Kalendář – druhá verze

Od dětství jsem zapálenou kočkomilkou. Takže o letošní dovolené byly po oknech a dveřích mým druhým nejfotografovanějším námětem kočky. A že jich v Povence žije!

V na týden pronajaté cabane byla první návštěvnicí jedna z čičin paní domácí. Ještě jsme ani pořádně nevybalili, a už se přišla představit noblesní dáma v nejlepším věku. Důstojně obešla chaloupku a milostivě se nechala pohladit a pochovat. Ale středoevropský pach jí nijak zvlášť nelahodil, jak je vidět z jejího výrazu na fotce, půjčené z KlaPiina foťáku.

Druhá domácí kočka byla takové pubertální heprle. Vřítila se nám do chaloupky hned příští den ráno. Po pravonohých mlynářských schodech vyběhla mnohem čiperněji než levonohý Petr a zachrula se do dek složených na víku proutěného kufru na pavlači. Asi se těšila na obvyklý klidný a nerušený odpočinek po dobrodružných nočních toulkách, takže naše pozornost a cvakání spouště ji poněkud rušily. Chvilku na nás ze své skrýše rozezleně svítila očima, pak znechuceně mrskla ocasem, sklouzla po schodech dolů a zmizela v garrigues nad chalupou.

Její druhá návštěva byla o něco klidnější. Důstojně vkráčela do našeho obydlí s výrazem paní domácí kontrolující, jak tu současní obyvatelé hospodaří. Prošla přízemí, vše pečlivě očichala a my jsme jako vystresovaní podnájemníci stáli v pozoru a s obavami očekávali, kdy z kožíšku vytáhne bílé rukavičky, jimiž začne rejdit po nábytku. Byla k nám milostivá, rukavičky nevytáhla, jen se usadila uprostřed schodů a z vyvýšené pozice si zvědavě prohlížela přízemí i patro, jestli jsme tam moc nenadrobili či nenaprášili.

Přes veškeré snažení se jí ale nepodařilo skrýt pravý účel své návštěvy. Chvíli zkoumavě vyhlížela na pavlač, jestli by se jí nepodařilo nepozorovaně zalézt do oblíbené skrýše mezi dekami.

Zjistila však, že předměty v lůžkové části se jaksi přeskupily, takže zamýšlený střelhbitý průlet známým terénem do oblíbeného pelíšku je nepravděpodobný. Navíc ji všichni živí tvorové v místnosti soustředěně sledují. A tak, nedávajíc najevo své zklamání, důstojně opustila schodiště a posléze náš příbytek. Chvíli ještě otíráním čumáčku projevovala přízeň noze židle na terase, ale nakonec tiše zmizela u dveří do domu své paní.

Další dvě číči jsme potkali hned při prohlídce naší domovské obce. S tou první, mramorovanou jako mistrovsky upečená bábovka, se pomuchlal Petr kousek nad náměstím. Fotka druhé by byla ideálním oslím můstkem mezi povídáním o okenním a kočičím kalendáři.

Se šedočerným kocourem jsme se seznámili při návratu z procházky po nejdelší vesnické ulici. Zatímco já, jako dlouholetá pozorovatelka kočkovitých šelem respektuji složitost jejich rozdílných osobností a při seznamování je nejdřív nechám očichat špičku svého ukazováku a teprve po jejich kladné reakci se k nim servilně lísám, Petr se s přátelsky napřaženou rukou vrhal ke každému kočičímu kožíšku, který zahlédl. Tenhle šedivák ale nebyl na vpády cizinců ze střední Evropy příliš zvědavý, což je vidět na jeho naštvaném pohledu poté, co se zbavil laskající cizácké tlapy a konečně se mohl uvelebit na kaktusy ověnčeném domácím parapetu.

Další kočku jsme potkali v Saignonu, ale tomuto setkání na nejvyšší úrovni předcházelo pomazlení s tvorečkem z jiné čeledi. Domek u vstupu do hradu měl předzahrádku ohrazenou nízkým plůtkem a kamenitou dlažbu pokrytou umělým trávníkem plným gumových pískacích hraček. V tomto vymezeném prostoru atomovou rychlostí kmital hyperaktivní chlupatý tvořeček. Těžko říci, jaká ráce se z něj vyklube, ale byl k pomilování…

Poté se nám dostalo audience u huňaté siamky ve dvoraně vyzdobené truhlíky s hortenziemi stíněnými rozkvetlým oleandrem. Její veličenstvo jsme však lehce nudili, a tak se naše návštěva omezila na předání zdravic a darů od českých naprosto nezajímavých koček.

