čtvrtek 13. října 2011

Kalendář – druhá verze

Od dětství jsem zapálenou kočkomilkou. Takže o letošní dovolené byly po oknech a dveřích mým druhým nejfotografovanějším námětem kočky. A že jich v Povence žije!
V na týden pronajaté cabane byla první návštěvnicí jedna z čičin paní domácí. Ještě jsme ani pořádně nevybalili, a už se přišla představit noblesní dáma v nejlepším věku. Důstojně obešla chaloupku a milostivě se nechala pohladit a pochovat. Ale středoevropský pach jí nijak zvlášť nelahodil, jak je vidět z jejího výrazu na fotce, půjčené z KlaPiina foťáku.

Druhá domácí kočka byla takové pubertální heprle. Vřítila se nám do chaloupky hned příští den ráno. Po pravonohých mlynářských schodech vyběhla mnohem čiperněji než levonohý Petr a zachrula se do dek složených na víku proutěného kufru na pavlači. Asi se těšila na obvyklý klidný a nerušený odpočinek po dobrodružných nočních toulkách, takže naše pozornost a cvakání spouště ji poněkud rušily. Chvilku na nás ze své skrýše rozezleně svítila očima, pak znechuceně mrskla ocasem, sklouzla po schodech dolů a zmizela v garrigues nad chalupou.

Její druhá návštěva byla o něco klidnější. Důstojně vkráčela do našeho obydlí s výrazem paní domácí kontrolující, jak tu současní obyvatelé hospodaří. Prošla přízemí, vše pečlivě očichala a my jsme jako vystresovaní podnájemníci stáli v pozoru a s obavami očekávali, kdy z kožíšku vytáhne bílé rukavičky, jimiž začne rejdit po nábytku. Byla k nám milostivá, rukavičky nevytáhla, jen se usadila uprostřed schodů a z vyvýšené pozice si zvědavě prohlížela přízemí i patro, jestli jsme tam moc nenadrobili či nenaprášili.

Přes veškeré snažení se jí ale nepodařilo skrýt pravý účel své návštěvy. Chvíli zkoumavě vyhlížela na pavlač, jestli by se jí nepodařilo nepozorovaně zalézt do oblíbené skrýše mezi dekami.

Zjistila však, že předměty v lůžkové části se jaksi přeskupily, takže zamýšlený střelhbitý průlet známým terénem do oblíbeného pelíšku je nepravděpodobný. Navíc ji všichni živí tvorové v místnosti soustředěně sledují. A tak, nedávajíc najevo své zklamání, důstojně opustila schodiště a posléze náš příbytek. Chvíli ještě otíráním čumáčku projevovala přízeň noze židle na terase, ale nakonec tiše zmizela u dveří do domu své paní.

Další dvě číči jsme potkali hned při prohlídce naší domovské obce. S tou první, mramorovanou jako mistrovsky upečená bábovka, se pomuchlal Petr kousek nad náměstím. Fotka druhé by byla ideálním oslím můstkem mezi povídáním o okenním a kočičím kalendáři.
Se šedočerným kocourem jsme se seznámili při návratu z procházky po nejdelší vesnické ulici. Zatímco já, jako dlouholetá pozorovatelka kočkovitých šelem respektuji složitost jejich rozdílných osobností a při seznamování je nejdřív nechám očichat špičku svého ukazováku a teprve po jejich kladné reakci se k nim servilně lísám, Petr se s přátelsky napřaženou rukou vrhal ke každému kočičímu kožíšku, který zahlédl. Tenhle šedivák ale nebyl na vpády cizinců ze střední Evropy příliš zvědavý, což je vidět na jeho naštvaném pohledu poté, co se zbavil laskající cizácké tlapy a konečně se mohl uvelebit na kaktusy ověnčeném domácím parapetu.

