pátek 11. ledna 2013

Jak to vidím já


Připouštím, že v říjnu jsem to se svou snahou o vtipnost přepískla. Žádoucí vlastnosti prezidenta jsem zbagatelizovala na prohlášení, že je důležité, aby dobře vypadal a nekradl propisky. Poté, co se nám stávající hlava státu tak krásně odkopala, uznávám, jak hluboce jsem se mýlila. Není jedno, jaké jsou prezidentovy názory. Mezi názory totiž patří i vlastnosti a morální profil. Sebestřednost, namyšlenost a arogance mi tehdy připadaly podružné, ale nejsou. 
Přála bych si prezidenta, jenž je inteligentní, dodržuje morální zásady, neodpuzuje svým zjevem, ba dokonce oplývá šarmem a kouzlem osobnosti. Umí se chovat a anglicky by měl umět pokud možno líp, než Havel s Klausem dohromady. 
Dívám se na devět papírků se jmény, z nichž jeden bych měla zítra vhodit do urny, přičemž ani jeden nesplňuje všechny mé požadavky. Románové a filmové postavy mezi nimi bohužel nejsou. 
Mezi kandidáty převažují hlavy ověnčené tituly, vysokoškolský profesor je mezi nimi ovšem jen jeden. Vzhledem k tomu, že většina světa nemá nejmenší tušení, kde leží Česká republika, kdyby nás reprezentoval právě tento pán, nejspíš bychom byli zařazeni na opačnou stranu glóbu. Vzdělanější a zvídavější posluchači projevu našeho prezidenta na mezinárodním fóru by klíčové informace propásli při listování zeměpisným atlasem za účelem ověření, zda byl Švejk skutečně čistokrevný Maor a Rakousko-Uhersko se rozprostíralo mezi Havají a Bora-Bora. Nevšední prezentace naší republiky by možná ohromila svět, nicméně mé posilvestrovské kocovině by pohled na televizní obrazovku při novoročním projevu neudělal dobře. Děsí mě rudé bělmo kandidátových očí, jakýsi křivý pohled a zhulená dikce. Tudy má cesta nepovede.
Pak tu máme šlechtice. Je to pán v letech mého tatínka a díky dlouholetému soužití se seniorem tuším, jak je život v tomto věku únavný. Jediné, co mého odjakživa chudého otce s movitým knížetem spojuje, je schopnost usnout kdekoli, za libovolné situace a v jakékoli poloze. V tomto směru je chápu, ale soudím, že by nebylo dobré, kdyby si prezident malé středoevropské země zdříml v rámci státní návštěvy třeba britského království při protokolárním vítání s jejím veličenstvem. Možná by se o něco starší Alžběta diplomaticky a vděčně přidala, ale pozitivním obrazem této mezinárodně stmelující chrupky ve světových médiích si nejsem až tak jistá. V zájmu zachování zdraví pro následující desetiletí bych panu knížeti doporučovala vystříhat se nadměrných diplomatických stresů a při práci na ministerstvu dodržovat šetřící režim. V současné ekonomické situaci si totiž stát sotva může špendýrovat nákladný prezidentský pohřeb. Leda že by na něj pan Bakala přidal druhý půlmilión k tomu, co vložil do prezidentské kampaně pana knížete.
Další tři kandidáti jsou inženýři. Nejstaršího, prognostika, milovala má maminka, jež je po smrti už dvanáct let, stejně jako nejlepší léta dotyčného kandidáta. A jeho sponzor Sigma Group čerpadla poněkud zavání pumpováním. Tady bych se obávala o svůj mozek. Navíc se domnívám, že této zemi uškodil už dost. Leda že by s kamarády rozkradený majetek chtěl vrátit.
Druhým inženýrem, jenž se uchází o naši přízeň, je jakási podivná améba lavírující mezi svou komunistickou minulostí a úřednickou přítomností. Kandidát se vyznačuje dlouhým nosem, jenž mě vede k obavám, že jej na nás se svým sponzorem Moravia Steel v nestřeženém okamžiku vytasí. Jeho osobnost vnímám jako nenápadné rozplizlé nic, z něhož se nakonec za 14 Chrenkových milionů může vynořit konkrétní a veliký prů*er.
Třetí inženýr je prý žena. Mně spíš připomíná razicí štít nebo parní válec. Když ji namaskují profesionálové, vypadá před kamerami setsakra dobře. Sebevědomí má víc, než všichni chlapi ucházející se o post prezidenta dohromady. Ale málo platné, buldozer s pětkama na Hradě nechci.
Další dva kandidáti jsou pro mě také málo přijatelní. Pana doktora jako jediného trošku znám osobně a přiznávám, že je sympatický a nic ze sebe nedělá. Má ale jeden velký handicap – podporu jedné ze dvou stran, které v době opoziční smlouvy tomuto národu opravdu hodně uškodily a škodí dál. Ze stejného důvodu je málo pravděpodobné, že bych svůj hlas dala nejmladšímu z kandidátů.
Na konec mi tu zbyly dvě ženy. Což o to, prezidentka by se šikla. Jedna je umělkyně, éterická bytost, elfka a Lenka Láskorádová. Kdepak, tyhle typy se do tvrdého světa politiky vůbec nehodí. Druhá je lékařka, k těm mám důvěru. Jako europoslankyně má i zkušenosti s politikou. No jo, ale důvěru nemám ke klerikálům.
Jednou jsem už psala, že mám problémy s uctíváním autorit. Který lístek tam zítra hodím, to ví snad jen bůh.

