čtvrtek 26. ledna 2012

Mé módní peklo II

Jakmile babička přestala šít, nejdříve jsem si oddechla. Jak já nenáviděla to nekonečné zkoušení a zašpendlování! Ale brzy mi originální kousky oblečení v šatníku začaly chybět (československá socialistická konfekce měla velmi omezený sortiment), takže jsem se chopila staré šlapací singrovky. Chudák babička byla ve svých požehnaných sedmdesáti letech odsunuta do pozice seniora, jenž je totálně mimo a tudíž bez jakéhokoli práva vyjadřování, a zpovzdálí jen tiše slzela při pohledu na mé sešívání nepředstehovaných, jen špendlíky pospojovaných dílů. Budiž jí ke cti, že mi nekazila nefalšovanou radost z rychle vykonaného díla, když jsem do školy vyrazila v haleně ušité ze starého roztrhaného prostěradla a džínách, jimiž hluboce opovrhovala a celkem oprávněně je nazývala „modráky“.
Když už jsem u těch montérek, napadá mě, že za socialismu se pravděpodobně zrodila dosud trvající posedlost Čechů džínami. Většina obyvatel ČSSR nevlastnila devizová konta, jediný legální zdroj bonů, za něž bylo možné texasky, rifle neboli džínsy získat. Když člověk nakráčel mezi vrstevníky v modrých nohavicích nabytých díky podloudné a riskantní směně s vexlákem před Tuzexem, byl za hrdinu a předváděl světu těžko dostupný, tudíž jedinečný a luxusní artefakt západního oděvního průmyslu. Zkušenost je sice verbálně nesdělitelná, ale vědecké výzkumy naznačují, že se dlouhodobě ukládá a přenáší v genech.

V následující pětileté životní etapě jsem na kreativní oděvní tvorbu neměla čas, i když můj dennodenní pohyb v centru města po předvádění jedinečných šatních skvostů přímo volal. Nebudu čtenáře unavovat podrobnostmi o svém tehdejším šatníku, zmíním se snad jen o tom, že komplex ze své malé výšky jsem vyrovnávala vysokánskými podpatky. Dnes nedokážu pochopit, že jsem na těch šteklích dokázala bez újmy na zdraví během deseti minut přehopsat staroměstské kočičí hlavy z přednášky na nábřeží na seminář v paláci Kinských nebo na konci Dlouhé či v Celetné. Teď bych si na ten sprint nejspíš obula tolik zatracované kecky. Nebo bych nedoběhla a stejně, jako se to stávalo nám, bych skončila v kavárně na Staromáku u dvojky červeného.

Další pětiletku jsem působila jako pedagog. Jistě víte, že teenagerky nenechají na kantorčině oblečení a účesu nit suchou. Kadeřnicí jsem si sice nechávala na hlavě vykouzlit tehdy módní květák univerzální pro všechny věkové kategorie, ale oblečení snad ušlo. Každopádně v prostředí dospělých žen nepostrádalo originalitu. Vážila jsem tehdy i s postelí 47 kg, a při výšce 160 cm jsem byla nucena nakupovat v dětské konfekci. Jelikož svatební šaty v dětských oděvech nevedou, sehnat civilní bílý kostýmek k vlastnímu okroužkování byl úkol nadlidský.

No a rok po svatbě vypuklo mé módní inferno. Nejen Pekelnice, ale každá mladá žena by měla vědět, že těhotenství a mateřství se naprosto vylučují s jakýmikoli pokusy o eleganci, sladěnost doplňků, originalitu a krásu. Pořídíte-li si potomka, minimálně na pět let můžete na módu zapomenout. Ale o tom až příště.