Další kočku jsme potkali v Saignonu, ale tomuto setkání na nejvyšší úrovni předcházelo pomazlení s tvorečkem z jiné čeledi. Domek u vstupu do hradu měl předzahrádku ohrazenou nízkým plůtkem a kamenitou dlažbu pokrytou umělým trávníkem plným gumových pískacích hraček. V tomto vymezeném prostoru atomovou rychlostí kmital hyperaktivní chlupatý tvořeček. Těžko říci, jaká ráce se z něj vyklube, ale byl k pomilování…

Poté se nám dostalo audience u huňaté siamky ve dvoraně vyzdobené truhlíky s hortenziemi stíněnými rozkvetlým oleandrem. Její veličenstvo jsme však lehce nudili, a tak se naše návštěva omezila na předání zdravic a darů od českých naprosto nezajímavých koček.

Až další den v Crestetu mě napadlo, že zívání zdejších kočičích krasavic není možná způsobeno jejich povýšeností plynoucí z vědomí rasové nadřazenosti, ale prostým faktem, že provensálské letní horko spolehlivě uspí nejen homo sapiens, ale i felis domesticus.

Jistá jsem si svou teorií ovšem nebyla, a tak, když jsme ve Vaison la Romaine potkali další šlechtičnu, nervozitou se mi při focení třásla ruka.

Na zpáteční cestě k autu jsme navštívili několik boutiques nakoupit parádu pro KlaPi (tašku s potiskem koček, jak jinak) a dárky pro přátele. V malém obchůdku se suvenýry trůnil na pultě mohutný černý kocour. Vyfotit si ho mi bylo žinantní, ale když Petr dokončil svůj nezbytný kočkolaskající ceremoniál, vztáhla jsem na chlupáče ruku i já.
Očichal mi ukazovák a neprotestoval, tak jsem rukou zkušené dlouholeté chovatelky hrábla do jeho kožíšku na hřbetě a začala drbat (hlazení si užil předtím dost). Kocour se zachoval přesně jako naše překrmená Čičolína domácí a začal „žirafit“ – vytřeštil oči, natáhl krk a kroutil hlavou jako žirafa, která hledá nejšťavnatější lístečky na vršku vysokého stromu. Důkaz toho, že se mi podařilo nahmátnout místo, na které si při čištění nedosáhne. Já to věděla, ale paní majitelka z toho byla pryč možná víc, než ten kocour. „Pompone, co to děláš? Vždyť tohle jsi nikdy nedělal!“ volala nešťastně. Kocour se lekl, seskočil z pultu a zmizel kdesi na zemi za svou chovatelkou. Hle, jasný důkaz toho, že i Francouzi se od nás mají co učit.

Na jihu Luberonu ani vesničky, ani místní domácí zvířectvo není uvyklé na nájezdy turistů, a proto před cizáky vše živé prchá. V Cucuronu jsme v jedné z uliček u hradeb koutkem oka zahlédli dvojici sotva tříměsíčních koťat, která před námi rychlostí kulového blesku přeběhla uličku a v hysterické snaze uniknout neznámému elementu se snažila proklouznout plotem do domácí zahrady. Zastavili jsme a s pobavením sledovali jejich snahu vyskočit na zhruba třiceticentimetrovou kamennou podezdívku, v níž nebylo kde zachytit se drápky. Tvorečkové vytrvale vyskakovali na zídku, z níž se kutáleli zpět na chodník, než byl jejich výkon korunován úspěchem. Umím si představit, jak se za plotem vyčerpaně, s funěním a úlevou, že unikli smrtelnému nebezpečí (netušili, že spíš té laskající přátelské tlapě), svalili do trávy.
Další velice plachá obyčejná micka evropská trůnila uprostřed uzoučké středověké uličky a já, respektujíc její domovské právo, jsem ji velice opatrně obcházela, abych si vyfotila krásné domy na obou stranách uličky, aniž bych ji vyplašila.

Posléze se na vrátkách do jednoho z dvorků vynořila její kamarádka a z výšky zvědavě, ale opatrně sledovala, co je venku nového. Z rozmazanosti snímku je jasné, jak plaché a rychlé jsou místní kočky a jak rychle jsem musela reagovat, než mi utekla ze záběru :-).

