Na východ od Mont Ventoux

Vesnice Aurel se vine vzhůru na pahorek čnící nad údolím posetým levandulovými a obilnými poli. Ve 12. století tu stál hrad zvaný Castro Aureli, v jehož názvu latiníci ucítí vítr. Nevím, proč se vesnice jmenuje po něm, nám tu bylo klidno a pohodově.

Zbytky hradu a přilehlý klášter jsou v soukromém vlastnictví, brána byla zamčená. V klášteře žil na konci 18. století první místní horský turista, opat Jean-Antoine Constantin, jenž několikrát statečně vyšplhal na Mont Ventoux. Feministky potěší, že párkrát jej doprovázela první horská turistka Amesie de Sade, markýza z Montbrun.

Ve vesnici s 182 stálými obyvateli, kam zřejmě noha turisty sotva zabloudí, jsou domky příliš malé na nároky dnešních Francouzů. Odlehlosti místa od civilizace ovšem využili za druhé světové války partyzáni, kteří se sem po anektování Francie Německem přestěhovali z Alsaska a nikým nerušeni ovládli kraj.

Na jednom domě byla cedulka oznamující, že je tu hrnčířská dílna. Jejími zákazníky jsou pravděpodobně především místní obyvatelé, protože skoro každý dům je označen keramickou jmenovkou majitele. Tahle nás zaujala poněkud nefrancouzským příjmením.  

Románský kostel vedle hradu je možná nejstarší budovou v Aurelu.

Věž kostela je také pokryta barevnými glazovanými taškami.

Sedli jsme si na kamennou lavičku na terase ve stínu kostela a chvíli se kochali pohledem na protější malebně středozemní stráň.

Projeli jsme průsmykem mezi masivem Mont Ventoux a Plateau d´Albion na sever. Tady začínají Alpy Horní Provence, Alpes de Haute Provence. Na jejich okraji, v malém údolíčku, leží dvě vesnice. Kolem Montbrun les Bains jsme projeli předloni, ale už jsme neměli čas se tu zastavit.

Na protější svah šplhá Reilhanette, jejíž hrad chránil ve středověku východní vstup do údolí řeky Toulourenc. Podél řeky vede prastará cesta obcházející větrnou horu ze severu. Kopec za vesnicí chránil ves před pohledem útočníků přicházejících ze západu, od Rhôny.

Vesnice i hrad nad ní pocházejí z 12. století. Bydlí tu 144 obyvatel a není divu, že jejich tak málo. Nejbližší obchod je sice naproti v Montbrun, ale pokud chtějí nakoupit něco náročnějšího, musí ujet nejméně 35 kilometrů po kroucených horských silnicích.

Dlážděné uličky, zrekonstruované v posledním desetiletí, se spirálovitě vinou nahoru ke hradu.

Z náměstí pod hradem je překrásný výhled do okolního kraje.

Hrad zbořilo francouzské královské vojsko v roce 1560. Tehdy v Provenci zanikla spousta hradů, potenciálních ohnisek odporu proti rozšiřování královské moci.

Z terasy u hradu je dokonalý přehled, co se děje v údolí směrem k Montbrun. Fotka, která se dá o něco zvětšit,  je na Panoramiu.

Z hradu bylo možné včas odhalit i útočníky blížící se z opačné strany, od západu proti toku Toulourenc.

Po probrouzdání prázdných vesnických uliček jsme se uchýlili na terasu jediného zdejšího hotýlku s údajně vyhlášenou restaurací l`Oustau de la Font, kde jsme při kávě vstřebávali dnešní zážitky. Kdybych byla v komisi, která uděluje titul Nejkrásnější vesnice Francie, tahle dvě posledně navštívená městečka bych určitě nominovala.