čtvrtek 4. srpna 2011

Massif des Alpilles

V úterý nás čekala další kláda, ačkoli z plánovaných 289 kilometrů jsme nakonec ujeli o třiatřicet méně. Ráno jsem budila své ovečky šustěním sáčků, do nichž jsem balila plavky a ručníky, a optimistickými výkřiky na téma koupání v báječně průzračné sladké vodě. Měla jsem v plánu splnit druhé Petrovo přání a vyjet z Provence do Gardu.
Naše cesta tentokrát nevedla na sever Lourmarinským průsmykem, ale na jih k řece Durance. Nejdříve jsem chtěla vidět románský klášter Abbay de Silvacane, ale Petrova navigace zamířila na obchvat města La Roque d´Anthéron, takže jsme milé opatství jen z dálky zahlédli a dál sledovali proud řeky k Alpičkám, tedy pohoří Les Alpilles.
V Alpičkách jsme byli před dvěma lety s Čedokem, ale podle trpajzlíka Posedlíka,  který mi od té doby sídlí v hlavě, jsme neviděli všechno. Například v Baux de Provence jsme prošli jen část půvabného od letního sluníčka rozpáleného a turisty přelidněného městečka a na vyprahlou plošinu s hradem a expozicí středověkých válečných strojů nás ani nenapadlo v tom vedru šplhat.
Že jsem neviděla hrad mě ale nemrzelo tolik, jako to, že jsme neviděli romantický letohrádek v údolí, o němž se většinou turistické/čtí průvodce/ci ani nezmíní.
Kolem hradu jsme tedy projeli, tentokrát pod ním ovšem nestálo tolik aut jako předloni o prázdninách. Proto jsem si všimla, jak Francouzi vyřešili problém s parkováním v okolí vyhledávané památky. Kolem vesnice s hradem jsou asi tři nevelká parkoviště, což zřejmě nestačí. Vyšší orgány tedy trochu rozšířily jeden pruh na dvouproudé státovce pod hradem, na asfalt bílou barvou vyznačily parkovací místa a kaligraficky vyvedly nápisy PAYANT a nainstalovaly parkovací hodiny.

U hradu jsme odbočili do údolí Val d´Enfer. Nemám tušení, koho napadlo je takhle pojmenovat. Vůbec nepůsobí pekelně, úzká silnička vylámaná do vápencových skalních bloků při vstupu do údolí je prosluněná a provoněná borovicemi. Starý lom hned za skalami přetvořili na Cathedrale d´Images, kde se odehrávají audiovizuální produkce spojující klasiku s modernou. Podobného prolínání jsem si užila dost jako předplatitelka Národního divadla v Praze, a proto jsme „katedrálu“ minuli bez povšimnutí a odbočili do Vallon de la Fontaine.
Kousek za odbočkou je zvláštní dům vestavěný do skály. Ne že by to byla v Provence, která je skal plná, nějaká zvláštnost. V pondělí jsme míjeli takový dům nad silnicí do Aptu u osady Beaumettes. Projeli jsme kolem něj po státovce tak rychle, že jsem ho nestihla vyfotit, tak jsme si půjčila obrázek ze Street View.

Takových obydlí, kdy si skalní převis někdo dozdil kamennými bloky, je v kraji víc. Dům pod Baux je ale moderní a velice zvláštní. Nicméně bydlet bych v něm nechtěla (zase Street View).

Po chvilce u miniaturního parkoviště pro asi pět aut navigace nahlásila, že jsme na místě. Mezi celkem novými domy leží pod skálou zahrada s půvabným renesančním pavilonem Pavillon de la Reine Jeanne.
Zahrada patřila vládcům Baux a altánek postavil pro svou manželku Jeanne de Quiqueran pán Honoré des Martins, Baron z Les Baux. Repliku tohoto pavilonku si prý nechal na svůj hrob v Maillane vyrobit provensálský básník Frederic Mistral.

Chápu zalíbení jak královny Jeanne, tak poety pro toto místo, kde se v horkých letních dnech dá odpočívat ve stínu cypřišů a vdechovat vůni růží a levandule.