To na severní straně hor jsou kočky mnohem oprsklejší. Ty dvě puberťačky, které jsme potkali v Rousillonu kousek od pokladny k okrovému dolu, si snad magistrát vydržuje jako atrakci. Na betonovém piedestalu, postaveném patrně přímo pro ně, se k sobě tulily tak rozkošně, že jedno turistické oko nezůstalo suché, jeden objektiv nevyužitý a jedna ruka nezašpiněná načervenalým prachem, který v souvislé vrstvě pokrýval jejich srst. Ještě že kousek od kočičího podstavce vyvěral z kašny pramínek, ke kterému neomylně zamířili všichni mazlivými šelmičkami okouzlení návštěvníci, aby v pokladně nezašpinili eura investovaná do krátkého zážitku z výjimečného přírodního úkazu.

Z Roussillonu jsme se v poledních hodinách přemístili do Goultu, kde právě místní kočky trávily siestu.

Asi nejostřejší a nejkrásnější kočičí fotka se ale povedla Petrovi v Bonnieux. Kočka na pozadí kamenné zídky a v levanduli – jaká fotka by mohla být provensálštější?

neděle 2. října 2011

Kalendář

Je to tak, ve schránce se nám objevuje pořád víc katalogů firem, v nichž jsme si kdysi neprozřetelně něco objednali, i těch, v nichž jsme si nikdy nic neobjednali a tudíž je záhadou, kde vzaly naši adresu. Všechny šílí s vánočními ozdobami, umělými stromečky a santaclausy v libovolných velikostech šplhajícími podle rozměru tu po židli, tu po dveřích, tu po fasádě. Mně by tedy tenhle anglosaský panák mohl tak leda vyšplhat na záda.
Předvánočnímu blbnutí v září ještě nepodléhám (no co, tak jsem o víkendu koupila pro dědu k Vánocům rádio, no…), ale poté, co jsem dopsala svůj provensálský deník a už se jen tak probírám fotografiemi, napadlo mě nechat si udělat kalendář, který mi bude letošní dovolenou připomínat celý příští rok.
Když jsem v předdovolenkovém období procházela kusé informace o jednotlivých vesničkách na svém oblíbeném webu, zaráželo mě, že skoro u každé obce píší, že jsou tu k vidění půvabné dveře a okna. Přiznávám, že tehdy jsem nechápala. Nejedeme přece do pouštní oblasti, kde obyvatelstvo žije v jámách vyhloubených v zemi! Ale dnes už jsem poučená a právě z fotek krásných provensálských oken a dveří mám v úmyslu nechat si vyrobit kalendář na příští rok.

V Luberonu se po mírném rozjezdu ve Vaugines naplno rozcvakala spoušť mého vypůjčeného Nikonu v uličkách Saignonu. Provensálské vesničky nemají chodníky. Uličky jsou dlážděné, takže máte pocit, jako by domy vyrůstaly přímo ze skály, na níž ta vlaštovčí hnízda leží. Za domky jsou skromné zahrádky, ale Provensálci zahánějí šeď všudypřítomného kamene barevnými okenicemi a velikými květináči s kvetoucími oleandry a hortenziemi i před svými domy.



Nevelké městečko Goult leží vedle hlavní silnice z Avignonu do Aptu. Přesto je tiché a ospalé – člověk by skoro uvěřil, že jeho obyvatelé stejně jako před sto lety docházejí denně pracovat na svá políčka na terasách za větrným mlýnem.



V horní části Oppéde le Vieux jsou okna a dveře prorostlé kořeny a zaslepené kameny. Ale ani v dolní části okenice nezáří čerstvým nátěrem. Omšelost je ve vesnici asi v módě, a tak nejbarevnějším prvkem jsou lahve na vodu servírované v hospůdce na náměstí.

Bonnieux mě trochu zklamalo. Hřadující městečko je nejkrásnější z dálky. Zblízka sice už tak malebné není, ale i ono má svá půvabná zákoutí.