pátek 20. ledna 2012

Mé módní peklo I

Mám-li pravidelné čtenáře, pravděpodobně si všimli, že jsem přidala sledované blogy. Jsem vzdálena čtení fashionblogů. Bloggerky, které se každé ráno mobilem nafotí ve dvaceti pózách před co největším zrcadlem, mě pobaví, ale po třetí fotce stejného oblečení začínám zívat. Kupodivu však mezi mé oblíbené blogy patří módní peklo, což je způsobeno tím, že s dámami Pekelnicemi naprosto souhlasím:
  • Ano, džíny jsou fádní uniforma (také je nosím – ó hrůzo – i do práce).
  • Ano, šlehačka na plesových šatech je také fádní, rovněž se téměř stala uniformou, bez ohledu na tělesné tvary své nositelky.
  • Ano, spodní prádlo vykukující z oděvu svrchního je ohavnost i na hubeňource, natož na špekounce.
  • Ano, totéž platí o odhalených nadměrných tělesných oblinách. A pokud se některá přistižená na fotce i přes rozmazaný obličej pozná, neměla by se zlobit na Pekelnice, nýbrž na sebe, že nemá dost soudnosti, případně na své ženské příbuzné a kamarádky, které jí nevhodnost zvoleného úboru alespoň šetrně nenaznačily.
  • Ano, je smutné, co považují současné české ženy za eleganci. I mladé dámy, které mají vkus a svůj oděv na příští den pečlivě několik dní předem plánují a barevně dolaďují, by měly vědět, že přestože jejich outfit lahodí oku, ani zdaleka nemusí být elegantní.
  • Ano, oděvy, které některé švadlenky prodávají za nehorázné ceny, jsou skutečně zbastlené.
  • Ano, někdo to musí nahlas říci nebo napsat. Jelikož naše doba miluje bulvár, je drsnost namístě.
Zkrátka všestranná osvěta, navíc psaná svižně, čtivě a spisovně (!), nemůže mít jiný účinek než pozitivní. Možná by se měl blog modnipeklo.cz stát povinnou četbou pro dívky na základních školách. Nebo rovnou vyučovacím předmětem, jako kdysi byly pozemky, dílny, vaření a péče o dítě. Výše zmíněné předměty totiž podle mě ke všeobecnému vzdělání nepatří, ale kulturnost (nejen) odívání ano.

Podotýkám, že já nejsem vzorem vystajlované elegance, ačkoli jsem k tomu měla už docela slušně našlápnuto. Babička byla podomácku šijící švadlena, a zatímco jsem si jako malá hrála na koberci s kostkami, slýchala jsem při jejích diskusích se zákaznicemi dnešním lidem již polozapomenuté termíny jako brokát, taft, šanžán, acetát, kepr, popelín, kaliko, pepito, kohoutí stopa atd. Inspirována západoněmeckými zásilkovými katalogy Neckermann a Quelle, podle nichž si majetnější dámy v socialistickém Československu nechávaly soukromě šít luxusní modely, babička ve volném času odívala i svou vnučku. Zbytek obstarala maminka, jež sice neuměla pořádně přišít ani knoflík nebo poutko k utěrce, ale dodržovala po své matce (mé druhé babičce) zásadu, že dáma má mít sladěné boty, kabelku, rukavice a klobouk. A tak jsem nosila originální modely z babiččiny dílny doplněné barevně sjednocenými bavlněnými punčocháčemi, botami a obrovskou silonovou mašlí ve vlasech (asi místo apartního kloboučku).
Někdy kolem devátého roku jsem se pod vlivem okolního módního prostředí rozhodla mašle bojkotovat a modely jsem si začala navrhovat sama. Babička měla jako prvorepubliková dámská krejčová smůlu, že mezi její zákaznice nepatřila Marlene Dietrich. Konstrukce kalhot jí opravdu činila problémy. Takže jsem o pohodlí nohavic neměla ponětí celou základní školu a byla jsem nucena se jí prokousat v šatech, sukních nebo slušivých šatových sukních. Vzpomínka na jednu z nich se mi často vrací v takových těch snech, kdy se probudíte celí zpocení. Koženková šatová sukně byla tuhá a neprodyšná asi jako skafandr. Nicméně i ji jsem jednou docenila. Když na mě ve školní jídelně zlobivý spolužák Parlásek převrhl talíř plný rajské, nedostala jsem doma vynadáno za ušpiněné oblečení, protože po mém hladkém povrchu omáčka i knedlíky lehce sklouzly a poskládaly se mi k nohám, jako nemocné pokakané štěně.
Ještě v tanečních jsem byla za hvězdu, neboť mi babička ušila ze Slotery (pamětnice vědí, že v prodyšnosti mohla soupeřit s výše zmíněnou koženkou) patery šaty krátké a jedny plesové. A jednu empírovou plesovou róbu z brokátu, jež byla krásná, ale i přes podšívku strašně škrábala. Spíchla mi i rozverný kostým na maškarní (hádejte, z jakého materiálu). To byl asi poslední její krejčovský počin, protože jak stárla, slábl jí zrak, prsty ztrácely jistotu, až nakonec přestala šít úplně a tím skončilo mé období haute couture.

