neděle 10. srpna 2014

Comtat Venaissin, odpoledne dne třetího, aneb mlýny a antika

Na západním sklonu Vaucluse leží malé a ospalé městečko Lagnes, které z vršku chránil od 13. století hrad. Na nádvoří má prý románskou kapli, jenže jako mnoho dalších hradů v Provence je to propriété privée.

Když byla horní vrata s mostem přes příkop zavřená, prošli jsme průchodem městského opevnění do městečka. Ale i dolní brána se tvářila nepřístupně. Snad aspoň o prázdninách pustí pár turistů dovnitř.

Zatímco jsme relaxovali na náměstíčku s kašnou, projela kolem sotva tři auta. Prostě poledne v ospalém městečku.

Možná tu ospalost způsobovala roční a denní doba, protože jinak jsou, zdá se, místní obyvatelé rozpustilí a kreativní. V domku pod hradem bydlí jakýsi sběratel starého železa a budovatel minibories.


Kreativitou oplývá i jeho kočka. Naše se takhle rozvaluje jenom v bezpečí domova. J

O uličku výš sedí na lavičce dva manekýni. Samozřejmě jsem se k těm strašákům musela posadit a zapózovat. Prý svůj k svému.

Když kreativita, tak i při parkování, že? Inu, vinařský kraj.

Každý návštěvník Provence musí podle bedekrů navštívit město L´Isle sur la Sorgue. Třikrát jsme se mu vyhnuli, jen jsme jím proskákali při odpoledních dopravních špičkách, ale když musíš, tak musíš, jednou to přijít muselo.

Obyvatelé L'Isle sur la Sorgue se kdysi živili pěstováním langust a výrobou hedvábí a ručního papíru. Při jejich zhotovování jim pomáhala mlýnská kola, jichž se ve městě do dnešních dob dochovalo třináct.

Středem historického jádra města protéká několik kanálů a ramen říčky Sorgue.

Dnes město s téměř dvaceti tisíci obyvatel z velké části žije z turistického ruchu. Je tu spousta krámků se suvenýry a uměleckými předměty.


Umělcům se v Provence daří. Kromě v současné době asi nejslavnější provensálské Češky Lenky Civade zde žijí i další doma méně známí výtvarníci.

Čím se však město nejvíc proslavilo, je veteš. Působí tu asi 300 starožitníků a o Velikonocích a v půli srpna se zde pořádají velké starožitnické trhy, které jsou třetím nejvýznamnějším tržištěm s antikvitami v Evropě.

Staré město obtékají ramena řeky Sorgue. Nábřeží lemují zahrádky restaurací s plátěnými markýzami, ověšené květinami a historickými mlýnskými koly.

Nejslavnější dům v L´Isle je nejkýčovitější. Jedná se o budovu na jednom z ostrovů, v níž sídlí banka Caisse d'Epargne, vystavěná v romantickém toskánském slohu. Nejen, že je nejfotografovanější, ale proslavil je i Peter Mayle v knížce Hôtel Pastis.

Na parkovišti jsme se přesvědčili, že Provensálci milují fialovou nejen na levanduli J.


Město Caumont sur Durance bylo osídleno už v pravěku. V neolitu leželo na některém z okolních návrší oppidum Bonpas, po němž se jmenuje zdejší kartouza a vinařství. Naším cílem ale tentokrát nebylo staré město, nýbrž dvanáctihektarová plocha vedle hřbitova a románského kostelíku.

V roce 1998 tu archeologové při vykopávkách objevili zbytky starověké zahrady v místě, kde stávala římská usedlost obydlená od prvního století před naším letopočtem, kdy v ní sídlil vysoce postavený římský státní úředník, do století šestého, kdy si jejího komfortu užíval burgundský šlechtic. K vile patřila rozsáhlá zahrada s unikátním bazénem.

Bazén je 65 m dlouhý, 3,4 m široký, asi 1,5 m hluboký a vydlážděný pětapadesáti tisíci keramických dlaždiček poskládaných do parketového vzoru. Pokud jsem to z francouzského letáčku dobře pochopila, dochovaly se všechny, ač už nejsou barevně glazované jako v dobách své slávy.

