pondělí 11. září 2023

Den čtvrtý - Alpes-de-Haute-Provence

Benediktinský klášter Ganagobie leží na stejnojmenné plošině, zvedající se 350 m nad řekou Durance. Byli jsme tu už před dvanácti lety (https://makovice.blogspot.com/2011/08/kolem-montagne-de-lure.html), ale jen jsme zvenku obhlédli románský kostel z 12. století a nakoupili v krámku, který provozují mniši, pár suvenýrů (malý kroužek s magnetem, v němž byl svazeček levandule, mám na ledničce dodnes, ale levanduli každoročně vyměňuji). Na plošině je ovšem i spousta dalších zajímavých míst, která jsme tehdy nestihli.

U parkoviště mě potěšilo pole s rozkvetlou levandulí, které jsme letos potkali zblízka jako první, protože tentokrát jsme bydleli v kraji spíš vinařském, než levandulovém.


Klášter založili v 60. letech 10. století a vzkvétal až do začátku 15. století, pak upadal a během náboženských válek v 16. století byl vydrancován a vypálen. Zásadní ránu mu zasadila Velká francouzská revoluce, kdy byl beneditinský řád zrušen, zbývajících pár mnichů vyhnáno a kostel i klášter nechala místní správa z velké části zbořit. O 100 let později se mniši vrátili a začali areál opravovat, ale vydrželo jim to jen deset let. Na začátku 20. století vyšel ve Francii zákon, který zakazoval kongregacím vyučovat mládež. Poté Francii opustily mnohé řády a kláštery zpustly. Zdejší mniši odešli do Itálie.

Vrátili se sem až ve 20. letech, ovšem už ne z Itálie, ale ze savojského kláštera Hautecombe, kam přesídlili. Současnou mnišskou komunitu tvoří asi patnáct členů. Věnují se pěstování ovoce a levandule a chovu včel, prodávají náboženské předměty a literaturu, esenciální oleje, bio kosmetiku, med, zavařeniny a sirupy…

Klášterní kostel postavili ve 12. století a zdobí ho nejen nádherný románský portál, ale prý i jedinečné barevné mozaiky inspirované byzantským uměním.



Tak ty jsme neviděli ani před dvanácti lety, ani tentokrát, protože v kostele probíhala mše nebo nějaký jiný benediktinský obřad a kostel se otevírá veřejnosti až po bohoslužbách, na tři hodiny mezi druhou a pátou hodinou odpolední, kdy mniši pracují a nevěnuj se modlitbám. V 17:30 zase slouží nešpory, tak se kostel půl hodiny před tím opět zavírá.




Místo toho jsme si prohlédli hřbitovy. Jeden raně středověký hned za kostelem, kdy bylo v klášterech zvykem tesat zesnulým mnichům hrobky do skály, stejně jako v Abbaye de Saint-Roman.


Současný hřbitov je moderní, prosté kříže, přesně podle skromného benediktinského motta Modli se a pracuj.



Mezi starým a novým hřbitovem vede cesta dubovou alejí ke kříži na kraji plošiny a k vyhlídce na severovýchod, na řeku Durance a k jižním Alpám. Ten den ale nebylo jasno, takže k Alpám jsme nedohlédli. Škoda, ale i tak byl pohled do údolí úchvatný.


Od kříže jsme pokračovali na sever po kraji skalní plošiny s nádhernými výhledy na Durance.


Na severním výběžku plošiny Ganagobie stávala ve 12. a 13. století vesnice castrum Podio nebo Villevieille, z jihu od plošiny chráněná mohutnou hradbou, z ostatních tří světových stran ji chránil prudký sráz. V roce 1474 se však o vsi píše jako o pusté a nikdy už nebyla osídlena. Kromě hradby z ní prý nic nezbylo, jen části klenutých sklepů a pár obrovských hromad kamení zarostlých křovím, v nichž lze jen tušit průběh uliček a rozložení budov, a základy věže na severním konci plošiny.

