neděle 7. srpna 2011

Jižní sklony Velkého Luberonu

Na středu vyšel nejdelší z našich výletů (276 km). Aby to K+P přežili, slíbila jsem jim koupání. Ale nejdříve si museli protrpět prohlídku druhého nejbližšího městečka od Vaugines, ležícího asi kilometr na jihovýchod.
Cucuron leží uprostřed zemědělského kraje, jak by s pohrdáním řekl KlaPiin otec, milovník vlhkých a revmatických smrkových hvozdů Lužických hor. Ale i zemědělský kraj má něco do sebe, když se v něm pěstuje víno, olivy, třešně, slunečnice a melouny. Na okraji střediskové vesničky leží její snad nejfotografovanější místo, rozlehlá vodní nádrž obklopená platany, lavičkami, květinovými truhlíky a kavárničkami s plastovými křesílky na teráskách.

Dost dobře nechápu, čím se ta vodní nádrž tak proslavila, možná svou velikostí, protože jinak je ve městě spousta křivolakých dlážděných uliček, kašen, květin, dveří a oken… s jejichž modrými okenicemi báječně ladily KlaPiiny letní šaty.

To ráno, kdy jsme vyšplhali na cucuronský hrad, bylo hodně pošmourno a Svatý Petr se patrně nemohl rozhodnout, jestli konečně otevře kohoutek a po dvou měsících spustí na Provence déšť.

Ale jeho jmenovec mezi námi má asi nahoře styky a zatímco jsme se s KlaPi na větrné vyhlídce u hradu choulily do svetříků, prohlásil, že dnes pršet nebude. V tu chvíli na cucuronské střechy začaly z mraků pronikat první nesmělé sluneční paprsky.

Na mé oblíbené webové stránce, jež se zmiňuje snad o každé luberonské vesničce, psali, že cucuronské ulice lemují domy ze 17. století. V téhle uličce jsem začala pochybovat o důvěryhodnosti webovek, protože tenhle i protější dům jsou určitě starší.

Jsem hrdá na to, že při focení protějšího domu se mi podařilo proplížit se na druhou stranu, aniž bych odehnala domorodou velice plachou kočku sedící uprostřed ulice. Možná nebyla plachá, jen xenofobní, neměla důvěru k cizincům a já jsem jí připadala podezřele vybledlá.

K další village perché jsme se ještě kousek odklonili od zvoleného směru na jihovýchod. Městečko Grambois nás už z dálky vítalo svou tradiční tepanou zvonicí.

Zatímco v jiných provensálských městech se musí stavět nové domy pouze z tradičních materiálů a v tradičních tvarech, místní radnice zakázala stavění nových domů vůbec. Může se jen rekonstruovat to, co již stojí.

Určitě to má něco do sebe. Ve vesničce jsme na rozdíl od jiných neviděly (Petr odmítl jít s námi na průzkum a hlídal auto na parkovišti) žádný prázdný nebo rozpadající se dům.

Poslední pohled na městečko a vyrazili jsme na severovýchod průsmykem mezi Grand Lubéron a Luberon Oriental k Forcalquier.

pátek 5. srpna 2011

Údolí Rhony a Gard

Nedaleko Arles se pod Alpičkami tyčí mohutný románský kostel a benediktinský klášter Abbaye de Montmajour založený už v 10. stol. Opatství je vidět z dálky a vypadá spíš jako pevnost. Před dvěma lety jsem z autobusu klášter často obdivovala a moc jsem litovala, že jeho návštěvu nemáme v programu. V areálu je určitě spousta věcí, které by člověk rád viděl – skalní hroby, kaple z 11. století a kostel z 12. stol. Ale když jsme tam konečně dorazili, čekat před branou půl hodiny na další prohlídku a ještě k tomu za ni dát 7 eur za každého se nám moc nechtělo, a tak jsme jen chvilku zevlovali před mříží a pak pokračovali směrem Arles za vytouženým cachtáním.

