sobota 3. listopadu 2012

Průzkum veřejného mínění, aneb Vážně chcete vědět, co si myslím?


Náš pan starosta, o němž jsem se již jednou zmiňovala, si vymyslel dotazník ve stylu aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Rozeslal všem dospělým obyvatelům obvodu dotazník týkající se průzkumu veřejného mínění ohledně možnosti zavedení zón placeného stání. Jelikož v bytě máme trvalé bydliště tři dospělí, ačkoli KlaPi s námi nebydlí a ani nedisponuje samohybem, obdrželi jsme dotazníky tři. Dědeček sice už několik let auto nevlastní ani neřídí, jako uvědomělý občan však cítí potřebu splnit všechny požadavky našeho štědrého a pečujícího státu potažmo obvodního úřadu, takže KlaPiin dotazník předisponoval na Petra, jenž ze svého pracoviště v Německu jednou za dva tři týdny dojíždí na víkendy za námi a díky vlastnictví třiadvacet let starého superbouráku má k parkování v našem okolí co říci. 
Dědeček vzal dotazníky svědomitě s sebou na chalupářský víkend a neustále nás honil, abychom je vyplnili. V sobotu večer, když jsem se v zasloužilém volném čase a v bezpečné vzdálenosti od kanceláře, plotny a zasněžené zahrádky hodlala věnovat svému koníčku u notebooku, mi děda formulář významně položil na klávesnici. Jelikož se mi právě loudovala oblíbená hra, uvolila jsem se, že si ho aspoň přečtu. 
Již první letmé nahlédnutí mi potvrdilo, že vyplňovat jej je ztráta času – nejde o průzkum veřejného mínění, jak se praví v záhlaví, nýbrž o statistický průzkum, jenž má nejspíš přihrát obvodnímu úřadu argumenty pro zavedení placených modrých zón a parkovacích automatů na naší periferii. Tazatele nijak zvlášť nezajímá názor občana, spíše se snaží navést respondenty na odpovědi, z nichž bude možné vyvodit požadované důsledky. Ve skutečnosti totiž OU ani trochu nezajímá, co si občané myslí. 
Příklad první – chodníky.  Před šesti lety naše bytové družstvo žádalo OÚ poprvé o opravu přilehlých chodníků, jež jsou po silnějším dešti vhodné výhradně pro plavce (foto z dokumentace přiložené k žádosti). Nejsme v tom sami - po lijáku vypadají chodníky na celém sídlišti stejně. Suplik jsme od té doby poslali několik, zatím bez jakékoli odpovědi. Zato se nedávno začaly rekonstruovat dosud hladké chodníky na hlavní ulici před rostoucí ekologicky příznivou meganovostavbou. Snad aby si budoucí obyvatelky cestou na zastávku MHD neponičily štekle. 
Příklad druhý – autobusová zastávka. V rámci výše zmíněné rekonstrukce chodníků na hlavní ulici babičkám, žijícím na sídlišti už přes šedesát let, přesunuli zastávku autobusu z jejich oblíbené a frekventované přímé linie mezi poliklinikou a poštou o sto metrů dál mezi staveniště a parčík. Babky se proběhnou, potrénují svaly i šerm francouzskou holí, zatímco nožky obyvatel nového bytového komplexu se nevyčerpají cestou na autobus a jejich nositele neoslabí únava z nezvyklé pěší chůze při vytváření hodnot, zejména daňových odvodů.
Příklad třetí, nepřímo související s parkováním, ale týkající se řidičů – přechody a semafory. Řidič, vezoucí svého starouška na vyšetření na polikliniku a přijíždějící od východu, se dosud otočil do protisměru na místě, kde je přerušený zelený pás, pár metrů se vrátil po hlavní a zabočil do ulice, kde poliklinika leží. Mezi poštou (zelený praporek) a poliklinikou (červený praporek) ujel zhruba 300 metrů (mapa vytvořena z mapy.cz).
V rámci rekonstrukce komunikací byl těsně před západnějším přechodem pro chodce, v místě označeném na předchozím obrázku modrou šipkou, zřízen další přechod a oba byly vybaveny semafory. Takže z místa, kde se dříve auta obracela do protisměru, se stala světelně řízená křižovatka, na níž se podle vyhlášky otáčet nelze. Řidič tedy musí jet dál na západ. Bohužel na následující křižovatce na něj číhá další semafor, takže k otočce musí popojet ještě kousek. Zkrátka z dosavadní třísetmetrové trasy mezi poštou a poliklinikou se rázem stanou téměř dva kilometry (přesněji 1770 metrů - opět mapy.cz). Zdrávas ekologie!
Pochopila jsem, že problémy řidičů obvodní úřad vlastně vůbec nezajímají. V dotazníku ani v nejmenším neuvažuje o tom, že by bylo možné svévolně si jen tak zdarma zaparkovat na ulici. Otázky cíleně směřují k placení. Chceš parkovat před domem? Zaplať si parkovací kartu na modrou zónu. Máš garáž, ale chceš si před domem naložit věci na chatu? Zaplať poplatek v parkovacím automatu. Budeš rekonstruovat bytové jádro nebo chceš vymalovat? Kup si celoroční kartu pro řemeslníky. Objednáváš si zboží přes internet a občas ti přiveze zásilku PPL? Kup si pro dovozce roční parkovací kartu.
Vím, že tyto problémy řeší mnozí obyvatelé středu Prahy. Ale že budeme řešit parkovací zóny a automaty skoro šest kilometrů od Muzea, to by mě nenapadlo.