V 19. století se tu našly zbytky stěn, spousta antických střepů a bezhlavá socha bohyně.  Okrasná zahrada vily byla totiž obklopená tři metry vysokou zdí z nakoso stavěných kamenů, jejíž rovnou linii na západní straně porušovalo několik exeder, půlkruhových výklenků zdobených sochami a obkroužených kamennými sedátky. Prostě luxus v Galii jedinečný.

Zrekonstruovaná zahrada je rozdělená na osm částí věnovaných antickým božstvům. Jupiterovu část stíní duby, Apollónovu zdobí vavříny, Ceres charakterizují ořechy a obilí, Bakchovu pergolu ovíjí různé odrůdy révy, Minerva asi měla ráda olivy, Pomona ovocné stromy a Diana svatolinu. Jen bohyně Flóra přišla zkrátka, protože na konci června je zahrádka osázená narcisy a krokusy smutně prázdná. Schválně, poznáte, kterým zahrádkám která fotka patří?

čtvrtek 7. srpna 2014

Comtat Venaissin, dopoledne dne třetího, aneb čeští turisté v provensálském lese

Vlastně nevím, proč jsem našla ubytování až na východním konci Vaucluse, když jsme většinu našich výletů jeli na západ do Comtat. Spíš to vzniklo náhodou – máme rádi ubytování v přírodě a v horách, mezi stromy, uprostřed přírody. Comtat jsme do té doby moc nepoznali a považovala jsem jej za nudnou rozpálenou nížinu, proto jsem hledala domek v kopcích na opačné straně. 
Ve středu brzy po svítání mě probudila bouřka. Déšť šuměl v dubovém listí a bubnoval do téměř rovné střechy našeho domku. Větve okolních stromů do sebe s třeskem narážely, každou chvíli ložnici rozsvítil blesk a zvuk hromu se odrážel od protilého Luberonu a několikanásobně se převaloval údolím Calavonu k nám a zase zpět. Když bouře utichla a šla jsem zase otevřít okna, vzduch omamně  voněl po levanduli, rozmarýně a tymiánu, skoro jako provensálské koření. Má první opravdu velká provensálská bouřka.
Když jsme o několik hodin později vstávali a po snídani vyrazili na cesty, z mraků se škrábalo slunce, ale vršky protilehlého Luberonu stále ještě pokrýval hrozivý chuchvalec mraků.

My jsme naštěstí jeli severněji. I cesty na plošině Vaucluse svědčily o proudech vody, které se po nich nad ránem přehnaly. Kousek za Cabrières d´Avignon jsme auto odstavili na parkovišti u silice a vypravili se do provensálského lesa vedeni prapodivným francouzským turistickým značením. Vybaveni neblahými turistickými zkušenostmi z let minulých a mapou jsme doufali, že tentokrát nezabloudíme.

Naším dnešním cílem byly zbytky Mur de la Peste, Morové zdi, již venaissinští postavili v roce 1720-1721 na obranu Comtat proti moru, který na jaře 1720 přivezla do Marseille loď spolu s nákladem hedvábí z Levantu a jenž se rychle rozšířil do Provence.

Než jsme vstoupili do lesa, cesta vedla podél statku a jeho terasových pozemků. Na rovné části zbyl sad se starými třešněmi a olivovníky, ale terasy pomalu pohlcuje divočina.

Les je tu převážně dubový, přičemž stromy jsou většinou podobné našim. Snad jsou to duby bílé. Až budu vyprávět o garrigue, zmíním se o druzích hodně odlišných, které u nás neznáme. Ale většinou nedokážu identifikovat ani to, co raší v podrostu. Snad jen zimostráz neboli buxus, který si opečováváme na zahrádkách, a tady roste všude jako plevel, a jalovec. Hmmm, to by bylo džinu!

Pak tu v podnoží kamenných teras a v lesním stínu roste něco, co by mohla být borůvka, kdyby to nebylo půl metru vysoké…

…a brusinka nebo klikva, kdyby to nebyl metr vysoký keř.

