Mont Ventoux

Po kafíčku už vážně nebylo zbytí a žádné další oddálení cesty vzhůru k výškám mě nenapadalo. Vyrazili jsme tedy na pětadvacetikilometrovou cestu klikatými zákrutami pořád do kopce s převýšením skoro 1.200 metrů.

Už dávno předem jsem se bála, jak to naše Zlatonka zvládne, ale neškytala, nehekala, nezadýchávala se a rozvážně šplhala do kopce, takže  jsme nezastavili na žádném z té spousty lákavých parkovišť s roubeným stolkem a lavicemi ve stínu stromů a s nádherným výhledem do údolí.
Nad Chalet Reynard, která leží ve výšce 1.440 m, už odpočívadla nejsou, jen holé svahy bez stromů, vápencová drť, řídké kulaté koláče nějaké kupodivu svěže zelené tuhé trávy, občas kleč. Pauzu jsme si udělali až tři kilometry před vrcholkem.

Výhled do údolí je sice nádherný, ale na můj vkus už je to moc vysoko. Země dole je rozpixlená jako Google Earth při pomalém připojení. A kolem vás funí do kopce davy šílených cyklistů, kteří jsou přesvědčeni, že by vyhráli vrchařskou etapu Tour de France, kdyby tam o ně stáli.

Mimochodem – sportovní fanoušci vědí, že Tour de France se na Mont Ventoux občas jezdí. Svědčí o tom i na asfaltu nasprejovaná, řekněme motivační hesla. Už doma jsem na Street View našla nápis povzbuzující Romana Kreuzigera. A mohu potvrdit, že tam opravdu je, i když už trochu vybledlý.

Tam, kde jsme chvilku odpočívali a kochali se, parkoval i culíkatý fotograf. Vyfotil každého cyklistu pachtícího se k cílové metě, a pak za ním poklusával, aby mu předal svou vizitku. Vážně by mě zajímalo, jak moc je takové podnikání lukrativní a kolik vyplivaných sportovců si o tři kilometry dál na vršku, až se jim tep a mozková aktivita vrátí do normálu, ještě vzpomenou, co že to mají v kapse za kartičku. Pokud si na ni vůbec vzpomenou a nevypere jim ji manželka i s propoceným dresem.

Poslední kilometry k vrcholku jsme statečně zdolali bez cepínů, maček a kyslíkových přístrojů, ovšem po dosažení vrcholové kóty 1.912 jsme na parkovišti byli překvapeni, kde se tu vzalo tolik aut, když cestou jsme potkávali vlastně jen cyklisty. Našli jsme skulinku na zaparkování a nejdřív se podívali na holou vápencovou pláň, po které jsme přijeli.

Mont Ventoux je nejvyšší hora Provence. Její název v překladu znamená Větrná hora, ale Petr si ji pro podobnost tvaru jejího vršku přejmenoval na Sněžku, já jí zase podle výslovnosti říkám Vantuch. Cesta nahoru byla dlouhá a strastiplná, nicméně větším hrdinou, než jsme my a desítky dalších motoristů, byl renesanční básník Francesco Petrarca, jenž na tento majestátní a běloskvoucí kopec vyšplhal se svým bratrem v dubnu roku 1336. Doufám, že si na svůj výstup vybral stejně příznivé počasí, jako nám určil Petr, a tudíž se mohl pokochat stejně nezapomenutelným výhledem na Alpy.

Panorama velehor se samozřejmě na jeden snímek nevejde, a tak jsem se pokusila slepit je ze tří fotek a trošku si s ním pohrála ve Photoshopu.

Na západním výběžku hory je meteorologická stanice, u níž končí lyžařské vleky a začíná pět sjezdovek lyžařského střediska Mont Serein, položeného o 500 metrů níž. Zajímavé je, že jak vleky, tak sjezdovky kříží přístupovou silnici od západu. Nevím, jak to v zimě dělají, asi v sezoně silnici zavírají. Každopádně když jsme křížili sjezdovky, nechtělo se mi věřit, že dvě z nich nejsou označené jako černé, ale jako červené. A také nechápu, jak lyžaři dokážou vyjet na těchhle vlecích až nahoru a neodpadnou daleko před vrcholkem. Špindlerovský vlek na Stoh je proti těmhle hadr.

Severo-západním směrem k Montélimaru je nejkrásnější silnička kroutící se po vrstevnici podél hřebenu Montagne de Bluye, souběžného s masivem Vantušky. Tím směrem jsme Sněžku – Vantucha – Větrnou horu opouštěli. Konečně, protože na mě je ten kopec až moc vysoký, takže detaily krajiny v údolí jsou moc malé. To mám raději pohled z letadla :).