neděle 13. července 2014

Provence, zase sladká Provence

Mí milí čtenářové, na dlouho jsem se odmlčela, ale jsem tu zpět. Je léto, doba dovolených, ale já mám tu svou už za sebou. A že neuhodnete, kde jsme byli? Správně, odskočila jsem si do svého druhého domova. 
O naší cestě jsem průběžně podrobně informovala své sledě na sociálních sítích Twitter a Instagram, ale vzhledem k několika žádostem, abych rozkouskované informace a fotky předložila v ucelenějším elaborátu, začínám dnes svůj cestovatelský deníček Provence 2014, který na Twitteru můžete najít pod hashtagem #MidiTrip. 
Proč Midi? Tak Francouzi označují jih své země. Pravda, Provence je pouze pidi částí Midi. Ze svých tvítů, fotek a doprovodných textů na Instagramu budu vycházet i tady na blogu. Proč vymýšlet už jednou vymyšlené, že?
Pro ty, kdo by se do těchto končin, ale vlastně kamkoli jinam do Francie chtěli vydat po vlastní ose stejně jako my, mám tip. Já jsem letos zajišťovala ubytování přímo přes Gites de France. Ač neumím francouzsky, dalo se to. Mailovali si se mnou anglicky, a i když lejstra, která od nich přicházela, byla ve francouzštině, smlouva přišla i v angličtině. 
Druhá výhoda – ubytování adekvátní dvěma předchozím návštěvám vyšlo o 5000 levněji. A třešnička na dortu – když jsem jim poslala zálohu a pak doplatek, potvrzení úhrady přišlo hned druhý den, zatímco od výše zmíněných česky se tvářících agentur nejdříve po třech dnech.
Ale už nebudu zdržovat, hurá na cestu.

Domek jsem letos objednala o údolí severněji, nedaleko Aptu. Obrázky na serveru ukazovaly maličký domek s modrými okenicemi, palmou a s lavičkou s výhledem na pohoří Luberon. 
Francouzská agentura sice neudávala přesné GPS koordináty, ale já jsem si je vyhledala, takže po téměř 1400 kilometrech a sedmnáctihodinové jízdě (s dvouhodinovou přestávkou na krátké prochrupnutí na parkovišti v Ardenách) nás vítala již z Google Street View známá pohostinně otevřená brána.

A za branou domeček snů, který by mi na stáří bohatě stačil. Svítil mezi stromy žlutavou omítkou a blankytně modrými okenicemi. 


Po nakrmení dravé zvěře jsem se skleničkou usedla na lavičku mezi duby, nohy natáhla na kamennou zídku porostlou netřeskem a kochala se pohledem na protější masiv Luberonu a jeho nejvyšší bod Mourre Négre.

Jakkoli byla cesta únavná, po příjezdu na provensálskou základnu jsem vždy tak naspeedovaná, že jsem ještě po krátkém odpočinku přeběhla silnici a vyfotila teprve rozkvétající levandulové políčko s malebným domkem.
Když jsem se podívala blíž, zjistila jsem, že keříčky levandule jsou dost hustě obydlené. A jelikož jsem měla všeho dost, vzala jsem si příklad z domorodé fauny a šla taky bydlet do domečku.