pondělí 9. ledna 2012

Louskáček v Národním

Před Vánocemi KlaPi napadlo, že bychom si svátky mohly zpříjemnit vánoční kulturou, a navrhla mi, zda s ní a její kamarádkou Martinou nechci vyrazit na Louskáčka. Chvíli jsme se dohadovaly, jestli je návštěva Národního divadla při jeho současném vedení bezpečná, ale usoudily jsme, že když je Louskáček primárně určený dětem, moc velké experimenty a brikule se s ním snad dělat nedají. Louskáček prostě musí být Louskáček – Vánoce v měšťanské rodině, holčička Máša dostane panáčka Louskáčka, ten přemůže hejno domácích myší, změní se v prince a ve druhé polovině představení s Mášou, která najednou zázračně vyroste v mladou křehkou krasavici, procestují vánoční stromek s krásnými tanečními výstupy z různých koutů světa, to vše za doprovodu kouzelné Čajkovského hudby. Co se na tom dá zkazit?
Do Vánoc byla ovšem všechna představení vyprodaná, a tak KlaPi koupila lístky až na 7. ledna. Místa jsme měly na druhé galerii, což byla pro mě premiéra. Takhle vysoko jsem v Národním ještě nikdy neseděla. Nevím, jestli obecenstvo v parteru a na balkoně má alespoň náznaky kinderstube a elementární povědomí o tom, jak se do divadla obléknout a jak se tam chovat, ale dost o tom pochybuji. V našich vyšších sférách by si při hodnocení úborů přítomného publika Ada z módního pekla přišla na své. Evidentně současné dámy nejen nemají nejmenší tušení, co je elegance, ale nemají ani páru o tom, co na sebe do divadla. Madam vedle nás zprava měla nohy ve slušivých tlustých řádkovaných punčocháčích zasunuté do polárnických tuleněk s paradoxním leopardím vzorem, jakousi urousanou myší sukni a pravděpodobně podomácku uštrykovaný svetřík. A minimálně třetina návštěvníků měla na sobě džíny.
Kousek od nás vlevo zase seděla důchodkyně sice celkem důstojně oděná, avšak zřejmě stižená slepotou, neboť si v šatně nevšimla cedule jak kráva, že během představení je zakázáno fotografovat. Stařenka tedy zcela evidentně nemohla ani tušit, co zobrazuje display jejího primitivního kompaktu, ale fotila jak zběsilá, a to prosím s bleskem. Vzhledem k tomu, že nás ostatní diváky její blýskání poněkud rušilo, pokoušeli jsme se ji zklidnit, ale babča byla zřejmě i hluchá. Škodolibě jí přeju to překvapení, jaké asi doma utrpěla, když zjistila na počítači či televizi, že na celé zhruba stovce fotek má na tmavém pozadí krásně nasvětlený a ostře zobrazený sloup, který dominoval jejímu zornému poli tři řady před jejím sedadlem. Z druhé galerie totiž blesk na jeviště vážně nedosvítí ;-).
Co se týče představení samého, Národní nezklamalo. Najalo si jakéhosi Maďara, který klasický příběh Louskáčka sebral E. T. A. Hoffmannovi a svěřil ho Charlesu Dickensovi (oba se asi v hrobě obracejí). Takže v první polovině představení z původního námětu nezbylo skoro nic kromě figurky Louskáčka před hračkářským krámkem. Hlavní postavou se stal zlý a chamtivý lichvář Scrooge a sen Máši o boji Louskáčka s myší armádou se změnil v tanec ďábla s hejnem postav s umrlčími maskami a v bílých třásňovitých úborech, jež se vyrojily z trezoru. Neměly jsme program (příběh je notoricky známý, tak na co?), takže jsem podle objektu, jenž postavy vyplivl, usoudila, že jde o směnky a úvěrové smlouvy. KlaPi to o přestávce nedalo a program si koupila, abychom se poučily, že kromě cenností v trezorech běžně sídlí také zlí duchové :-o.
Tato scéna se Scroogem natolik zamávala, že se z něj stal roztomilý hodný strýček, který začal dětem rozdávat dárky (tanec dítek z baletní školy v čepečcích a nočních košilkách byl nejsvětlejším okamžikem celého představení). Nakonec lichvář opravil figurku Louskáčka, jíž předtím utrhl ručičky a nožičky, aby se dívka Máša – pardon, tentokrát Klára – a Louskáček mohli změnit v princeznu a prince a druhá polovina představení pokračovala v tradičním pojetí, tedy s klasickým tancem tak, jak se na Čajkovského balety sluší.
Choreografie první poloviny baletu byla víceméně moderní, na umění a schopnosti tanečníků celkem nenáročná, umělci zřejmě odpočívali před druhou, klasickou částí. Snad proto diváky na druhé galerii po přestávce tolik překvapil tanec na špičkách, piruety, roznožky, ba dokonce zvedačky – při každé vypukli ve frenetický potlesk a výkřiky BRAVO. Chápala bych jejich obdiv k baleťáku-heveru, kdyby před-stavitelka princezny Kláry byla při těle, ale byla to klasická křehoučká baletka. Přely jsme se tedy, zda jde o nepoučené publikum, jež do divadla zabloudilo omylem (tuleňky naší sousedky by to naznačovaly), marně očekávalo lutze, axely, salchowy a rittbergery a zajásalo tedy alespoň nad každou zvedačkou, či zda na galerii sedělo široké příbuzenstvo výkonných umělců. Louskáček sice byl můj první balet, ale v mých asi tak šesti letech. Od té doby jsem jich už řádku viděla, a proto bych ze svého pohledu výkony tanečníků označila za slušný průměr, zasluhující ocenit potleskem, netřeba však mrhat přemrštěnými ovacemi.