Nemohli jsme se o tom přesvědčit, v bráně uprostřed hradeb a na všech ostatních místech, kudy by se dalo za hradbu proniknout, jsou žluté výstražné tabulky, že  vstup je zakázán.



Od vesnice jsme se vraceli tentokrát po západním okraji plošiny. Tam už výhledy nebyly tak krásné, na téhle straně bylo zataženo a zamženo. Až doma jsem z mapy.cz zjistila, že jsme kousek cesty šli po turistické stezce, která nese jméno Via Domitia. 

Ovšem skutečná antická Domiciánova cesta nevedla přes plošinu, bylo by zbytečné překonávat výškové rozdíly nahoru a zase dolů. Nicméně silnice kolem plošiny šla, nejspíš podél řeky Durance. V několika pramenech jsem se dočetla, že původní přístupová cesta na plošinu vedla od Via Domitia na východě starou dlážděnou cestou. Těch starých dlážděných cest je na plošině víc, ale nejzachovalejší a nejpatrnější je cesta do Forcalquier.



V údolí pod klášterem překračuje říčku Buès 30 metrů dlouhý a 10 metrů vysoký most postavený v první polovině 2. století našeho letopočtu. Ležel na silnici Via Domitia, která spojovala Řím s koloniemi v Galii a Hispanii. A ten most slouží silniční dopravě dodnes.


Nedaleko na říčce Lauzon jsou dvě kaskády. Jedna je u Lurs (Cascade de LURS), druhá, Cascade et le Trou des Roques, je kousek severněji. Škoda, že se tam nesmí koupat, řeka je prý moc prudká a nevyzpytatelná.





Dalším místem, kam jsem plánovala zajet, bylo pohoří Lure. Obdivovali jsme je z dálky při každé návštěvě východní Provence, protože se nad ní tyčí stejně jako Mont Ventoux nad západní částí, má stejně bělostný vápencový vrcholek a je i skoro stejně vysoké. Signal de Lure, nejvyšší bod, leží v nadmořské výšce 1825 m, což je jen o 87 metrů níž než vrcholek Vantušky. Chtěla jsem Lure přejet přes Signal z jihu na sever. Ale pohoří ten den evidentně nestálo o návštěvy a zahalilo se do závoje z mlhy a mraků, nemělo cenu jim vzdorovat, jen bychom zmokli a stejně bychom nic neviděli.


Takže jsme vyrazili do Sisteronu. Před dvanácti lety jsme jím projížděli, ale vzhledem k preferencím posádky vozu byla naším cílem soutěska Gorges de la Méouge a koupání, na které nakonec stejně nedošlo (odkaz viz výše). Samotné město Sisteron je na můj vkus příliš rušné a přelidněné, takže jsem o jeho návštěvě nikdy ani neuvažovala.

Ovšem jeden twipřítel mě každoročně zásobuje kalendáři s provensálskými obrázky a na jednom z nich je pohled ze sisteronské citadely na úchvatnou skálou na protějším břehu. Rozhodla jsem se, že tentokrát musím oboje vidět.

Skála na strategickém místě nad řekou Durance sloužila jako strážní místo Keltům i Římanům, ale z jejich dob se na ní nic nedochovalo. Pod skalou vedla Via Domitia a leželo tam město Segustero, z něhož se při vykopávkách našly pozůstatky mauzolea.

Nejstarší stavbou nahoře na skále je tak dlouhá úzká pevnostní zeď táhnoucí se po celém skalním hřbetu, která byla postavena až ve 12. století.


V 15. století byla na vrcholku postavena kaple, velké úpravy pevnosti proběhly v 16. století, kdy byly vybudovány terasovité obranné zdi na severu i na jihu.