středa 9. ledna 2013

Pořád nás někdo šidí


Nemohu se zbavit neodbytného pocitu, že v naší malé republice se každý, kdo má nějakou moc, sílu nebo kapitál, snaží s každým, kdo je nemá, stále více vyje… že se všichni navzájem šidí, což je bohužel přílišný eufemismus pro to, co se tu ve skutečnosti děje. 
Na to, že reklama je klamavá v podstatě veškerá, jsme si už zvykli. Ale co už – koupíte si v drogerii něco, co ani zdaleka nefunguje tak, jak vás přesvědčují v reklamě, a za to, že jste se nechali napálit, utratíte do dvou set korun. Je to nepříjemné, ale přežít se to ještě dá. Horší je, když se necháte napálit za několik milionů.
Tuhle jsem brouzdala po pražských developerských projektech. Trendem doby je ekologické bydlení. Na východním kraji Prahy mě zaujal projekt Ecocity Malešice, výjimečný soubor pěti energeticky pasivních  bytových domů. Na webu se dále dozvíme, že bydlení v Ecocity Malešice zatíží přírodu 5x méně oproti bydlení v běžné bytové výstavbě. Stavba Ecocity Malešice i její provoz minimálně zatěžuje životní prostředí a šetří fosilní paliva.
Ano, může být pravda, že stavba a její provoz minimálně zatěžují životní prostředí – nejsem odborník, tak to nedovedu posoudit. Ale život v tomto projektu už tak ekologicky šetrný nebude. Tedy mohl by být, ale za cenu velkých obětí nájemníků ve prospěch pohodlí běžného ve velkoměstě 21. století. Možná jde o klidné bydlení v blízkosti centra, ale to místo je z moderního hlediska tolik odtržené od civilizace, jak byste v hlavním městě sotva čekali. Pokud máte rodinu s dětmi, bez minimálně jednoho auta se prostě neobejdete. A pokud nejste sportovec – vášnivý chodec nebo cyklista – fosilní paliva, která ušetříte na vytápění, vyplýtváte při své cestě autem do zaměstnání, při dopravě dětí na zájmové kroužky nebo při prostém bleskovém nákupu zapomenutého mléka.
Pro každé bydlení je důležité dopravní spojení, nejlépe dostupnost MHD. V detailu projektu se dočtete, že je zde dobré dopravní spojení do centra města a do zaměstnání, což je na webu přehledně graficky znázorněno. Rozeberme si toto tvrzení.

1. Metro A – Želivského: 10 min. na Václavské náměstí
Ano, že se ze Želivského dostanete na Václavák za 10 minut, je pravda. Ovšem už se tam nepíše, že na výše zmíněnou stanici metra je to od Ecocity Malešice 2,2 km. Tedy pěšky nebo na kole, při zkratce přes park se možná dvě stovky metrů dají ušetřit. 
(Zdroj: mapy.cz)
Můžete se tam ovšem dopravit autobusem ze zastávky Malešická stráň (viz bod č. 3).

2. Tram 1, 9, 16 – Spojovací: 10 minut Flora, 18 minut Hlavní nádraží.
Ano, ze Spojovací skutečně jednou tramvaje. Ovšem po zářijových změnách jen dvě – jednička na Palmovku a devítka na Hlavní nádraží. Na Želivského nebo na Floru se dostanete jen s přestupem. Takže řekněme, že je to 18 minut na Hlavní nádraží, k nimž si ovšem přidejte pěší cestu dlouhou přes kilometr (jinudy není možná) na Spojovací, tedy zhruba dalších 15 minut. Mimochodem tady u konečné tramvaje je druhý nejbližší supermarket.
(Zdroj: mapy.cz)

3. Bus 297 – Malešická stráň
V bezprostřední blízkosti projektu skutečně je zastávka autobusu, který ovšem jezdí (stejně, jako v obci vzdálené 10 km od okraje Prahy, kde jsou byty o několik milionů levnější) dvakrát za hodinu.
(Zdroj: dpp.cz)