neděle 21. října 2012

Volím, volíš, volíme


Dnes budu zlá, přestože si vážně myslím, že bychom na sebe měli být pyšní: jako by nebylo málo toho, že máme každý den plné ruce práce se zajištěním vlastního živobytí, v téměř pravidelných intervalech čelíme zodpovědnosti za osud celého národa.
Před třemi lety jsme z naší intelektuální elity vybrali dvacítku erudovaných altruistů, kteří neúnavně a bez ohledu na vlastní prospěch migrují mezi domovinou a Bruselem či Štrasburkem, aby za nás řešili pro celý kontinent životně důležité problémy. Správně vybrat opravdu není legrace. Třeba před deseti lety jsme do evropského parlamentu zapomněli zvolit matematika, takže používáme espézetky podle geniálně vypočteného pravidla odpovídajícího nepřímé úměře mezi stoupajícím počtem aut a menším počtem variací čísel oproti dříve používaným kombinacím písmen.
Současní europoslanci však musí řešit ještě zapeklitější problémy jako je rozdíl mezi třtinovým a řepným rumem, mezi marmeládou a džem, špekáčkem a buřtem, čabajkou a klobásou a máslem a máslovou pomazánkou. Možná by místo pořádání příštích eurovoleb bylo levnější a účinnější požádat Unii kuchařů a cukrářů, aby rovnou vyslala stařešiny ze svých řad.
Před dvěma lety jsme volili poslance do sněmovny a zastupitele obcí a městských obvodů. O poslanecké sněmovně, do níž většina kandidátů směřuje jako do síně slávy a bohatství, se snad ani zmiňovat nebudu – většinou volíme stranu, která je, nebo kdysi v dávnověku, kdy jsme se ještě o její program naivně zajímali, byla našemu uvažování nejbližší, a volíme ji ze setrvačnosti, aniž bychom osobně znali kvality navržených kandidátů či aktuální volební program. Znát program strany je ostatně vcelku zbytečné, protože volební hesla - nebýt toho, že se skví pod jejich vyfotošopovanými fotkami na billboardech - snad neznají ani sami kandidáti, protože o sliby národu, natož o jejich dodržení, tu přece vůbec nejde.
Co se týče voleb do místní samosprávy, tuším, že to ani trochu není legrace. Ve vesničce plné lidí se zdravým selským rozumem, kteří dokonale znají koloběh přírody, harmonogram zemědělských prací a přesně vědí, co oni a jejich sousedé nejvíc potřebují, se sotva najde někdo s plechovou zadnicí, která vydrží celodenní dřepění na kancelářské židli, a jako bonus dokáže rozklíčovat zamotanou legislativní terminologii a smysluplně na ty bláboly reagovat. Erudovaného starostu potkáte na vesnici stejně často, jako schopnou recepční ve venkovském hotelu.
Letos jsme volili do Senátu, další čekárny na vstup do haly bohatství, takže škoda slov. Volili jsme i do krajských zastupitelstev, v čemž sice už máme dlouholetou praxi, ale ať zvolíme, koho zvolíme, lepší výsledek se ne a ne dostavit.
Snad proto tolik diskutujeme o prvních prezidentských volbách, jež nás čekají příští rok. Nabídka je pestrá.
Jsou tu muži v nejlepším věku, kteří před časem zastávali vysoké politické pozice a pak kamsi zapadli. Z tučných let naspořené prostředky zřejmě došly a keltské magické obřady objímání stromů peníze neplodí, což je pádný argument pro uchopení druhé šance.
Pak tu jsou muži, kteří by si za zásluhy a dlouhá léta odsloužená ve vrcholové politice bývali byli za minulého režimu už dávno vysloužili zlaté hodinky značky PRIM. Ale protože ocenění se ne a ne dostavit, staříci se rozhodli zpříjemnit si čekání schrupnutím si v tom nejvypolstrovanějším křesle.
Mezi kandidáty jsou i rebelové, potažmo novináři a umělci. Jeden vypadá normálně, ovšem v minulosti přišlápnuté kuří oko mu na zbytek života vymazalo z hlavy kinderstube a už dvacet let kope na všechny strany a uráží kdekoho. Další neméně kontroverzní adept se tak dlouho šmrdolil v blízkosti dosavadního prezidenta, až z toho vyvodil závěr, že už prezidentovat umí. A poslední šmoula v řadě zřejmě prezidentskou kampaň bere jako vtipný alternativní happening.
Když už je řeč o umělcích, kandidují i ženy. Ve spektru profilů za muži nezaostávají – vnímavá a harmonická herečka, moudrá, zkušená a uvážlivá šťastnátožena, mužná rebelka, prsatá drsňačka… Ale co je to všechno platné, když na tu funkci stejně nemají koule!
Přeme se o nejvhodnějšího kandidáta na prezidenta, argumentujeme tím, co si kdo z nich myslí, ale mně napadá, že je vlastně jedno, jaký je jeho názor. Podíváme-li se do ústavy, zjistíme, že prezidentovým úkolem je podepisovat to, co mu jiní připraví, a reprezentovat stát. Tedy dobře vypadat, umět se chovat a nekrást propisky.