Za měsíc jdeme na Giselle do Státní opery. Snad si tam trochu spravím chuť a skutečně uvidím příběh o dívce Giselle, jež zemře na zlomené srdce, změní se ve vílu a milovaného muže zachrání před utancováním svými družkami. Státní opera se sice před pár dny přes mnohé protesty konzervativců mého druhu spojila s Národním divadlem, ale snad to ještě chvíli potrvá, než nové vedení zprzní i její repertoár. Pak už v Praze nebude kam chodit na operu a balet. Tak leda do kina. Pánbůh s námi!

P.S. Fotky jsou z oficiálního webu Národního divadla. A ve zhruba stejném čase a zcela nezávisle vznikl Klapiin příspěvek.

čtvrtek 22. prosince 2011

Lidová tvořivost, bastlení a kreativita

Je to tu zase - vypukla doba předvánoční, období lidové tvořivosti. Ve školách a družinách dětičky povinně bastlí jehelníčky pro své maminky. Tety a babičky půl roku štrykují půvabně archaické kousavé svetry s norskými či copánkovými vzory pro celou rodinu, nad kterými obdarovaní pod stromečkem dobročinně zaplesají a dárečky pak doma uschovají do nejzazšího koutu šatníku. A téměř všechny hospodyně tvoří pro své blízké vánoční cukroví. Má maminka patřila mezi odvážnější, které se drží pověry, že napečeno má být třináct druhů, a tak jsme každý rok konzumovali dva oblíbené, osm tradičních a tři pokusné z receptářů maminčiných kolegyň. Po Vánocích používala zbytky cukroví babička jako trvanlivou odměnu nebo náhražku kostí ve vegetariánských dnech pro svého psa, po Velikonocích už nad nimi i ptáci ohrnovali zobáky, protože proteinové stravy v přírodě poletovalo a pobíhalo dost. 
Já jsem kreativní střevo asi zdědila právě po babičce švadleně. Pominu-li ty hodně smutné pokusy dítka školou prvního stupně povinného o jehelníčky, tkané goblénky a Mikulášovy čerty z ping-pongových míčků a roliček od toaletního papíru, které za mě vždy musela vytvořit družinářka a díky nimž jsem do života rodící se ženy vykročila s cejchem naprosto ztraceného případu, má skutečná tvořivost vypukla někdy v jedenácti letech. 
Tehdy jsem pod stromečkem našla svou Barbie, na niž maminka vystála v pracovní době frontu v Pragoimpu. Panenka byla v plavkách a bosa, a ačkoli mi k ní Ježíšek nadělil jedny růžovo-zlaté diskotékové šatičky i s botkami a modré pyžamo se županem a trepkami, na Bárbinovských sedánkách se šťastnějšími spolužačkami, oplývajícími tetami v Kanadě a jiné kapitalistické cizině, bývala má Barbie za chudinku. Nejen, že neměla, co na sebe, ale dokonce pořád chodila bosa jako husopaska. Její společenský kredit ovšem stoupl o dva roky později, když tatínek odjel na měsíční zkušenou do Holandska a přivezl jí odtud další dva oblečky i s obutím, ale hlavně mé babičce časopis Burda. Babička podle ní sice nikdy nic neušila, ale já jsem si ze střihové přílohy pomocí čtvercové sítě zvětšovala nákresy střihů modelů, podle nichž jsem své Barbie na babiččině stroji doplňovala její šatník.