Vyjedete-li z Arles na sever po D570, po deseti kilometrech dorazíte na místo, kde se v dobách Narbonnské Galie křížila Via Domitia vedoucí z Brianconu (Brigantio) do Narbonne (Narbo Martius) se silnicí Via Agrippa z Arles (Arelate) do Kolína nad Rýnem (Agripina). Křižovatka je tu i teď, přesněji řečeno kruhový objezd (jsme přece ve Francii), kterému se říká podle jedné z nejznámějších románských kaplí ve středozemní oblasti Saint Gabriel.
Kaple na kopečku obklopená olivovníky a sosnami je pravděpodobně jediným pozůstatkem vesnice Ernaginum, jež při křižovatce antických cest ležela. Ačkoli byl svatostánek postaven již ve 12. století, má nezvykle propracovanou kamenickou výzdobu, která však mé spolucestující ani trochu nelákala a odmítli mě následovat. Na obhlídku jsem se tedy vypravila sama. Na to, že kaple leží kousek od státovky, je tu nezvyklý klid. Pokud si odmyslíme rámusící cikády. A na schodišti před kaplí byly rozsypané něžné plátky růží – asi se tu v sobotu odehrávala nějaká romantická svatba.

Kousek odtud leží město Tarascon s prý nejkrásnějším hradem ve Francii Chateau du Roi René. Hrad měl být strážní pevností, proto stojí na nevysoké skále u řeky Rhony, jež oddělovala Provence od francouzského království. Začal se stavět v roce 1401 a dokončil jej král René I. Neapolský, jehož jméno nese.

Město Beaucaire na protější straně Rhony mělo své strážní místo na útesu nad řekou mnohem dříve, už v dobách, kdy tu stálo římské Ugernum. O tisíc let později na antických troskách vystavěla mohutnou pevnost knížata z Toulouse. Moc jsem ji chtěla vidět, ale ve městě právě slavili svátek a vzpomínali na mýtického Draca (na protějším břehu zvaného Tarasque), který prý odpradávna žil na břehu Rhony a systematicky likvidoval obyvatelstvo obou břehů (takový přerostlý provensálský vodník). Ulice byly ověnčené girlandami, lampiony a zaparkovanými auty. Ještě k tomu nás navigace zavedla do rozkopané ulice, kde voněl čerstvý asfalt, tak jsme celkem ochotně vzdali snahu trefit do pevnosti, nakoupili svačinku v Carrefouru a spěchali k vodě.
V řece Gardon jsme se koupali už před dvěma lety. Srpnové vedro tehdy odradilo od procházky po rozpálených kvádrech akvaduktu Pont du Gard dokonce i mě. Voda byla tak příjemně chladivá… Petr na to časné odpoledne moc rád vzpomínal a zatoužil vrátit se na stejné místo.
Stalo se. V řece bylo letos mnohem méně vody a možná proto byla protější skála, z níž tehdy skákali osmahlí provensálští junáci do vodního proudu, oplocená. Možná proto se také kolem břehu na vlnkách rozpustile pohupovaly chuchvalce nechutného žabince. A hotel na opačném břehu, před dvěma lety přívětivě ověnčený hrozny fialových květin v balkonových truhlících, od té doby osaměl a zpustl.

Ale řeka byla stejně příjemná. Když plavci statečně překonali prvních pár kroků po ostrých kamenech do hloubky, ve které voda začne nadnášet, oďobávaly je stejné droboučké rybičky. Nad vodou létala hejna stejných modrých vážek a u břehu se vznášely na hladině stejné žáby. Řeku sjížděly stejné kanoe, jen měly poněkud odřenější břicha než minule.

Pohlídala jsem na břehu odložené věci, než se mí lachtani dosyta vycachtali, posvačili jsme vynikající sýry s bagetou a já se vypravila konečně na akvadukt. Na mostě jsem se ohlédla směrem, kde se P + K pod skalkou u kamenité mělčiny vyhřívali na sluníčku.

Ovšem při pohledu proti proudu řeky jsem zauvažovala, jestli jsme udělali dobře, když jsme zakotvili na stejném místě jako minule. Kousek dál proti proudu vypadaly plážičky o něco méně pichlavě. Petrovi jsem ale tenhle svůj nápad raději nesdělila – jestli ještě někdy pojedeme do Provence, určitě by zase chtěl pod most.

Až když jsem přešla na druhou stranu řeky, pochopila jsem, že jsem na akvadukt vlastně ani nevkročila. Pont byl totiž až do středověku široko daleko jediným mostem přes řeku Gardon. Aby mohutné pilíře podepírající prostřední úroveň mostu nevadily vozové dopravě, byly částečně rozebrány, což pochopitelně ohrozilo jeho stabilitu. Na začátku osvíceného osmnáctého století pilíře obnovili a o necelých padesát let později postavili souběžně s antickým akvaduktem nový kamenný obloukový most se stejným rozpětím pilířů, jako má akvadukt. Takže z dálky se vlastně nic nepozná. Turisté se procházejí po novém mostě, aniž by zkoumali, po jak starých kamenech vlastně šlapou. Na samotný akvadukt smějí vstoupit s průvodcem jen předem objednané skupiny.

