Pravý břeh Durance II

Z Lauris jsme vyrazili na východ. Za dva roky, co jsme tu nebyli, vznikla podél Durance nová státovka, ale my jsme se vypravili po staré okresce, po níž jsme se při minulém pobytu vracívali domů z výletů od Rhôny. K Lourmarinu jsme přijeli po malebné kroucené silnici vinoucí se vinicemi. Kousek před vesnicí jsme minuli zámeček z přelomu 17. a 18. století, o němž průvodci záhadně mlčí. Věžička zámku vždy poutala mou pozornost jako všechny památky, o kterých nic nevím a je těžké o nich něco zjistit. Teď už vím, že je na prodej. Kdybych tak měla vinařské vzdělání a nějakých 8 milionů Eur…

(zdroj: Google Street View)

Po staré známé okresce jsme pokračovali do Vaugines, kde jsme bydleli minule. U Manonina románského kostelíku jsme odbočili doleva a na téčku za bujarého pokřiku „U křížku doprava“ ignorovali značku jednosměrky a zahnuli na úzkou asfaltku, již jsme po pár metrech u dřevěné poštovní schránky s nápisem Paradis opatrně opustili.  Z opačného konce výběhu podél polní cesty vedoucí k domu paní Chantal přiklusali k dřevěné ohradě naši staří známí vraník s běloušem, aby zjistili, kdopak se to vrací domů. 

Dojeli jsme téměř k domu, ale v té chvíli mi to došlo. Už nejsme „domácí“, kteří mohou ignorovat značku, již u nás považujeme za jednosměrku, ale tady, obohacená o dodatkovou tabulku, povoluje domorodcům výjimku. Ani to nevypadá, že by paní Chantal nebo její přítel Bob byli doma, abychom se mohli považovat za návštěvu. Rázem se z nás stali vetřelci. 

Smutně jsme postáli, otočili auto a s nostalgickou vzpomínkou na předloňský rodinný pobyt, kdy s námi ještě trávila dovolenou dcera, jsme se pomalu vrátili zpět na hlavní silnici.

Přes Cucuron jsme pokračovali do Ansouis, které jsme před dvěma lety také navštívili, ale při prohlídce městečka jsme zmokli jak toulaví hafani.

Zaparkovali jsme na stejném místě jako minule a vydali se touž cestou ke hradu a kostelu na vršku vesnice. 

Tyhle provensálské hřadující vesničky jsou všechny stejné a zároveň každá jiná. Ačkoli Francie je velmi dobře zmapovaná na Street View, do kamenných uliček se Google autíčko většinou nedostalo. Možná to byl záměr, protože turistický ruch regionu PACA by nepochybně utrpěl, kdyby stačilo sedět u počítače, vrtět se ve Street View zleva doprava a obdivovat okna s barevnými okenicemi a pestře natřené rustikální dveře z tepla domova.

Došli jsme se na náměstíčko, které předloni kypělo životem. Tehdy se tu s auty proplétalo několik domorodců, pokřikovali na sebe, jak se vzájemně navigovali, a v květnaté francouzské gestikulaci cizinec těžko odlišil míru rozpřažení vyjadřující vzdálenost k překážce od rezignovaného gesta nad sousedovou nešikovností. Zatímco tehdy v dešti tu bylo rušno, dnes, za krásně slunečného počasí, tady stála pokojně zaparkovaná auta a nikde nebylo vidět živáčka.

Kolem brány hradu jednoho z nejvýznamnějších provensálských rodů de Sabran, jejichž erb – lev ve skoku – mi tolik připomíná český zemský znak, jsme prošli na úplný vršek vesnice, na němž stojí raně gotický kostel Svatého Martina s mohutným schodištěm.

Vyhlídkovou terasu na boční straně kostela jsme ovšem už nedobyli. Zaútočil na nás mistral. Málem z nás serval rozepnuté bundy, sluneční brýle nám zarazil do kořene nosu a vysál všechen kyslík, který nás do té doby obklopoval. Pocit, jako byste z normálního prostředí vstoupili do vakuové komory. Rychle jsme se schovali za stěnu kostela a několikrát se zhluboka nadechli, abychom nabrali dech.

Kótu na vršku kopce jsme tedy zbaběle opustili a odebrali se do závětří vesnických uliček. Stejnou ústupovou trasou jako předloni jsme došli k obranné věži…

… zdola se pokochali tepanou zvonicí na radnici…

… v uzounké uličce jsem se opět marně pokoušela vyfotit průčelí domu a přijít na to, jestli je ještě gotický, nebo už renesanční.

Pak jsme trošku zabloudili a ocitli se v dolní, rovinaté části vesnice s vyšším výskytem místních obyvatel. Jejich plachost mi však znemožnila zdokumentování. Jak spatřili můj cestovatelský deník a objektiv fotoaparátu, okamžitě se od kavárenských stolků rozprchli na všechny strany.

   

Korálky a zrcátka připravené pro domorodce jsme tedy uschovali pro pozdější využití, z terasy nad parkovištěm jsme se pokochali výhledem na nejstarší vesnickou stavbu, románskou kapli Notre-Dame de Beauvoir, která prý slouží jako skladiště…

… a pohádali se, zda to, co je vidět na protějším břehu Durance je nebo není přehrada. Až teleobjektiv nás rozsoudil. Je. Zadržuje vodu z Canal EDF a na úroveň řeky Durance a na turbíny elektrárny u Saint-Estève-Janson pod ní ji přivádí třemi velkými rourami.

Cesta do posledního městečka naší dovolené vedla kolem velkého rybníku založeného v 15. století. Počasí na koupání nebylo, jen jsme na chvilku zastavili na jižní hrázi a obdivovali zvláštní tyrkysovou barvu vody Étang de la Bonde. Možná ji způsobuje voda vytékající z vápencových skal Velkého Luberonu?