Když jsem si přestala hrát s panenkami, své úsilí jsem z mikrotvorby nasměrovala na makro a spíchla si pár odvážných kousků na sebe. Bylo to v období módy „netopýřích“ rukávů a kolových sukní, které nevyžadovaly příliš velkou zručnost v šití, zato spotřeba materiálu, byť z výprodeje, byla obrovská. V potu tváře vydobytým nástupním platem 1.900 Kč jsem již ovšem mrhat nemohla, a proto jsem se k šití vrátila až po narození miminka, na něž spotřeba materiálu nebyla až tak tragická a drobnější kousky byly rychleji hotové.
V mezidobí mezi vlastnoručním šacením sebe a miminka jsem se vrhla na křížkové vyšívání. Ve svém prvním zaměstnání jsem pak obšťastňovala vlastnoručně vyšitými brožemi s milimetrovými goblénovými stehy všechny jubilující kolegyně. Kdeže loňské oči jsou? Dnes bych se nestrefila ani s lupou!

Po skončení mateřské dovolené a nástupu do zaměstnání má kreativita klesla na bod mrazu. Až když KlaPi dorostla do školních let, začaly jsme spolu bastlit kdeco. Pokoušely jsme windowcolors, pokračovaly jsme ubrouskovou technikou, hňácaly jsme modurit, tkaly korálkové náramky atd. Dřevěnou krabici plnou zaschlých barev, papírových ubrousků a korálků mám ještě nostalgicky schovanou. 
Abyste si nemysleli, že neudržím myšlenku, vrátím se k předvánočnímu času, kdy má kreativita pravidelně propukala v plné síle – první péefky vyvedené tuší podle Ladových zasněžených krajinek a dozdobené polským třpytkovým lakem na nehty (FUJ!) se zrodily někdy v mé pozdní pubertě. Corpus delicti se naštěstí nedochoval. 
Po dlouhé bastlící odmlce způsobené změnou priorit v mém postpubertálním žebříčku hodnot, zhruba v polovině devadesátých let, se na našem raném kapitalistickém trhu přestala prodávat normální zlatými rámečky nebo třpytkami nepřezdobená vánoční přání. V té době jsme už s KlaPi využívaly pohostinné náruče mých rodičů, a protože v bastlení třinácti druhů cukroví se v adventní době plně vyžívala má pensionovaná maminka (tři pokusné už nebyly od kolegyň, ale z televize nebo časopisů), rozhodla jsem se vychýlit předvánoční rozpočet svých rodičů v důchodu ve prospěch další dávky milovaného išelského cukroví a vyráběla pro ně, ale i pro své přátele originální přání. Nebyla ručně malovaná (nastala doba kopírek), avšak stále byla vyšperkovaná pastelkami a třpytkovým lakem na nehty, tentokrát už kapitalistické produkce (stejně fuj).

Jelikož vánoční atmosféra ve mně vyvolává především představu malebně zasněžené vesničky, k tomuto tématu jsem se stále vracela. Bohužel mé třpytkové okouzlení vytrvávalo do spotřebování lahvičky laku.

Pak mě okouzlila sametová tapeta, metalické laky ve spreji a šablony (samozřejmě se mohu pochlubit jen těmi nejupatlanějšími výrobky, které jsem nenašla odvahu poslat).

Tapeta mi zbyla, tak jsem ji příští rok vyšívala lurexovými nitkami.