Linka 297 je totiž určena především seniorům, takže se s ní přepravíte buď západním směrem okružní jízdou přes vybydlené a skladové prostory a kolejiště na metro Želivského (10 min.) a do nemocnice, nebo na východ přes domov důchodců a nejbližší supermarket (pěšky 700 m) k poliklinice Malešice (plánovaných 7 minut se zpravidla protáhne u domova důchodců), odkud je to na autobusovou zastávku Plaňanská (viz. bod 4) jen nějakých 300 metrů.
(Zdroj: mapy.cz)

4. Bus Plaňanská – tradiční autobusy 133 na Florenc a 188 na Želivského (oba ve špičkách interval 6 minut, jinak 4 spoje za hodinu) doplnila od září náhradou za historickou 155 linka 163 odkudsi z Kotěhůlek na Želivského (ve špičkách interval 10 minut, jinak 2 spoje za hodinu). Jízda na Želivského trvá asi 5 minut. Pokud obyvatelé ze svého Ecocentra ten třičtvrtěkilometr z kopce ekologicky seběhnou po svých a všechny spoje jim budou ideálně navazovat, na Václaváku pod koněm budou bratru za půl hodiny. Nebo si půlhodinu počkají na seniorbus a mohou to zvládnout za 20 minut.

Ekologie něco stojí, takže nejmenší byt o rozloze 56 m2 pořídíte v Ecocity za cenu od 2,9 do 3,8 milionu korun, zatímco stejně velký byt v komplexu, který se staví bezprostředně vedle posledně zmíněné autobusové zastávky, stojí od 2,8 do 3 milionů. 
Ty druhé byty sice nemají moderní ekologii přímo v názvu, ale zato jsou propagovány prostřednictvím reklamního sloganu Moderní bydlení v Praze uprostřed zeleně. Jakou zeleň má investor na mysli, když právě jím budovaný komplex zlikvidoval poslední kousek vegetace uprostřed sídliště ze 60. let, mi není jasné. Ale zato architekt vyprojektoval rostlinstvem porostlé střechy (což, vzhledem k tomu že okolní bytové domy mají nejvýše 14 pater, obyvatelstvo okolní zástavby ocení zejména v případě střech nových sedmnáctipatrových věžáků), ve výškových budovách nechal ohavné červeně lemované kaverny přes tři patra, v nichž mají růst stromy (jsem zvědavá, kdo bude pečovat o to, aby přežily), a celý komplex včetně věžáků hodlá nechat porůst zřejmě mimořádně odolnou a dravě do dvaceti pater rostoucí popínavou zelení.
(Zdroj: bytymalesice.cz)
To, že se s námi snaží vyběhnout kdekdo od našeho pana prezidenta až po hokynáře v ulici, je fakt. Spoustu věcí zase až tak neovlivníme – i když při nejlepším vědomí a svědomí vybereme ve volbách toho, o kom jsme přesvědčeni, že krást nebude, ruku do ohně za něj většinou položit nemůžeme. To, kdo bude v sousedním domě prodávat rohlíky a za kolik, také neovlivníme. Ale můžeme si dát pozor aspoň na to, co kupujeme. Staré rčení bych poopravila – nikomu nevěř a prověřuj, prověřuj, prověřuj!

pondělí 31. prosince 2012

Roční bilance

Mí milí čtenáři,
končí další rok. Pracovně byl dost náročný - mám nové vedení, dva mladé lidi, kteří jsou překvapivě fajn. Na výpověď, připravenou bývalou ředitelkou před jejím odchodem a závěrečným pálením mostů, naštěstí nedošlo. Celý rok jsem se snažila prokázat, že ač nejstarší, jsem platným členem týmu. Musela jsem se spoustu věcí naučit, vzhledem k tomu, že do důchodu čím dál, tím dál, tak proč konečně ne. Práce bylo tolik, že jsem vysedávala v kanceláři deset hodin denně a občas dělala doma i o víkendech, ale rodině to naštěstí nijak zvlášť nevadí.
Když se KlaPi předloni rozhodla odejít z domova, byly vztahy mezi námi dost napjaté. Ona puzena touhou osamostatnit se, já s broukem v hlavě, že trhnout se má, až dostuduje, nedokázaly jsme spolu klidně promluvit. Ale co máma nadělá, když se dítě chce odstěhovat? Řetězem ho k posteli nepřiváže. Celý letošní rok bydlí mé jediné dítě jinde. Někdy mi moc chybí, ale vzduch se pročistil a vztahy mezi námi byly z mého pohledu skvělé. Je moc šikovná, dostudovala první tři roky, takže si zasloužila slíbenou zrcadlovku, a navíc prošla náročným výběrovým řízením a pokračuje ve studiu, které ji moc baví.
Nezaměstnaný přítulník v dosud stále bezdomoveckém stavu, jenž téměř pět měsíců obýval uvolněnou KlaPiinu postel, si našel práci a jiné, tentokrát zpoplatněné lůžko v Německu. Vídáme se jednou za tři týdny, ale v létě se mu dařilo udržovat travní porost kolem naší chalupy v relativně civilizovaném stavu a na začátku prosince se nám konečně podařilo i využít krásný společný dárek k svátkům, který jsme dostali od KlaPi. Prožili jsme Mikuláše ve "středověkém" penzionu v Českém Krumlově.
Jako ochutnávku romanticky adventně pocukrovaného Krumlova, posílám všem svým věrným čtenářům přání úspěšného příštího roku a krumlovskou PF:


