pondělí 28. července 2014

Comtat Venaissin, den první, odpoledne

U linie skalních útesů podél jihozápadního okraje Mont Ventoux leží městečko Beaumes de Venise. Silniční cedule se jménem vesnice je obklopená dalšími tabulkami s tituly, jimiž se obec pyšní.  Titul Village de caractère, Vesnice s charakterem (napadají mě jen samá synonyma z francouzštiny), získávají obce s krásnou polohou a historickými památkami. Poloha by odpovídala, i když rozpálená nížina Comtat není nic pro mě. A památky? Nad městečkem se tyčí zříceniny pevnosti z 12. století. A pokrývači :).

Další titul, Village fleuri, Květinová vesnice, se uděluje za květinovou výzdobu a udržování tradiční krajinotvorby a rostlinstva. 

Za následující titul vlastně mohou staří Řekové, kteří tu v antických dobách měli lázně a začali na místních vinicích pěstovat muškát.  Site remarquables du goût, čili (volně přeloženo) Místo výjimečné chuti, získalo Beaumes díky vínu Muscat de Beaumes de Venice a několika dalším bílým, růžovým i červeným odrůdám, jež se všechny pyšní známkou kvality AOC. 
Potěmkinova ves po francouzsku. Všimli jste si, že první prampouch (oblouk) je kašírovaný? Reklama na sousední pekařství :)

Titul Station verte de vacances, Zelené (ekologické) turistické středisko, je udělován obcím, jež splňují všechna kritéria zmíněná u předchozích titulů, mají méně než deset tisíc obyvatel, dostatek ubytovacích kapacit a turistických atraktivit. 


Město Pernes les Fontaines bylo po celé 12. a 13. století hlavním městem Comtat Venaissin. Jedinou z tohoto období dochovanou stavbou je hodinová věž, jež byla ve 12. století součástí hradu hrabat z Toulouse, kteří o dvě století později celý Comtat přenechali papežům. Asi měli s pánem bohem, nějaké nevyřízené účty.

Z vršku věže je výhled do okolí i na původně románský kostel Notre Dame de Nazareth ležící za říčkou Nesque, mimo historické jádro.

V Pernes je prý 20 historických památek, 40 fontán nebo kašen, 13 kaplí, 7 zahrad a 3 muzea. Ale staré město připomíná středověk jen klikatícími se uličkami, jinak je to většiou 19. století.

Nejen proto, že mě devatenácté století moc nebere, ale i protože mi došla baterka ve fotoaparátu, historické centrum jsme docela rychle proběhli a podél do kamene spoutané říčky Nesque se vrátili k bráně Saint Gilles ze 14. století, jíž jsme do historického centra vstoupili a u níž jsme nechali auto. Stejně je to podle mého názoru to nejkrásnější, co Pernes les Fontaines nabízí.

Jak už jsem se zmínila, Comtat Venaissin se jmenuje podle svého dávného správního centra. Sídlo existovalo již ve 4. století našeho letopočtu pod jménem Vindasca, o sedm set let později Vennasca. Slyšíte to tam? Dnes se jmenuje Vénasque.
Na vršku kopce leží zbytky starého hradu – trosky tří věží spojené zdí.  Bez panoramatického objektivu nebo rybího oka nevyfotitelné.

Vesnice je na seznamu nejkrásnějších francouzských vesnic, ale prozkoumali jsme jen uličky kolem hradu.

Níž bylo na náš vkus trochu moc živo.


Na místě, kde leží Murs, stávalo keltské oppidum. Po vyhlášení PAX ROMANA v roce 124 se obyvatelé keltských pevností rozptýlili po okolí do izolovaných zemědělských usedlostí. V 5. století museli čelit nájezdům barbarů, v Castru Muris se usadili Burgundové, po nich Frankové. V 8. století začaly vesničany sužovat nájezdy Saracénů, kteří i po porážce utrpěné od Karla Martela u Poitiers v r. 732 podnikali nájezdy na Provence ze svých základen u Středozemního moře.
Děje, které se udály v prvním miléniu v oblasti Murs, vlastně vystihují historii Provence. Provincie Římské říše, útoky barbarů a Saracénů, Franská říše, Karlovci… všechny tyhle vzdálené a mlhavé pojmy z dějepisu tady dostávají tvář. 
Na provensálských vesničkách mě nepřestává fascinovat, že jejich domy, svědci historických událostí, jsou dodnes obydlené. Zdejší hrad, budovaný od 12. do 16. století, je v soukromém vlastnictví.

Za vysokou kamennou zámeckou zdí ční bazénové schůdky, od nichž se line chladivé šplouchání a rozpustilý dětský smích.

Ale i ve středověkých stavbách pod hradem tepe život. Středověké kamenné zdi milují zejména umělci.

Provence mám spojenou zejména s ovocnými a olivovníkovými sady, vinicemi a lány levandule. Ale omyl! V některých regionech převažují lány obilné.