úterý 4. září 2012

Jak nežádat o zaměstnání

Jednou za čas jsme v naší firmě nuceni hledat nové síly na uvolněné pozice. Došlá cévéčka mě často pobaví. Vzpomínám, jak mi před lety vyrazil dech životopis přehnanou skromností nezatížené čerstvé absolventky obchodní akademie, jež bezelstně prozradila své zájmy kino, hudba, diskotéky, kosmetika, nakupovaní. Zatímco její vrstevníci ve své praxi uváděli jakékoli krátkodobé brigády, které svědčily přinejmenším o tom, že mají poměrně kladný vztah k práci, tato dívenka měla kromě školní docházky naprosto čistý štít. Zato do CV neváhala uvést, že se s námi není ochotna bavit v případě, že jí nenabídneme vyšší mzdu, než měli naši zaměstnanci po patnáctileté praxi.
Situace se opakuje. Minulý týden mi přistálo v mailu podobně naivní cévéčko. Napadlo mě, že jedním z důvodů, proč si středoškoláci nemohou najít práci, je i to, že se o ni neumí ucházet. Řekla bych, že ucházení se o zaměstnání a psaní životopisu by se mělo vyučovat v posledním ročníku střední školy jako povinný předmět, nebo by školy měly do vyučování aspoň zařadit přednášku nějakého personalisty.
Vím, že věrní čtenáři mého blogu už mají podobné starosti a zkušenosti většinou za sebou, ale pro případ, že sem omylem zabloudí někdo mladý a nepoučený, dovolím si uvést tři základní rady, které se mi vybavily při čtení mailu uchazečky o práci z minulého týdne, tedy určené především dívkám. 

Takže holky, až se budete ucházet o práci:
  1. Ať vás ani nenapadne uvádět mailovou adresu, kterou jste používaly v průběhu svých bezstarostných středoškolských studií. Nejen že rozverné a infantilní adresy typu berunka-janinka@seznam.cz, kaaaaajulka@centrum.cz, kocickaevisek@email.cz a podobně nepůsobí příliš seriózně, ale pokud se při jejich zadání do prohledávače personalista na různých libimseti.cz, lide.cz atd. dočte, že jste atraktivní štíhlá a inteligentní blondýna, jejímž životním cílem je sbalit bohatého chlapa, nejlépe fotbalistu, kladné body vám to ve výběrovém řízení nepřidá. A může být ještě hůř, pokud si díky vaší profláknuté adrese budoucí potenciální zaměstnavatel vygooglí, že (ačkoli v mailu píšete, že jste ideální na pozici firemního ekonoma) jste se před pár lety v mladické nerozvážnosti snažily získat peníze zaplacením vysoké nevratné zálohy podvodné finanční agentuře, a teď po všech internetových poradnách sháníte radu, jak ji dostat zpět. Chybami se člověk učí, ale vy na sebe potenciálnímu zaměstnavateli  zbytečně nepráskejte, že jste bulíci, a založte si nový mail – není to přece tak těžké.
  2. Se vzorem cévéčka, jenž jste si stáhli z internetu, pracujte kreativně. Pokud jsou v něm pod sebou uvedené kolonky:  POZICE, ZAMĚSTNAVTEL, OD-DO, NÁPLŇ PRÁCE, nepište všech pět pozic, následně zaměstnavatelů, atd. do stejných řádek. Pokuste se chaos, který máte ve své minulosti, logicky uspořádat třeba do přehledné tabulky, když údajně perfektně ovládáte excel.
  3. A moc vás prosím, k CV nepřikládejte profilovou fotku z facebooku nebo jakékoli jiné sociální sítě. Foto, jehož třetinu zabírá dobře zaostřená záclona, a další dvě třetiny rozmazaná a utrápená část vašeho zoufalého já, není ideální. Vím, že na pasovkách vypadáme všichni, jako by nás právě propustili z nápravného zařízení, ale snesitelná by byla i ostrá soukromá fotka, jež zabírá celý váš obličej. 