sobota 15. prosince 2012

Noční můra


Česká republika je v mezinárodním srovnání zemí, které přijaly koncept ECDL (European Computer Driving Licence), na 37. místě. Srovnatelného umístění jako ČR dosáhla například Zimbabwe, napsala 4. dubna 2011 Gabriela Bartíková v článku o průzkumu počítačové gramotnosti Čechů na webu cfoworld.cz.

Skoro celý listopad jsem prožívala strašidelný sen. Odehrával se v Zimbabwe, kde je častým pracovním mechanismem a dopravním prostředkem slon. Je to poměrně složitý organismus, má svá specifika a není-li odborně řízen, může dojít nejen k neštěstí, ba i ke ztrátám na životech. Proto majitelé sloních stájí své zaměstnance každoročně vysílají na pravidelné kurzy řidičů slonů. Kurzy pro vodiče slonů určených pro safari pořádá Zimbabwská asociace provozovatelů slonů pro safari, v originále Zimbabwean Association of Safari Elefants Operators, zkratkou ZASELO. 
Ve svém snu jsem byla malou domorodou zaměstnankyní výše zmíněného sdružení sídlícího v Harare a každoročně jsem byla před hlavní turistickou sezónou pověřována rozesláním pozvánek na kurzy, evidencí přihlášek a plateb a vystavením dvou dokumentů pro každého frekventanta – řidičského průkazu na slona a potvrzení o pravidelném proškolení. Protože však populace vycvičených slonů afrických v zemi roste, zájem o kurzy vzrůstá, a jedna drobná černoška už agendu nestíhá. Vedení asociace se tedy rozhodlo, že ji zjednoduší a pro příště se frekventanti budou přihlašovat elektronicky. Vytvořilo (nejen proto)  portál www.zaselo.com, kam sloní operátoři po zalogování napřed zasejou zanesou své řidiče. Data se z prvního portálu exportují do portálu druhého, zjednodušeně nazvaného e-shop (zkratka pro termín elefant-shop), kde si majitelé stájí po naprosto identickém zalogování vyberou z nabídky kurzů, naklikají řidiče, kteří mají kurz absolvovat, a potvrdí objednávku. Jednoduché a účinné. Nicméně malá černoška, vědouc, s jakými Zulukafry pracuje, vytvořila pro jistotu ještě blbuvzdorný sedmistránkový obrázkový manuál.

