Roussillon

Původně jsem chtěla zajet do Goultu, ale protože odpoledne rychle utíkalo, vypravili jsme se do údajně nejpůsobivějšího městečka Francie, ležícího uprostřed největšího evropského naleziště okru. O tom, jestli je město opravu tak rezavé, jak jeho název naznačuje, se bohužel v neděli odpoledne chtěla přesvědčit spousta francouzských rodinek, holandských homosexuálů, německých důchodců a Japonců přilepených k hledáčkům svých foťáků.

Parkoviště bylo skoro plné, stejně jako sousední obchůdek se suvenýry. Líbily se mi v něm efektní vzorníky osmnácti odstínů místního okru v lahvičkách.

Také fasády roussillonských domů prý hrají všemi těmito odstíny, ale mně připadalo, že domorodci si oblíbili tři čtyři nejčervenější barvy. Je ovšem možné, že to způsobilo slunce klonící se k západu.

Červeně vypadal kostel se zvonicí,

… červená byla fasáda radnice.

Ve městečku se za druhé světové války ukrýval Samuel Beckett a měl tu letní sídlo scénárista, režisér a producent Claude Berri, který režíroval mé oblíbené provensálské filmy o Jeanovi de Florette a jeho dceři Manon, ale byl také producentem Formanova Valmonta a filmů o Asterixovi.

A mimochodem – jméno města vzniklo spíše z galsko-římského osobního jména Ruscilius, než z rezavé barvy. K červeni místních skal se váže syrová středověká pověst o zakázané lásce, snědeném srdci a sebevraždě skokem ze skály, jenže to by bylo příliš dlouhé vyprávění…

Když nám z těch okrových odstínů zčervenaly i oči, nezamířili jsme do místních okrových lomů, ale usoudili jsme, že bychom měli raději zaměřit pohled na něco pro zrak zdravějšího, třeba na bílé vápencové skály a šťavnatou zeleň místních vinic.

Falaise de la Madeleine je asi sedm set metrů dlouhá a sto metrů vysoká vápencová skála, jež odděluje okrová ložiska u Roussillonu od okrových ložisek u Rustrelu.

Na přelomu 3. a 2. století před naším letopočtem pod útesem prošla Hannibalova vojska cestou do alpských průsmyků při tažení Kartaginců na Řím. Na místní obyvatele nepochybně mocně zapůsobila především dosud nevídaná obrovská zvířata, která s vojenskými šiky táhla – bojoví sloni. Toto zvíře má ve znaku městečko Lioux choulící se pod Madeleininým útesem a rytiny slonů se našly i v jeskyních západně od Mont Ventoux.

Cesta kolem Lioux byla jen zdravotní zajížďkou k poslednímu bodu našeho nedělního výletu. S KlaPi jsme před dvěma lety litovaly, že čedokářský zájezd nemá ve svém programu pohlednicový symbol letní Provence, opatství Notre-Dame de Sénanque obklopené rozkvetlou levandulí. Tehdy jsme Provence navštívili na konci srpna, kdy byla levandule stejně sklizená, a tak jsme se obě těšily, že tentokrát proslulé levandulové opatství uvidíme v celé kráse. Jak vidíte, nepovedlo se. Levandule vykvétá postupně podle polohy a zrovna políčka bratrů cisterciáků zujímají marketingově výhodnou polohu v hlubokém údolí, kde správná fialová vypuká až uprostřed letních prázdnin :).

I tak je románský klášterní kostel krásný. Opatství bylo založeno v polovině dvanáctého století a podle jeho latinského názvu Sine Aqua (Bez vody), se člověk diví, proč si mniši zvolili právě tohle suché údolí. Ve skutečnosti kolem kláštera protéká potok a ani okolní políčka nevypadají vyprahle.

Kromě historické části má klášter i moderní křídla, která slouží jako zvláštní hotel. Zájemci znavení civilizací se sem mohou na jeden až osm dní uchýlit, stravovat se společně s mnichy a sdílet s nimi jejich denní program, který se pravděpodobně od středověku dosud řídí cisterciáckým heslem ORA ET LABORA, tedy MODLI SE A PRACUJ.

Za jednu noc v klášteře zaplatíte 30 eur a máte-li zájem, obraťte se na Frere Hotelier (bratra hoteliéra), Abbaye Notre-Dame de Sénanque.

V našem cestovním itineráři zbývala ještě čtyři městečka na severní straně Malého Luberonu, ale protože už bylo osm hodin, vzdali jsme to a zamířili do naší cabane uvařit si večeři z českých potravinových zásob, protože v neděli, jak už psala KlaPi, v Provence nenakoupíte ani v supermarketu.

Jen ještě poznámka na konec – pokud budete plánovat návštěvu Gordes a Senanque, po jednosměrce z Gordes ujedete do kláštera něco přes pět kilometrů. Zvolíte-li opačnou cestu, musíte oklikou a najedete jedenáct a půl kilometru. Tuhle jednosměrnou záludnost vám mapy Googlu zatají :).