažením konečně zlomila hůl, upřela jsem zrak na obrazovku, kde se uprostřed nočního parku v lehkém třídobém rytmu kolébal z levé na pravou jakýsi mladý pár. Á, to bude něco amerického, pomyslela jsem si.
Ve svatebních, maturitních a romantických scénách amerických filmů je tento taneční styl často předváděn a zřejmě je za velkou louží považován za vrchol elegance – pár má téměř tradiční, ač poněkud ležérní držení, kdy dáma se levou rukou opírá o pánovo rámě a její pravá ruka je položena do pánovy dlaně, ale tím podobnost s takzvaným „standardem“ končí. Kroky jsou velmi, ale velmi jednoduché: levá – zhoup na pravou – pravá – zhoup na levou - levá atd… Nazvala bych to rytmickým šlapáním zelí. Pokud se přitom pár lehce otáčí, je to zřejmě vrchol americké lidové taneční školy…
Podívala jsem se do televizního programu a zjistila, že jde o přenos letního koncertu ze schönbrunnských zahrad. V tu chvíli se kameraman dostatečně pokochal „Amíky“ a zaměřil se na sousední jen nepatrně starší pár. To však bylo jiné kafe – pán držel rovná záda, lokty vznosně zvednuté a dáma s levou rukou lehce opřenou o partnerovu paži a hlavou v mírném záklonu pootočenou doleva, kroužili po trávníku v lehkém třídobém rytmu. První doba – lehký skluz, druhé dvě doby, ťap ťap na špičkách. Nevadilo, že měli na sobě džíny, i tak to byl velmi příjemný pohled. Nezkoušeli žádné složité figury, takže profíci to nebyli, prostě jen dva mladí, které Straussova hudba vyprovokovala k tanci a kteří vědí, co je valčík.
Další skladba – polka. První pár jen změnil rychlost přešlapování a vypadali jako dva roztomilí batolící se medvídci z nějaké reklamy, nejspíš na Duracell. Zato kameramanovi oblíbenci se vrtěli v dvoudobém rytmu na trávníku, že divák přímo cítil, jak jim od tenisek odlétají drny.
Kdopak to na vídeňském trávníku tak podlehl půvabné Straussově hudbě? Jeden pár určitě prošel tradičním evropským všeobecným vzděláním, do něhož patří i obeznámenost se základními tanečními kroky, druhý pár byli buď američtí turisté (kteří Straussovu hudbu možná slyšeli poprvé v životě), nebo mladí Evropané pohrdající tradicemi (i ti možná na koncert jen omylem zabloudili).
Pokud jde o Ameriku, chápu – nositelé původní indiánské kultury byli vlastně vyvražděni a kontinent byl osídlen vedle Evropanů také Afričany a Asiaty, a všichni si přivezli své vlastní tradice a kulturu. Takže všechny tradice jsou dovezené a dochází tam k multikulturnímu mísení a kdo se v tom má vyznat, natož si osvojit aspoň základy toho všeho…
My Evropané to máme jednodušší. Až v poslední době nás ovlivňují etnika, která tu nejsou usazena dlouho. Když je řeč o tanci, učíme se flamenco (to sice má kořeny v Evropě, ač je poněkud ovlivněné orientem), salsu, sambu, orient, tribal, bollywood, afro, zumbu… Asi jsem vážně stará konzervativní makovice, ale pořád mám pocit, že tanečnice z Evropy by měla nejdřív umět valčík, než se naučí „arabský krok“ (z něhož, když o tom tak přemýšlím, ten valčíkový možná kdysi vyšel)…
Takže když Evropa tančila valčík, Amerika tančila ... hugadžaga?