Poslední, co jsem vyfotila, může být kalina, nebo možná řečík, příbuzný pistáciovníku, o jehož existenci jsem dosud neměla tušení.

Asi půl kilometru od silnice jsme konečně dorazili k pozůstatkům skoro tři sta let staré zdi. Bývala asi 1,5 m vysoká a 27 km dlouhá, vystavěná tradičním provensálským způsobem nasucho, tedy bez použití malty. 

Podél zdi hlídkovali comtatští vojáci ve víře, že když hradbu uhlídají, mor z Provence do Comtat Venaissin nepronikne. Překročení hranice znamenalo rozsudek smrti. Jenže infekce nezná hranice, a tak, když mor začal kosit i obyvatele Comtat, vojáci se stáhli. Situace se obrátila a zeď začaly strážit hlídky Provensálců, v jejichž kraji v té době epidemie už slábla.

O Morovou zeď pečuje od roku 1986 sdružení Pierre Sèche en Vaucluse. Udržuje nejen zbytky zdi, ale i zbytky strážních budov a dalších staveb, které se v jejím okolí dochovaly. Stará se i o naučnou stezku, která podél zdi vede.

My jsme prošli podél zdi asi kilometr. Tam někde jsem z jejího vršku nešikovně seskočila (no jo, tak skoro spadla – „Proč tam ve svým věku lezeš?“ „Fotím, ne?“) a natloukla si koleno. O pár metrů dál jsme uspořádali bojovou poradu a došli k závěru, že při nezvyklém turistickém značení by se nám mohlo stát, že přehlédneme odbočku a budeme muset projít těch dalších 26 kilometrů až na konec, raději se vrátili na parkoviště a i přes mé lehce prodřené fungl nové kalhoty statečně pokračovali v cestě.

neděle 3. srpna 2014

Comtat Venaissin, den druhý, odpoledne, čili kufrování mezi vinicemi

Na obranu Comtat proti nájezdům Saracénů vznikla ve 12. století pevnost v le Barroux. V 16. století ji přestavěli na prý jeden z nejkrásnějších renesančních zámků Provence.

Severně od le Barroux leželo kdysi keltské oppidum Clairier, pevnost a zároveň kultovní místo zasvěcené bohu Tutatisovi.

Někde tam by možná mohla ležet ta svatyně… U Tutatise, vždyť tohle je přece jih!

Špitál v le Barroux je krásným příkladem "provensálského venkovského baroka". Zní to zasvěceně, ale asi jsem ten termín právě vynalezla. J

Gotický kostel Svatého Jana Křtitele u hradu byl postaven ve 14. století.

Šplháte rozpálenými uličkami do vršku k hradu, potíte se, funíte, nadáváte jako špaček, a tu vám paní spokojeně kráčející proti vám z kopce dolů s úsměvem popřeje dobrý den. Jediní Češi, které jsme za týden potkali.

Když se zadaří, je z Le Barroux krásný pohled na Snež... co to píšu? Na Mont Ventoux, samozřejmě!

Městečko obklopují převážně vinice, ale i sady v pravidelných rozestupech osázené olivovníky.

Silnicí vinoucí se mezi vinicemi jsme pokračovali blíž k Dentelles.

V Dentelles de Montmirail, na úpatí nižšího hřebene, leží na skále přilepená malá vesnička La Roque Alric se šedesáti obyvateli.

Je tak malá, že když do ní cizinec vstoupí, připadá si, jako by někomu lezl na dvorek. Zase tak velký stalker nejsem, raději jsme pokračovali dál v cestě.

V údolí na křižovatce jsme podle mapy měli dvě možnosti, kudy pokračovat. Navigace zvolila tu delší – objet hlavní hřeben po hlavních silnicích dokola. Ale to bychom neviděli srdce Dentelek! Odbočili jsme tedy na úzkou asfaltku označenou směrovkou Dentelles de Montmirail.
Po pár kilometrech začala silnička šplhat do kopce. V ostré zpáteční zatáčce jsme zastavili, abych si vyfotila vinice, kterými jsme projeli. Rozpálený vzduch se vlnil, cikády na okolních borovicích cvrčely o sto šest a z vinic stoupal pach síry.