Mé předposlední péefky tvořila blanka z windowcolors rozprostřená uprostřed měděného drátku a ty poslední jsem malovala na hedvábí. Z toho, že mi z hedvábných nezůstala ani jedna a rozeslala jsem úplně všechny, nelze soudit o mé dokonalé zručnosti, ale zřejmě jsem rozeslala i ty upatlané, protože mě už pomalu ruční bastlení přestávalo bavit.

Dnes raději spoléhám na ruční práce šikovnějších. Letos jsem skoro všechny dárky nakoupila přes internet na Fleru, ačkoli i tam jsou k vidění artefakty upatlané. Ty jsem si prohlédla, pomyslela si, že to bych uměla taky, a inspirovala se k dalšímu spotu. Ovšem všichni mí blízcí najdou pod stromečkem originální a řemeslně dobře vyvedený dárek, který jsem sice netvořila já, ale přesto je osobní, protože vím, že se bude obdarovanému líbit nebo aspoň hodit.
A mně se díky tomu podařilo ušetřit nervy a čas k vytvoření vlastnoručně na počítači zbastlené péefky. Jedné univerzální pro všechny své kamarády, známé a přátele. Tak krásné Vánoce, mí milí věrní čtenářové.

čtvrtek 17. listopadu 2011

Můj oblíbený plyšák

Mého oblíbeného plyšáka mám už skoro dvanáct let. Za ta léta mazlení, tulení a ohmatávání už poněkud ztratil pěkný pevný tvar a rozplácl se do šířky. Kdysi byl samočistící, tato funkce ovšem již přestala fungovat. Chlupy pokrývající jeho povrch jsou čím dál tím drsnější, ale bohužel jsou z materiálu, který nesnáší vodu, a tak se musí často kartáčovat.
Plyšák přes den zpravidla zdobí křeslo v obýváku u radiátoru a v noci se záhadně přemisťuje přímo doprostřed mé postele, a to tak, že napříč.
Můj plyšák je multifunkční – v jistých situacích pracuje i jako vysavač, avšak tato funkce se sama zapíná výhradně v blízkosti misek s konzervami nebo s granulemi. V okamžiku, kdy vysává, zasekne se a vysávací funkce se nedá vypnout až do naprostého naplnění uvnitř uloženého sáčku. Kromě tohoto sáčku tvoří jeho útroby pravděpodobně piliny. Obal zřejmě někde netěsní, protože plyšák je při přemisťování bytem trousí za sebou. Bohužel občas z něj vytéká i jakási tekutina a vypadávají nepříjemně aromatizované šištičky.
Můj plyšák má v sobě zabudovaný tajuplný strojek vyluzující zvuky. Kdysi to býval především táhlý kňučivý zvuk, ale strojek se časem ochodil a to, co vydává dnes, připomíná nejspíše krátké hrdelní „æ“, které spíná zřejmě pohybové čidlo při jakémkoli hnutí v místnosti, kde se plyšák nachází. Další strojek při jemném dotyku plyšákova povrchu vibruje a tiše vrní, při razantnějším kontaktu se vrnění zintenzivňuje a přechází do zalykavého mohutného drnčení.
Uvažovala jsem o tom, že ochozeného plyšáka odnesu do opravny, aby ty netěsnoti, vibrace a podivné zvuky spravili, ale i když jsem už velká holka, nedokážu se od něj odloučit.