Tento manuál spolu s přihlašovacími údaji byl rozeslán mezi majitele stájí. Předpokládalo se, že tím záležitost kurzů pro malou černošku skončí, a byl jí přidělen další úkol. Původní bohulibá myšlenka se však evidentně minula účinkem. V následujícím měsíci, kdy série kurzů probíhala, malá černoška místo toho, aby osm hodin denně pracovala na dalším projektu, odpovídala deset hodin denně na spousty telefonických a mailových dotazů, jak že se na školení mají Zuluové přihlásit. Pomineme-li telefonáty negramotných majitelů stájí typu počítač ve firmě nemám a všechny ty internety bych nejraději zrušil, hovory s o něco gramotnějšími Zulukafry probíhaly následovně:
- Brej den, sem se chtěl zeptat, jak mám svý lidi přihlásit na to školení. Mně to nějak nejde.
- Vyplnil jste údaje svých zaměstnanců na portálu?
- Jo, už jsem v tom e-shopu.
- Fajn, přihlásil jste se?
- Jo.
- Dobře, takže tam vidíte nabídku školení.
- Jo.
- Dobře. Tak klikněte na to, kam chcete své lidi poslat.
- Ale to moje tam není. 
- Vidíte devět školení?
- Ne, jen čtyři. 
- Tak zarolujte po stránce dolů.
- A jó! Už ho vidím!
- Klikněte na ně.
- Mám.
- Co vidíte?
- No to školení.
- A vidíte tam zelený nápis VYBERTE FIRMU?
- Nevidím.
- Aha. A vidíte vpravo nahoře v zeleném obdélníku své jméno?
- Kde vpravo nahoře?
- No úplně nahoře na obrazovce vpravo. Zarolujte zase zpátky nahoru.
- Nahoře vidím MŮJ ÚČET, KOŠÍK, PŘIHLÁSIT SE.
- To ale znamená, že nejste přihlášený.
- Vážně?
- Ne. Klikněte na PŘIHLÁSIT SE.
- Jo. Teď tu mám nějaký dva obdélníčky pod sebou.
- Správně, tak do prvního vyplňte jméno a do druhého heslo, které jste od nás dostal mailem. Mimochodem, četl jste manuál, který v mailu také byl? 
- Nooooo, četl. 
Evidentně kecá. Chvíle udachmaného funění.
- Mám.
- Bezva, tak klikněte na tlačítko PŘIHLÁSIT SE, nebo to jen odentrujte.
- Cože?
- Klikněte na to zelené tlačítko dole.
- Hotovo.
- Vidíte vpravo nahoře své jméno?
- Vidím.
- Bezva. Vidíte nabídku všech školení?
- Vidím.
- Tak znova vyberte to, kam chcete jet.
- Já tam nepojedu, já tam chci poslat svý chlapy.
- Dobře, stejně na ten kurz klikněte.
- Ale on tu není, zase jsou jen ty čtyři.
- Zarolujte dolů, pamatujete?
- A jo vlastně… Tak už jsem tam.
- A už vidíte zelený nápis VYBERTE FIRMU?
- Vidím.
- Tak na něj klikněte – rozbalí se vám roletka s názvem vaší firmy a pod ní jména vašich zaměstnanců.
- Firmu tu mám, ale zaměstnance ne.
- A vyplnil jste je předtím do portálu?
- Kam že?
- Vždyť jste říkal, že jste je do portálu vyplnil! No nic, tak si otevřete nové okno, najděte si stránku www.zaselo.com. Na ni se přihlásíte úplně stejně jako do e-shopu. Máte?
O něco delší funění.
- Mám.
- Vidíte zelený název své firmy?
- Jo.
- Tak klikněte na ten název, zarolujte dolů a klikněte na PŘIDAT ZAMĚSTNANCE. Nejlepší by bylo, kdybyste se řídil podle manuálu. Podle něj vyplníte údaje o zaměstnancích, pak je v e-shopu označíte a kliknete na K POKLADNĚ. Dál už je to stejné jako v každém e-shopu. Nakupoval jste někdy přes elektronický obchod? 
- No jasně!
- Kdyby se vám cokoli nedařilo, zase zavolejte.
Po hodině se ozve týž zoufalec plačtivým/vzteklým (podle nátury) tónem.
- Tak jsem v tom sloním obchodě, ale ty svý chlapy tu pořád nevidím!
- A vyplnil jste jejich údaje na portálu ZASELO?
- Jo.
- Podle manuálu všechny povinné, tedy označené hvězdičkou? Jméno, příjmení, datum narození, umístění chýše?
- Já nevím, kde bydlí.
- Vy nevíte, kde vaši zaměstnanci bydlí? Ale to budete muset zjistit! Adresa musí být v řidičáku uvedená. V manuálu to přece je! Četl jste ho?
- No… čet. Tak já to zjistím.
- Dobře. Kdyby něco, tak zase zavolejte.
To, že přihlásit se na školení je ve skutečnosti jednoduché,  uznali milí Zulukafři bohužel až na samotných kurzech, kde si nejdříve vylili zlost na lektorech. Ti jim pak násilím vnutili manuál v prezentaci. Řidiči slonů jsou totiž správní muži, frajeři, kteří se nikdy nemusí ptát na cestu nebo číst návody k použití.
Třetina podobných telefonátů skončila tím, že si malá černoška, nyní s lehkým třesem v rukou a nepatrným tikem v levém oku, nechala potřebné údaje nadiktovat, vyplnila je a firmu na školení přihlásila sama. 
Tato činnost ji připravila o celý měsíc života. Po časově i mentálně nadnormativní šichtě se doma už jen na pár hodin vyčerpaně zhroutila a po exhumaci pracovala po nocích na dalším přiděleném úkolu. Takže chudinka neměla čas ani sílu napsat cokoli na svůj blog.

sobota 3. listopadu 2012

Průzkum veřejného mínění, aneb Vážně chcete vědět, co si myslím?


