Ordinace v růžové zahradě nebo v růžové reklamě?

Reklamu obecně nemám ráda a považuji ji za ztrátu času. V časopisech stránky s reklamou přeskakuji a plátky, v nichž je víc interce než smysluplného textu, ignoruji. Vlastně stejný mám vztah k reklamě televizní, zejména k té, jíž jsou prokládány filmy a jednotlivé díly seriálů. Pokud mě nevyděsí rámusem – soudím, že televizní inzerenti si připlácejí za počet decibelů, o něž je jejich reklama hlasitější než ostatní program – má na mě spíš účinek hypnotický až anestetický.

Telku sleduji buď při vaření v kuchyni nebo, a to raději, z gauče v obýváku. Naši historickou rozkládací sedačku ovšem vymýšlel socialistický designér jako odpuzovač návštěv. Po dvouhodinovém sezení se host nutně musí zvednout a prchnout ke svému masérovi, aby mu spravil záda. Proto na ní své prací znavené tělo nechávám spočinout výhradně v horizontální poloze. Což je samozřejmě ošidné.
Vpodvečer dorazím domů, nakrmím kočku a na gauči zabořím ruce do spokojeně vrnícího kožíšku, svědomitě drbu a hladím a na půl oka sleduji první část seriálu. Po čtvrthodině ovšem spící kočka přestane vrnět a k tomu vypukne první reklamní blok. Protože všechny reklamy jsem už viděla a od sporáku slyšela snad tisíckrát, nečekám, že mě náhle osloví nějaká novinka. Zaklapnu víka, abych od počítače unavenému zraku poskytla pět minut relaxace. Samozřejmě upadnu do hlubokého bezvědomí, z něhož mě nevytrhne ani pokračování seriálu, ba ani řev druhého reklamního bloku. Spokojeně prospím zprávy, sport a předpověď počasí a prochrupu i první hodinu hlavního večerního programu. Až těsně po deváté mě probudí reklamní randál, vyděsím se a běžím dělat něco užitečného.
Minulý čtvrtek jsem se ale zasekla v práci a pozdní příchod domů mi porušil zavedený biorytmus. Zajásala jsem, že tentokrát tu Ordinaci určitě neprospím. Ordinaci v růžové zahradě „sleduji“ od první série. Nepovažuji se za skalního fanouška a když mi unikne jeden až více dílů, necítím potřebu dohánět vynechaný děj na internetu. Ale v úterý a čtvrtek večer, pokud jsem doma, běží u nás televize a v ní Ordinace.
Předminulý týden však došlo k zásadnímu rozhodnutí – už se nebudu pokoušet seriál sledovat, ale budu si ho pouštět výhradně jako kulisu ke kuchtění, nebo jako ukolébavku. Protože sledovat reklamami prošpikovaný a ještě k tomu reklamními bloky prokládaný pořad považuji za hodně velkou ztrátu času! Vždyť vlastně od povolení reklamy v seriálech se i jejich děj kamsi vytratil…
Divák byl poměrně nenápadně varován již před časem, kdy čerstvý primář chirurgie diskutoval se svým nezvedeným synem v novém bytě zaplněném pouze nevybalenými krabicemi „nenápadně“ olepenými samolepkami Jamall. Tehdy to ještě jakžtakž zapadalo do kontextu. Primář se přistěhoval do jiného města a je dost bohatý na to, aby si do nového bytu pořídil nový nábytek. Sakra, to vypadá, že ti doktoři si u nás dneska nežijí špatně, pomyslela jsem si a začala jsem lustrovat adresář svých bývalých spolužáků, teď již zavedených lékařů, kteří by teoreticky dnes už mohli být rozvedení a zklamaní životem.
Kdyby to takhle zůstalo, divák si z tohoto dílu odnese, že doktoři jsou prachatí bordeláři a seriál získal bohatého sponzora. Ale ono to tak nezůstalo. Ještě bych překousla, že najednou má oblíbená dětská lékařka začala úplně nepochopitelně, zbytečně a „mimo mísu“ rekonstruovat do té doby malebný interiér půvabné a dosud celkem stylově zařízené secesní vily. Chvíli jsem měla pocit, že scenáristé se dostali do slepé uličky a aby získali čas a metry, prostě si jen tak blbnou. Pravý účel jsem pochopila, když jsem si konečně všimla, že rozhovory paní doktorky se členy rodiny, jež se kdysi odehrávaly v útulné hale, nyní korunuje pozadí stejné, avšak dekorované obrovskými bednami s nepřehlédnutelnými nápisy Jamall.
Hnus a fujtajbl, ale pořád ještě pochopím, že bylo třeba vyhovět přání sponzora, jenž sice zřejmě neoplývá ani náznakem vkusu (ačkoli kšeftuje s nábytkem), ale asi do seriálu nasypal opravdu HODNĚ peněz, takže scenáristé, režisér, herci a ostatní tvůrci seriálu vděčně stojí v pozoru a nediskutují o tom, čeho že je skutečně příliš.