pátek 11. listopadu 2011

Blog challenge opožděně

KlaPi se sirhonzou před časem vymysleli blog challenge. Původně jsem se chtěla zúčastnit, ač jsem tušila, že tyhle moderní výdobytky jsou spíš pro mladší ročníky. Když byly úkoly vypsány, definitivně jsem se polekala a couvla ze svého původního nadšení. Některé úkoly bych snad zvládla (třeba nakreslit beránka nebo uvařit a vyfotit nějakou baštu), ale u jiných bych bývala byla v koncích ještě dříve, než bych začala.
Třeba úkol napsat minirecenzi na divadelní představení, jež jsem zhlédla naposledy. Vím, že v divadle jsem byla před víc než rokem. Ve Státní opeře. Ale co to bylo? Že by Rusalka? Ta se povedla. Nebo snad Nabucco? Ten také neměl chybu. Ale už je to tak dávno…
Nejlépe se kritizuje, to je známá věc. Tak já také dodatečně zdrbnu jedno skutečně nezapomenutelné představení, které jsem viděla v Národním divadle a po němž jsem pro jistotu neprodlužovala předplatné a přeběhla ke Státní opeře. Byla to inscenace Babičky, volně podle Boženy Němcové. Velmi volně.
Především si jakožto dnes tiše krnící bývalá studentka historie nevzpomínám, že by biedermeierovské krinolíny, jaké nosila Paní kněžna, vypadaly jako kašírovaný gumový svatební dort zdobený vibrujícími molitanovými růžičkami. Fuj – nesnáším marcipán a molitan mezi zuby nepříjemně vrže. Napadlo mě, že kostýmní výtvarnice má silné sociální cítění a nenávidí šlechtu, ale poté, co jsem si vygooglila autorčiny návrhy, změnila jsem názor. Teď se mi spíš zdá, že se za jakousi starou křivdu mstí všem hercům. Každopádně svatební dort z gulliverovské rekvizitárny mi nedělal dobře pokaždé, když se v něm Jana Preissová přitřásla na jeviště. Než jsem žaludeční nevolnost z kostýmu rozdýchala, kněžna měla své repliky a dialogy za sebou, takže ani nedokážu posoudit, jak zdatně se herečka své role zhostila. A to se nezmiňuji o jakémsi latexovém či igelitovém pytlíku, do něhož ji posléze výtvarnice nasypala.
Bizarní kostýmy měly ovšem i další postavy, takže se přímo vnucuje bonmot, že jediná normálně oblečená byla bláznivá Viktorka.

Člověk by řekl, že režisér s archaickým pseudonymem Jan Antonín Pitínský, bude mít konzervativní, ba přímo lyrický vkus. Svůj omyl jsem pochopila v okamžiku, kdy babička začala, tuším hned v prologu, aby divák dlouho netápal, debatovat se svou dcerou o jejím potratu. Herci se po jevišti pohybovali poněkud chaoticky, občas bez příčiny kamsi popoběhli, takže jsem pojala podezření, že za kulisami sedí jejich škodolibý kolega a ze vzduchovky po nich střílí pepřové kuličky. Dějovou linku se mi nepodařilo zachytit – útržkovité dialogy nedávaly moc smyslu. Jen Babička chrlila jednu moudrost za druhou. Co slovo, to perla. Vzácná a šťastná to žena!
Na představení jsme byli s mým tatínkem, který jinak ve svém tehdy ani ne třičtvrtěstoletém věku pokaždé v teple a klidu, zejména při pohádce, jakou podle mě Babička Boženy Němcové v podstatě je, usínal pokojně jako miminko. Cestou do divadla jsem měla obavy, že mě jeho mohutné funění ve fázi alfa společensky znemožní. Zbytečně – tatínek první akt strávil s otevřenými ústy a očima nevěřícně doširoka otevřenýma, během druhého tiše supěl, nikoli ovšem ze spaní, a ke konci více než tříhodinového představení se už z jeho útrob linulo temné a zlověstné dunění, jako z golema ve filmu Císařův pekař. Dnes už nedokážu pochopit, že konzervativci, staromilci a fandové historie tatínkova a mého typu to po druhém aktu nevzdali a svorně neprchli k šatně. My jsme to vážně dotáhli až do strašnického – nebo snad nějakého jiného – krematoria na Babiččin pohřeb!
Kritikami oslavovaný vynikající herecký výkon paní Vlasty Chramostové v titulní roli jsem v tom chaosu nedokázala ocenit.
Po necelých třech sezonách byla hra stažena z repertoáru. Jo, Češi jsou asi ve své podstatě stejně konzervativní jako Angličani. Návštěvníci „Zlaté kapličky“ chtějí vidět, jak Evžen Oněgin na carském dvoře se starosvětskými venkovskými statkáři tančí čtverylku, a ne to, jak řeší své bisexuální problémy na diskotéce se soudobou mafií. Co je špatného na romantické pohádce o dívce zakleté v labuť, její lásce k princi a boji proti zlému černokněžníkovi? Je opravdu nutné do ní míchat složitost homosexuálních vtahů a z černokněžníků dělat ministry? Jako by nestačilo, že ti naši umí čarovat s rozpočtem svým i státním ažaž! Já chci do divadla chodit proto, abych unikla současným problémům a starostem.
Chápu, že se Národní divadlo snaží přizpůsobit svůj repertoár modernímu divákovi a chce v něm odrážet současnou společnost, ale trošku se obávám, aby svým cíleným úsilím neztratilo 96 procent svých diváků. Snad kdyby se zacílilo i na vybrané operety (Cikánský baron) nebo muzikály (Cikáni jdou do nebe), návštěvnost by mu maličko stoupla. Ale hlavně ať se nespojuje se Státní operou. Kam bychom potom chodili na klasické pohádky s nádhernými kostýmy a kulisami?

středa 2. listopadu 2011

Kdo vlastně jsem?