Náš pan starosta, o němž jsem se již jednou zmiňovala, si vymyslel dotazník ve stylu aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Rozeslal všem dospělým obyvatelům obvodu dotazník týkající se průzkumu veřejného mínění ohledně možnosti zavedení zón placeného stání. Jelikož v bytě máme trvalé bydliště tři dospělí, ačkoli KlaPi s námi nebydlí a ani nedisponuje samohybem, obdrželi jsme dotazníky tři. Dědeček sice už několik let auto nevlastní ani neřídí, jako uvědomělý občan však cítí potřebu splnit všechny požadavky našeho štědrého a pečujícího státu potažmo obvodního úřadu, takže KlaPiin dotazník předisponoval na Petra, jenž ze svého pracoviště v Německu jednou za dva tři týdny dojíždí na víkendy za námi a díky vlastnictví třiadvacet let starého superbouráku má k parkování v našem okolí co říci. 
Dědeček vzal dotazníky svědomitě s sebou na chalupářský víkend a neustále nás honil, abychom je vyplnili. V sobotu večer, když jsem se v zasloužilém volném čase a v bezpečné vzdálenosti od kanceláře, plotny a zasněžené zahrádky hodlala věnovat svému koníčku u notebooku, mi děda formulář významně položil na klávesnici. Jelikož se mi právě loudovala oblíbená hra, uvolila jsem se, že si ho aspoň přečtu. 
Již první letmé nahlédnutí mi potvrdilo, že vyplňovat jej je ztráta času – nejde o průzkum veřejného mínění, jak se praví v záhlaví, nýbrž o statistický průzkum, jenž má nejspíš přihrát obvodnímu úřadu argumenty pro zavedení placených modrých zón a parkovacích automatů na naší periferii. Tazatele nijak zvlášť nezajímá názor občana, spíše se snaží navést respondenty na odpovědi, z nichž bude možné vyvodit požadované důsledky. Ve skutečnosti totiž OU ani trochu nezajímá, co si občané myslí. 
Příklad první – chodníky.  Před šesti lety naše bytové družstvo žádalo OÚ poprvé o opravu přilehlých chodníků, jež jsou po silnějším dešti vhodné výhradně pro plavce (foto z dokumentace přiložené k žádosti). Nejsme v tom sami - po lijáku vypadají chodníky na celém sídlišti stejně. Suplik jsme od té doby poslali několik, zatím bez jakékoli odpovědi. Zato se nedávno začaly rekonstruovat dosud hladké chodníky na hlavní ulici před rostoucí ekologicky příznivou meganovostavbou. Snad aby si budoucí obyvatelky cestou na zastávku MHD neponičily štekle. 
Příklad druhý – autobusová zastávka. V rámci výše zmíněné rekonstrukce chodníků na hlavní ulici babičkám, žijícím na sídlišti už přes šedesát let, přesunuli zastávku autobusu z jejich oblíbené a frekventované přímé linie mezi poliklinikou a poštou o sto metrů dál mezi staveniště a parčík. Babky se proběhnou, potrénují svaly i šerm francouzskou holí, zatímco nožky obyvatel nového bytového komplexu se nevyčerpají cestou na autobus a jejich nositele neoslabí únava z nezvyklé pěší chůze při vytváření hodnot, zejména daňových odvodů.
Příklad třetí, nepřímo související s parkováním, ale týkající se řidičů – přechody a semafory. Řidič, vezoucí svého starouška na vyšetření na polikliniku a přijíždějící od východu, se dosud otočil do protisměru na místě, kde je přerušený zelený pás, pár metrů se vrátil po hlavní a zabočil do ulice, kde poliklinika leží. Mezi poštou (zelený praporek) a poliklinikou (červený praporek) ujel zhruba 300 metrů (mapa vytvořena z mapy.cz).
V rámci rekonstrukce komunikací byl těsně před západnějším přechodem pro chodce, v místě označeném na předchozím obrázku modrou šipkou, zřízen další přechod a oba byly vybaveny semafory. Takže z místa, kde se dříve auta obracela do protisměru, se stala světelně řízená křižovatka, na níž se podle vyhlášky otáčet nelze. Řidič tedy musí jet dál na západ. Bohužel na následující křižovatce na něj číhá další semafor, takže k otočce musí popojet ještě kousek. Zkrátka z dosavadní třísetmetrové trasy mezi poštou a poliklinikou se rázem stanou téměř dva kilometry (přesněji 1770 metrů - opět mapy.cz). Zdrávas ekologie!
Pochopila jsem, že problémy řidičů obvodní úřad vlastně vůbec nezajímají. V dotazníku ani v nejmenším neuvažuje o tom, že by bylo možné svévolně si jen tak zdarma zaparkovat na ulici. Otázky cíleně směřují k placení. Chceš parkovat před domem? Zaplať si parkovací kartu na modrou zónu. Máš garáž, ale chceš si před domem naložit věci na chatu? Zaplať poplatek v parkovacím automatu. Budeš rekonstruovat bytové jádro nebo chceš vymalovat? Kup si celoroční kartu pro řemeslníky. Objednáváš si zboží přes internet a občas ti přiveze zásilku PPL? Kup si pro dovozce roční parkovací kartu.
Vím, že tyto problémy řeší mnozí obyvatelé středu Prahy. Ale že budeme řešit parkovací zóny a automaty skoro šest kilometrů od Muzea, to by mě nenapadlo.