pondělí 31. března 2014

Zdraví (i duševní) je tím nejcennějším, co máme

Před týdnem jsem v práci řešila nějaký zapeklitý úkol, když se ozval telefon a vtíravý ženský hlas mi sdělil, že jsem se nedávno zúčastnila jakési telefonické ankety. Nejsem si toho vědoma, většinou zvládám být poměrně asertivní a daří se mi žádosti o odpovědi na nesmyslné otázky celkem rychle odpálkovat větou, že jsem v práci a mám právě důležitou poradu. Nicméně, napůl přemýšlejíc, jak splnit pracovní úkol, jsem dámu nechala pokračovat v kaskádě informací, že mám velké štěstí, neboť jsem byla vylosována a zdarma dostanu doporučený balíček s úžasnými léčivými přípravky či potravinovými doplňky nebo takovým nějakým nesmyslem. Zaplatit musím jen přiloženou složenkou symbolické poštovné. Pak mi budou posílat každý měsíc další báječný balíček, ale ty už budou placené. První zásilku ovšem mohu nezávazně vrátit a zavolat na jejich call centrum, že jejich skvělé produkty nechci odebírat.
Cestou domů z práce jsem měla čas o tom přemýšlet a rozleželo se mi to. Proč bych vlastně měla dostávat nějaké pitomé potravinové doplňky či co, o které vůbec nestojím? Ihned po příchodu domů jsem informovala dědu, že mi má přijít nějaká doporučená zásilka, kterou za žádnou cenu nesmí přebírat, protože ji nechci. Opakovala jsem mu to pro jistotu každý den:
„Jestli ti pošťačka donese pro mě nějaký balíček, neber ho. Řekni, ať ho uloží na poště, že pro mě nic přebírat nemůžeš.“
V pátek jsem přišla domů a hádejte, co leželo na kuchyňském stole. Balíček od společnosti, která na své webové stránce má jako první uvedenou větu, kterou jsem (maličko přizpůsobenou) použila v názvu svého postu - Helvetia Apotheke. 
(ilustračí foto: www.helvetia.cz)

„Co to je?“ ptám se.
„Přišel ti balíček,“ odvětí bezelstně děd.
„Kolikrát jsem ti říkala, že až mi přijde balíček, nemáš ho brát?“
„Ale tohle je nějaká lékárna!“
Aha, to leccos vysvětluje, že? Omluvou mu budiž snad jen to, že balíček nebyl doporučený, jak jsem byla informována. 

Zajímavé je, že když vám někdo pošle doporučený balíček, který si nevyzvednete, leží čtrnáct dní na poště, a pak ho na vlastní náklady pošlou zpět. Ne tak, když nevyžádaný balík, navíc poslaný normálně, nikoli doporučeně, neprozřetelně převezmete. 
Hned v pondělí ráno jsem naklusala na poštu a požádala úřednici za přepážkou, aby si balíček vzala a tvářila se, že je to nedoručená zásilka. Kdepak, takhle to u nich nechodí. Musela jsem přelepit svou adresu etiketou s adresou Helvetia Apotheke a zaplatit poštovné 21 Kč. 
Po příchodu do práce jsem si pro jistotu zagooglila, abych zjistila, že firma je jednou z těch, jichž se zbavit je tak jednoduché, jako vymýtit mravence faraony na panelovém sídlišti. Rozhodla jsem se nespoléhat na vrácenou zásilku, ale rovněž zavolat do jejich call centra. Hovor přesně odpovídal mému očekávání:
„Dobrý den, dostala jsem od vás zásilku, ale odběr vašich produktů jsem si rozmyslela, nerozbalený balíček poslala zpět na vaši adresu a chci vás požádat, abyste mě vyřadili ze své databáze.“
„Dobrý den, jistě. Jaké je vaše zákaznické číslo?“
„Nevím, říkám vám, že jsem balíček neotevřela. Vrátí se vám v původním a neporušeném balení.“
„Aha, tak jaké je vaše jméno? POKUSÍM se vás najít v databázi.“
„Děkuji, jmenuji se VW.“
„Mám vás, vaše adresa je XY?“
„Správně.“
„Tak bych vám místo toho, co jsme vám poslali, mohla nabídnout…“
„Nic mi prosím nenabízejte. Jediné, co po vás chci, je, abyste mě vyřadili ze své databáze.“
„V tom případě vám můžeme nabídnout produkt…“
„Nechci žádný z vašich produktů. Jen mě vyřaďte z databáze.“
„Ano, chápu, ale mohli bychom vám poslat…“
„Nic mi sakra neposílejte, prostě z databáze vymažte mou adresu!“
„Rozumím, ještě…“
„Žádné ještě nebude, prostě si mě vymažte!“
Tím má trpělivost vypršela a ochotné slečně na druhém konci drátu jsem šlehla telefonem. Hrozilo, že mi začne přeskakovat hlas a (vzhledem k tomu, že hned v úvodu hovoru jsem byla informována, že jsem nahrávána) stanu se hvězdou YouTube podobně, jako rozčílená tituly ověnčená inženýrka Kačanová.
Když jsem se vydýchala, kolegyně se mě zeptala, co že to bylo za firmu. Po odpovědi se rozesmála:
„Jo, taky jsem od nich jednou dostala balíček, taky jsem si to rozmyslela a taky jsem jim ho poslala zpátky.“
Jenomže balíček se jí třikrát vrátil jako bumerang, takže čtyřikrát musela zaplatit poštovné, než se ho konečně zbavila. Na internetu jsem se dočetla, že vymanit se ze sítí této solidní firmy je běh na dlouhou trať, a často dochází k vymáhání dluhů za nikdy nedoručené zásilky, tak mi držte palce.  
A co vy? Taky někdy ve slabé chvilce souhlasíte s něčím, o co vůbec nestojíte?