Největší přestavbu plánoval nejuznávanější pevnostní stavitel krále Slunce Vauban na konci 17. století. Plány byly veliké, ale z jeho velkolepého projektu byla realizována jen prachárna a studna v severní části citadely.



Další přestavby pokračovaly až do 19. století, na jehož konci význam pevnosti vzhledem k pokročilým vojenským technologiím upadl. Za druhé světové války ji nacisti využívali jako vězení, ale obrannou funkci už nikdy neplnila.

Na závěr ještě ta ikonická skála na protějším břehu řeky Durance.


pondělí 4. září 2023

Vaison-la-Romaine

Pár kilometrů západněji od mostu svatého Michala se přes řeku Ouvèze konečně klene skutečný dva tisíce let starý římský most. Přežil bombardování Němci za druhé světové války, v roce 1992 se přes jeho zábradlí převalila obrovská povodeň, která stála život 47 lidí a podle značky na sousedním domě sahala voda asi dva metry nad mostovku. Most všechno ustál a auta po něm jezdí dodnes.



Město Vaison-la-Romaine existovalo už v keltských dobách pod jménem Vasio Vocontiorum. Tehdy bylo hlavním městem keltského kmene Vocontiů, pak je přizpůsobili obrazu svému Římané. Před rokem 50 př. n. l. bylo nejbohatším městem narbonské Galie a zabíralo prostor asi 60-70 hektarů, z nichž je zatím archeologicky prozkoumána asi tak pětina, konkrétně přibližně 15 hektarů. Zdejší archeologické vykopávky jsme letmo zkoukli před dvanácti lety.
Patří mezi ně antické divadlo, dvoje lázně, obchodní ulička, římské domy se spoustou mozaik... 

Antické město leželo na pravém rovinatém břehu řeky Ouvèze. Po pádu Římské říše kraj trpěl nájezdy Burgundů, Ostrogótů a Franků, bezpečnosti obyvatel nepomáhaly ani potyčky mezi provensálskými hrabaty a církví, kteří vedli spory o zdejší pozemky.

A tak, když ve 12. století postavila hrabata z Toulouse na skále na opačné straně řeky hrad, obyvatelé se stáhli pod jeho ochranu, založili u něj město a opevnili je hradbami.



Do města se vchází opevněnou branou ze 14. století s hodinami a zvonicí.



Podle klasového zdiva soudím, že tohle je nejstarší stavební prvek středověkého města, který jsme při procházení uličkami potkali, snad zbytek další z městských bran.

Kousek za branou je náměstíčko s kostelem z 15. století a krásným velkým renesančním domem.



Starý Vaison se rozvíjel a prosperoval až do poloviny 18. století, kdy jej obyvatelé postupně začali opouštět a stěhovat se zpátky do nížny, do místa, kde dříve leželo město antické. Proto je tu spousta krásných gotických, renesančních a barokních domů.










A také spousta prampouchů, což jsou takové ty kamenné rozpěrné oblouky mezi domy.





Obyvatelé Vaison oplývají smyslem pro humor. Cedulka u levandule, asi jediné ve městečku, tam byla už před dvanácti lety. Pro nefranštináře cedulka praví: Masožravé levandule Nedotýkat se!!! (pokud nejste včela) Díky


A v nové části města mě pobavilo jméno obchodu s lokálními produkty kousek od římského mostu.

neděle 3. září 2023

Den třetí - podél řeky Toulourenc

V malém údolí na severovýchodě hřbetu Mont Ventoux leží město Montbrun-les-Bains. Je to údolí chráněné před chladným mistralem ze severu a horkým vánkem od jihu, slunce tu svítí 240 dní v roce a je to i jedno z míst s nejčistším vzduchem ve Francii. Středověkému městu dominuje renesanční hrad.

Původní hrad pocházel ze 14. století, ale v roce 1564 byl zbořen a na jeho místě vznikl čistě renesanční zámek Dupuy-Montbrun. Byl obklopen čtyřmi okrouhlými věžemi, z nichž tři jsou stále v dobrém stavu.