Z opačné strany, než leží parkoviště, je vidět skutečný římský akvadukt, protože nový most je schovaný v zákrytu za ním.

Po návratu ke svým vorvaňům jsme se znova smočili a pak dlooouho sušili, takže náš pobyt v regionu Lanquedoc-Roussillon, departementu Gard se malinko protáhl nad rámec mého itineráře. Návštěva pevnosti Svatého Ondřeje ve Villeneuve les Avignon a papežského města samotného se už stihnout nedala a s malou oklikou jsme tedy zamířili do naší cabane.
Oklika vedla zpátky proti proudu řeky Gardon, na místo, kde se přes ni klene most Pont Saint Nicolas de Campagnac ze 13. století. Nejkratší pěší trasa od Pont du Gard sem je dlouhá skoro šestnáct kilometrů, takže je jasné, proč si staří Francouzi odmítli zajíždět a raději se pustili do pohodlnějšího zeštíhlování akvaduktu. Most Svatého Mikuláše je krásný, o sto let starší než Karlův most v Praze, zhruba stejně široký, a dodnes je schopen sloužit moderní dopravě, což potvrdil před námi funící náklaďák.

čtvrtek 4. srpna 2011

Massif des Alpilles

V úterý nás čekala další kláda, ačkoli z plánovaných 289 kilometrů jsme nakonec ujeli o třiatřicet méně. Ráno jsem budila své ovečky šustěním sáčků, do nichž jsem balila plavky a ručníky, a optimistickými výkřiky na téma koupání v báječně průzračné sladké vodě. Měla jsem v plánu splnit druhé Petrovo přání a vyjet z Provence do Gardu.
Naše cesta tentokrát nevedla na sever Lourmarinským průsmykem, ale na jih k řece Durance. Nejdříve jsem chtěla vidět románský klášter Abbay de Silvacane, ale Petrova navigace zamířila na obchvat města La Roque d´Anthéron, takže jsme milé opatství jen z dálky zahlédli a dál sledovali proud řeky k Alpičkám, tedy pohoří Les Alpilles.
V Alpičkách jsme byli před dvěma lety s Čedokem, ale podle trpajzlíka Posedlíka,  který mi od té doby sídlí v hlavě, jsme neviděli všechno. Například v Baux de Provence jsme prošli jen část půvabného od letního sluníčka rozpáleného a turisty přelidněného městečka a na vyprahlou plošinu s hradem a expozicí středověkých válečných strojů nás ani nenapadlo v tom vedru šplhat.
Že jsem neviděla hrad mě ale nemrzelo tolik, jako to, že jsme neviděli romantický letohrádek v údolí, o němž se většinou turistické/čtí průvodce/ci ani nezmíní.
Kolem hradu jsme tedy projeli, tentokrát pod ním ovšem nestálo tolik aut jako předloni o prázdninách. Proto jsem si všimla, jak Francouzi vyřešili problém s parkováním v okolí vyhledávané památky. Kolem vesnice s hradem jsou asi tři nevelká parkoviště, což zřejmě nestačí. Vyšší orgány tedy trochu rozšířily jeden pruh na dvouproudé státovce pod hradem, na asfalt bílou barvou vyznačily parkovací místa a kaligraficky vyvedly nápisy PAYANT a nainstalovaly parkovací hodiny.

U hradu jsme odbočili do údolí Val d´Enfer. Nemám tušení, koho napadlo je takhle pojmenovat. Vůbec nepůsobí pekelně, úzká silnička vylámaná do vápencových skalních bloků při vstupu do údolí je prosluněná a provoněná borovicemi. Starý lom hned za skalami přetvořili na Cathedrale d´Images, kde se odehrávají audiovizuální produkce spojující klasiku s modernou. Podobného prolínání jsem si užila dost jako předplatitelka Národního divadla v Praze, a proto jsme „katedrálu“ minuli bez povšimnutí a odbočili do Vallon de la Fontaine.
Kousek za odbočkou je zvláštní dům vestavěný do skály. Ne že by to byla v Provence, která je skal plná, nějaká zvláštnost. V pondělí jsme míjeli takový dům nad silnicí do Aptu u osady Beaumettes. Projeli jsme kolem něj po státovce tak rychle, že jsem ho nestihla vyfotit, tak jsme si půjčila obrázek ze Street View.

