neděle 1. října 2023

Den šestý - sobota navíc

Ve skutečnosti jsme měli v sobotu jet domů. Ale vzhledem ke vstřícnosti majitelů, kteří nám při prvním setkání nabídli, že když jsme přijeli o den později, můžeme také o den později odjet, a vzhledem k tomu, že Drahý měl následující týden ještě dovolenou, takže nemusel spěchat do práce, a já jako zánovní důchodkyně nemám kam spěchat, rádi jsme nabídku přijali. A to bylo dobře. Kvůli dešti jsem musela z předem připraveného itineráře škrtnout celý páteční výlet kolem dolního toku řeky Durance, ale poslední nostalgický a rozlučkový den bych redukovala nerada. Jen jsem do něj vsunula včera kvůli dešti vynechanou vesnici, která byla při cestě.

Saumane-de-Vaucluse byl (jako skoro všechny místní vesnice) osídlený v pravěku i době keltské. Na vršku vsi stojí hrad z 12. století, který patřil tři století rodu de Sade. Proslulý zhýralý markýz, plným jménem Donatien Alphonse François de Sade, tu u strýce v dětství strávil pět let.



V 11. století byla vesnice obehnaná mohutnými hradbami, což bylo po staletích útoků Germánů a saracénů pochopitelné.
Pod hradem stojí románská kaple svatého Trofima z 12. století. Vesnička se choulí kolem těchto dvou nejvýznamnějších budov.



Saumane leží na kopci, jak to tu bývá, a jsou z ní krásné výhledy na skoro všechny světové strany.





Je tu i několik lavoirů a kašen, v nichž to žije. Z jedné dokonce místní udělali obdobu české knihobudky.





Miluju tyhle vesničky, kde jediný živý tvor, kterého přes den potkáte, je kočka.






Přes údolí na severním svahu Luberonu leží vesnice Oppède-le-Vieux. Už jsme tu byli před dvanácti lety (https://makovice.blogspot.com/2011/09/na-navsteve-u-sipkove-ruzenky.html), ale Drahý s KlaPi tehdy zůstali dole pod hradbami v kavárně a do kopce mě vypustili samotnou. Byla jsem ve stresu, že zdržuju, tak jsem tehdy vyšplhala jen asi do poloviny staré vsi. Hloupá, bylo jim tam beze mě dobře.


Kopci dominuje hrad.


Hned pod ním je románská kaple Notre Dame d´Alydon z 10. nebo 11. století. Takže soudím, že i hrad postavili zhruba v téhle době. Kostel je zrekonstruovaný, teď se pracuje na opravě hradu.






Pod hradem vznikla vesnice, ale síť vesnických uliček má prý původ už v období po pádu Říše římské. V době největšího rozkvětu ve 14. století měla ves 900 obyvatel. Jsou tu sklepy vytesané do skály, zbytky domů a krámků, dlážděné cesty. Před 12 lety ještě bylo možné vstoupit jedním vchodem do síně se zbytkem schodiště vytesaného do skály, teď jsou ale všechny vchody do zřícených domů zabarikádované kamennými kvádry.







Pořád nejkrásnější mi připadal gotický dům, u kterého jsem tehdy cestu do kopce skončila a který jsem při své první návštěvě nazvala zámek Šípkové Růženky. Ulička pod ním je tak úzká, že se mi nepovedlo vyfotit celý dům. Minule ano, nevím, jak se mi to tehdy podařilo. Ještě k tomu se mi tam motal nějaký turista. V Oppède byla tentokrát vůbec spousta turistů, hlavně Poláků. Asi nějaký autobusový zájezd. Minule jsem tu byla skoro sama.


V 16. století začali bohatší vesničané/měšťané stavět domy v pohodlnějším místě, dole hned za hradbami.



Dlážděná cesta vpravo na téhle fotce byla minule zavřená. Z paláce nahoře vznikl za ta léta hotel s bazénem za zdí vpravo nahoře.




Tenhle dům s věží přilepený k hradbám jsem si minule vyhlédla za své letní sídlo.




17. a 18. století bylo dobou bezpečí, obyvatelé se přestěhovali před hradby, starý Oppède začal pustnout a někteří majitelé nových domů v údolí na starých domech na kopci strhli střechy, aby nemuseli platit domovní daň.


Život starému Oppède vrátila partička asi čtyřiceti architektů, studentů, hudebníků, malířů, sochařů a jejich rodin, která sem za 2. světové války prchla z Paříže před Němci. Byla mezi nimi i manželka Antoina de Saint-Exupéryho Consuelo, která o příběhu skupiny napsala knihu Oppède, jež vyšla v roce 1947 v USA.

Dnes stará ves ožívá díky turistickému ruchu a nadaci, která ji rekonstruuje.

Z toho, kolik prostoru jsem Oppède věnovala, je vidět, že je to jedna z mých srdcovek. Na poslední den jsem totiž naplánovala vesnici vsunutou z původního programu předchozího dne a tři srdcovky, protože jsme potřebovali šetřit síly před dlouhou cestou domů a protože je to #MyLastProvence...

úterý 12. září 2023

Den pátý - propršený pátek

Už ve čtvrtek večer, když jsme se vraceli na základnu, se začínalo zatahovat a vysílač na Mont Ventoux se začal halit do mraků.


V noci byla asi hodinu pěkná bouřka, kdy se blýskalo a hřmělo každou půlminutu. Někdy v půl třetí pršet přestalo, ale v sedm zase začalo a propršelo celé dopoledne. Podle předpovědi mělo přestat v jednu. V půl jedné jsme se srdnatě vypravili na výlet s nadějí, že se předpověď počasí nemýlí.

Před odjezdem jsme se v obýváku potkali s pro nás exotickým tvorem, který se k nám do domku schoval před deštěm. Štír žlutoocasý je prý v Provence běžným druhem členovce. Podle Wikipedie byl zavlečen i k nám a jeho početná kolonie žije také v Londýně. Není prý nijak zvlášť jedovatý, ale to jsem si přečetla až večer po návratu z výletu, takže toto setkání se mnou se mu, chudáčkovi, stalo osudným.


Bylo jasné, že celý bohatý denní itinerář nestihneme, chtěla jsem zajet až do Alpiček (Les Alpilles) a k Durance na jižním svahu Luberonu, výlet jsme měli skončit v Taillades a Saumane-de-Vaucluse. Obrátila jsem aspoň pořadí míst, která jsem chtěla navštívit, a rozhodla se začít v místech k naší základně nejbližších. V Saumane na parkovišti jsme pochopili, že v tomhle dešti si vesnici neprohlédneme. Zajeli jsme aspoň do Taillades, jehož historické centrum je maličké dost na to, aby se v dešti dalo rychle proběhnout.

Ačkoli zde žili lidé už v neolitu, hrádek v Taillades se zmiňuje až roku 1253 pod jménem Talliatis. Je to vlastně obranná věž usazená na skalním suku.


Kolem hrádku vyrostla malá vesnice a pod hradem vznikl v roce 1619 nový zámek. 


Kostel svaté Lucie na vrcholku skal je z 18. století a je zapsán do seznamu národních kulturních památek Francie.



Název obce pochází z okcitánského slova talhada,které znamená tesat a štěpit. Od středověku se v okolí a až k samým domům totiž dobýval kámen. 




Ve starém kamenolomu se přestalo těžit v 19. století a dnes je v něm přírodní divadlo.

A protože bylo tak jak bylo, vypravili jsme se do obchoďáku pokochat se množstvím místních vín a nakoupit pár tekutých suvenýrů a dárků z cest.