neděle 21. října 2012

Volím, volíš, volíme


Dnes budu zlá, přestože si vážně myslím, že bychom na sebe měli být pyšní: jako by nebylo málo toho, že máme každý den plné ruce práce se zajištěním vlastního živobytí, v téměř pravidelných intervalech čelíme zodpovědnosti za osud celého národa.
Před třemi lety jsme z naší intelektuální elity vybrali dvacítku erudovaných altruistů, kteří neúnavně a bez ohledu na vlastní prospěch migrují mezi domovinou a Bruselem či Štrasburkem, aby za nás řešili pro celý kontinent životně důležité problémy. Správně vybrat opravdu není legrace. Třeba před deseti lety jsme do evropského parlamentu zapomněli zvolit matematika, takže používáme espézetky podle geniálně vypočteného pravidla odpovídajícího nepřímé úměře mezi stoupajícím počtem aut a menším počtem variací čísel oproti dříve používaným kombinacím písmen.
Současní europoslanci však musí řešit ještě zapeklitější problémy jako je rozdíl mezi třtinovým a řepným rumem, mezi marmeládou a džem, špekáčkem a buřtem, čabajkou a klobásou a máslem a máslovou pomazánkou. Možná by místo pořádání příštích eurovoleb bylo levnější a účinnější požádat Unii kuchařů a cukrářů, aby rovnou vyslala stařešiny ze svých řad.
Před dvěma lety jsme volili poslance do sněmovny a zastupitele obcí a městských obvodů. O poslanecké sněmovně, do níž většina kandidátů směřuje jako do síně slávy a bohatství, se snad ani zmiňovat nebudu – většinou volíme stranu, která je, nebo kdysi v dávnověku, kdy jsme se ještě o její program naivně zajímali, byla našemu uvažování nejbližší, a volíme ji ze setrvačnosti, aniž bychom osobně znali kvality navržených kandidátů či aktuální volební program. Znát program strany je ostatně vcelku zbytečné, protože volební hesla - nebýt toho, že se skví pod jejich vyfotošopovanými fotkami na billboardech - snad neznají ani sami kandidáti, protože o sliby národu, natož o jejich dodržení, tu přece vůbec nejde.
Co se týče voleb do místní samosprávy, tuším, že to ani trochu není legrace. Ve vesničce plné lidí se zdravým selským rozumem, kteří dokonale znají koloběh přírody, harmonogram zemědělských prací a přesně vědí, co oni a jejich sousedé nejvíc potřebují, se sotva najde někdo s plechovou zadnicí, která vydrží celodenní dřepění na kancelářské židli, a jako bonus dokáže rozklíčovat zamotanou legislativní terminologii a smysluplně na ty bláboly reagovat. Erudovaného starostu potkáte na vesnici stejně často, jako schopnou recepční ve venkovském hotelu.
Letos jsme volili do Senátu, další čekárny na vstup do haly bohatství, takže škoda slov. Volili jsme i do krajských zastupitelstev, v čemž sice už máme dlouholetou praxi, ale ať zvolíme, koho zvolíme, lepší výsledek se ne a ne dostavit.
Snad proto tolik diskutujeme o prvních prezidentských volbách, jež nás čekají příští rok. Nabídka je pestrá.
Jsou tu muži v nejlepším věku, kteří před časem zastávali vysoké politické pozice a pak kamsi zapadli. Z tučných let naspořené prostředky zřejmě došly a keltské magické obřady objímání stromů peníze neplodí, což je pádný argument pro uchopení druhé šance.
Pak tu jsou muži, kteří by si za zásluhy a dlouhá léta odsloužená ve vrcholové politice bývali byli za minulého režimu už dávno vysloužili zlaté hodinky značky PRIM. Ale protože ocenění se ne a ne dostavit, staříci se rozhodli zpříjemnit si čekání schrupnutím si v tom nejvypolstrovanějším křesle.
Mezi kandidáty jsou i rebelové, potažmo novináři a umělci. Jeden vypadá normálně, ovšem v minulosti přišlápnuté kuří oko mu na zbytek života vymazalo z hlavy kinderstube a už dvacet let kope na všechny strany a uráží kdekoho. Další neméně kontroverzní adept se tak dlouho šmrdolil v blízkosti dosavadního prezidenta, až z toho vyvodil závěr, že už prezidentovat umí. A poslední šmoula v řadě zřejmě prezidentskou kampaň bere jako vtipný alternativní happening.
Když už je řeč o umělcích, kandidují i ženy. Ve spektru profilů za muži nezaostávají – vnímavá a harmonická herečka, moudrá, zkušená a uvážlivá šťastnátožena, mužná rebelka, prsatá drsňačka… Ale co je to všechno platné, když na tu funkci stejně nemají koule!
Přeme se o nejvhodnějšího kandidáta na prezidenta, argumentujeme tím, co si kdo z nich myslí, ale mně napadá, že je vlastně jedno, jaký je jeho názor. Podíváme-li se do ústavy, zjistíme, že prezidentovým úkolem je podepisovat to, co mu jiní připraví, a reprezentovat stát. Tedy dobře vypadat, umět se chovat a nekrást propisky.