Vůbec nechápu, proč Mayle označil jižní stranu Luberonu za špatnou. Netuším ani, jestli právě tento jeho výrok nestojí za tím, že na téhle straně hor moc turistů nepotkáte. Je tu stejné světlo, stejně krásné vesničky, stejně dobré víno a spousta sadů se sladkým a šťavnatým ovocem. Snad jen levandulová pole tu nepotkáte. Ale městečka jsou tu stejně půvabná, ne-li ještě půvabnější než ta na severu, protože tišší, klidnější, řekla bych, že autentičtější. Pokojná, ospalá, zapomenutá a ryzí Provence.
Pokud se v nějakém bedekru o jižní Francii dočtete o vesničce Cucuron, dozvíte se, že je tu veliký etang, nádrž obklopená starými platany, u níž se konají trhy a vedle níž leží poměrně proslulá a Peterem Maylem vychvalovaná restaurace La Petite Maison. Málokde se ale dočtete, že je tu středověká čtvrť pod zříceninami hradu, samozřejmě s půvabnými dveřmi a okny.



Dalším nádherným městečkem na jihu Luberonu je Ansouis, které jsme si kvůli dešti vlastně neprohlédli. Příště snad budeme mít lepší počasí.


Další vděčný námět na kalendář jsem našla na severu ve Vaison la Romaine. Na pravém břehu řeky tepe nová část města prošpikovaná antickými památkami, v níž žije většina ze šesti tisíc obyvatel. Do kopce nad levým břehem šplhá podél cesty ke hradu středověká čtvrť téměř bez obchodů (v tom jediném, který jsme potkali, prodávali úžasné ručně šité ubrusy, přehozy a polštáře), jen s dvěma či třemi hotýlky. Uličky jsou uzoučké a pro moderní dopravu poněkud nevhodné. Přesto městečko není jen skanzenem, i tady žijí lidé, o čemž svědčí kamenná korýtka a keramické květináče pečlivě zalévaných květin a bylinek.
Cestovatel znalý naší národní nátury si pomyslí, že u nás by takový květináč na chodníku dlouho nevydržel a nejspíš by do týdne zmizel. Ale i ve Vaison jsme na jedné okenici nad truhlíkem plným fialových květinek našli přilepenou cedulku Lavande Carnivore. Ne pas toucher! Tedy Levandule masožravá. Nedotýkat se!
Asi mají zkušenost s českými turisty.



Mezi mé oblíbené fotky patří snímek vysněného domečku v Lurs s nenápadnými hnědými okenicemi a výhledem na západ přes údolí Durance k Alpám. Domek je obrostlý bujnou zelení a je mi vážně záhadou, jak místní vegetace může najít v kamení a skále skulinku pro své kořeny.

Moustiers Sainte Marie je od srdce Provence dost vzdálené a díky své poloze vedle Canyonu du Verdon a tradici výroby keramiky turisticky hodně navštěvované. Přes hlavy návštěvníků toho moc nevyfotí ani Japonec, ale fasády místních domů svědčí o bohaté historii obce, v níž se v sedmnáctém století vyrábělo nádobí pro panovnické dvory. 

Ti, kdo počítali, zjistili stejně jako já, že fotek je osmnáct. Co si s tím počnu, když rok má jen dvanáct měsíců?

neděle 11. září 2011

Poslední chvilky v Malém Luberonu

Z Oppede jsem se chtěla zajet podívat do Menerbes, ale posezení v kavárně se protáhlo nad limit, a tak jsme kolem hřadující vesničky jen projeli a projeli jsme i Lacoste, která by asi také stála za návštěvu. Co jsem si ale nechtěla nechat ujít, to byl místní hrad.
Petra zaujala zřícenina dominující západnímu údolí Calavonu hned první den, když jsme se vraceli ze Senanque. Pohled na ni nás doprovázel při dalších dvou návratech z cest. Vždy mi tak trochu připomínala slovenské zříceniny, asi proto, že i na Slovensku jsou některé hrady postavené z vápence.
O zřícenině hradu Lacoste by se určitě dala napsat spousta zajímavého, já se omezím na zmínku o dvou osobnostech.
Fashionbloggerky zbystřete, současným majitelem ruiny a přilehlého okolí je totiž módní návrhář Pierre Cardin. Když jsme hledali na kopci nad městečkem cestu k hradu, to, že jsme si vybrali správnou odbočku, nám potvrdilo auto, které z ní právě vyjíždělo. Správně po provensálsku obouchaná dodávka. Člověk by podle firmy čekal luxusní nablýskaný vůz, ale v tomhle kraji jsou pomačkaná, zprohýbaná a sežužlaná všechna auta. Uzoučké silničky – vlevo strž, vpravo skála, nebo naopak – a klikaté zpravidla jednosměrné městské uličky široké sotva na průjezd jednoho auta se podepisují na karosériích všech domorodých aut. Když na evropských silnicích potkáte zmuchlané auto s francouzskou espézetkou, je velká pravděpodobnost, že majitel je Provensálec.