O pár metrů dál se proti nám vynořil jeden ze zubů, cesta vrcholila a začala klesat do doliny na opačné straně hřbetu.

Sjeli jsme na dno údolí a ocitli se na křižovatce cest mezi vinicemi. Asfaltka končila. Navigace velela vydat se po polní cestě doleva. 
Po kilometru:
- Jsi neřekla, že je to polní cesta!
- Já to nevěděla, je normálně v mapě.
- To je cesta na tereňák, ne pro oktávku!

Inu ano, chtěla jsem toho vyfotit víc, avšak imitace mořského vlnobití mi zachytit tu krásu vinic sevřených vápencovými skalami neumožnila a obávala jsem se požádat o zastavení, protože dokud měl řidič plné ruce řízení, nehrozilo, že mě uškrtí.
Naštěstí po ujetí dalšího půl kilometru jsme se ocitli v průsmyku Col du Cayron, kam z opačné strany vede asfaltka. To, že před nás a auto s belgickou registračkou, které se odkudsi vynořilo, vyjela o pár set metrů dál u vinařství pomalu se šinoucí obrovská cisterna, byla po předchozím zážitku jen drobná štrapáce.

Po vystoupení na parkovišti v Gigondas, kde navigace hlásila konec etapy, jsme nejdříve usedli do zahrádky pod platany a dali si na uklidněnou kávu. U vedlejšího stolu obědvaly tři ženy. Probírali jsme jejich vzhled (prostě jsme je drbali, no) a shodli jsme se, že ta nejmladší s dlouhým úzkým nosem je typická Francouzka. No… dámy hovořily rusky. :-) 

Jméno vesnice Gigondas pochází z latiny. Osada, která tu ležela v římských dobách, se jmenovala Jucunditas, což znamená Radost.


Úzké uličky stoupají k románskému kostelu Svaté Kateřiny.

V tuhých zimách 1929 a 1956 pomrzly všechny místní olivovníky, tedy druhý koníček Provensálců, a tak se domorodci plně soustředili na ten první, čili pěstování révy. Místní odrůda nese jméno vesnice a od roku 1971 má vlastní apelaci AOC.

Na druhém vršku tyčícím se nad vesnicí stával ve středověku hrad střežící bezpečnost nížiny Comtat Venaissin.

Ještě kousek nad kostelem stojí hospic zrekonstruovaný v roce 1982.

Hmmm, zajímalo by mě, jak vypadají ta vrata, když mají zavřeno.

Jeden z blogů, kam chodím pro inspiraci pro naše návštěvy Provence, píše Kaliforňan, který má dům a pronajímá apartmá v městečku Sablet. Byla jsem zvědavá, jak ves vypadá, ale docela mě zklamala. Na můj vkus není její terén dost svažitý :-D

Kromě románského kostela je na městečku pozoruhodný knižní veletrh, který místní pořádají v červenci.

To sousední Séguret, to je jiné kafe. Jméno vsi se odvozuje z latinského slova "securitas", čili řekněme bezpečné místo na kopci.

Od středověku se tu pěstuje opravdu dobré víno a již v 17. století místní vinaři založili jedno z prvních vinařských bratrstev ve Francii.

U městské kašny jsme se bohužel potkali se zájezdem Japonců, takže si umíte představit, jak to tam vypadalo.

Vydali jsme se raději na průzkum přilehlých uliček.

A že některé jsou pořádně úzké!

Náš úterní výlet pomalu končil. Zpět jsme se vraceli podél severní strany Mont Ventoux, jež se před námi (zní to jako klišé, ale je to fakt) majestátně tyčila.

Silnice se tu vine nad řekou Toulourenc. Na jednom parkovišti jsme zastavili. Vás to nefascinuje?
Mezi místem, odkud jsem fotila, a vrcholkem je asi jeden a půl výškového kilometru a vzdušnou čarou necelé 4 kilometry.