P.S. Jméno, údaje i fotka byly modifikovány, doufám, že k nepoznání. Jinak všechno sedí.

neděle 5. srpna 2012

Houbaření a já

KlaPi si myslí, že z mého posledního příspěvku pochopila, proč naše rodina nechodí na houby. Kdepak, tak jednoduché to není – nemohou za to jen mé dětské neprodyšné holínky, shrnující se punčocháče a kousavý šátek. Je to řetězec nelibých zkušeností, který vyústil v ochotu nasbírat maximálně tak žampiony, které rostou v trávě kolem chalupy, rozkrájet je a vyhodit, protože jsou stejně červivé. Prapříčinou mé nehoubařské povahy je skutečnost, že houby prostě nevidím, přesto mě pořád někdo nutil je hledat.

Když mě v dětství vymustrovali do bojové lesní výstroje, chodila jsem hvozdem v patách své babičce, jíž sice slábl zrak, ale na houby měla jakýsi šestý smysl. Takže neomylně mířila správným směrem, ale nenacházela. Houby včetně žlutě zářících lišek přehlédla. Buď je rozšlápla, nebo jsem je v lepším případě pod jejíma nohama našla já, motající se jí za sukní.

Po třech letech známosti s mým prvním chlapcem, když už jsme byli oba nějakou dobu plnoletí, naši rodiče se obeznámili s rodinnou situací protějšku a okolnosti vypadaly příznivě pro to, aby byla noha v nohávě, začali mě jeho stvořitelé brát s sebou na chalupu. Oblast mezi Kutnou Horou a Sázavou oplývá nádhernými lesy a je pravým rájem pro ty, které baví časné stávání a bloudění po lese s větví v ruce. Na chalupě přítelových rodičů od jara do podzimu snad každý den začínal za kuropění rituálním obutím holínek, posbíráním houbařských košíků a vykročením na polní cestu mířící do nejbližšího hvozdu.
Tehdejší společenská konvence bránila přítelovým rodičům nechat nesezdaný pár oficiálně nocovat v jedné místnosti, takže jsem spala v jakémsi přístěnku u kuchyně a přítel demonstrativně každý večer odvrzal po dřevěných schodech na půdu, aby se po chvíli neoficiálně a potichu vrátil. Zpátky na půdu se odplížil až za svítání, což bylo jen pár okamžiků před procitnutím jeho rodičů, kteří těšením se na plné košíky nemohli dospat. Když pak návštěva, tedy já, vylehávala příliš dlouho, potenciální tchán se místo budíčku jal v dílně hned za zdí přístěnku řezat na cirkulárce dřevo. Místo příjemného ranního schrupnutí mě dovedli do lesa na „jejich místo“, kde jsem byla zakleknuta na mechem a hříbky obrostlý pahorek, abych ještě se zalepenýma očima popaměti splnila svou denní houbařskou normu.

