Poslední den našeho putování po Provence. Od rána mi bylo teskno. Ani do sepsání pátečního cestovatelského deníčku se mi dlouho nechtělo…
Od rozbřesku fičelo. Mistral se rozhodl, že se nám na závěr předvede v plné kráse. Zima jak u nás v březnu a nebe skoro vymetené. Fučelo tak, že jsem se vymluvila na to, že šálky s ranní kávou by vítr ze stolku před naším obydlím shodil, nabalili jsme se do teplých svetrů a bund a po snídani vyrazili poznat nejbližší okolí, které jsme dosud zanedbávali, zavzpomínat na předchozí pobyt v cabane paní Chantal, objevit několik vynechaných městeček, ale hlavně doplnit energii a zásoby na zpáteční cestu.
Tentokrát jsme bydleli v osadě Les Hautes Baumes (což mi, jako neznalci francouzštiny, přeložil google překladač jako Horní jeskyně), katastrálně spadající pod vesnici Puget. Snad aby se víska o necelých sedmi stovkách obyvatel lépe odlišila od stejnojmenného dlouhatánského zálivu na severozápadě USA, na internetu ji najdete nejspíš jako Puget-sur-Durance.
Místní názvy přesně vystihují francouzskou rozmáchlou velkorysost - nejbližší vápencová skála, v níž by snad mohly být nějaké jeskyně, je od horního kraje osady vzdálená zhruba půl kilometru, řeka Durance teče přibližně kilometr od vesnice Puget a o důležitosti lokality pro lidstvo svědčí název vodní plochy, která podle mapy zaujímá značnou část centra obce – Mare aux Sangliers, tedy Kančí kaliště. Nejbližším městečkem, jež místním obyvatelům obstarává spojení s civilizací zosobněnou radnicí, školou, poštou, několika obchody a kavárnou, je čtyři kilometry vzdálené Lauris. Zapadákov přesně pro nás, spartánské introverty z velkoměsta, kterým ke štěstí stačí prostá střecha nad hlavou, kuchyně se základním vybavením, skromný neprobíjející sprchový kout a wi-fi.
Nejdříve jsme zamířili do Pugetu. Název obce se údajně vyvinul z okcitánského pogito, což prý znamená výšeninu. Budiž, z našich „Horních jeskyní“ jsme k němu sice sjížděli z kopce, ovšem při cestě od řeky by se člověk trochu zadýchat mohl. Kromě již zmíněného močálu leží v centru obce románský kostelík Neposkvrněného početí a kolem něj pár starých domů. Fučelo tu ze všech směrů. Kostelík jsme statečně obešli, jukli na prádelnu s kašnou, z níž ve vichru prýštila voda zcela mimo kamennou mísu, a na západní straně jsme po zdolání roviny proti silnému větru objevili lavičku v závětří mezi platany. Tady jsme se vydýchali, zklidnili tep a nabrali síly na boj s dvířky auta ovládanými nezkrotným živlem.
Přesunuli jsme se do vesničky naší střediskové Lauris, jejíž jméno voní po vavřínu. Na parkovišti nad městem jsme však bobek necítili, protože veškeré pachy odletěly s mistralem. Přeprali jsme dveře auta a vypadli na hlavní ulici. Cestou do centra vesnice naštěstí vichr slábl.
U kavárenského stolku na hlavní třídě pod radnicí byl celkem klid a stačilo, když jsem při ranní kávě, držíc šálek jednou rukou, přidržovala plán města pouze rukou druhou. Dokonce se mi podařilo vyfotit zvonici kostela, aniž bych pelášila do auta pro stativ.
Po kávě jsme sestoupili k útesu nad řekou Durance. Severovýchodně odtud archeologové objevili nejstarší doklad o místním osídlení v době římské. Původně nejspíš keltská osada se dnes jmenuje Recaute. Název vznikl zkrácením původního francouzského Roque Haute, tedy Vysoká skála.
Útes nad řekou Durance původně střežila pevnost z 15. století. O dvě stě let později ji přestavěli na zámek s barokními zahradami ve dvou úrovních. Přesto, že v zámku dnes sídlí ústav pro seniory, horní zahrada je i dnes udržovaná.
Konstrukci podpírající horní zahradu nelze přehlédnout ani při průjezdu po státovce pod městečkem.
Naproti tomu dolní terasa je zanedbaná a porostlá trávou, kašna pod přístupovým schodištěm i samo schodiště jsou zarostlé plevelem. Taková zvláštní romantická krása…
Zato je odtud nádherný výhled na Les Alpilles.
Myslím, že se v zámku v Lauris pořádají i nějaké kulturní akce, ale čas ubíhal a bylo třeba pokračovat na východ.
Žádné komentáře:
Okomentovat