Kdo vlastně jsem?

V létě jsem si domluvila rande s kamarádkou, s níž se vídám dvakrát třikrát do roka. Jako děti jsme pár let vyrůstaly spolu, pak se naše cesty nadlouho rozešly, ale po letech jsme se zase našly, moc si rozumíme a krásně se doplňujeme. Doplňujeme se i pokud jde o příchody na schůzky – zatímco ona chodí všude s mírným zpožděním, já přicházím raději o něco dříve.

Byl hezký srpnový den a já jsem z práce vyrazila s vědomím, že cesta na sraziště mi bude trvat zhruba dvacet minut, ale času mám dvakrát tolik. Dorazila jsem k Prašné bráně a loudala se po Příkopech na Můstek, kde jsme se před NewYorkerem měly sejít. I přes pomalou chůzi a okukování výkladních skříní jsem dorazila deset minut předem. No přece tady mezi těmi davy turistů nebudu stát!

Vešla jsem do obchodu se suvenýry na protějším rohu, abych se podívala, co nabízíme návštěvníkům naší země jako typicky české produkty. Jasně – matrjošky a tradiční ruské lakované dřevěné výrobky! Ale je tam i oddělení s českým sklem, kam jsem zamířila. Okamžitě se na mě přilepila ochotná paní, která tam dosud nečinně postávala vedle vitríny se skleněnými figurkami. Suverénně na mě začala švadronit rusky. U čaje bych možná paletu jejích znalostí o českém skle ocenila a ráda srovnala její vědomosti se zbytky toho, co si pamatuji o historii českého skla ze seminárky, již jsem psala tuším ve třetím ročníku. Jenže v tom okamžiku jsem na to neměla ani čas ani náladu, necítila jsem potřebu dávat někomu najevo, jak jsem chytrá a vzdělaná, a její přítulnost mi tudíž byla poněkud na obtíž.

Doufala jsem, že když si jí decentně nebudu všímat a nebudu reagovat, pochopí a odpadne. Omyl. Ve chvíli, kdy mi u vitríny s tradiční krásně broušenou jabloneckou bižuterií začala vysvětlovat, že se jedná o pravé české kameny, které jsou stejně kvalitní, jako ty od firmy Swarovski, ztratila jsem trpělivost a od zařvání: „Já o tom, babo, vím možná víc než ty!“ mě odradilo jen slušné středoevropské vychování. Obchod jsem raději rychle opustila. Ačkoli postávání na ulicích mě vážně nebaví, zakotvila jsem u protějšího rohu. V této už tak nepříjemné pozici jsem se věnovala trudné meditaci.

Je pravda, že jsem se v Rusku narodila a prožila tam prvních deset měsíců svého života, ale že by se to na mě až tak podepsalo? Považuji se za Češku, strávila jsem tu bez výše zmíněných deseti měsíců celý život, absolvovala veškeré vzdělání, nakupuji v české Bille a u českého Markse & Spencera. Češtinu ovládám lépe, než polovina domorodců. Svůj „rodný jazyk“ jsem sice vystudovala, ale mám pocit, že po té době už si z něj až na základy skoro nic nepamatuji. Že by mě prozradil můj po ukrajinském dědečkovi nenápadně tvarovaný nos?

Z dumání mě vysvobodil kolem probíhající pán vzhledu zdivočelého vědce, který u mě přibrzdil a dodal mi sebedůvěry otázkou: „Скажите пожалуйста, вы говорите по-русски?“ Rozpačitě jsem přitakala, že rusky mluvím. Okamžitě se mě s nepřítomným výrazem ve tváři zeptal: „Извините, сегодня среда или четверг?“ Ujistila jsem ho, že je středa, čtvrtek bude až zítra, a propadla se do lehké deprese.