Rodiče mého druhého přítele a pozdějšího manžela jezdili na prázdniny do svého domku v mlhou a houbami oplývajících Lužických horách. Typicky městská intelektuálně založená rodina opouštěla bezpečí stavení u lesa a vyrážela do přírody plné nástrah výhradně po probuzení někdy kolem poledne, aby nasbírala houby, a za soumraku, aby si opekla na ohníčku karcinogenní buřty. Ještě že v Lužických horách často prší tak, že se celý týden nedá vylézt.
Nicméně můj manžel, vzhledem k tomu, že jezdil na jejich „chalupu“ od časného dětství, se cítil být zkušeným mykologem, jenž hravě strčí do levé kapsy Smotlachu a do pravé Piláta i s Ušákem. Mezi lužickými a o sto kilometrů dále rostoucími českorajskými houbami je ale nepominutelný rozdíl, což mohu dokázat následující příhodou.
Při jedné z řídkých návštěv chotě na chalupě mých rodičů jsme po snídani svěřili naše zhruba půldruhého roku staré dítko do péče babičky a vypravili se do místního pralesa na houby. Hned po odbočení z asfaltky, svítil mezi hlubokými kolejemi lesní cesty a mával na nás stejně, jako na všechny místní houbaře, kteří tudy prošli několik hodin před námi, krásný veliký hřib. Než jsem stačila cokoli vyslovit, manžel se jej zmocnil, takže naše diskuse nad jeho buclatou ostře červenou nohou se odehrála až když jej vítězoslavně třímal. Vzpomněla jsem si na výše zmíněného pana Piláta a jeho Kapesní atlas hub, který jsme kdysi na gymnáziu museli umět zpaměti, a tvrdila jsem, že je to satan. Můj pán, vládce a expert na cokoli sebevědomě prohlašoval, že je to naprosto skvělá jedlá houba zvaná kovář, jichž na chalupě nasbíral a posléze tepelně upravené zkonzumoval celé nůše. Uložili jsme hřib do košíku a konečné rozhodnutí nechali na konfrontaci s atlasem pana Piláta, jenž mi z dob středoškolských studií zbyl v chalupářské knihovně. Kromě tohoto skvostu jsme už naši a doma vyhodili jen červivou holubinku a přerostlou a poloshnilou babku.
Doma, zatímco můj muž, vášnivý a pochopitelně skvělý kuchař, dusil spornou houbu na másle a naklepával hovězí plátky, já jsem zanedbala svou obvyklou povinnost asistovat při náročném výkonu, a horlivě listovala Pilátem. Své původní tvrzení, že je to jedovatý satan, jsem rozšířila na možnost, že by to také mohl být rovněž jedovatý hřib nachový. Každopádně jsem byla pro to nebezpečnou hmotu vyhodit raději i s kastrolkem. Choť však trval na svém přesvědčení, a nerozhodil jej ani argument, že kovář má klobouk hnědý, zatímco tahle houba ho měla světlý. Dokázat, že temná hmota dusící se na plotně byla původně skoro bílá, se mi nepodařilo, takže manžel vyhrál.
Přiznávám, že hovězí plátky na hřibu z receptáře mého manžela chutnaly skvěle a všichni kromě naší dcerky, příliš malé na to, aby konzumovala houby, a tudíž nakrmené jakýmsi dětským zeleninovým blivajzem, jsme si ten pokrm báječně užili. První tři hodiny. Následující časový úsek byl pro čtyři dospěláky v chalupě značně hektický, neboť jsme se všichni zároveň snažili obsadit kadibudku. Vešel se však vždy jen jeden šťastlivec, takže ostatní tři na sebe naráželi v netušených intimních zákoutích našeho sadu. Rychlým tempem se přemisťoval dokonce i můj jinak velmi rozvážně se pohybující tatínek. Smůla byla, že v chalupě na samotě a bez telefonu nebyl ani jeden ze tří řidičů schopen jízdy, takže lékařské ošetření nehrozilo.
Naštěstí po přirozeném velmi důkladném obousměrném pročištění následovala již klidná noc, kdy jsem nemohla usnout jen kvůli představě, že bych to báječné hovězí naservírovala i naší malé dcerce.
Když jsme se dorůžova vyspali, dozvěděla jsem se od manžela, že ta houba byla a byla a byla kovář, jedlý a výtečný, ale to hovězí, co den předtím koupila má maminka, už zřejmě nebylo nejčerstvější.
Tak KlaPi, proto nechodím na houby.