neděle 9. února 2014

Tady je prý veselo

Poslední místo, kam jsme v Provence jeli pobýt, byla malá osada na rovině pod Velkým Luberonem. Dozvěděla jsem se o ní z jednoho ze svých oblíbených provensálských fotoblogů. Najít o ní informace na netu je dost obtížné, protože zadáte-li do vyhledavače její jméno, vyskočí na vás buď zámek ve městě Cognac, nebo něco takového:

Osada se totiž jmenuje Fontjoyeuse, někdy se píše s pomlčkou Font-Joyeuse. Veselé písmo to ale kupodivu neznamená. Původní okcitánské jméno vísky zní Fonzillouse a to fon je zřejmě zkrácené fontain. Takže Veselý Pramen. Já jsem si ves přejmenovala na Postřižín, ale o tom později.
U obecního veselého pramene, tedy staré kamenné prádelny, jsme zaparkovali auto.

Potěšeni skutečností, že je tady na rozdíl od zeleného rybníku skoro bezvětří, shodili jsme bundy a vydali se do úzké uličky.
  
Byť Fontjoyeuse leží na rovině, připadáte si tu jako v provensálském skanzenu.

Je tu všechno pro provensálská městečka typické – barevné, většinou nebesky modré okenice…

… terásky a schodiště…

… a zeleň popínající domy a rostoucí přímo z asfaltu či kamenné dlažby nebo z květináčů vyrovnaných podél kamenných zdí.

Blížili jsme se k nejfotografovanějšímu bodu vísky, kamennému domu s fialovými okenicemi a schodištěm obestavěným a ověšeným kořenáči a květníky nejrůznějších tvarů, obsahujícími nejrozmanitější rostlinné druhy.

Dříve než jsme ke schodům došli, ozval se rachot, jako by se někde poblíž odstrojoval rytíř ze své plechové zbroje. Na cestu před námi se ze slavného schodiště neslavně skutálel provensálský strýc středního věku a za ním popadalo několik plechových lavórů a kbelíků. Situace jako z grotesky. Pán na nás, svědky své potupy, z asfaltu koukl, kvapně se zvedl, posbíral si své nádobíčko a zahanbeně se ukryl za dveře pod schody.
Když jsme se škodolibě dohihňali, vykročila jsem k bráně vedoucí do jakési zahrady.

Brána však končila kovanou neprostupnou mříží, i začala jsem se shánět po veliteli vozidla a vrátila se.

Ukázalo se, že vykutáleného pána a jeho železářství následoval přítulný zrzavý kocour. Můj společník, snad ještě větší kočkomil než já, se mu po dobu mého průzkumu okolního terénu věnoval.
Když jsem se objevila já, po schodišti triumfálně sestoupila paní hraběnka. Zřejmě kříženka ruské modré a peršanky mi milostivě očichala ruku, ale rezervovaně se držela zpovzdálí a celou dobu nás propalovala sírově žlutýma očima.

Po čtvrthodině nám dal přítulný zrzek najevo, že má celý kožíšek dokonale prodrbaný, tudíž nás už nepotřebuje, a důstojně odkráčel. Vydali jsme se do centra osady.
V roce 1505 v těchto místech stál statek. 

Po uklidnění náboženských bojů na konci 16. století nastal v Provenci konečně mír a počet obyvatel začal stoupat. Zakládaly se nové vesnice, ale pro nedostatek volného místa vznikaly osady tak, že rozrůstající se rodiny si stavěly další obydlí kolem původních usedlostí. Zářným příkladem bylo Fonzillouse, kde na konci 17. století mělo ke starému statku přilepené své domy už 17 rodin.


Osada je nepřehledným chumlem kamenných stavení a někdy není snadné rozlišit, kde končí jeden a kde začíná druhý dům.


