Vlastně nevím, proč jsem našla ubytování až na východním konci Vaucluse, když jsme většinu našich výletů jeli na západ do Comtat. Spíš to vzniklo náhodou – máme rádi ubytování v přírodě a v horách, mezi stromy, uprostřed přírody. Comtat jsme do té doby moc nepoznali a považovala jsem jej za nudnou rozpálenou nížinu, proto jsem hledala domek v kopcích na opačné straně.
Ve středu brzy po svítání mě probudila bouřka. Déšť šuměl v dubovém listí a bubnoval do téměř rovné střechy našeho domku. Větve okolních stromů do sebe s třeskem narážely, každou chvíli ložnici rozsvítil blesk a zvuk hromu se odrážel od protilého Luberonu a několikanásobně se převaloval údolím Calavonu k nám a zase zpět. Když bouře utichla a šla jsem zase otevřít okna, vzduch omamně voněl po levanduli, rozmarýně a tymiánu, skoro jako provensálské koření. Má první opravdu velká provensálská bouřka.
Když jsme o několik hodin později vstávali a po snídani vyrazili na cesty, z mraků se škrábalo slunce, ale vršky protilehlého Luberonu stále ještě pokrýval hrozivý chuchvalec mraků.
My jsme naštěstí jeli severněji. I cesty na plošině Vaucluse svědčily o proudech vody, které se po nich nad ránem přehnaly. Kousek za Cabrières d´Avignon jsme auto odstavili na parkovišti u silice a vypravili se do provensálského lesa vedeni prapodivným francouzským turistickým značením. Vybaveni neblahými turistickými zkušenostmi z let minulých a mapou jsme doufali, že tentokrát nezabloudíme.
Naším dnešním cílem byly zbytky Mur de la Peste, Morové zdi, již venaissinští postavili v roce 1720-1721 na obranu Comtat proti moru, který na jaře 1720 přivezla do Marseille loď spolu s nákladem hedvábí z Levantu a jenž se rychle rozšířil do Provence.
Než jsme vstoupili do lesa, cesta vedla podél statku a jeho terasových pozemků. Na rovné části zbyl sad se starými třešněmi a olivovníky, ale terasy pomalu pohlcuje divočina.
Les je tu převážně dubový, přičemž stromy jsou většinou podobné našim. Snad jsou to duby bílé. Až budu vyprávět o garrigue, zmíním se o druzích hodně odlišných, které u nás neznáme. Ale většinou nedokážu identifikovat ani to, co raší v podrostu. Snad jen zimostráz neboli buxus, který si opečováváme na zahrádkách, a tady roste všude jako plevel, a jalovec. Hmmm, to by bylo džinu!
Pak tu v podnoží kamenných teras a v lesním stínu roste něco, co by mohla být borůvka, kdyby to nebylo půl metru vysoké…
…a brusinka nebo klikva, kdyby to nebyl metr vysoký keř.
Poslední, co jsem vyfotila, může být kalina, nebo možná řečík, příbuzný pistáciovníku, o jehož existenci jsem dosud neměla tušení.
Asi půl kilometru od silnice jsme konečně dorazili k pozůstatkům skoro tři sta let staré zdi. Bývala asi 1,5 m vysoká a 27 km dlouhá, vystavěná tradičním provensálským způsobem nasucho, tedy bez použití malty.
Podél zdi hlídkovali comtatští vojáci ve víře, že když hradbu uhlídají, mor z Provence do Comtat Venaissin nepronikne. Překročení hranice znamenalo rozsudek smrti. Jenže infekce nezná hranice, a tak, když mor začal kosit i obyvatele Comtat, vojáci se stáhli. Situace se obrátila a zeď začaly strážit hlídky Provensálců, v jejichž kraji v té době epidemie už slábla.
O Morovou zeď pečuje od roku 1986 sdružení Pierre Sèche en Vaucluse. Udržuje nejen zbytky zdi, ale i zbytky strážních budov a dalších staveb, které se v jejím okolí dochovaly. Stará se i o naučnou stezku, která podél zdi vede.
My jsme prošli podél zdi asi kilometr. Tam někde jsem z jejího vršku nešikovně seskočila (no jo, tak skoro spadla – „Proč tam ve svým věku lezeš?“ „Fotím, ne?“) a natloukla si koleno. O pár metrů dál jsme uspořádali bojovou poradu a došli k závěru, že při nezvyklém turistickém značení by se nám mohlo stát, že přehlédneme odbočku a budeme muset projít těch dalších 26 kilometrů až na konec, raději se vrátili na parkoviště a i přes mé lehce prodřené fungl nové kalhoty statečně pokračovali v cestě.
Žádné komentáře:
Okomentovat