úterý 31. července 2012

Holínky neboli gumáky

Otravovaly mi dětství spolu s řádkovanými punčocháči, jejichž volná guma klouzala po dětských útlých bocích, rozkrok tím pádem sjížděl kamsi ke kolenům, nohavice se hrnuly dolů a ve špičkách bot se tvořil tlačící chuchvalec přebytečného materiálu. Byly stejně protivné, jako kanárkově žlutá froté mikina, na niž ráda usedala hejna dotěrných černých mušek a broučků, jejichž ochlupené nožky se zaplétaly do smyček, takže místo šetrného setřepnutí obtížného hmyzu z látky docházelo k hromadnému vyhlazení nevinných tvorečků rozmáznutím. Pařily k mé dětské houbařské výstroji a doplněné o „kašmírový“ šátek na hlavu proti klíšťatům, který nebyl ani trochu kašmírový, protože na čele příšerně štípal, se nepochybně zasloužily o to, že mi dodnes při vyslovení spojení „jít na houby“ vstávají vlasy hrůzou.
Každý sudý podzim, když jsem konečně dorostla do výstroje natolik, že se mi neudělal chuchvalec z ponožek nebo punčocháčů v holínkách hned jak jsme vyšli z vrátek, ale až po docabrtání do kilometr vzdáleného lesa, jsem se začala obávat Ježíška. Bylo velmi pravděpodobné, že mi pod stromeček nadělí nové, o dvě čísla větší modely těchto módních artefaktů. Tehdejší mrav přikazoval rychle rostoucímu dítku nakupovat punčocháče, tepláky a holínky s prostorovou rezervou a kousky, do nichž právě ideálně dorostlo, přesouvat mladším příbuzným. 
Až když se můj tělesný vývoj zpomalil, vydržely mi oblíbené gumáky i několik let. Tedy ne že by vydržel materiál – pryž časem puchřela, tu a tam jsem v potoce šlápla na ostrý kamínek či při senách na hrábě nebo vidle, jichž byl po celý rok rozprostřen kolem babiččiny chalupy dostatek. Můj obětavý tatínek měl pro tento případ stále v pohotovosti sadu na opravu cyklistických duší, takže jak se blížil konec životnosti nenáviděné gumoobuvi, připomínaly mé holínky svým záplatovaným designem stále více v posledních letech módní strakaté wellies.
Jak správně tušíte, gumáky jsem od dětství urputně nesnášela, i když, coby dítko odchované částečně na venkově, jim nemohu upřít značnou účelnost. Tedy v zimě v nich nohy mrznou, to je fakt. Ale s teplými ponožkami (sežmoulanými ve špičkách bot) se v nich můžete pokusit čelit jarním a podzimním plískanicím. V létě se hodí na kamenité lesní stráně, kde číhají jedovaté zmije. Udrží nohy v suchu při kosení zarosené trávy. Ochrání kotníky a lýtka před trnitými stébly při sklizni sena a tuhé slámy z luk a polí. A v neposlední řadě jsou skvělé do maštalí a chlévů, kde kromě pichlavé slaměné podestýlky útočí na nohy chovatelů skotu i jiné záludnosti. 
Těžko odhadnout, které z těchto přírodních nástrah se návrhářky Flejšarová a Janoušková obávaly při navrhování modelů pro naši olympijskou výpravu. Když jsem jejich modely viděla před týdnem, pomyslela jsem si, že zadáním bylo varovat Londýn, že z Czech RepubLIKE dorazila výprava vidláků. Ohlasy po zahajovacím ceremoniálu OH 2012 mě však překvapily. Dopadlo to kupodivu dobře a jak vidno, nejsem tak moudrá, jak se tvářím. 
Ale nic to nemění na tom, že se v gumácích hrnou ponožky a potí nohy. Čest naší výpravě v Londýně, že to přežila s úsměvem.

středa 4. července 2012

Výlet do Českého ráje

Předem tohoto příspěvku se sluší poděkovat chicagským dělníkům, kteří se před sto dvaceti lety zasloužili o prvomájový státní svátek, a vojákům Spojenců a Sovětského svazu bojujícím na frontách druhé světové války nejen za to, že nasazovali životy za svobodu méně odvážné části lidstva, ale i za to, že své vítězství tak dobře načasovali.
Jak jistě tušíte, ačkoli letní prázdniny již vypukly, vracím se ve vzpomínkách skoro o dva měsíce zpět k nádherným dnům na počátku května, kdy si většina z nás kromě alrgiků bere pár dní dovolené mezi svátky a nejbližším víkendem a svorně prcháme z měst na venkov vstříc jarnímu sluníčku a bující přírodě.
Také my jsme koncem dubna odjeli na chalupu na prodloužený víkend a ozbrojeni naostřenými zbraněmi se pokoušeli pokořit neúprosnou džungli. Po dvou dnech usilovného pachtění naše páteře, zkřivené monotónním pohybem s křovinořezem či strunovou sekačkou, a ruce vytahané do délky horních končetin našich ochlupených prapředků zatoužily po odpočinku. Rozhodli jsme se dát si pauzu a vyrazit na výlet.