Shlukem obydlí prochází jediná ulice. Díky nízkým nebo úzkým kamenným branám nechávají domorodci svá vozidla na parkovišti u kašny. Ve městečku je proto nezvyklý klid.

Člověk má pocit, že se tu zastavil čas v 17. století.

Jediná vesnická ulička má tvar podkovy. Prošli jsme ji celou a na opačném konci jsme se ocitli opět u veselého pramene.

Zatímco jsme se ráchali ve vodě, z brány se vynořil náš starý známý vykutálený Provensálec. Tentokrát nesl na rameni štafle. Ohlédl se po tvorech žvatlajících podivnou řečí, zadním koncem žebříku narazil na kandelábr veřejného osvětlení a chytil zpětný náraz, který ho i s jeho nákladem otočil o sto osmdesát stupňů. Sklopil hlavu i uši, raději zapomněl na svůj původní záměr a pelášil tam, odkud přišel. Zase jako z grotesky.

Navrhla jsem, že bychom měli urychleně zmizet, aby si ten pán nezpůsobil vážný úraz. Připomínal mi chudáka čeledína z Postřižin, kterého vždy při setkání se strýcem Pepinem potkal nějaký malér. Skočili jsme do auta a vyrazili na nákup levandulových sáčků, marseilleských mýdel, sýrů a vína pro přátele.

Poslední večer byl ve znamení mistralu. Kocoura Furbyho jsme nechali spát na polštáři na spodním schodu a ani jsme si nedali sklenku na terase. Jen jsem tam vyběhla řádění živlu natočit.

Vichr neustával ani ráno. Pěkný konec května! Pobalili jsme, uklidili po sobě a vyrazili domů. Na Sluneční dálnici blikala výstražná upozornění na silný vítr a sváděla jsem na něj i slzy loučení, které mě pálily v očích.

I přes drsnější tvář, kterou nám tentokrát ukázala, Provence nebudu mít nikdy dost a každé loučení s ní mám slzavé. Mistral i já jsme se uklidnili až u Lyonu. Zaslíbená země zůstala za námi a daleko před námi všední starosti, práce a povodněmi sužované Čechy.

sobota 8. února 2014

Pravý břeh Durance II

Z Lauris jsme vyrazili na východ. Za dva roky, co jsme tu nebyli, vznikla podél Durance nová státovka, ale my jsme se vypravili po staré okresce, po níž jsme se při minulém pobytu vracívali domů z výletů od Rhôny. K Lourmarinu jsme přijeli po malebné kroucené silnici vinoucí se vinicemi. Kousek před vesnicí jsme minuli zámeček z přelomu 17. a 18. století, o němž průvodci záhadně mlčí. Věžička zámku vždy poutala mou pozornost jako všechny památky, o kterých nic nevím a je těžké o nich něco zjistit. Teď už vím, že je na prodej. Kdybych tak měla vinařské vzdělání a nějakých 8 milionů Eur…

(zdroj: Google Street View)

Po staré známé okresce jsme pokračovali do Vaugines, kde jsme bydleli minule. U Manonina románského kostelíku jsme odbočili doleva a na téčku za bujarého pokřiku „U křížku doprava“ ignorovali značku jednosměrky a zahnuli na úzkou asfaltku, již jsme po pár metrech u dřevěné poštovní schránky s nápisem Paradis opatrně opustili.  Z opačného konce výběhu podél polní cesty vedoucí k domu paní Chantal přiklusali k dřevěné ohradě naši staří známí vraník s běloušem, aby zjistili, kdopak se to vrací domů. 

Dojeli jsme téměř k domu, ale v té chvíli mi to došlo. Už nejsme „domácí“, kteří mohou ignorovat značku, již u nás považujeme za jednosměrku, ale tady, obohacená o dodatkovou tabulku, povoluje domorodcům výjimku. Ani to nevypadá, že by paní Chantal nebo její přítel Bob byli doma, abychom se mohli považovat za návštěvu. Rázem se z nás stali vetřelci. 