Takových obydlí, kdy si skalní převis někdo dozdil kamennými bloky, je v kraji víc. Dům pod Baux je ale moderní a velice zvláštní. Nicméně bydlet bych v něm nechtěla (zase Street View).

Po chvilce u miniaturního parkoviště pro asi pět aut navigace nahlásila, že jsme na místě. Mezi celkem novými domy leží pod skálou zahrada s půvabným renesančním pavilonem Pavillon de la Reine Jeanne.
Zahrada patřila vládcům Baux a altánek postavil pro svou manželku Jeanne de Quiqueran pán Honoré des Martins, Baron z Les Baux. Repliku tohoto pavilonku si prý nechal na svůj hrob v Maillane vyrobit provensálský básník Frederic Mistral.

Chápu zalíbení jak královny Jeanne, tak poety pro toto místo, kde se v horkých letních dnech dá odpočívat ve stínu cypřišů a vdechovat vůni růží a levandule.

Kousek východněji od Baux je městečko Fontvieille na jehož kraji na skalnaté plošině obklopené vonícími borovicemi plnými ztřeštěně cvrkajících cikád stojí větrný mlýn Moulin de Daudet pojmenovaný podle romanopisce Alphonse Daudeta. Rodák z nedalekého Nimes napsal v polovině devatenáctého století kdesi na pařížském předměstí Listy z mého mlýna a situoval je právě sem. Podle velikosti přilehlých parkovišť soudím, že Daudet má pro Francouze stejný význam, jako pro Čechy Němcová a o prázdninách je návštěvnost Daudetova mlýna v přímé úměře (podle počtu Francouzů v poměru k počtu Čechů) k návštěvnosti Babiččina údolí.

O pár kilometrů jižněji leží další turisticky opomíjená památka, takže u ní vlastně ani není parkoviště.
Tak, jako do římského Nimes (vlastně Nemausa) přiváděl vodu z pramenů kolem asi padesát  kilometrů vzdáleného Uzés akvadukt křížící řeku Gardon po proslulém Pont du Gard, kam jsme mířili, starověké Arles (tedy Arelate) zásoboval pitnou vodou z Alpilles méně známý akvadukt. Zbyl z něj asi kilometrový úsek, jemuž se podle blízké obce říká Aqueduc de Barbegal.

Na konci pozůstatků tohoto antického díla, v místě, kde podhůří Alpiček několikametrovým terénním zlomem přechází do nížiny řeky Rhony, postavili Římané soustavu šestnácti vodních kol pohánějících žernovy na mletí mouky. Z mlýnů se dochovaly zbytky vyzděných náhonů, základy mlýnů a schody vytesané do prudkého svahu.
Barbegalské mlýny dokázaly zásobit moukou celý dvanáctitisícový Arelate. A v průrvě vytesané nad mlýnem do skály byl příjemný průvan a chládek a neřvaly tam cikády :).

úterý 2. srpna 2011

Baronnies

Skulili jsme se o šestnáct set metrů níž do Malaucene a zamířili ke skoro nejsevernějšímu bodu našich provensálských výletů, městu Vaison la Romaine. Po cestě jsme bohužel příliš rychle minuli zajímavě tvarovanou skálu Portail Saint Jean, ale kousek před cílem na nás ze západního sklonu hřebenu Dentelles de Montmirail zamávala půvabná village perché Crestet, jež opravdu nešla minout bez povšimnutí.

Je to vesnička přesně podle mého vkusu. Na parkovišti na terase před hradem (pochopitelně v soukromém vlastnictví), kde stálo i s naší Zlatonkou jen pět aut, jsme potkali roztodivného tetovaného motorkáře, jemuž vyčuhovalo z vaku parte o hodně víc, než to, co čouhá z mého batůžku. Pak už jsme potkali jen jednoho plachého pingla, který vylezl z jediné restaurace ve vesnici a jakmile nás zahlédl, rychle se zase schoval. Buď byl hodně bojácný a lekl se nás, nebo si myslel, že jdou konečně hosti a běžel na značku.
Když jsme tomu zvláštnímu francouzskému motorkáři my, cizinci, poradili podle mapy cestu tam, kam měl namířeno, rozhlédli jsme se zpátky na kopeček, ze kterého jsme právě přijeli.

