Stará moudrá Makovice: Comtat Venaissin, den druhý, odpoledne, čili kufrování mezi vinicemi

Na obranu Comtat proti nájezdům Saracénů vznikla ve 12. století pevnost v le Barroux. V 16. století ji přestavěli na prý jeden z nejkrásnějších renesančních zámků Provence.

Severně od le Barroux leželo kdysi keltské oppidum Clairier, pevnost a zároveň kultovní místo zasvěcené bohu Tutatisovi.

Někde tam by možná mohla ležet ta svatyně… U Tutatise, vždyť tohle je přece jih!

Špitál v le Barroux je krásným příkladem "provensálského venkovského baroka". Zní to zasvěceně, ale asi jsem ten termín právě vynalezla. J

Gotický kostel Svatého Jana Křtitele u hradu byl postaven ve 14. století.

Šplháte rozpálenými uličkami do vršku k hradu, potíte se, funíte, nadáváte jako špaček, a tu vám paní spokojeně kráčející proti vám z kopce dolů s úsměvem popřeje dobrý den. Jediní Češi, které jsme za týden potkali.

Když se zadaří, je z Le Barroux krásný pohled na Snež... co to píšu? Na Mont Ventoux, samozřejmě!

Městečko obklopují převážně vinice, ale i sady v pravidelných rozestupech osázené olivovníky.

Silnicí vinoucí se mezi vinicemi jsme pokračovali blíž k Dentelles.

V Dentelles de Montmirail, na úpatí nižšího hřebene, leží na skále přilepená malá vesnička La Roque Alric se šedesáti obyvateli.

Je tak malá, že když do ní cizinec vstoupí, připadá si, jako by někomu lezl na dvorek. Zase tak velký stalker nejsem, raději jsme pokračovali dál v cestě.

V údolí na křižovatce jsme podle mapy měli dvě možnosti, kudy pokračovat. Navigace zvolila tu delší – objet hlavní hřeben po hlavních silnicích dokola. Ale to bychom neviděli srdce Dentelek! Odbočili jsme tedy na úzkou asfaltku označenou směrovkou Dentelles de Montmirail.

Po pár kilometrech začala silnička šplhat do kopce. V ostré zpáteční zatáčce jsme zastavili, abych si vyfotila vinice, kterými jsme projeli. Rozpálený vzduch se vlnil, cikády na okolních borovicích cvrčely o sto šest a z vinic stoupal pach síry.

O pár metrů dál se proti nám vynořil jeden ze zubů, cesta vrcholila a začala klesat do doliny na opačné straně hřbetu.

Sjeli jsme na dno údolí a ocitli se na křižovatce cest mezi vinicemi. Asfaltka končila. Navigace velela vydat se po polní cestě doleva.

Po kilometru:

- Jsi neřekla, že je to polní cesta!

- Já to nevěděla, je normálně v mapě.

- To je cesta na tereňák, ne pro oktávku!

Inu ano, chtěla jsem toho vyfotit víc, avšak imitace mořského vlnobití mi zachytit tu krásu vinic sevřených vápencovými skalami neumožnila a obávala jsem se požádat o zastavení, protože dokud měl řidič plné ruce řízení, nehrozilo, že mě uškrtí.

Naštěstí po ujetí dalšího půl kilometru jsme se ocitli v průsmyku Col du Cayron, kam z opačné strany vede asfaltka. To, že před nás a auto s belgickou registračkou, které se odkudsi vynořilo, vyjela o pár set metrů dál u vinařství pomalu se šinoucí obrovská cisterna, byla po předchozím zážitku jen drobná štrapáce.

Po vystoupení na parkovišti v Gigondas, kde navigace hlásila konec etapy, jsme nejdříve usedli do zahrádky pod platany a dali si na uklidněnou kávu. U vedlejšího stolu obědvaly tři ženy. Probírali jsme jejich vzhled (prostě jsme je drbali, no) a shodli jsme se, že ta nejmladší s dlouhým úzkým nosem je typická Francouzka. No… dámy hovořily rusky. :-)

Jméno vesnice Gigondas pochází z latiny. Osada, která tu ležela v římských dobách, se jmenovala Jucunditas, což znamená Radost.

Úzké uličky stoupají k románskému kostelu Svaté Kateřiny.

V tuhých zimách 1929 a 1956 pomrzly všechny místní olivovníky, tedy druhý koníček Provensálců, a tak se domorodci plně soustředili na ten první, čili pěstování révy. Místní odrůda nese jméno vesnice a od roku 1971 má vlastní apelaci AOC.

Na druhém vršku tyčícím se nad vesnicí stával ve středověku hrad střežící bezpečnost nížiny Comtat Venaissin.

Ještě kousek nad kostelem stojí hospic zrekonstruovaný v roce 1982.

Hmmm, zajímalo by mě, jak vypadají ta vrata, když mají zavřeno.

Jeden z blogů, kam chodím pro inspiraci pro naše návštěvy Provence, píše Kaliforňan, který má dům a pronajímá apartmá v městečku Sablet. Byla jsem zvědavá, jak ves vypadá, ale docela mě zklamala. Na můj vkus není její terén dost svažitý :-D

Kromě románského kostela je na městečku pozoruhodný knižní veletrh, který místní pořádají v červenci.

To sousední Séguret, to je jiné kafe. Jméno vsi se odvozuje z latinského slova "securitas", čili řekněme bezpečné místo na kopci.

Od středověku se tu pěstuje opravdu dobré víno a již v 17. století místní vinaři založili jedno z prvních vinařských bratrstev ve Francii.

U městské kašny jsme se bohužel potkali se zájezdem Japonců, takže si umíte představit, jak to tam vypadalo.

Vydali jsme se raději na průzkum přilehlých uliček.

A že některé jsou pořádně úzké!

Náš úterní výlet pomalu končil. Zpět jsme se vraceli podél severní strany Mont Ventoux, jež se před námi (zní to jako klišé, ale je to fakt) majestátně tyčila.