Smutně jsme postáli, otočili auto a s nostalgickou vzpomínkou na předloňský rodinný pobyt, kdy s námi ještě trávila dovolenou dcera, jsme se pomalu vrátili zpět na hlavní silnici.
Přes Cucuron jsme pokračovali do Ansouis, které jsme před dvěma lety také navštívili, ale při prohlídce městečka jsme zmokli jak toulaví hafani.
Zaparkovali jsme na stejném místě jako minule a vydali se touž cestou ke hradu a kostelu na vršku vesnice. 
Tyhle provensálské hřadující vesničky jsou všechny stejné a zároveň každá jiná. Ačkoli Francie je velmi dobře zmapovaná na Street View, do kamenných uliček se Google autíčko většinou nedostalo. Možná to byl záměr, protože turistický ruch regionu PACA by nepochybně utrpěl, kdyby stačilo sedět u počítače, vrtět se ve Street View zleva doprava a obdivovat okna s barevnými okenicemi a pestře natřené rustikální dveře z tepla domova.


Došli jsme se na náměstíčko, které předloni kypělo životem. Tehdy se tu s auty proplétalo několik domorodců, pokřikovali na sebe, jak se vzájemně navigovali, a v květnaté francouzské gestikulaci cizinec těžko odlišil míru rozpřažení vyjadřující vzdálenost k překážce od rezignovaného gesta nad sousedovou nešikovností. Zatímco tehdy v dešti tu bylo rušno, dnes, za krásně slunečného počasí, tady stála pokojně zaparkovaná auta a nikde nebylo vidět živáčka.


Kolem brány hradu jednoho z nejvýznamnějších provensálských rodů de Sabran, jejichž erb – lev ve skoku – mi tolik připomíná český zemský znak, jsme prošli na úplný vršek vesnice, na němž stojí raně gotický kostel Svatého Martina s mohutným schodištěm.


Vyhlídkovou terasu na boční straně kostela jsme ovšem už nedobyli. Zaútočil na nás mistral. Málem z nás serval rozepnuté bundy, sluneční brýle nám zarazil do kořene nosu a vysál všechen kyslík, který nás do té doby obklopoval. Pocit, jako byste z normálního prostředí vstoupili do vakuové komory. Rychle jsme se schovali za stěnu kostela a několikrát se zhluboka nadechli, abychom nabrali dech.
Kótu na vršku kopce jsme tedy zbaběle opustili a odebrali se do závětří vesnických uliček. Stejnou ústupovou trasou jako předloni jsme došli k obranné věži…

… zdola se pokochali tepanou zvonicí na radnici…

… v uzounké uličce jsem se opět marně pokoušela vyfotit průčelí domu a přijít na to, jestli je ještě gotický, nebo už renesanční.

Pak jsme trošku zabloudili a ocitli se v dolní, rovinaté části vesnice s vyšším výskytem místních obyvatel. Jejich plachost mi však znemožnila zdokumentování. Jak spatřili můj cestovatelský deník a objektiv fotoaparátu, okamžitě se od kavárenských stolků rozprchli na všechny strany.
   
Korálky a zrcátka připravené pro domorodce jsme tedy uschovali pro pozdější využití, z terasy nad parkovištěm jsme se pokochali výhledem na nejstarší vesnickou stavbu, románskou kapli Notre-Dame de Beauvoir, která prý slouží jako skladiště…

… a pohádali se, zda to, co je vidět na protějším břehu Durance je nebo není přehrada. Až teleobjektiv nás rozsoudil. Je. Zadržuje vodu z Canal EDF a na úroveň řeky Durance a na turbíny elektrárny u Saint-Estève-Janson pod ní ji přivádí třemi velkými rourami.

Cesta do posledního městečka naší dovolené vedla kolem velkého rybníku založeného v 15. století. Počasí na koupání nebylo, jen jsme na chvilku zastavili na jižní hrázi a obdivovali zvláštní tyrkysovou barvu vody Étang de la Bonde. Možná ji způsobuje voda vytékající z vápencových skal Velkého Luberonu?