 Z Murs jsme to domů už měli kousek. Cestu z kopce nám zpříjemnil pohled na skoro kilometr dlouhý a 100 metrů vysoký vápencový útes, který mě fascinoval už před třemi lety . Falaise de la Madeleine, neboli Falaise de Lioux se jmenuje podle vesničky, která pod ním leží a kolem níž před 2 200 lety procházel Hannibal se slony na svém tažení do Říma.  Proto má Lioux ve znaku slona.

sobota 26. července 2014

Comtat Venaissin, den první, dopoledne

Comtat Venaissin je historické území kolem Avignonu. Rozprostírá se v nížině na levém břehu Rhôny od Mont Ventoux na severu po řeku Durance na jihu. Jmenuje se podle svého dávného správního centra, městečka Venasque. 
Kraj vína, olivovníků, divoce zpívajících cikád a na konci června stále ještě trylkujících slavíků. 


Projeli jsme kroucenými silničkami plošinu Vaucluse a sjeli do úrodné nížiny, která několik staletí patřila papežům. Francouzské království vždy usilovalo o její získání. Marně. Až krátce po Velké francouzské revoluci obyvatelé v referendu rozhodli pro připojení k Francii. 
V kraji se pěstuje především réva, proslavil se odrůdou muškát s ochrannou známkou AOC (Appellation d’Origine Contrôlée) Muscat du Ventoux.

Po překonání plošiny Vaucluse a za klesáním k úpatí Mont Ventoux leží na skále nad vinicemi a kaňonem říčky Nesque vesnice Méthamis s kostelem Petra a Pavla na vršku skály. Protože jsem si předchozí den v tílku připálila záda a protože ten den jsme měli v itineráři samá městečka, oblékla jsem si šaty s krátkým rukávem.  Místní vinař se chechtal, jak se v podpatcích potácím kamenitými řádky mezi révovými keři, abych našla co nejhezčí záběr jeho vesnice.



Vesnice Blauvac leží na ostrohu, z něhož je na jednu stranu výhled na rovinu Comtat Venaissin, na druhou k plošině Vaucluse. Někteří historikové soudí, že právě zde leželo mýtické město Aeria zmiňované Strabónem.



Miluju levanduli a oleandry. My si je doma opečováváme, tady to divoce roste z kamení i z dlažby.

Když tu vyzvání poledne, zvony fakt zvoní. A místní elektrikáři se v mládí všichni ve skautu učili uzlovat :-).

Městečko Caromb oplývá půvabnou polohou. Z hradu z 15. století zbyla jediná brána, kterou jsme při bloudění uličkami nedokázali identifikovat, takže tahle, i když by na to mohla vypadat, to není :-).

Kromě všudypřítomných květin na Provence miluji i téměř všudypřítomnou vodu v kašnách, fontánách a prádelnách.



Na kraji starého města leží románský kostel z 11.-12. století. Na náměstíčku jsme si dali kávu, kochali se pohledem na starobylý kostel a sledovali cvrkot.

Kousek od Caromb leží hrad a městečko Le Barroux. Tentokrát nestíháme, ale zítra se tam určitě vrátíme.

pátek 18. července 2014

Obyvatelé Banonu nejsou Banáni

Ze Simiane jsme pokračovali levandulovými poli dál na sever. Když jsem při přípravě itineráře kontrolovala v autoatlasu Francie cestu z bodu A do bodu B, objevila jsem při silnici kousek před bodem B tři tečky značící zříceninu s označením Village. No tak to si přece nenecháme ujít!
Kupodivu se podařilo dojet na křižovatku lesních cest, kterou jsem k odložení auta naplánovala, a pak jsme po jedné z nich stoupali do výšky 900 metrů, v níž vesnice leží. No, lesem… Vše, co v této zeměpisné šířce vypadá na mapě jako les, je garrigue. Ale o tom až jindy. Prostě stín nenajdete.
Těsně před cílem jsme míjeli poslední obydlené stavení vesnice a od domu nám přiběhl vynadat hlídač. Mimochodem, jediný pes, kterého jsem kdy viděla štěkat, aniž by z huby vypustil tenisák.

Vesnice Haut Montsalier měla podle napoleonského katastru 27 obytných budov a 13 zemědělských staveb uspořádaných podél dvou dlážděných ulic, na náměstí románský kostel, jižně od vsi hřbitov a severně tři větrné mlýny. Zříceniny všech tří větrníků jsou v soukromém vlastnictví posledního obyvatele vesnice, jehož obydlí hlídá výše zmíněný pes-ekvilibrista.

Na začátku 20. století obyvatele přestalo bavit škrábat se každý večer z pole domů do vršku. Nebezpečí, kvůli nimž si jejich předkové vybudovali opevněné vesnice na kopcích, již pominula, a kromě toho, do toho krpálu nedokázaly vyjet moderní dopravní prostředky. Vesnici proto lidé opustili a založili si novou o 200 výškových metrů níž v údolí. 

Domy začaly chátrat a rozpadat se. Kromě posledního obydleného stavení zůstal z Haut Montsalier v celku už jen románský kostelík s křížkem na místě návsi.