Kousek východněji od Baux je městečko Fontvieille na jehož kraji na skalnaté plošině obklopené vonícími borovicemi plnými ztřeštěně cvrkajících cikád stojí větrný mlýn Moulin de Daudet pojmenovaný podle romanopisce Alphonse Daudeta. Rodák z nedalekého Nimes napsal v polovině devatenáctého století kdesi na pařížském předměstí Listy z mého mlýna a situoval je právě sem. Podle velikosti přilehlých parkovišť soudím, že Daudet má pro Francouze stejný význam, jako pro Čechy Němcová a o prázdninách je návštěvnost Daudetova mlýna v přímé úměře (podle počtu Francouzů v poměru k počtu Čechů) k návštěvnosti Babiččina údolí.

O pár kilometrů jižněji leží další turisticky opomíjená památka, takže u ní vlastně ani není parkoviště.
Tak, jako do římského Nimes (vlastně Nemausa) přiváděl vodu z pramenů kolem asi padesát  kilometrů vzdáleného Uzés akvadukt křížící řeku Gardon po proslulém Pont du Gard, kam jsme mířili, starověké Arles (tedy Arelate) zásoboval pitnou vodou z Alpilles méně známý akvadukt. Zbyl z něj asi kilometrový úsek, jemuž se podle blízké obce říká Aqueduc de Barbegal.

Na konci pozůstatků tohoto antického díla, v místě, kde podhůří Alpiček několikametrovým terénním zlomem přechází do nížiny řeky Rhony, postavili Římané soustavu šestnácti vodních kol pohánějících žernovy na mletí mouky. Z mlýnů se dochovaly zbytky vyzděných náhonů, základy mlýnů a schody vytesané do prudkého svahu.
Barbegalské mlýny dokázaly zásobit moukou celý dvanáctitisícový Arelate. A v průrvě vytesané nad mlýnem do skály byl příjemný průvan a chládek a neřvaly tam cikády :).

úterý 2. srpna 2011

Baronnies

Skulili jsme se o šestnáct set metrů níž do Malaucene a zamířili ke skoro nejsevernějšímu bodu našich provensálských výletů, městu Vaison la Romaine. Po cestě jsme bohužel příliš rychle minuli zajímavě tvarovanou skálu Portail Saint Jean, ale kousek před cílem na nás ze západního sklonu hřebenu Dentelles de Montmirail zamávala půvabná village perché Crestet, jež opravdu nešla minout bez povšimnutí.

Je to vesnička přesně podle mého vkusu. Na parkovišti na terase před hradem (pochopitelně v soukromém vlastnictví), kde stálo i s naší Zlatonkou jen pět aut, jsme potkali roztodivného tetovaného motorkáře, jemuž vyčuhovalo z vaku parte o hodně víc, než to, co čouhá z mého batůžku. Pak už jsme potkali jen jednoho plachého pingla, který vylezl z jediné restaurace ve vesnici a jakmile nás zahlédl, rychle se zase schoval. Buď byl hodně bojácný a lekl se nás, nebo si myslel, že jdou konečně hosti a běžel na značku.
Když jsme tomu zvláštnímu francouzskému motorkáři my, cizinci, poradili podle mapy cestu tam, kam měl namířeno, rozhlédli jsme se zpátky na kopeček, ze kterého jsme právě přijeli.

Až potom jsme se vypravili do těch několika málo uliček, jež vesnička má.

Samozřejmě jsem si tu hned vyhlédla malý kamenný domek obrostlý psím vínem, který zpod fíkovníků vyhlíží na pohoří Baronnies. Bohužel nebyl na prodej.

Z Crestetu jsme zamířili do metropole romanizovaného galského kmene Vocontiů, zvané v římských dobách Vasio Vocontinorum, dnes Vaison la Romaine. Systematický archeologický průzkum římského města začal v roce 1970 a dosud bylo odkryto skoro 15 hektarů vykopávek. Projeli jsme kolem divadla, které je prý skoro stejně krásné jako to oranžské. Archeologové tu odkryli i dvoje lázně a zbytky bohaté obchodní kolonie s domy poskytujícími veškerý antický luxus.

Zaparkovali jsme vedle pozůstatků římského města a informačního centra, jež bylo jako každé pondělí zavřené. Areál římských vykopávek obklopený plotem měl však kupodivu ve vstupní bráně odblokovaný turniket, takže jím bylo možné volně procházet. Cedule vedle pokladny informovala samozřejmě pouze ve francouzštině, že v pondělí mají zavřeno, což v praxi znamenalo, že pokladní, pracovníci IC a průvodci mají volno.
Chvíli jsme se bavili úsilím hloučku poctivých německých turistů, bušících pěstičkami na pokladnu, než jim došlo, že za A v pokladně nikdo nesedí a dnes už sedět nebude a za B cesta k vytouženým antickým památkám je volná.