pátek 7. února 2014

Pravý břeh Durance I

Poslední den našeho putování po Provence. Od rána mi bylo teskno. Ani do sepsání pátečního cestovatelského deníčku se mi dlouho nechtělo… 
Od rozbřesku fičelo. Mistral se rozhodl, že se nám na závěr předvede v plné kráse. Zima jak u nás v březnu a nebe skoro vymetené. Fučelo tak, že jsem se vymluvila na to, že šálky s ranní kávou by vítr ze stolku před naším obydlím shodil, nabalili jsme se do teplých svetrů a bund a po snídani vyrazili poznat nejbližší okolí, které jsme dosud zanedbávali, zavzpomínat na předchozí pobyt v cabane paní Chantal, objevit několik vynechaných městeček, ale hlavně doplnit energii a zásoby na zpáteční cestu.
Tentokrát jsme bydleli v osadě Les Hautes Baumes (což mi, jako neznalci francouzštiny, přeložil google překladač jako Horní jeskyně), katastrálně spadající pod vesnici Puget. Snad aby se víska o necelých sedmi stovkách obyvatel lépe odlišila od stejnojmenného dlouhatánského zálivu na severozápadě USA, na internetu ji najdete nejspíš jako Puget-sur-Durance. 
Místní názvy přesně vystihují francouzskou rozmáchlou velkorysost - nejbližší vápencová skála, v níž by snad mohly být nějaké jeskyně, je od horního kraje osady vzdálená zhruba půl kilometru, řeka Durance teče přibližně kilometr od vesnice Puget a o důležitosti lokality pro lidstvo svědčí název vodní plochy, která podle mapy zaujímá značnou část centra obce – Mare aux Sangliers, tedy Kančí kaliště. Nejbližším městečkem, jež místním obyvatelům obstarává spojení s civilizací zosobněnou radnicí, školou, poštou, několika obchody a kavárnou, je čtyři kilometry vzdálené Lauris. Zapadákov přesně pro nás, spartánské introverty z velkoměsta, kterým ke štěstí stačí prostá střecha nad hlavou, kuchyně se základním vybavením, skromný neprobíjející sprchový kout a wi-fi.
Nejdříve jsme zamířili do Pugetu. Název obce se údajně vyvinul z okcitánského pogito, což prý znamená výšeninu. Budiž, z našich „Horních jeskyní“ jsme k němu sice sjížděli z kopce, ovšem při cestě od řeky by se člověk trochu zadýchat mohl. Kromě již zmíněného močálu leží v centru obce románský kostelík Neposkvrněného početí a kolem něj pár starých domů. Fučelo tu ze všech směrů. Kostelík jsme statečně obešli, jukli na prádelnu s kašnou, z níž ve vichru prýštila voda zcela mimo kamennou mísu, a na západní straně jsme po zdolání roviny proti silnému větru objevili lavičku v závětří mezi platany. Tady jsme se vydýchali, zklidnili tep a nabrali síly na boj s dvířky auta ovládanými nezkrotným živlem.

Přesunuli jsme se do vesničky naší střediskové Lauris, jejíž jméno voní po vavřínu. Na parkovišti nad městem jsme však bobek necítili, protože veškeré pachy odletěly s mistralem. Přeprali jsme dveře auta a vypadli na hlavní ulici. Cestou do centra vesnice naštěstí vichr slábl.

U kavárenského stolku na hlavní třídě pod radnicí byl celkem klid a stačilo, když jsem při ranní kávě, držíc šálek jednou rukou, přidržovala plán města pouze rukou druhou. Dokonce se mi podařilo vyfotit zvonici kostela, aniž bych pelášila do auta pro stativ. 

Po kávě jsme sestoupili k útesu nad řekou Durance. Severovýchodně odtud archeologové objevili nejstarší doklad o místním osídlení v době římské. Původně nejspíš keltská osada se dnes jmenuje Recaute. Název vznikl zkrácením původního francouzského Roque Haute, tedy Vysoká skála.

Útes nad řekou Durance původně střežila pevnost z 15. století. O dvě stě let později ji přestavěli na zámek s barokními zahradami ve dvou úrovních. Přesto, že v zámku dnes sídlí ústav pro seniory, horní zahrada je i dnes udržovaná.

Konstrukci podpírající horní zahradu nelze přehlédnout ani při průjezdu po státovce pod městečkem.

Naproti tomu dolní terasa je zanedbaná a porostlá trávou, kašna pod přístupovým schodištěm i samo schodiště jsou zarostlé plevelem. Taková zvláštní romantická krása…


Zato je odtud nádherný výhled na Les Alpilles.

Myslím, že se v zámku v Lauris pořádají i nějaké kulturní akce, ale čas ubíhal a bylo třeba pokračovat na východ.