úterý 4. září 2012

Jak nežádat o zaměstnání

Jednou za čas jsme v naší firmě nuceni hledat nové síly na uvolněné pozice. Došlá cévéčka mě často pobaví. Vzpomínám, jak mi před lety vyrazil dech životopis přehnanou skromností nezatížené čerstvé absolventky obchodní akademie, jež bezelstně prozradila své zájmy kino, hudba, diskotéky, kosmetika, nakupovaní. Zatímco její vrstevníci ve své praxi uváděli jakékoli krátkodobé brigády, které svědčily přinejmenším o tom, že mají poměrně kladný vztah k práci, tato dívenka měla kromě školní docházky naprosto čistý štít. Zato do CV neváhala uvést, že se s námi není ochotna bavit v případě, že jí nenabídneme vyšší mzdu, než měli naši zaměstnanci po patnáctileté praxi.
Situace se opakuje. Minulý týden mi přistálo v mailu podobně naivní cévéčko. Napadlo mě, že jedním z důvodů, proč si středoškoláci nemohou najít práci, je i to, že se o ni neumí ucházet. Řekla bych, že ucházení se o zaměstnání a psaní životopisu by se mělo vyučovat v posledním ročníku střední školy jako povinný předmět, nebo by školy měly do vyučování aspoň zařadit přednášku nějakého personalisty.
Vím, že věrní čtenáři mého blogu už mají podobné starosti a zkušenosti většinou za sebou, ale pro případ, že sem omylem zabloudí někdo mladý a nepoučený, dovolím si uvést tři základní rady, které se mi vybavily při čtení mailu uchazečky o práci z minulého týdne, tedy určené především dívkám. 

Takže holky, až se budete ucházet o práci:
  1. Ať vás ani nenapadne uvádět mailovou adresu, kterou jste používaly v průběhu svých bezstarostných středoškolských studií. Nejen že rozverné a infantilní adresy typu berunka-janinka@seznam.cz, kaaaaajulka@centrum.cz, kocickaevisek@email.cz a podobně nepůsobí příliš seriózně, ale pokud se při jejich zadání do prohledávače personalista na různých libimseti.cz, lide.cz atd. dočte, že jste atraktivní štíhlá a inteligentní blondýna, jejímž životním cílem je sbalit bohatého chlapa, nejlépe fotbalistu, kladné body vám to ve výběrovém řízení nepřidá. A může být ještě hůř, pokud si díky vaší profláknuté adrese budoucí potenciální zaměstnavatel vygooglí, že (ačkoli v mailu píšete, že jste ideální na pozici firemního ekonoma) jste se před pár lety v mladické nerozvážnosti snažily získat peníze zaplacením vysoké nevratné zálohy podvodné finanční agentuře, a teď po všech internetových poradnách sháníte radu, jak ji dostat zpět. Chybami se člověk učí, ale vy na sebe potenciálnímu zaměstnavateli  zbytečně nepráskejte, že jste bulíci, a založte si nový mail – není to přece tak těžké.
  2. Se vzorem cévéčka, jenž jste si stáhli z internetu, pracujte kreativně. Pokud jsou v něm pod sebou uvedené kolonky:  POZICE, ZAMĚSTNAVTEL, OD-DO, NÁPLŇ PRÁCE, nepište všech pět pozic, následně zaměstnavatelů, atd. do stejných řádek. Pokuste se chaos, který máte ve své minulosti, logicky uspořádat třeba do přehledné tabulky, když údajně perfektně ovládáte excel.
  3. A moc vás prosím, k CV nepřikládejte profilovou fotku z facebooku nebo jakékoli jiné sociální sítě. Foto, jehož třetinu zabírá dobře zaostřená záclona, a další dvě třetiny rozmazaná a utrápená část vašeho zoufalého já, není ideální. Vím, že na pasovkách vypadáme všichni, jako by nás právě propustili z nápravného zařízení, ale snesitelná by byla i ostrá soukromá fotka, jež zabírá celý váš obličej. 

P.S. Jméno, údaje i fotka byly modifikovány, doufám, že k nepoznání. Jinak všechno sedí.