Starověk ovšem není můj hlavní koníček, a tak jsem poháněla své ovečky po římském mostě přes řeku Ouveze do středověkého městečka na protějším kopci.

Nevím, jak v sezoně, ale na konci června je středověký Vaison také přesně to, co smím. Do areálu se vchází gotickou branou s hodinovou věží a renesanční kovanou zvonicí.

Ve městečku s křivolakými dlážděnými uličkami, okny, dveřmi, kašnami, květinami… jsme potkali jen velmi málo turistů. Ti dva u kašny nejsou turisté, to jsou naši :).


Jen na náměstíčku s fontánou pod rozsochatým platanem se mi do záběru pořád motal nějaký bludný Holanďan, co tam strašně dlouho čekal na svou manželku. Když paní konečně dorazila a odkráčeli gotickou branou neznámo kam, neměla jsem sílu vyhazovat kvůli focení od kašny i KlaPi.

Zato na dalším náměstíčku jsem si už na vyklizení prostoru opravdu počkala, takže obrázek ruší jen nadměrná černobílá fotografie umístěná v portálu gotického domu za fontánou. Těchhle fotek bylo plné městečko, jejich smysl a umělecký záměr jsme ani s překladatelkou nepochopili a trochu nás rušily.

Zato gekona hbitě šplhajícího kolem okna jednoho domu nevyrušovalo vůbec nic a užíval si klidný podvečer bez turistů. Místní asi večeřeli venku v civilizaci, takže jedinými kazisvěty jsme tam byli my.

Na zpáteční cestě jsem ještě chtěla zajet aspoň do L´Isle sur la Sorgue, ale dvacetitisícové město tepalo tak bujným večerním životem, že jsme v autě jen pomalu přeskákali centrum a v Carrefouru na předměstí nakoupili suroviny na večeři, vynikající sýr, keramický set s motivem oliv do kuchyně, ale hlavně úžasná silikonová tvořítka na led, jaká u nás marně sháním už nejmíň dva roky.
Ačkoli Petr měl v nohou (tedy spíš Zlatonka v kolech) 228 km, večer jsme ho ještě přinutily nažhavit vypůjčenou planchu a ugrilovat večeři, kterou jsme pak s českými dresinky, vynikající místní bagetou a velkou chutí na terásce před cabane zkonzumovali.

neděle 31. července 2011

Mont Ventoux

Po kafíčku už vážně nebylo zbytí a žádné další oddálení cesty vzhůru k výškám mě nenapadalo. Vyrazili jsme tedy na pětadvacetikilometrovou cestu klikatými zákrutami pořád do kopce s převýšením skoro 1.200 metrů.

Už dávno předem jsem se bála, jak to naše Zlatonka zvládne, ale neškytala, nehekala, nezadýchávala se a rozvážně šplhala do kopce, takže  jsme nezastavili na žádném z té spousty lákavých parkovišť s roubeným stolkem a lavicemi ve stínu stromů a s nádherným výhledem do údolí.
Nad Chalet Reynard, která leží ve výšce 1.440 m, už odpočívadla nejsou, jen holé svahy bez stromů, vápencová drť, řídké kulaté koláče nějaké kupodivu svěže zelené tuhé trávy, občas kleč. Pauzu jsme si udělali až tři kilometry před vrcholkem.

Výhled do údolí je sice nádherný, ale na můj vkus už je to moc vysoko. Země dole je rozpixlená jako Google Earth při pomalém připojení. A kolem vás funí do kopce davy šílených cyklistů, kteří jsou přesvědčeni, že by vyhráli vrchařskou etapu Tour de France, kdyby tam o ně stáli.

Mimochodem – sportovní fanoušci vědí, že Tour de France se na Mont Ventoux občas jezdí. Svědčí o tom i na asfaltu nasprejovaná, řekněme motivační hesla. Už doma jsem na Street View našla nápis povzbuzující Romana Kreuzigera. A mohu potvrdit, že tam opravdu je, i když už trochu vybledlý.

