pátek 18. července 2014

Obyvatelé Banonu nejsou Banáni

Ze Simiane jsme pokračovali levandulovými poli dál na sever. Když jsem při přípravě itineráře kontrolovala v autoatlasu Francie cestu z bodu A do bodu B, objevila jsem při silnici kousek před bodem B tři tečky značící zříceninu s označením Village. No tak to si přece nenecháme ujít!
Kupodivu se podařilo dojet na křižovatku lesních cest, kterou jsem k odložení auta naplánovala, a pak jsme po jedné z nich stoupali do výšky 900 metrů, v níž vesnice leží. No, lesem… Vše, co v této zeměpisné šířce vypadá na mapě jako les, je garrigue. Ale o tom až jindy. Prostě stín nenajdete.
Těsně před cílem jsme míjeli poslední obydlené stavení vesnice a od domu nám přiběhl vynadat hlídač. Mimochodem, jediný pes, kterého jsem kdy viděla štěkat, aniž by z huby vypustil tenisák.

Vesnice Haut Montsalier měla podle napoleonského katastru 27 obytných budov a 13 zemědělských staveb uspořádaných podél dvou dlážděných ulic, na náměstí románský kostel, jižně od vsi hřbitov a severně tři větrné mlýny. Zříceniny všech tří větrníků jsou v soukromém vlastnictví posledního obyvatele vesnice, jehož obydlí hlídá výše zmíněný pes-ekvilibrista.

Na začátku 20. století obyvatele přestalo bavit škrábat se každý večer z pole domů do vršku. Nebezpečí, kvůli nimž si jejich předkové vybudovali opevněné vesnice na kopcích, již pominula, a kromě toho, do toho krpálu nedokázaly vyjet moderní dopravní prostředky. Vesnici proto lidé opustili a založili si novou o 200 výškových metrů níž v údolí. 

Domy začaly chátrat a rozpadat se. Kromě posledního obydleného stavení zůstal z Haut Montsalier v celku už jen románský kostelík s křížkem na místě návsi.

Z vršku vesnice je nádherný výhled. Na severovýchod na nejvyšší bod vápencového horského hřbetu Montagne de Lure (1826 m n. m.) s vysílači a dvěma vleky, pozůstatkem velkého lyžařského střediska, které neobstálo v konkurenci s blízkými alpskými areály. U dolních stanic vleků leží astronomická observatoř. 

Na východ je vidět až ke skoro 70 km vzdáleným digneským Alpám, přesněji k hřbetu s poetickým jménem Hory Bílého koně, Montagne du Cheval Blanc, které se tyčí do výšky přes 2000 metrů.

Cestou do vesnice jsem si spálila záda, nahoře, když jsem měnila objektivy, jsem vytrousila dioptrické brýle, ale ten výšlap stál za to.

Pokračovali jsme dál proti toku řeky Coulon, podél níž jsme vyrazili ráno. No, toku… Podle přerušované modré čáry v mapě je to v tomto úseku spíš vádí. Nicméně o říčce se píše, že pramení u městečka Banon.

První, co mě ve městečku s tisícovkou obyvatel zajímalo, bylo světoznámé knihkupectví Le Bleuet, které téměř před čtvrt stoletím založil Joël Gattefossé. Nabízí téměř 200 tisíc knih a má otevřeno denně kromě Nového roku.

Zakladatel, původním povoláním truhlář, koupil starý dům u náměstí, zrekonstruoval jej a vlastnoručně pro nový obchod vyrobil pět kilometrů dřevěných polic, jimiž vybavil každičký kousek budovy, od sklepa až po třetí patro. Turistické trasy celkem zvládám, ale jak zapadnu do knihkupectví, hned zabloudím. 




Když jsem se konečně z uliček mezi regály vymotala a koupila u pokladny dva pohledy pro známé, vydali jsme se na prohlídku starého města na vršku kopce. Od 11. století bylo obehnané hradbami a vstupovalo se do něj mohutnou branou ze 14. století.






Odedávna se v Banonu vyrábí proslulý kozí sýr. Prodává se zabalený do kaštanových listů a převázaný lýkem a jako jediný provensálský sýr nese ochrannou známku A.O.C. Prodejna sýrů je na náměstí pod starým městem.

Cestou "domů" jsme se ještě zastavili ve vsi Revest du Bion, typické provensálské obci s podlouhlým náměstíčkem lemovaným kavárenskými stolky ve stínu pod platany. V podvečerním chládku se tu scházeli místní, vítali se typickými francouzskými třemi polibky na obě tváře a probírali nejnovější drby. Kdybych byla filmař, zvolila bych si právě tuto vesnici za kulisu k filmu ze současného provensálského venkova.


čtvrtek 17. července 2014

Levandule a Čechy - v Simiane se snoubí

La Société coopérative agricole des plantes à parfum de Provence založená v roce 1979 je největším francouzským producentem levandulového oleje pro výrobu parfémů. Nejen to, 90 % levandule, která se ve světě vypěstuje na voňavky, pochází z polí 330 členů tohoto družstva. Družstvo sídlí ve vesnici Simiane la Rotonde, což je na první fotce ten světlý hrbolek vlevo. 


Na kraji vsi mají snad nejfotografovanější pekárnu s cukrárnou na světě :)

V nejvyšším bodu vesnice leží rodové sídlo nejvýznamnějšího provensálského šlechtického rodu Simiane-Agoult. Prapředek rodu se údajně na konci 11. století zúčastnil první křížové výpravy do Svaté země a po návratu na rodnou hroudu prý vybudoval kulatou obrannou stavbu, Rotonde, již v polovině 20. století ves přibrala do svého jména. Věž ale ve skutečnosti vznikla až ve století následujícím a vlastně to ani není rotunda, protože není dokonale kulatá. Má tvar nepravidelného dvanáctiúhelníku. Původ a stáří kamenné anténky na vršku Rotundy se nám nepodařilo vystopovat vzhledem ke dvouhodinové poledně-siestní přestávce v hradních úředních hodinách.