Až potom jsme se vypravili do těch několika málo uliček, jež vesnička má.

Samozřejmě jsem si tu hned vyhlédla malý kamenný domek obrostlý psím vínem, který zpod fíkovníků vyhlíží na pohoří Baronnies. Bohužel nebyl na prodej.

Z Crestetu jsme zamířili do metropole romanizovaného galského kmene Vocontiů, zvané v římských dobách Vasio Vocontinorum, dnes Vaison la Romaine. Systematický archeologický průzkum římského města začal v roce 1970 a dosud bylo odkryto skoro 15 hektarů vykopávek. Projeli jsme kolem divadla, které je prý skoro stejně krásné jako to oranžské. Archeologové tu odkryli i dvoje lázně a zbytky bohaté obchodní kolonie s domy poskytujícími veškerý antický luxus.

Zaparkovali jsme vedle pozůstatků římského města a informačního centra, jež bylo jako každé pondělí zavřené. Areál římských vykopávek obklopený plotem měl však kupodivu ve vstupní bráně odblokovaný turniket, takže jím bylo možné volně procházet. Cedule vedle pokladny informovala samozřejmě pouze ve francouzštině, že v pondělí mají zavřeno, což v praxi znamenalo, že pokladní, pracovníci IC a průvodci mají volno.
Chvíli jsme se bavili úsilím hloučku poctivých německých turistů, bušících pěstičkami na pokladnu, než jim došlo, že za A v pokladně nikdo nesedí a dnes už sedět nebude a za B cesta k vytouženým antickým památkám je volná.

Starověk ovšem není můj hlavní koníček, a tak jsem poháněla své ovečky po římském mostě přes řeku Ouveze do středověkého městečka na protějším kopci.

Nevím, jak v sezoně, ale na konci června je středověký Vaison také přesně to, co smím. Do areálu se vchází gotickou branou s hodinovou věží a renesanční kovanou zvonicí.

Ve městečku s křivolakými dlážděnými uličkami, okny, dveřmi, kašnami, květinami… jsme potkali jen velmi málo turistů. Ti dva u kašny nejsou turisté, to jsou naši :).


Jen na náměstíčku s fontánou pod rozsochatým platanem se mi do záběru pořád motal nějaký bludný Holanďan, co tam strašně dlouho čekal na svou manželku. Když paní konečně dorazila a odkráčeli gotickou branou neznámo kam, neměla jsem sílu vyhazovat kvůli focení od kašny i KlaPi.

Zato na dalším náměstíčku jsem si už na vyklizení prostoru opravdu počkala, takže obrázek ruší jen nadměrná černobílá fotografie umístěná v portálu gotického domu za fontánou. Těchhle fotek bylo plné městečko, jejich smysl a umělecký záměr jsme ani s překladatelkou nepochopili a trochu nás rušily.

Zato gekona hbitě šplhajícího kolem okna jednoho domu nevyrušovalo vůbec nic a užíval si klidný podvečer bez turistů. Místní asi večeřeli venku v civilizaci, takže jedinými kazisvěty jsme tam byli my.

Na zpáteční cestě jsem ještě chtěla zajet aspoň do L´Isle sur la Sorgue, ale dvacetitisícové město tepalo tak bujným večerním životem, že jsme v autě jen pomalu přeskákali centrum a v Carrefouru na předměstí nakoupili suroviny na večeři, vynikající sýr, keramický set s motivem oliv do kuchyně, ale hlavně úžasná silikonová tvořítka na led, jaká u nás marně sháním už nejmíň dva roky.
Ačkoli Petr měl v nohou (tedy spíš Zlatonka v kolech) 228 km, večer jsme ho ještě přinutily nažhavit vypůjčenou planchu a ugrilovat večeři, kterou jsme pak s českými dresinky, vynikající místní bagetou a velkou chutí na terásce před cabane zkonzumovali.

neděle 31. července 2011

Mont Ventoux

Po kafíčku už vážně nebylo zbytí a žádné další oddálení cesty vzhůru k výškám mě nenapadalo. Vyrazili jsme tedy na pětadvacetikilometrovou cestu klikatými zákrutami pořád do kopce s převýšením skoro 1.200 metrů.