Tam, kde jsme chvilku odpočívali a kochali se, parkoval i culíkatý fotograf. Vyfotil každého cyklistu pachtícího se k cílové metě, a pak za ním poklusával, aby mu předal svou vizitku. Vážně by mě zajímalo, jak moc je takové podnikání lukrativní a kolik vyplivaných sportovců si o tři kilometry dál na vršku, až se jim tep a mozková aktivita vrátí do normálu, ještě vzpomenou, co že to mají v kapse za kartičku. Pokud si na ni vůbec vzpomenou a nevypere jim ji manželka i s propoceným dresem.

Poslední kilometry k vrcholku jsme statečně zdolali bez cepínů, maček a kyslíkových přístrojů, ovšem po dosažení vrcholové kóty 1.912 jsme na parkovišti byli překvapeni, kde se tu vzalo tolik aut, když cestou jsme potkávali vlastně jen cyklisty. Našli jsme skulinku na zaparkování a nejdřív se podívali na holou vápencovou pláň, po které jsme přijeli.

Mont Ventoux je nejvyšší hora Provence. Její název v překladu znamená Větrná hora, ale Petr si ji pro podobnost tvaru jejího vršku přejmenoval na Sněžku, já jí zase podle výslovnosti říkám Vantuch. Cesta nahoru byla dlouhá a strastiplná, nicméně větším hrdinou, než jsme my a desítky dalších motoristů, byl renesanční básník Francesco Petrarca, jenž na tento majestátní a běloskvoucí kopec vyšplhal se svým bratrem v dubnu roku 1336. Doufám, že si na svůj výstup vybral stejně příznivé počasí, jako nám určil Petr, a tudíž se mohl pokochat stejně nezapomenutelným výhledem na Alpy.

Panorama velehor se samozřejmě na jeden snímek nevejde, a tak jsem se pokusila slepit je ze tří fotek a trošku si s ním pohrála ve Photoshopu.

Na západním výběžku hory je meteorologická stanice, u níž končí lyžařské vleky a začíná pět sjezdovek lyžařského střediska Mont Serein, položeného o 500 metrů níž. Zajímavé je, že jak vleky, tak sjezdovky kříží přístupovou silnici od západu. Nevím, jak to v zimě dělají, asi v sezoně silnici zavírají. Každopádně když jsme křížili sjezdovky, nechtělo se mi věřit, že dvě z nich nejsou označené jako černé, ale jako červené. A také nechápu, jak lyžaři dokážou vyjet na těchhle vlecích až nahoru a neodpadnou daleko před vrcholkem. Špindlerovský vlek na Stoh je proti těmhle hadr.

Severo-západním směrem k Montélimaru je nejkrásnější silnička kroutící se po vrstevnici podél hřebenu Montagne de Bluye, souběžného s masivem Vantušky. Tím směrem jsme Sněžku – Vantucha – Větrnou horu opouštěli. Konečně, protože na mě je ten kopec až moc vysoký, takže detaily krajiny v údolí jsou moc malé. To mám raději pohled z letadla :).

středa 27. července 2011

Provensálská Sněžka

Večer před spaním jsme se ještě radili, kam vyrazíme zítra. Které Petrovo přání splníme – hora, nebo koupání?
Ráno Petr vylezl na kopec za pastouškou, rozhlédl se po nebi, vztyčil nasliněný prst a zavelel: „Jede se na Sněžku!“
Po snídani jsme sedli do auta a vyrazili Lourmarinským průsmykem na sever. Pochopitelně jsem jim kopec jen tak nedarovala! Nejdříve jsme zamířili do městečka Saint Saturnin les Apt na jižních svazích plošiny Plateau de Vaucluse. Ve městě jsou prý dva větrné mlýny a samozřejmě křivolaké dlážděné uličky, okna, dveře, kašny, květiny…

Větrné mlýny jsme sice neviděli, zato se nedal přehlédnout starý hrad na skále. Kupodivu to byl Petr, kdo tentokrát zavelel k zastávce.

Hrad byl postaven již v 9. století, ale moc se z něj nedochovalo. Snad s výjimkou jediné brány.

Svou rozlohou to bývala impozantní pevnost. Kromě zbytků hradeb a brány leží na nejzazším skalním výběžku ještě poměrně zachovalá část hradního paláce a kaple.

Z hradní skály je nádherný výhled do kraje. Vlevo vyhlíží věž kostela St. Etienne (pche – napodobenina z devatenáctého století), za ním homolka kopce Perréal, v dálce na severním svahu Malého Luberonu svítí bílý vápencový lom nedaleko Oppéde. Vpravo na úplném kraji snímku je vidět městečko Roussillon a jeho okrové skály a vpředu pod hradem přehrada, která zachycuje dešťovou vodu z okolních skal.