Jako malá holka jsem poznala začátek léta podle toho, že tatínek ze špejcharu donesl dva hromotlucké na zimu odstavené dámské bicykly po pratetě ze třetího kolena, umyl je, vazelínou promazal řetězy a zalepil a nafoukl zpuchřelé duše. Letní prázdniny zahajoval tím, že nás s maminkou vysadil do popraskaných kožených sedel a sám se vyhoupl na hřbet zánovní Lastočky vypůjčené od prastrýce, jenž na ní v propocené rádiovce, s bandaskou bílé kávy a svačinou v ušmudlané plátěné tašce na řídítkách jezdil do práce v JZD. První víkend mých letních prázdnin spočíval v zahřívacím celodenním cyklovýletu na necelých dvacet kilometrů vzdálený hrad Kost.
Dnes nám k přesunu na delší než kilometrové vzdálenosti neslouží vlastní měšťácky ochablé svaly, ale stádečko ořů pod kapotou. Takže to, co dříve trvalo celý den, se dá hravě zvládnout za rychle ubývající odpoledne. S Petrem jsme se rozhodli, že dojedeme na hrad mého dětství Kost a projdeme si krátký asi šestikilometrový okruh. Jenže nepříznivé okolostojičnosti, o nich ještě bude řeč, nám cestu zkrátily zhruba na polovinu a já jsem po návratu domů trpěla celý týden pocitem jakési nenaplněnosti.
Naštěstí na následující prodloužený víkend dorazila KlaPi dychtivá nejen výletu, ale také provětrání nového Nikonu s příslušenstvím, dřímajícího do státnic na dně skříně a motivačně zapůjčovaného při jejích cestách na chalupu. Petr se rozhodl, že nebude narušovat vzácné společné chvilky matky s dcerou, a vypustil nás do přírody samotné, takže vůbec nevadilo, že jsem se rozhodla dokončit to, co nevyšlo minule.
Náš z velkoměsta naplavený soused na svých webovkách sice balamutí veřejnost tvrzením, že naše osada je branou do Českého ráje, my starousedlíci ovšem víme své. Stačí posadit netrénované tělo na kolo, párkrát šlápnout do pedálů, a z brány se rázem stane velmi rozlehlé předpolí. Z místa, kde se polabská placka začíná nesměle vlnit, musíte ujet skoro deset kilometrů pořád do kopce, než dorazíte na místo, z něhož je aspoň vidět dominanta Českého ráje, zřícenina hradu Trosky.
Kopec Čakan nad Sobotkou nemá ani 400 výškových metrů, ale výhled je z něj úžasný. Za jasního počasí je vidět i Kotel a Zlaté návrší v Krkonoších.
Do cukrárny na náměstí v Sobotce, skutečné bráně Českého ráje, jezdíme na zmrzlinu už dvacet let. Zmlsanost i tentokrát zvítězila nad touhou po turistice, a s KlaPi jsme nad pohárem a holčičími řečmi strávily snad hodinu.
Potom jsme konečně zamířily do podle mého názoru nejkrásnější vesničky v Čechách, do Vesce. V obci s pětadvaceti chalupami a téměř stejným počtem stálých obyvatel se filmovala spousta pohádek, třeba S čerty nejsou žerty, Ostraváci tu točili scény z devítidílného seriálu O nesmrtelné lásce, od hasičské zbrojnice na návsi vyjížděla stříkačka Máňa ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny, ve filmu Jára Cimrman ležící spící se jmenovala Liptákov, ve filmu Díky za každé nové ráno předstírala, že leží na Podkarpatské Rusi. A to zdaleka nejsou všechny její filmové role. V to májové odpoledne tu byl klid, voněl rozkvetlý šeřík a člověk si připadal, jako by se vrátil v čase o sto let. Do přítomnosti nás vracela jen u roubených chalup zaparkovaná auta.
Od Sobotky kolem Vesce vede po rovině nudná rovná asfaltka, která se najednou prudce skloní do údolíčka a na neznalého motoristu vyjukne mohutná hradní věž. Hrad Kost je také filmová hvězda. Leží na skalním výběžku v dolíku mezi dvěma rybníky. Auto jsme zaparkovaly pod hradní skálou, prošly předhradí, a protože na prohlídku hradu už bylo pozdě, vypravily jsme se podél Bílého rybníku na dřevěné molo s krásnou vyhlídkou na siluetu hradu čnící proti slunci nad třpytící se vodní hladinou.
Protisvětlo není přítelem amatérských fotografů, a tak jsme hrad obešly, já jsem si jako vždy na tomto místě posteskla, že malebné domečky přilepené k hradnímu suku, které si pamatuji z dětství, se dílem samy rozpadly, dílem je hradní páni zbořili, takže po nich zbyly jen sklípky vytesané do skály. Z přesně určeného jediného místa jsme spočítaly všechny čtyři hrany hradní věže postavené na lichoběžníkové základně a vkročily do údolí Plakánek.
V pískovcových skalách je vymlela říčka Klenice a svůj název prý dostalo podle rodiny uhlířů, kteří tam pálili dřevěné uhlí. Kouř z milířů se táhl dnem údolí a uhlíři od něj měli pořád uslzené oči, a tak se jim říkalo Plakánci. Existují i mnohem poetičtější verze původu tohoto názvu, ale mně se nejvíc líbí právě tato, ačkoli údolí mi nepřipadá až tak úzké, aby z něj kouř neměl kam uniknout. Možná to bude tím, že má zkušenost s pálením dřevěného uhlí nepřesáhla rozměry zahradního grilu pro nepočetnou rodinu.
Z místa, kde se u studánky cesta odlepí od skály a křižuje údolí, je hrad Kost, vybudovaný na skále a přesto utopený mezi okolními masivy, nejlépe vidět. S KlaPi jsme si vyrobily každá svou pohlednici a vrátily se k autu.
Týden předtím jsme tady s Petrem vlastně zahájili naši zamýšlenou procházku. Podmáčená louka na březích Klenice byla jako třpytivými flitry vysypána květy zlatých blatouchů. Místní opeřenci, zpitomělí soužitím s civilizací, ve skalním amfiteátru pořádali megashow Ptactvo hledá talent, již si proti svému biorytmu nenechala ujít ani jakási sova, jež, nemajíc mobil, podporovala svého favorita aspoň občasným hlubokým houknutím.
Prvním úsekem skalního údolí, až tam, kde se tok Klenice láme v téměř pravém úhlu, vede pohodlná široká písková cesta. Nálety kolem skal jsou vykácené a je tu dost místa jak pro cyklisty, tak pro rodinky osandálovaných a opantoflovaných návštěvníků hradu, kterým šplhání po kamenných schodištích nestačilo, a rozhodli se vykonat něco užitečného pro rozchození kachničky se šesti, co spucovali k obědu.
Za zatáčkou se charakter stezky mění. Zúží se na polovinu, protože ji zleva lemují rozmočené břehy rybníku Obora a vpravo husté křoví šplhající po úpatí pískovcových skal. Romantické vzpomínání, jak jsme tu před dávnými lety na výletě s Petrem a našimi tehdy předškolními dětmi ukryti ve skalní rozsedlině před letním deštíkem naslouchali zpěvu zobcové flétny linoucí se nad hladinou rybníka odkudsi z hloubi skal, narušovalo neustálé sebezáchovné uskakování z cesty do mokřadu před zdivočelými do neoprenu oděnými mimozemšťany maskovanými za potápěčskými brýlemi, zakuklenými do plastových hlavokrytů a řítícími se hlava nehlava pěší stezkou na dvoukolých ořích.
Marťanů ubylo až na hrázi, pod níž si starou roubenou pilu zrekonstruoval k letnímu bydlení oborský vodník. Své řemeslo ovládá tak dokonale, že věrohodnějšího hastrmana aby pohledal, a tak zapřel svůj původ, dal si občanské jméno a celá desetiletí baví děti v televizních a filmových pohádkách.
Potem páchnoucí mimozemšťani se od hráze řítili na svých zbraních hromadného ničení kolem studánky Roubenky, o níž napsal báseň Fráňa Šrámek, ke Střehomi, kde pohádková macecha Dorota Máchalová připravila o mlýn právoplatného dědice Petra, za kterýžto čin přišla do pekla, protože S čerty nejsou žerty. My jsme odbočili do Veseckého Plakánku, kde byl božský klid. Jenomže v polovině údolí se mi ve fotoaparátu vybila baterka, což dosud vedle mě statečně kráčejícímu Petrovi připomnělo, že je hrozné vedro a právě došla i voda v petlahvi, kterou nesl. Dehydratace zejména osob v našem věku je životu nebezpečná a je třeba si co nejrychleji zachránit život návratem na základnu.
Ačkoli jsem odhadovala, že cesta k autu – ať už dopředu, nebo zpátky – je zhruba stejně dlouhá, rozhodla jsem se udělat mu radost a dát přednost návratu stinným Plakánkem před vyšplháním k Vesci a šlapáním zpátky na Podkost po rozpáleném asfaltu. Ani jsem ho nenutila zajít ještě na návštěvu ke slepé Barce, která obývá do skalního bloku vytesanou světničku kousek západně od Kosti. Snad příště.
Byly to dva úžasné výlety, každý z nich měl svůj půvab a vzájemně se skvěle doplňovaly. Jelikož letos nejedeme na dovolenou dál než na chalupu, budou právě ony ještě dlouho mou inspirací a životabudičem.