Od 16. století hradní páni podporovali sklářskou výrobu, v kraji téměř monopolní, takže městečko velmi dobře prosperovalo. 

Důkazem tehdejšího blahobytu jsou domy z tohoto období se zdobnými portály. 




Jedna z nejkrásnějších barokních bran, jež je zapsaná na seznamu francouzských chráněných památek, patří domu Maison Montjallard, v němž dlouhá léta žil malíř Othon Coubine, jeden z výtvarníků, kteří pro Francouze objevili půvab Provence. Připadá vám jeho jméno povědomé? Máte pravdu, do roku 1925 to byl Otík Kubínů z Boskovic, absolvent sochařské školy v Hořicích, žák Václava Brožíka a Vojtěcha Hynaise.

Ještě nedávno pokoje v domě pronajímala turistům agentura Gites de France. Nemovitost však asi změnila majitele, takže dnes je naprosto soukromá, nedostupná a bezpečnostním systémem chráněná. O tom, že v ní bydlel známý malíř, není nikde zmínka, jen cedulka na vratech varuje návštěvníky před náměsíčným (no dobře, šíleným, zpovykaným neboli vrtošivým) psem. Že by po nocích strašil na šancích zrovna Kubínovic Oťas?

pondělí 14. července 2014

Proti proudu říčky Calavon

Patronem naší dočasně domovské obce je svatý Ferréol. Rodák z Auvergne žil na konci 2. století našeho letopočtu a byl naverbován do římské armády. Ale jako křesťan byl šikanován, což ho dohnalo k dezerci. Při zajímání jej římští vojáci kdesi u Rhôny zabili a jeho kult se rychle rozšířil do celé Provence.  Dole pod městečkem leží v levandulovém poli jemu zasvěcená kaple z přelomu 16. a 17. století.


Vesnička, v níž jsme bydleli, leží na ostrohu nad řekou Calavon, jež si cestou od pramene u Banonu pár kilometrů nad naší vsí vymlela ve vápencovém podloží kilometr dlouhý a půl kilometru hluboký kaňon.

Z vyhlídky nad kaňonem Gorges d´Oppedette byla s pomocí teleobjektivu naše domovská ves vidět. Na předchozí fotce jsou to ty světlé zoubky v místě, kde zadní hřeben Luberonu mizí za hřbetem před ním.

Na severním konci kaňonu leží vesnička Oppedette se 60 stálými obyvateli, po níž se kaňon jmenuje.

Ač by se mohlo zdát, že název vesnice svědčí o tom, že tu asi leželo galské oppidum, původní jméno vsi znělo Apedeta, což s keltským opevněným bydlištěm nemá nic společného.

Po francouzském minikafíčku pod slunečníkem, jež servírovala majitelka kavárny, přívětivá venkovská babča v propínací zástěře, jakou nosívala na chalupě moje babička, jsme se vypravili na průzkum vsi.



Zajímavé balkónové žbrlení J

Jako skoro každá provensálská zapomenutá vesnice se i Oppedette postupně restauruje. Ale vedle vyšperkovaných a vymazlených domů, které bývají spíš na kraji vesnic, jsou uprostřed vsi i domy, které teprve čekají na nadšence s dostatečnou zásobou peněz a entusiasmu na rekonstrukci stísněného obydlí se středověkou dispozicí a historiky chráněnými stavebními prvky ze 16. století.



Pravda, pár levných domků je zřejmě k mání i v okolí vesnice ;-)

Výš do hor, proti proudu Coulonu, leží Pelyňkové údolí, Vallée de l´Absynthe.

V polovině 12. století se tudy vracel ze své pouti do Svaté země irský mnich Malachie z Armaghu. Protože je tu opravdu krásně a jeho z té štreky bolely nožičky, rozhodl se tu usadit a založit klášter. Trvalo mu skoro čtyřicet let, než našel patrona.  Ale v roce 1180 se na pískovcovém ostrohu konečně usadilo dvanáct cisterciáckých mnichů, údolí se přejmenovalo na Svaté a vznikl klášter Abbaye de Valsaintes.

V 15. století mnichy téměř vyhladil mor, pár zbylých se uchýlilo pod ochranu mateřského kláštera Sylvacane. Vrátili se sem koncem 17. století a zrekonstruovali a vysvětili současný kostel, o sto let později je ale vyhnali francouzští revolucionáři a stavby kláštera změnili v hospodářské budovy.


V roce 1996 skoupilo chátrající zbytky kláštera církevní sdružení ATHRE a snaží se o jeho rekonstrukci.
V klášterních budovách kromě kostela zatím není k vidění nic, ale klášter má věhlasnou růžovou školku a terasové zahrady, stoprocentně bio, jež byly již několikrát vyznamenány titulem Jardin remarquable.





Pěstují se tu domorodé druhy bylin a dřevin od dubů, olivovníků, cypřišů, přes ovocné stromy včetně fíkovníků, révu, a růže, až po cibuloviny a aromatické byliny, všechny opatřené tabulkami s přesným botanickým určením a QR kódem odkazujícím na popis rostliny na internetu (už aby skončil ten drahý datový roaming).
Mě nejvíc zaujala část zahrady nazvaná l´Occitane en Provence, skalka udržovaná za přispění stejnojmenné firmy. 35 kultivarů levandule, různé druhy mateřídoušky a tymiánu, rozmarýny, pelyňku, šalvěje, starčeku, svatoliny, vratiče, smilu a jalovce v rozpáleném vzduchu omamně voní a přitahují hejna motýlů.