V létě jsem si domluvila rande s kamarádkou, s níž se vídám dvakrát třikrát do roka. Jako děti jsme pár let vyrůstaly spolu, pak se naše cesty nadlouho rozešly, ale po letech jsme se zase našly, moc si rozumíme a krásně se doplňujeme. Doplňujeme se i pokud jde o příchody na schůzky – zatímco ona chodí všude s mírným zpožděním, já přicházím raději o něco dříve.
Byl hezký srpnový den a já jsem z práce vyrazila s vědomím, že cesta na sraziště mi bude trvat zhruba dvacet minut, ale času mám dvakrát tolik. Dorazila jsem k Prašné bráně a loudala se po Příkopech na Můstek, kde jsme se před NewYorkerem měly sejít. I přes pomalou chůzi a okukování výkladních skříní jsem dorazila deset minut předem. No přece tady mezi těmi davy turistů nebudu stát!
Vešla jsem do obchodu se suvenýry na protějším rohu, abych se podívala, co nabízíme návštěvníkům naší země jako typicky české produkty. Jasně – matrjošky a tradiční ruské lakované dřevěné výrobky! Ale je tam i oddělení s českým sklem, kam jsem zamířila. Okamžitě se na mě přilepila ochotná paní, která tam dosud nečinně postávala vedle vitríny se skleněnými figurkami. Suverénně na mě začala švadronit rusky. U čaje bych možná paletu jejích znalostí o českém skle ocenila a ráda srovnala její vědomosti se zbytky toho, co si pamatuji o historii českého skla ze seminárky, již jsem psala tuším ve třetím ročníku. Jenže v tom okamžiku jsem na to neměla ani čas ani náladu, necítila jsem potřebu dávat někomu najevo, jak jsem chytrá a vzdělaná, a její přítulnost mi tudíž byla poněkud na obtíž.
Doufala jsem, že když si jí decentně nebudu všímat a nebudu reagovat, pochopí a odpadne. Omyl. Ve chvíli, kdy mi u vitríny s tradiční krásně broušenou jabloneckou bižuterií začala vysvětlovat, že se jedná o pravé české kameny, které jsou stejně kvalitní, jako ty od firmy Swarovski, ztratila jsem trpělivost a od zařvání: „Já o tom, babo, vím možná víc než ty!“ mě odradilo jen slušné středoevropské vychování. Obchod jsem raději rychle opustila. Ačkoli postávání na ulicích mě vážně nebaví, zakotvila jsem u protějšího rohu. V této už tak nepříjemné pozici jsem se věnovala trudné meditaci.
Je pravda, že jsem se v Rusku narodila a prožila tam prvních deset měsíců svého života, ale že by se to na mě až tak podepsalo? Považuji se za Češku, strávila jsem tu bez výše zmíněných deseti měsíců celý život, absolvovala veškeré vzdělání, nakupuji v české Bille a u českého Markse & Spencera. Češtinu ovládám lépe, než polovina domorodců. Svůj „rodný jazyk“ jsem sice vystudovala, ale mám pocit, že po té době už si z něj až na základy skoro nic nepamatuji. Že by mě prozradil můj po ukrajinském dědečkovi nenápadně tvarovaný nos?
Z dumání mě vysvobodil kolem probíhající pán vzhledu zdivočelého vědce, který u mě přibrzdil a dodal mi sebedůvěry otázkou: „Скажите пожалуйста, вы говорите по-русски?“ Rozpačitě jsem přitakala, že rusky mluvím. Okamžitě se mě s nepřítomným výrazem ve tváři zeptal: „Извините, сегодня среда или четверг?“ Ujistila jsem ho, že je středa, čtvrtek bude až zítra, a propadla se do lehké deprese.