P.S. Komu tento spot připadal moc dlouhý a nudný, ten ho nemusel číst. A kdo by chtěl vidět více a větší fotky, ten si může kliknout vpravo nahoře na fotogalerii.

pondělí 11. června 2012

Příliš dlouhý tvít

Ve všech bedekrech o jižní Francii se dočtete, že Marseille je multikulturní město. Moc jsem si jí sice neužila, ale za tři hodiny, které jsem tam strávila, jsem od domorodých potomků římské říše ani od importovaných Afričanů neslyšela slovo jinak než francouzsky. S výjimkou přístavního mola, odkud odplouvají turisté na ostrov d´If a na Frioulské ostrovy, ale i tam byli většinou Francouzi.
Zatímco když u Viktorky nastoupíte do devítky a vystoupíte na Ohradě, za sotva deset minut jízdy uslyšíte leccos. Migrující majitelé maličkých obchodů na Seifertce švadroní vietnamsky a čínsky. Studenti se většinou dorozumívají angličtinou na různých výukových stupních. Načančané dívenky s blýskavými tričky a předlouhými drápy hovoří rusky. Drsní hoši v montérkách halekají do mobilů ukrajinsky. Chrochtající Holanďani, vojensky úderní Němci a hlasitě drmolící a gestikulující Italové a Španělé vám podrážejí nohy kufry na kolečkách. A dnes mi na nohu šlápl jeden zmatený Polák. Češtinu abyste pohledali.
Kdo tvrdí, že vzorem multikulturnosti je Marseille? Žižkov je to!