Z vršku vesnice je nádherný výhled. Na severovýchod na nejvyšší bod vápencového horského hřbetu Montagne de Lure (1826 m n. m.) s vysílači a dvěma vleky, pozůstatkem velkého lyžařského střediska, které neobstálo v konkurenci s blízkými alpskými areály. U dolních stanic vleků leží astronomická observatoř. 

Na východ je vidět až ke skoro 70 km vzdáleným digneským Alpám, přesněji k hřbetu s poetickým jménem Hory Bílého koně, Montagne du Cheval Blanc, které se tyčí do výšky přes 2000 metrů.

Cestou do vesnice jsem si spálila záda, nahoře, když jsem měnila objektivy, jsem vytrousila dioptrické brýle, ale ten výšlap stál za to.

Pokračovali jsme dál proti toku řeky Coulon, podél níž jsme vyrazili ráno. No, toku… Podle přerušované modré čáry v mapě je to v tomto úseku spíš vádí. Nicméně o říčce se píše, že pramení u městečka Banon.

První, co mě ve městečku s tisícovkou obyvatel zajímalo, bylo světoznámé knihkupectví Le Bleuet, které téměř před čtvrt stoletím založil Joël Gattefossé. Nabízí téměř 200 tisíc knih a má otevřeno denně kromě Nového roku.

Zakladatel, původním povoláním truhlář, koupil starý dům u náměstí, zrekonstruoval jej a vlastnoručně pro nový obchod vyrobil pět kilometrů dřevěných polic, jimiž vybavil každičký kousek budovy, od sklepa až po třetí patro. Turistické trasy celkem zvládám, ale jak zapadnu do knihkupectví, hned zabloudím. 




Když jsem se konečně z uliček mezi regály vymotala a koupila u pokladny dva pohledy pro známé, vydali jsme se na prohlídku starého města na vršku kopce. Od 11. století bylo obehnané hradbami a vstupovalo se do něj mohutnou branou ze 14. století.






Odedávna se v Banonu vyrábí proslulý kozí sýr. Prodává se zabalený do kaštanových listů a převázaný lýkem a jako jediný provensálský sýr nese ochrannou známku A.O.C. Prodejna sýrů je na náměstí pod starým městem.

Cestou "domů" jsme se ještě zastavili ve vsi Revest du Bion, typické provensálské obci s podlouhlým náměstíčkem lemovaným kavárenskými stolky ve stínu pod platany. V podvečerním chládku se tu scházeli místní, vítali se typickými francouzskými třemi polibky na obě tváře a probírali nejnovější drby. Kdybych byla filmař, zvolila bych si právě tuto vesnici za kulisu k filmu ze současného provensálského venkova.


čtvrtek 17. července 2014

Levandule a Čechy - v Simiane se snoubí

La Société coopérative agricole des plantes à parfum de Provence založená v roce 1979 je největším francouzským producentem levandulového oleje pro výrobu parfémů. Nejen to, 90 % levandule, která se ve světě vypěstuje na voňavky, pochází z polí 330 členů tohoto družstva. Družstvo sídlí ve vesnici Simiane la Rotonde, což je na první fotce ten světlý hrbolek vlevo. 


Na kraji vsi mají snad nejfotografovanější pekárnu s cukrárnou na světě :)

V nejvyšším bodu vesnice leží rodové sídlo nejvýznamnějšího provensálského šlechtického rodu Simiane-Agoult. Prapředek rodu se údajně na konci 11. století zúčastnil první křížové výpravy do Svaté země a po návratu na rodnou hroudu prý vybudoval kulatou obrannou stavbu, Rotonde, již v polovině 20. století ves přibrala do svého jména. Věž ale ve skutečnosti vznikla až ve století následujícím a vlastně to ani není rotunda, protože není dokonale kulatá. Má tvar nepravidelného dvanáctiúhelníku. Původ a stáří kamenné anténky na vršku Rotundy se nám nepodařilo vystopovat vzhledem ke dvouhodinové poledně-siestní přestávce v hradních úředních hodinách.

Od 16. století hradní páni podporovali sklářskou výrobu, v kraji téměř monopolní, takže městečko velmi dobře prosperovalo. 

Důkazem tehdejšího blahobytu jsou domy z tohoto období se zdobnými portály. 




Jedna z nejkrásnějších barokních bran, jež je zapsaná na seznamu francouzských chráněných památek, patří domu Maison Montjallard, v němž dlouhá léta žil malíř Othon Coubine, jeden z výtvarníků, kteří pro Francouze objevili půvab Provence. Připadá vám jeho jméno povědomé? Máte pravdu, do roku 1925 to byl Otík Kubínů z Boskovic, absolvent sochařské školy v Hořicích, žák Václava Brožíka a Vojtěcha Hynaise.

Ještě nedávno pokoje v domě pronajímala turistům agentura Gites de France. Nemovitost však asi změnila majitele, takže dnes je naprosto soukromá, nedostupná a bezpečnostním systémem chráněná. O tom, že v ní bydlel známý malíř, není nikde zmínka, jen cedulka na vratech varuje návštěvníky před náměsíčným (no dobře, šíleným, zpovykaným neboli vrtošivým) psem. Že by po nocích strašil na šancích zrovna Kubínovic Oťas?