Hrad z jedenáctého století byl odedávna sídlem rodu Donati, dnes je v soukromém vlastnictví módního návrháře a tudíž veřejnosti nepřístupný. Pan majitel zříceninu používá jako efektní prostředí pro své kulturní pořady a párty. Ten páteční den zřejmě také pořádal soirée, protože v bráně stála paní u stolku a příchozím kontrolovala pozvánky. Chvilku jsem doufala, že bych mohla proniknout, ale když vyhodila pár důstojných, avšak civilně oděných postarších Francouzů, usoudila jsem, že dámu s lámanou angličtinou a ve sportovních kraťasech nepustí určitě. Vzdala jsem to a odkráčela na planinu vedle hradu s úžasným výhledem na sever.

Pláň u hradu dekorují dvě plastiky. Snad čtyřmetrový luk rozpřažených rukou s názvem WELCOME (škoda, že se tím vyhazovačka v hradní bráně neřídila) a hlava pána s rokokovým účesem zabudovaná do klece. Je to portrét jednoho z obyvatel hradu. Sedm let svého života tu strávil v sídle svého dědečka Alphons Francois, markýz de Sade, jenž se sem uklidil do ústraní po skandálech spojených s vydáním jeho knih a s divokým a sexuálně nevázaným životem v Paříži.

Zašla jsem na kraj plošiny ke kamenné zídce a naposledy se podívala do údolí, které jsem si za ten týden tolik zamilovala. Bylo čtyřiadvacátého června, levandulová pole už byla plně rozkvetlá a nádherně fialově zářila.

Než jsem se vrátila k autu, kde na mě trpělivě čekali K+P, zašla jsem ještě na druhý konec plošiny, abych se z dálky podívala na protější vesničku, poslední village perche, kterou jsme v Provence měli navštívit.

Bonnieux bylo opevněnou vesnicí už na konci 10. století. Z terasy před starým románsko-gotickým kostelem na kopci je nádherný výhled do údolí Calavonu. Přes střechy domů a radniční střechu s krásnou tepanou zvoničkou jsem pohlédla zpět na Lacoste na protějším kopci.

Je odtud vidět i na kostel postavený o patro níž v novější části vesnice. Váže se k němu zajímavý příběh.
Po velké epidemii cholery, která sužovala Provence v roce 1832, se obyvatelé Bonnieux rozhodli přestěhovat z nepohodlného kopce kousek níž do roviny. Samozřejmě se jim nechtělo šplhat do kopce kvůli bohoslužbám, a proto usilovali o povolení stavby kostela v nové lokalitě. Trvalo deset let, než se jim to podařilo, a významným argumentem pro získání svolení bylo doporučení místního lékaře, v němž se psalo, že ve starém kostele panuje nezdravé ovzduší, jež ročně způsobuje osmdesát případů onemocnění nachlazením, katarem, revmatismem a žaludečními potížemi.

Přes větve vzrostlých cedrů rostoucích u kostelní plošiny zářila bělostná Mont Ventoux a svítila kvetoucí levandulová pole. Tam někde dole má chalupu John Malkovich. To se tak někdo má…

Staré Bonnieux prožívalo svůj rozkvět v 16. století a z té doby je ve městě hodně domů. S KlaPi jsme si tam našly jeden, který byl na prodej. Cedulka v domě hlásila, že stavební povolení na úpravy současný majitel má. Možná bychom na jeho koupi i ušetřily.

Ten dům totiž určitě nemůže být moc drahý. Ačkoli z ulice vypadá fasáda celkem zachovale, to, co se skrývá za ní, napovídá, že stavební úpravy nebudou nejlevnější.