K románské kapli na konci skalního suku vede křížová cesta.

Až při odjezdu ze Saturninu jsem si vzpomněla, že právě tady bydlela tchyně Lenky Civade, do jejíhož domu se rodina odstěhovala ze St. Quentinu. Ale je to vlastně jedno, na kafe by krajany asi stejně nepozvali :).
Pokračovali jsme v cestě na sever, na Plateau de Vaucluse jsme ještě udělali kratičkou zastávku u zajímavého soukromého zámku Chateau Javon z konce 15. století. Postavila ho toskánská šlechtická rodina, aby se v něm ukryla před hněvem Medicejských. Člověku se ani nechce věřit, že tenhle zámek leží v nadmořské výšce skoro sedm set metrů.

Přiznávám, že Petrova oblíbená Sněžka se mi líbí spíš jako krásná dekorace na horizontu a šplhání na ni mě nikterak nelákalo. Nevím, co ti chlapi na zdolávání pustých kopců mají? Snad proto jsem si pořád vymýšlela další a další zastávky oddalující Petrovo potěšení z pokoření hory. Těsně před městečkem Monieux jsem zavelela odbočit na západ ke Gorges de la Nesque, který je prý po přelidněném Verdonu druhým nejkrásnějším kaňonem Provence. Dojeli jsme na vyhlídku Castellaras a pokochali se skoro půl kilometru vysokou protější skálou.

Podél zhruba dvacet kilometrů dlouhého kaňonu vede silnice s několika tunely a vyhlídkami. Původně jsme doufala, že ji celou projedeme, ale návrh byl zamítnut, protože Sněžka na nás už netrpělivě kývala z výšky a zvala nás na svůj hřbet. Tak snad až se sem na důchod nastěhuji k nějakému přívětivému dědkovi do krásného malého domečku, zajedeme si sem na kolech, jako ti dva, co se tak líbili KlaPi.

Vrátili jsme se do Monieux, ale jen jsme jím projeli a zastavili se až v centru levandulové produkce Saultu. Sault jsem si původně chtěla prohlédnout, ale hned u parkoviště jsem nabyla dojmu, že v pondělní poledne vyrazilo všech jedenáct set obyvatel městečka do ulic, což mě, plachou Pražandu, trochu polekalo. V tom mumraji jsem nebyla schopná určit, kterým směrem bychom měli hledat historické centrum, a tak jsme se rozdělili – Petr vyrazil najít nějaký obchod, kde by se daly nakoupit potraviny na večeři a něco k pití, my s KlaPi jsme zamířily k pojízdnému stánku s pizzou, abychom nasytily kručící útroby. Majitel maringotky ale, jakmile nás uviděl, zatáhl roletu, že prý má polední přestávku, a spokojeně klábosil opřený o blatník se sousedem.
Při čekání na Petra jsme zašly na kraj městské terasy a kochaly se pohledem do údolí zpátky k Monieux a Gorges de la Nesque.

Ačkoli Sněžka na nás pořád vyzývavě jukala za nejbližším hřbetem, po Petrově návratu jsme si ještě dali kávu pod slunečníkem a kochali se pohledem na rozkvetlá levandulová políčka, obilná pole hustě zaplevelená červenými vlčími máky a ostrůvky žlutě kvetoucího janovce.

U kávy se šlehačkou, které tu říkali cappucino, jsem se zase zasnila o tom, jak si na stará kolena pořídím přívětivého dědka s malebným autentickým domečkem někde tady mezi levandulovými poli, kde budu tomu milému seniorovi každé poledne vařit oběd na klasickém sporáku na borovém dřevu, které přičinlivý staroušek nasbírá v lese.

úterý 26. července 2011

Roussillon

Původně jsem chtěla zajet do Goultu, ale protože odpoledne rychle utíkalo, vypravili jsme se do údajně nejpůsobivějšího městečka Francie, ležícího uprostřed největšího evropského naleziště okru. O tom, jestli je město opravu tak rezavé, jak jeho název naznačuje, se bohužel v neděli odpoledne chtěla přesvědčit spousta francouzských rodinek, holandských homosexuálů, německých důchodců a Japonců přilepených k hledáčkům svých foťáků.

Parkoviště bylo skoro plné, stejně jako sousední obchůdek se suvenýry. Líbily se mi v něm efektní vzorníky osmnácti odstínů místního okru v lahvičkách.