Hodinová věž nebo zvonice ze 14. století byla jednou ze čtyř opevněných bran, které chránily město a jíž se vstupovalo o města. Vedle zvonice je krásná kašna. Nám ale ve výhledu bránila dodávka zedníků opravujících dům za branou.


Ve městečku je také kostel z 12. století, ale stejně jako ostatní středověké domy je těžké ho vyfotit kvůli omezenému prostoru v úzkých uličkách.



Jako z každého jiného hnízdícího městečka je z jeho uliček krásný výhled do okolí. Jako třeba na Reilhanette.


Kdysi jsme kolem Montbrun projeli (https://makovice.blogspot.com/2011/08/kolem-montagne-de-lure.html), před 10 lety jsme se kochali vyhlídkou na něj v kavárničce l´Oustau de la Font v Reilhanette (https://makovice.blogspot.com/2013/07/na-vychod-od-mont-ventoux.html), ale pořád nám chyběl zářez na pažbě. Tak splněno.

Severně od Montbrun-les-Bains pramení řeka Toulourenc. V místech, kde se její tok stáčí na západ a lemuje severní hřbet Mont Ventoux, vedla prastará stezka, po níž na konci 3. století před naším letopočtem údajně procházela i punská Hannibalova armáda cestou do Alp, o čemž svědčí rytina slona v jedné z jeskyní nad řekou. Vstup do údolí řeky od východu strážila právě Reilhanette.

Západněji pod vesnicí Brantes, kde jsme už také byli (https://makovice.blogspot.com/2013/07/podel-mont-venoux.html), leží pont Roman de Brantes tedy „římský most”, který ve skutečnosti pochází až ze 13. století. V odkazu najdete i pohled na něj shora z vesnice.




Řeka Toulourenc je v těchto místech ještě klidná a mírná, protože údolí je široké, vody je v ní maximálně do poloviny lýtek.


To pár kilometrů po proudu, kousek za Saint-Leger-du-Ventoux, začíná skalnatý kaňon Gorges de Toulourenc. Bylo těžké najít o něm nějaké informace. Už pár let se místní i ekologové bouří proti enormnímu nárůstu turistů, většinou prý Francouzů, kteří ničí místní ekosystém a zaneřáďují jej odpadky. Takže všechno, co na webu najdete, je popis místní chráněné flóry a fauny. Z útržků na internetu a z map jsem vydedukovala, že kaňon je dlouhý asi osm kilometrů a v některých místech je vzdálenost mezi skalami, mezi kterými řeka teče, jen 1,5 m.

Zastavili jsme jen zhruba na jeho začátku a konci. Koryto řeky bylo na mnou vybraných místech v podstatě nepřístupné, nejsme zrovna zkušení hikeři a ani jsme neměli dost času, abychom se pokusili aspoň kousek vodou projít nebo postavit si v řece ekology tak zavrhovanou věžičku z oblázků, takže jsme uposlechli jejich výzvu do koryta nelézt.

Konec kaňonu leží někde u vsi Entrechaux. Chtěla jsem ji projít, za pozornost by určitě stál přinejmenším místní hrad z 11. století, ale když jsme vesnici projeli, usoudili jsme, že kromě hradu tu není nic zajímavého a hrad je, jak je v kraji zvykem, v soukromém vlastnictví a tudíž nepřístupný.

Za Entrechaux ústí Toulourence do řeky Ouvèze, kterou překonává další „římský most”. Kdysi tam opravdu býval, ale zbyly z něj už jen základy a přes řeku se dnes klene středověký most svatého Mikuláše. Stále slouží dopravě, ale rozměrnější auta se na něj asi nevejdou, byla jsem ráda, že bez odřenin projela má drobná fábinka.

Pod mostem je kaskáda, pod kterou se cachtali domorodci se svými zvířecími miláčky.