Poslední naší zastávkou v Luberonu a vlastně v celé Provence byl cedrový les. Foret des Cedres se rozkládá na 260 hektarech na hřebenu Malého Luberonu v katastru obcí Menerbes, Lacoste a Bonnieux.
První cedry vypěstované ze semen dovezených z alžírského Středního Atlasu zde byly vysazeny v roce 1861. O devadesát let později zničil většinu již vzrostlého lesa obrovský požár, ale jádro přežilo a stromy se přirozeně rozmnožily. Dnes v lese rostou vedle cedrů také borovice a zelené duby.

Procházka lesem byla sice příjemná, ale trochu nás zklamala. Les působil až moc civilizovaně, učesaně, nějak nepřirozeně. Mnohem úchvatnější byl na zpáteční cestě poslední pohled do srdce Provence – na Mont Ventoux, pohoří Vaucluse, údolí Calavonu s okrovým roussillonským kopečkem a mozaiku levandulových a obilných polí, ovocných, olivových a mandlovníkových sadů kolem Bonnieux.
Sbohem, okouzlující Provence. Nechala jsem tu kus svého srdce a neumím si představit, že bych se sem neměla už nikdy vrátit. Takže raději na shledanou.

neděle 4. září 2011

Na návštěvě u Šípkové Růženky

Z Goulutu jsme zamířili na jih, do města, kde má chalupu Ridley Scott. Není divu, že si ho režisér, scénárista a producent vybral za letní sídlo – není to totiž obyčejné městečko, je pohádkové.
Oppéde le Vieux leží na severním sklonu Malého Luberonu. O jeho stáří svědčí středověký hrad a kostel z 12. století na svahu nad městem. Ale ten, kdo se zajímá o historii, zbystří, už když zaslechne jméno obce ne náhodou připomínající výraz pro keltské sídliště – oppidum. Na hradě v 16. století sídlil bigotní psychopat baron Jean Maynier, jenž při křížovém tažení proti sektě luberonských valdenských vyhladil v blízkém okolí 11 vesnic.

Městečko viselo na svahu, dokud neustále odněkud hrozilo nebezpečí – buď od útočících loupeživých band, regulérních vojenských oddílů z vedlejšího panství či od sousedů nakažených morovou či cholerovou epidemií. Obchodníci si ve středověku sice budovali rozlehlé výstavné domy, ale pro jistotu na prudkém kopci a za hradbami.

V 17. století se situace trochu uklidnila a na plošince před branou do starého města vzniklo předměstí s půvabným náměstíčkem a nádrží na vodu.
Na přelomu 19. a 20. století, po dlouhém období života v míru, se obyvatelé Oppéde cítili být natolik v bezpečí, že přestali považovat za nezbytné neustále šplhat do prudkého kopce, a přestěhovali městečko asi o kilometr níž do roviny. Postavili si pohodlnější a modernější domy a těm starým na kopci dokonce někteří z nich zbořili střechy, aby nemuseli platit domovní daň.
Po padesáti letech chátrání a rozpadu odlehlé a zapomenuté městečko znova ožilo – za druhé světové války se do něj před německými okupanty uchýlila skupinka pařížských umělců, kteří několik zpustlých domů zrekonstruovali alespoň do stavu, aby se v nich dala přežít válka. Ale některým genius loci učaroval natolik, že se sem vrátili i po skončení války. A já se jim vůbec nedivím.

Na náměstíčku před branou do staré vesnice jsou snad jediné dvě hospůdky se zahrádkami, které město má. K+P jedna z nich zlákala tak, že mě odmítli následovat za bránu do kopečka s tím, že si mám klidně projít, po čem mé srdce touží, oni si tu zatím dají zmrzlinu a objednají mi kávu.

Dříve, než jsem prošla branou se zvonicí a hodinami, jsem se vypravila na rampu, po níž vede cesta podél hradeb k nádherným kupeckým domům, které jsem viděla z protějšího kopce.
Ačkoli z dálky to vypadalo, že jsou domy u hradeb zrekonstruované, a vlastně ani zblízka nevypadaly, že by se každým okamžikem měly zhroutit, až když jsem vkročila do uličky vedoucí k nim, pochopila jsem, že moc obydlené nejspíš nebudou.

