Kalendář

Je to tak, ve schránce se nám objevuje pořád víc katalogů firem, v nichž jsme si kdysi neprozřetelně něco objednali, i těch, v nichž jsme si nikdy nic neobjednali a tudíž je záhadou, kde vzaly naši adresu. Všechny šílí s vánočními ozdobami, umělými stromečky a santaclausy v libovolných velikostech šplhajícími podle rozměru tu po židli, tu po dveřích, tu po fasádě. Mně by tedy tenhle anglosaský panák mohl tak leda vyšplhat na záda.

Předvánočnímu blbnutí v září ještě nepodléhám (no co, tak jsem o víkendu koupila pro dědu k Vánocům rádio, no…), ale poté, co jsem dopsala svůj provensálský deník a už se jen tak probírám fotografiemi, napadlo mě nechat si udělat kalendář, který mi bude letošní dovolenou připomínat celý příští rok.

Když jsem v předdovolenkovém období procházela kusé informace o jednotlivých vesničkách na svém oblíbeném webu, zaráželo mě, že skoro u každé obce píší, že jsou tu k vidění půvabné dveře a okna. Přiznávám, že tehdy jsem nechápala. Nejedeme přece do pouštní oblasti, kde obyvatelstvo žije v jámách vyhloubených v zemi! Ale dnes už jsem poučená a právě z fotek krásných provensálských oken a dveří mám v úmyslu nechat si vyrobit kalendář na příští rok.

V Luberonu se po mírném rozjezdu ve Vaugines naplno rozcvakala spoušť mého vypůjčeného Nikonu v uličkách Saignonu. Provensálské vesničky nemají chodníky. Uličky jsou dlážděné, takže máte pocit, jako by domy vyrůstaly přímo ze skály, na níž ta vlaštovčí hnízda leží. Za domky jsou skromné zahrádky, ale Provensálci zahánějí šeď všudypřítomného kamene barevnými okenicemi a velikými květináči s kvetoucími oleandry a hortenziemi i před svými domy.

Nevelké městečko Goult leží vedle hlavní silnice z Avignonu do Aptu. Přesto je tiché a ospalé – člověk by skoro uvěřil, že jeho obyvatelé stejně jako před sto lety docházejí denně pracovat na svá políčka na terasách za větrným mlýnem.

V horní části Oppéde le Vieux jsou okna a dveře prorostlé kořeny a zaslepené kameny. Ale ani v dolní části okenice nezáří čerstvým nátěrem. Omšelost je ve vesnici asi v módě, a tak nejbarevnějším prvkem jsou lahve na vodu servírované v hospůdce na náměstí.

Bonnieux mě trochu zklamalo. Hřadující městečko je nejkrásnější z dálky. Zblízka sice už tak malebné není, ale i ono má svá půvabná zákoutí.

Vůbec nechápu, proč Mayle označil jižní stranu Luberonu za špatnou. Netuším ani, jestli právě tento jeho výrok nestojí za tím, že na téhle straně hor moc turistů nepotkáte. Je tu stejné světlo, stejně krásné vesničky, stejně dobré víno a spousta sadů se sladkým a šťavnatým ovocem. Snad jen levandulová pole tu nepotkáte. Ale městečka jsou tu stejně půvabná, ne-li ještě půvabnější než ta na severu, protože tišší, klidnější, řekla bych, že autentičtější. Pokojná, ospalá, zapomenutá a ryzí Provence.

Pokud se v nějakém bedekru o jižní Francii dočtete o vesničce Cucuron, dozvíte se, že je tu veliký etang, nádrž obklopená starými platany, u níž se konají trhy a vedle níž leží poměrně proslulá a Peterem Maylem vychvalovaná restaurace La Petite Maison. Málokde se ale dočtete, že je tu středověká čtvrť pod zříceninami hradu, samozřejmě s půvabnými dveřmi a okny.

Dalším nádherným městečkem na jihu Luberonu je Ansouis, které jsme si kvůli dešti vlastně neprohlédli. Příště snad budeme mít lepší počasí.

Další vděčný námět na kalendář jsem našla na severu ve Vaison la Romaine. Na pravém břehu řeky tepe nová část města prošpikovaná antickými památkami, v níž žije většina ze šesti tisíc obyvatel. Do kopce nad levým břehem šplhá podél cesty ke hradu středověká čtvrť téměř bez obchodů (v tom jediném, který jsme potkali, prodávali úžasné ručně šité ubrusy, přehozy a polštáře), jen s dvěma či třemi hotýlky. Uličky jsou uzoučké a pro moderní dopravu poněkud nevhodné. Přesto městečko není jen skanzenem, i tady žijí lidé, o čemž svědčí kamenná korýtka a keramické květináče pečlivě zalévaných květin a bylinek.

Cestovatel znalý naší národní nátury si pomyslí, že u nás by takový květináč na chodníku dlouho nevydržel a nejspíš by do týdne zmizel. Ale i ve Vaison jsme na jedné okenici nad truhlíkem plným fialových květinek našli přilepenou cedulku Lavande Carnivore. Ne pas toucher! Tedy Levandule masožravá. Nedotýkat se!

Asi mají zkušenost s českými turisty.

Mezi mé oblíbené fotky patří snímek vysněného domečku v Lurs s nenápadnými hnědými okenicemi a výhledem na západ přes údolí Durance k Alpám. Domek je obrostlý bujnou zelení a je mi vážně záhadou, jak místní vegetace může najít v kamení a skále skulinku pro své kořeny.

Moustiers Sainte Marie je od srdce Provence dost vzdálené a díky své poloze vedle Canyonu du Verdon a tradici výroby keramiky turisticky hodně navštěvované. Přes hlavy návštěvníků toho moc nevyfotí ani Japonec, ale fasády místních domů svědčí o bohaté historii obce, v níž se v sedmnáctém století vyrábělo nádobí pro panovnické dvory. 

Ti, kdo počítali, zjistili stejně jako já, že fotek je osmnáct. Co si s tím počnu, když rok má jen dvanáct měsíců?