Obyvatelé Banonu nejsou Banáni

Ze Simiane jsme pokračovali levandulovými poli dál na sever. Když jsem při přípravě itineráře kontrolovala v autoatlasu Francie cestu z bodu A do bodu B, objevila jsem při silnici kousek před bodem B tři tečky značící zříceninu s označením Village. No tak to si přece nenecháme ujít!

Kupodivu se podařilo dojet na křižovatku lesních cest, kterou jsem k odložení auta naplánovala, a pak jsme po jedné z nich stoupali do výšky 900 metrů, v níž vesnice leží. No, lesem… Vše, co v této zeměpisné šířce vypadá na mapě jako les, je garrigue. Ale o tom až jindy. Prostě stín nenajdete.

Těsně před cílem jsme míjeli poslední obydlené stavení vesnice a od domu nám přiběhl vynadat hlídač. Mimochodem, jediný pes, kterého jsem kdy viděla štěkat, aniž by z huby vypustil tenisák.

Vesnice Haut Montsalier měla podle napoleonského katastru 27 obytných budov a 13 zemědělských staveb uspořádaných podél dvou dlážděných ulic, na náměstí románský kostel, jižně od vsi hřbitov a severně tři větrné mlýny. Zříceniny všech tří větrníků jsou v soukromém vlastnictví posledního obyvatele vesnice, jehož obydlí hlídá výše zmíněný pes-ekvilibrista.

Na začátku 20. století obyvatele přestalo bavit škrábat se každý večer z pole domů do vršku. Nebezpečí, kvůli nimž si jejich předkové vybudovali opevněné vesnice na kopcích, již pominula, a kromě toho, do toho krpálu nedokázaly vyjet moderní dopravní prostředky. Vesnici proto lidé opustili a založili si novou o 200 výškových metrů níž v údolí. 

Domy začaly chátrat a rozpadat se. Kromě posledního obydleného stavení zůstal z Haut Montsalier v celku už jen románský kostelík s křížkem na místě návsi.

Z vršku vesnice je nádherný výhled. Na severovýchod na nejvyšší bod vápencového horského hřbetu Montagne de Lure (1826 m n. m.) s vysílači a dvěma vleky, pozůstatkem velkého lyžařského střediska, které neobstálo v konkurenci s blízkými alpskými areály. U dolních stanic vleků leží astronomická observatoř. 

Na východ je vidět až ke skoro 70 km vzdáleným digneským Alpám, přesněji k hřbetu s poetickým jménem Hory Bílého koně, Montagne du Cheval Blanc, které se tyčí do výšky přes 2000 metrů.

Cestou do vesnice jsem si spálila záda, nahoře, když jsem měnila objektivy, jsem vytrousila dioptrické brýle, ale ten výšlap stál za to.

Pokračovali jsme dál proti toku řeky Coulon, podél níž jsme vyrazili ráno. No, toku… Podle přerušované modré čáry v mapě je to v tomto úseku spíš vádí. Nicméně o říčce se píše, že pramení u městečka Banon.

První, co mě ve městečku s tisícovkou obyvatel zajímalo, bylo světoznámé knihkupectví Le Bleuet, které téměř před čtvrt stoletím založil Joël Gattefossé. Nabízí téměř 200 tisíc knih a má otevřeno denně kromě Nového roku.

Zakladatel, původním povoláním truhlář, koupil starý dům u náměstí, zrekonstruoval jej a vlastnoručně pro nový obchod vyrobil pět kilometrů dřevěných polic, jimiž vybavil každičký kousek budovy, od sklepa až po třetí patro. Turistické trasy celkem zvládám, ale jak zapadnu do knihkupectví, hned zabloudím. 

Když jsem se konečně z uliček mezi regály vymotala a koupila u pokladny dva pohledy pro známé, vydali jsme se na prohlídku starého města na vršku kopce. Od 11. století bylo obehnané hradbami a vstupovalo se do něj mohutnou branou ze 14. století.

Odedávna se v Banonu vyrábí proslulý kozí sýr. Prodává se zabalený do kaštanových listů a převázaný lýkem a jako jediný provensálský sýr nese ochrannou známku A.O.C. Prodejna sýrů je na náměstí pod starým městem.

Cestou "domů" jsme se ještě zastavili ve vsi Revest du Bion, typické provensálské obci s podlouhlým náměstíčkem lemovaným kavárenskými stolky ve stínu pod platany. V podvečerním chládku se tu scházeli místní, vítali se typickými francouzskými třemi polibky na obě tváře a probírali nejnovější drby. Kdybych byla filmař, zvolila bych si právě tuto vesnici za kulisu k filmu ze současného provensálského venkova.