Až další den v Crestetu mě napadlo, že zívání zdejších kočičích krasavic není možná způsobeno jejich povýšeností plynoucí z vědomí rasové nadřazenosti, ale prostým faktem, že provensálské letní horko spolehlivě uspí nejen homo sapiens, ale i felis domesticus.

Jistá jsem si svou teorií ovšem nebyla, a tak, když jsme ve Vaison la Romaine potkali další šlechtičnu, nervozitou se mi při focení třásla ruka.

Na zpáteční cestě k autu jsme navštívili několik boutiques nakoupit parádu pro KlaPi (tašku s potiskem koček, jak jinak) a dárky pro přátele. V malém obchůdku se suvenýry trůnil na pultě mohutný černý kocour. Vyfotit si ho mi bylo žinantní, ale když Petr dokončil svůj nezbytný kočkolaskající ceremoniál, vztáhla jsem na chlupáče ruku i já.

Očichal mi ukazovák a neprotestoval, tak jsem rukou zkušené dlouholeté chovatelky hrábla do jeho kožíšku na hřbetě a začala drbat (hlazení si užil předtím dost). Kocour se zachoval přesně jako naše překrmená Čičolína domácí a začal „žirafit“ – vytřeštil oči, natáhl krk a kroutil hlavou jako žirafa, která hledá nejšťavnatější lístečky na vršku vysokého stromu. Důkaz toho, že se mi podařilo nahmátnout místo, na které si při čištění nedosáhne. Já to věděla, ale paní majitelka z toho byla pryč možná víc, než ten kocour. „Pompone, co to děláš? Vždyť tohle jsi nikdy nedělal!“ volala nešťastně. Kocour se lekl, seskočil z pultu a zmizel kdesi na zemi za svou chovatelkou. Hle, jasný důkaz toho, že i Francouzi se od nás mají co učit.

Na jihu Luberonu ani vesničky, ani místní domácí zvířectvo není uvyklé na nájezdy turistů, a proto před cizáky vše živé prchá. V Cucuronu jsme v jedné z uliček u hradeb koutkem oka zahlédli dvojici sotva tříměsíčních koťat, která před námi rychlostí kulového blesku přeběhla uličku a v hysterické snaze uniknout neznámému elementu se snažila proklouznout plotem do domácí zahrady. Zastavili jsme a s pobavením sledovali jejich snahu vyskočit na zhruba třiceticentimetrovou kamennou podezdívku, v níž nebylo kde zachytit se drápky. Tvorečkové vytrvale vyskakovali na zídku, z níž se kutáleli zpět na chodník, než byl jejich výkon korunován úspěchem. Umím si představit, jak se za plotem vyčerpaně, s funěním a úlevou, že unikli smrtelnému nebezpečí (netušili, že spíš té laskající přátelské tlapě), svalili do trávy.

Další velice plachá obyčejná micka evropská trůnila uprostřed uzoučké středověké uličky a já, respektujíc její domovské právo, jsem ji velice opatrně obcházela, abych si vyfotila krásné domy na obou stranách uličky, aniž bych ji vyplašila.

Posléze se na vrátkách do jednoho z dvorků vynořila její kamarádka a z výšky zvědavě, ale opatrně sledovala, co je venku nového. Z rozmazanosti snímku je jasné, jak plaché a rychlé jsou místní kočky a jak rychle jsem musela reagovat, než mi utekla ze záběru :-).

To na severní straně hor jsou kočky mnohem oprsklejší. Ty dvě puberťačky, které jsme potkali v Rousillonu kousek od pokladny k okrovému dolu, si snad magistrát vydržuje jako atrakci. Na betonovém piedestalu, postaveném patrně přímo pro ně, se k sobě tulily tak rozkošně, že jedno turistické oko nezůstalo suché, jeden objektiv nevyužitý a jedna ruka nezašpiněná načervenalým prachem, který v souvislé vrstvě pokrýval jejich srst. Ještě že kousek od kočičího podstavce vyvěral z kašny pramínek, ke kterému neomylně zamířili všichni mazlivými šelmičkami okouzlení návštěvníci, aby v pokladně nezašpinili eura investovaná do krátkého zážitku z výjimečného přírodního úkazu.

Z Roussillonu jsme se v poledních hodinách přemístili do Goultu, kde právě místní kočky trávily siestu.

Asi nejostřejší a nejkrásnější kočičí fotka se ale povedla Petrovi v Bonnieux. Kočka na pozadí kamenné zídky a v levanduli – jaká fotka by mohla být provensálštější?