Našla jsem si tu další domek, který bych brala. Ceduli A VANDRE jsem sice nikde neviděla a skla v některých oknech napovídala, že možná existuje jakýsi majitel, ale třeba by se rád téhle zříceniny zbavil… :-). Vypadalo to na polovinu bašty středověkého opevnění s přilehlou strážnicí.

Na zpáteční cestě k bráně, když opadlo první okouzlení, jsem ale pochopila, proč jsou domy opuštěné. Dnes už se bez auta nikdo neobejde a kdo by vozil zásoby k domu na káře či na koni? Úzkou uličkou dlážděnou staletími ohlazenými kameny by auto projelo jen stěží, i kdyby to byla ta nejmenší nákupní taška s náhonem na čtyři kola a motorem z teréňáku.

Cestou zpět k bráně jsem ještě nahlédla do dvora domu, který je dost blízko ke vstupu do městečka, aby jeho obyvatelům stálo za to v něm bydlet. Uznejte sami, že i ten relativně zpustlý kamenitý dvorek má své kouzlo…

Před branou začíná celkem rovná ulička, z níž jsem se právě vrátila, za branou se vine a kroutí jako had do prudkého kopce cesta ke kostelu a hradu. Hned za první zákrutou jsem vkročila do pohádky o Šípkové Růžence. Dlážděná ulička je uzounká něco přes dva metry, takže fotit není snadné. Lemují ji po levé straně zídky, či snad zadní strany domů umístěných v nižších patrech svahu, po pravé straně domy, nebo spíš to, co z nich po stu letech zbylo. Kamenné zdi, slepá okna s přitesaným ostěním, portály dveří a kupeckých krámků s výlohami. Za nimi sklepy částečně vytesané do skály, napůl zborcená schodiště, mázhausy starých obchodů a vstupní haly obytných domů. Domy zpevněné kořeny, zastřešené divokými akáty a omítnuté břečťanem. Nikde nikdo.

Chyběly mi tu postavy z pohádek o spící krasavici tak, jak je známe ze štědrovečerní televize – kuchařka zadělávající v míse těsto, kupec s pytlem mouky přes rameno, prodavačka nesoucí v koši ryby, klíčník chystající se zpohlavkovat páže… A taky čarodějnice, která Růžence podala vřeténko nebo růži, podle toho, jaké provenience je předloha pohádky. Baba asi kula pikle ve věži dole u hradeb, již jsem si vyhlédla k bydlení. Vlastně bych se tam docela hodila :).
Ušla jsem pár kroků a přede mnou najednou vyrostl samotný zámek Šípkové Růženky. Zachovalá vrata, okna zasklená, kupodivu žádné trní.

Neměla jsem ale meč ani sekeru, kterou bych rozbila bránu, vysekala dům z břečťanu a vysvobodila princeznu. A proč taky? Pan král by mi stejně dceru za ženu asi nedal. Nejsem přece žádný princ! 

Pohlédla jsem na hodinky a lekla se, že se městem duchů už toulám docela dlouho. Co když K+P dole na náměstíčku netrpělivě bubnují klouby o stůl nad rozteklou zmrzlinou a vychladlou kávou a proklínají mě, kde se courám? Vzdala jsem další výstup ke kostelu a zřícenině hradu a vypravila se zpět. Nad branou jsem se ještě pokochala květináči obloženými schůdky k domku vrátného, prošla branou a svalila se do kavárenské židličky pod akátem.

Mí souputníci měli zmrzlinu v sobě, s objednávkou kávy čekali na mě, ale určitě jsem jim nechyběla. Byli rádi, že sedí, že je nikam nehoním, pozorovali cvrkot a bavili se místními figurkami.

KlaPi mi hned po mém dosednutí na židličku vyrvala zrcadlovku a vyfotila si půvabného dědouška.

Petr objednal kávu a další dávku sodovky v modré karafě a ještě asi hodinu jsme tam zevlovali. Co já mohla za tu dobu všechno projít!!! :)