Už dávno předem jsem se bála, jak to naše Zlatonka zvládne, ale neškytala, nehekala, nezadýchávala se a rozvážně šplhala do kopce, takže  jsme nezastavili na žádném z té spousty lákavých parkovišť s roubeným stolkem a lavicemi ve stínu stromů a s nádherným výhledem do údolí.
Nad Chalet Reynard, která leží ve výšce 1.440 m, už odpočívadla nejsou, jen holé svahy bez stromů, vápencová drť, řídké kulaté koláče nějaké kupodivu svěže zelené tuhé trávy, občas kleč. Pauzu jsme si udělali až tři kilometry před vrcholkem.

Výhled do údolí je sice nádherný, ale na můj vkus už je to moc vysoko. Země dole je rozpixlená jako Google Earth při pomalém připojení. A kolem vás funí do kopce davy šílených cyklistů, kteří jsou přesvědčeni, že by vyhráli vrchařskou etapu Tour de France, kdyby tam o ně stáli.

Mimochodem – sportovní fanoušci vědí, že Tour de France se na Mont Ventoux občas jezdí. Svědčí o tom i na asfaltu nasprejovaná, řekněme motivační hesla. Už doma jsem na Street View našla nápis povzbuzující Romana Kreuzigera. A mohu potvrdit, že tam opravdu je, i když už trochu vybledlý.

Tam, kde jsme chvilku odpočívali a kochali se, parkoval i culíkatý fotograf. Vyfotil každého cyklistu pachtícího se k cílové metě, a pak za ním poklusával, aby mu předal svou vizitku. Vážně by mě zajímalo, jak moc je takové podnikání lukrativní a kolik vyplivaných sportovců si o tři kilometry dál na vršku, až se jim tep a mozková aktivita vrátí do normálu, ještě vzpomenou, co že to mají v kapse za kartičku. Pokud si na ni vůbec vzpomenou a nevypere jim ji manželka i s propoceným dresem.

Poslední kilometry k vrcholku jsme statečně zdolali bez cepínů, maček a kyslíkových přístrojů, ovšem po dosažení vrcholové kóty 1.912 jsme na parkovišti byli překvapeni, kde se tu vzalo tolik aut, když cestou jsme potkávali vlastně jen cyklisty. Našli jsme skulinku na zaparkování a nejdřív se podívali na holou vápencovou pláň, po které jsme přijeli.

Mont Ventoux je nejvyšší hora Provence. Její název v překladu znamená Větrná hora, ale Petr si ji pro podobnost tvaru jejího vršku přejmenoval na Sněžku, já jí zase podle výslovnosti říkám Vantuch. Cesta nahoru byla dlouhá a strastiplná, nicméně větším hrdinou, než jsme my a desítky dalších motoristů, byl renesanční básník Francesco Petrarca, jenž na tento majestátní a běloskvoucí kopec vyšplhal se svým bratrem v dubnu roku 1336. Doufám, že si na svůj výstup vybral stejně příznivé počasí, jako nám určil Petr, a tudíž se mohl pokochat stejně nezapomenutelným výhledem na Alpy.

Panorama velehor se samozřejmě na jeden snímek nevejde, a tak jsem se pokusila slepit je ze tří fotek a trošku si s ním pohrála ve Photoshopu.

Na západním výběžku hory je meteorologická stanice, u níž končí lyžařské vleky a začíná pět sjezdovek lyžařského střediska Mont Serein, položeného o 500 metrů níž. Zajímavé je, že jak vleky, tak sjezdovky kříží přístupovou silnici od západu. Nevím, jak to v zimě dělají, asi v sezoně silnici zavírají. Každopádně když jsme křížili sjezdovky, nechtělo se mi věřit, že dvě z nich nejsou označené jako černé, ale jako červené. A také nechápu, jak lyžaři dokážou vyjet na těchhle vlecích až nahoru a neodpadnou daleko před vrcholkem. Špindlerovský vlek na Stoh je proti těmhle hadr.

Severo-západním směrem k Montélimaru je nejkrásnější silnička kroutící se po vrstevnici podél hřebenu Montagne de Bluye, souběžného s masivem Vantušky. Tím směrem jsme Sněžku – Vantucha – Větrnou horu opouštěli. Konečně, protože na mě je ten kopec až moc vysoký, takže detaily krajiny v údolí jsou moc malé. To mám raději pohled z letadla :).