Jenže mělo být ještě hůř. Již zmíněný předminulý čtvrtek měli v nemocnici opravdu rušný den. Na dálnici narazil kamion do autobusu vezoucího malé sportovce na zápas. Spousta zraněných dětí, do nemocnice spěchají všichni, kdo nemají dovolenou, netrpí depkou nebo nemají jiné povinnosti u filmu. Mé milé dětské lékařce Valšíkové, místo aby ji šupem poslali do špitálu pomáhat, napsali scenáristé pod tlakem sponzora vzhledem k ději úplně zbytečnou a hloupou reklamní scénu:
Paní doktorka spěchá pomáhat ostatním lékařům, ale místo toho, aby urychleně hupsla do taxíku a šupajdila do nemocnice,  nervózně podupává v ordinaci a čeká na svého švagra, který má místo ní převzít v rekonstruované vile nový nábytek. Švagr konečně dorazí a ona na něj vyhrkne:
„Za půl hodiny nám přivezou ten novej nábytek. JAMALL. A já potřebuju, abyste to převzal.“
Pomyslela jsem si: Tedy Zlatuško, jestli nespíš s majitelem nebo ti firma s velkou slevou nezařídila celý byt, tak je mi tě líto!
Dialog se švagrem bohužel pokračoval ve stejném duchu a doktorka předala švagrovi doklad o zaplacení. Ten se zhrozil ceny:
„Dvacet jedna tisíc? To jsou teda nekřesťanský prachy. Kdybyste něco řekla, tak jsem vám to splašil za polovičku.“
Načež následovala doktorčina „nenápadná“ odpověď:
„Jo, nábytek z dřevotřísky… Jenomže tohle je masiv! JAMALL! Budete si to pamatovat?“
Byla jsem si jistá, že ani poněkud prostoduchý švagr, ba ani divák s třemi doktoráty a inženýrským titulem navrch to nemá šanci zapomenout. Ale pro jistotu, kdyby to nějaký blbec přece jen přeslechl, jméno firmy švagr na závěr scény ještě jednou zopakoval. Á, pan Zavřel asi taky potřebuje zařídit obývák, napadlo mě.
Doufala jsem, že je konečně klid, a sledovala frmol v nemocnici a záchranu malých pacientů. Dramatický děj však byl náhle přerušen zase dopsanou, a tedy opět nadbytečnou, plochou a promiňte debilní scénou, kdy švagr Valšík přebírá nový nábytek, podepisuje dodací list a nakonec se ptá stěhováka:
„Počkej! JAMALL… To něco znamená?“
Odpověď mě dobila: „Kvalitu, šéfe! Tak na shledanou!“
Zvedl se mi žaludek, a tak jsem se tiše odplížila na toaletu.
Následující úterý večer jsem si báječně odpočinula. Televize sice byla zapnutá, ale její konejšivé bzučení jsem vnímala jen občas ve chvílích polospánku jako skvělého průvodce do ještě hlubšího nevědomí. Neměla jsem potřebu se budit, abych snad něco nezmeškala. Děda, který Ordinaci sledoval, říkal, že krabice Jamall byly i tentokrát, ale já jsem byla nenaštvaná a spokojená, že jsem tuhle reklamu nemusela protrpět.
Jenomže hned ve čtvrtek jsem byla nějak podezřele čiperná, a tak zvědavost, jestli se Jamall bude opakovat, zvítězila. V sebeobranném polospánku jsem na půl ucha vnímala první hodinu, ale nedostavil se žádný reklamní slogan. Mile mě to překvapilo a donutila jsem se k bdělému sledování poslední čtvrtiny seriálu. Což jsem neměla dělat.
Pan primář šel tentokrát nakupovat do supermarketu. Zarazilo mě, že autoři seriálu, který se dosud odehrával skoro výhradně ve studiových kulisách, najednou netají, že jde o Tesco, když v začátcích přelepovali i loga oktávek. Brzy jsem pochopila, o co jde.
Primář platí u kasy a pokladní se ho ptá: „Máte Tesco Club Card?“ Pan primář odvětí, že má, prošacuje se a podá ji pokladní. Ta zajásá: „To je dobře, jinak byste přicházel o body!“
To mě dobilo a rozhodla jsem se, že sledování Ordinace už opravdu raději nebudu riskovat. Co kdyby třeba najednou začala seriál sponzorovat značka Linteo? Člověk by pak musel své hrdiny sledovat nejen, jak prohuhňají a prosmrkají několik dílů, ale možná by s nimi musel i na toaletě sdílet jejich blažené pocity z měkkosti a voňavosti použité hygienické potřeby…