Také fasády roussillonských domů prý hrají všemi těmito odstíny, ale mně připadalo, že domorodci si oblíbili tři čtyři nejčervenější barvy. Je ovšem možné, že to způsobilo slunce klonící se k západu.

Červeně vypadal kostel se zvonicí,

… červená byla fasáda radnice.

Ve městečku se za druhé světové války ukrýval Samuel Beckett a měl tu letní sídlo scénárista, režisér a producent Claude Berri, který režíroval mé oblíbené provensálské filmy o Jeanovi de Florette a jeho dceři Manon, ale byl také producentem Formanova Valmonta a filmů o Asterixovi.
A mimochodem – jméno města vzniklo spíše z galsko-římského osobního jména Ruscilius, než z rezavé barvy. K červeni místních skal se váže syrová středověká pověst o zakázané lásce, snědeném srdci a sebevraždě skokem ze skály, jenže to by bylo příliš dlouhé vyprávění…

Když nám z těch okrových odstínů zčervenaly i oči, nezamířili jsme do místních okrových lomů, ale usoudili jsme, že bychom měli raději zaměřit pohled na něco pro zrak zdravějšího, třeba na bílé vápencové skály a šťavnatou zeleň místních vinic.
Falaise de la Madeleine je asi sedm set metrů dlouhá a sto metrů vysoká vápencová skála, jež odděluje okrová ložiska u Roussillonu od okrových ložisek u Rustrelu.

Na přelomu 3. a 2. století před naším letopočtem pod útesem prošla Hannibalova vojska cestou do alpských průsmyků při tažení Kartaginců na Řím. Na místní obyvatele nepochybně mocně zapůsobila především dosud nevídaná obrovská zvířata, která s vojenskými šiky táhla – bojoví sloni. Toto zvíře má ve znaku městečko Lioux choulící se pod Madeleininým útesem a rytiny slonů se našly i v jeskyních západně od Mont Ventoux.

Cesta kolem Lioux byla jen zdravotní zajížďkou k poslednímu bodu našeho nedělního výletu. S KlaPi jsme před dvěma lety litovaly, že čedokářský zájezd nemá ve svém programu pohlednicový symbol letní Provence, opatství Notre-Dame de Sénanque obklopené rozkvetlou levandulí. Tehdy jsme Provence navštívili na konci srpna, kdy byla levandule stejně sklizená, a tak jsme se obě těšily, že tentokrát proslulé levandulové opatství uvidíme v celé kráse. Jak vidíte, nepovedlo se. Levandule vykvétá postupně podle polohy a zrovna políčka bratrů cisterciáků zujímají marketingově výhodnou polohu v hlubokém údolí, kde správná fialová vypuká až uprostřed letních prázdnin :).
I tak je románský klášterní kostel krásný. Opatství bylo založeno v polovině dvanáctého století a podle jeho latinského názvu Sine Aqua (Bez vody), se člověk diví, proč si mniši zvolili právě tohle suché údolí. Ve skutečnosti kolem kláštera protéká potok a ani okolní políčka nevypadají vyprahle.

Kromě historické části má klášter i moderní křídla, která slouží jako zvláštní hotel. Zájemci znavení civilizací se sem mohou na jeden až osm dní uchýlit, stravovat se společně s mnichy a sdílet s nimi jejich denní program, který se pravděpodobně od středověku dosud řídí cisterciáckým heslem ORA ET LABORA, tedy MODLI SE A PRACUJ.
Za jednu noc v klášteře zaplatíte 30 eur a máte-li zájem, obraťte se na Frere Hotelier (bratra hoteliéra), Abbaye Notre-Dame de Sénanque.

V našem cestovním itineráři zbývala ještě čtyři městečka na severní straně Malého Luberonu, ale protože už bylo osm hodin, vzdali jsme to a zamířili do naší cabane uvařit si večeři z českých potravinových zásob, protože v neděli, jak už psala KlaPi, v Provence nenakoupíte ani v supermarketu.
Jen ještě poznámka na konec – pokud budete plánovat návštěvu Gordes a Senanque, po jednosměrce z Gordes ujedete do kláštera něco přes pět kilometrů. Zvolíte-li opačnou cestu, musíte oklikou a najedete jedenáct a půl kilometru. Tuhle jednosměrnou záludnost vám mapy Googlu zatají :).